Posvátnost míst

The Sacredness of Sites
Nelze ani vypočítat, co všechno stoupenci všelidské vzájemnosti o lidstvu a lidskosti neví. V tisícovkách případů lidé, kteří nejvíce mluví o společném poutu všech lidí netuší, co je doopravdy společné. Mezi tisícem takových věcí lze zmínit instinkt o posvátnosti míst. Existuje-li něco, co lidé znovu a znovu potvrdili a dokázali, pak je to to, že i když zuřivě vypálí nějaký chrám, obvykle nad ním postaví nový: Obecně řečeno, sv. Jiří nechtějí nikde jinde, než právě tam, kde druhy uctívali Draka. To je stav, který nezměnili ani tehdy, pokud změnili vesmír. O tom, jaký to má důvod, zda za to může nějaká dosud bezejmenná potřeba v lidské přirozenosti, nebo zda skutečně něco je za oněmi dávnými legendami o geniu loci čili duchu místa, zde nemusíme debatovat. Je však jisté, že v celých dějinách najdeme jistý rytmus výbojů a stahování se z určitých center a že, pokud nechceme být tak povrchní jako ti nejmělčí z žurnalistů, pode všemi těmi změnami tato centra zůstávají. Všichni víme, že impéria pomíjí, protože impéria nebyla nikdy zrovna důležitá. Impéria jsou frivolní záležitosti, okraje do široka rozprostřených kultur, které se roztáhly příliš daleko. Města nepomíjí, nebo pomíjí velmi zřídka, protože město je buňkou naší organické formace a dokonce ani ti, kdo žijí v ohromných pustinách impéria, nemohou najít žádný jiný způsob jak označit společenskou povinnost, než mi říct, abych byl dobrým občanem.
Impéria pomíjí skoro tak, jako by to mělo podtrhnout fakt, že města nepomíjí. Nad malým Jerusalémem nad kopci si postupně nárokovalo svrchovanost nejméně pět říší, a všechny jsou dnes pouhými jmény—Egypt a Babylon a Persie a Makedonie a Řím—a pro ty, na která jména nepůsobí, to není důležité. Ale Jerusalém nedůležitý není a právě ve chvíli, kdy tohle píšu je dějištěm kypícího a hrozícího konfliktu. Existovala byzantská říše a stále existuje říše turecká a jedna může být brzy stejně mrtvá jako druhá, vždycky ale bude důležité, kdo drží sv. Sofii a Konstantinovo město nad Zlatým rohem. Paříž je starší než Francie a York než Anglie a Kolín je nesmírně starší než Německo. Tato střediska civilisace v sobě mají něco magnetičtějšího dokonce než i národnost, o samotném banálním imperialismu ani nemluvě. Říká se, že v domech straší duchové a duchové celých národů jsou přízraky celých měst, až se půl Evropy podobá domu, kde straší. Jen nudní materialisté se mohou zatoulat do libovolného materiálního prostředí. Duch a vše, co je duchovní se vrací do svého vlastního prostředí. To, že se svět v odlivu vrací do svých měst je, jak jsem již řekl, pravda o mnoha městech, a nejvíc to platí o Římu, nejústřednějším z měst.
Pro zbavení Říma římského charakteru bylo vykonáno vše. Císaře vzali, ale papeže ponechali. Papeže vzali, ale papež se vrátil. Císař nemohl založit nový Řím v Byzanci. Papež nemohl založit druhý Řím v Avignonu. První experiment za sebou měl velkou civilizaci Řeků, druhý měl za sebou velkou civilizaci Francouzů. Řečtí císaři si mysleli, že ho snadno odstěhují na východ a francouzští králové si mysleli, že ho snadno odstěhují na západ. Ale Řím, a to zejména křesťanský Řím, je skalou se kterou se hýbá nesnadno a během pouhých několika staletí běhu dějin viděl, jak se francouzský monarchie hroutí před jakobíny a jak se jak se řecká říše hroutí před muslimy.
Chci nyní pronést větu, která je tak hroznou a dobře známou frází, že se bojím, že může být dobře přijata. Říká se všude ve smyslu, ve kterém je docela mylná, a přesto je, kupodivu, docela správná. Chci říct, že svět ještě není připraven na vynucený mezinárodní mír a odzbrojení v Evropě. V celém zmatku slovy překypujícího pokrytectví, které tvoří tolik z moderní kultury a morální vědy, neznám nic, co by bylo pravidelně opovrženíhodnějšího, než jsou evolucionářské výmluvy, že svět není ještě zralý. Říkají to socialisté, kteří nechtějí přestat být kapitalisty. Říkají to ti, kdo vydělávají na válkách a rádi by ještě jednu válku, která by z nich udělala milionáře a pak už věčný mír, říkají to i milovníci obžerství a epikurejci vznešeného smýšlení, kteří by rádi, abych jejich vnukové byli vegetariáni. Zaměstnavatel tak může dál vydírat, protože na komunismus není svět připraven, i šejdíř může dál podvádět, protože sociální evoluce člověka ještě nedosáhla bodu obyčejné poctivosti, také politik může uplácet a nechat se uplácet po libosti, protože pro počátek Utopie spočítali sociální proroci přesné a vzdálené datum. Odírat, šidit a uplácet ale mohou v naději, spokojeně a s rozzářenou tváří, protože Utopie jistě jednou přijde—a přijde pro někoho jiného. V devadesáti případech ze sta je tohle morální rozlišení špatné a zbabělé, v tomto zvláštním případě to, ze specifického důvod, neplatí. Velmi pochybuji o tom, zda vůbec někdy přijde čas, kdy by nebyla žádná válka. Nedokážu si představit, jak by čas, kdy by nebyla žádná válka, mohl nastat. Věřím ale, že pokud se život Evropy vyvine jistým konkrétním směrem, pak může nastat cosi velmi podobného evropské jednotě, jakési mezinárodní porozumění, které opravdu předejde mnoha mezinárodním nedorozuměním. Ale o tomto vývoji platí, že ještě nenastal a že dokud k tomu nedojde, nemůže jednat tak, jako by již nastal.
Lidská jednota je ohromná a drtivá pravda, před níž se zplošťují všechny rozdíly mezi kontinenty nebo zeměmi. Evropská jednota je starodávná základní a někdy neviditelná pravda, kterou každý běloch objeví, pokud potká jiného bělocha v centrální Africe nebo neproniknutém Tibetu. Ale nějakou pravdou je i národní jednota a to pravdou, která není, nebude a nesmí být popírána, ale to především právě z těchto důvodů, že je národnost lidská a že je národnost evropská. Člověk, který zapomene na národnost, se okamžitě stává méně lidským a méně evropským. Jakoby se proměnil v nějakou chodící abstrakci, usnesení jakéhosi výboru, program nějakého politického hnutí a jakousi nepřehlédnutelnou transformací, která mrazí jako dotek ryby a je méně živým člověkem. Evropský člověk je člověkem skrze svůj patriotismus a konkrétní civilisaci svého lidu. Kosmopolita není Evropan, tím méně dobrý Evropan. Je v Evropě cestovatelem, jakoby turistou z měsíce. Jinak řečeno se, k dobrému či zlému, stalo to, že evropská historie zformovala evropským procesem evropské národy a ty jsou přinejmenším v novější době orgány organického života našeho plemene a pokud nepřijmeme skrze tyto přirozené orgány naše přirozené evropské dědictví, nepřijmeme je vůbec. Přijmeme něco jiného, šosáckou a provinční abstrakci, vymyšlenou hrstkou moderních a více či méně ignorantských lidí. Pokud a dokud jsou tyto orgány jedinými orgány živé tradice, musíme žít podle nich a platí také, že ještě nenadešel pro čas, aby všechny národy, které podle nějaké tradice žijí, aby společně zastávali a zdědili. K tomu je zapotřebí najít něco, co by dobří lidé milovali ještě více, než svou zemi. A to moderní Evropa ještě nemá.
Nebudu se tu přít o to, jak to má Evropa získat, podotknu jen, že by to mohlo začít návratem k městským počátkům. Chci tím říct, že by se země neměly rozmachovat po celých kontinentech, ale spíše se vrátit k městům. V městech může lidstvo najít něco, co se ještě pořád může stát universálním občanstvím, jako tomu bylo u měst starověku. Může se to ale stát jen s městy, která budou opravdu starodávná. Bude k tomu zapotřebí měst, kterým říkáme starověká jen proto, že jsou pořád živá. Bude to ale spočívat na skutečném a hluboce lidském smyslu pro místa, protože místa jsou obvykle svatyněmi.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s