Scipio a děti

Scipio and the Children
Ocitl jsem se nedávno ve městě Tarragona, proslulé svým octem, který moudře posílá za hranice, spíš než víno, které ještě moudřeji popíjí doma. Sám jsem si vína objednal docela dost, objednávku octa jsem opominul. Tohle jsou alegorie, protože cosi z téhož kontrastu najdeme v protikladu mezi stranickou politikou a zejména politikou protiklerikální, jíž je vše, co se do anglických novin vyváží ze Španělska a mezi vydatnou a radostnou odrůdou lidového život, jíž nikdo nemůže přijít tolik na chuť jinak, než tím, že se vypraví do Španělska. Vždycky jsem si všímal, že v novinách nenajde člověk nic nového a že věci, které cestovatel rozeznává, nejsou nikdy ty, o kterých píše novinář. Například první a poslední, co i přijde nápadné na Španělsku, jsou španělské děti, zejména malí španělští kluci a jejich vztah ke španělským otcům malých španělských kluků. Láska otců a synů v této zemi je jednou z velkých básní křesťanstva, podobně jako dech beroucí drahokam má stovky krásných aspektů a zejména onen svrchovaně krásný aspekt, že je to cvrnknutí do oka starého pedanta Freuda a jeho ošklivého smýšlení.
Seděl jsem s dalším anglickým cestovatelem u kavárenského stolu a díval jsem se na malého klučinu s luky a šípy, který střílel jeden šíp za druhým velmi náhodnými směry a pravidelně se nadšeně otočil a skončil do náručí svého táty, číšníka. Tahle část scény se opakovala všude možně, s otci všech možných společenských druhů a profesí. A je zbytečné mi vykládat, že něco tak lidského musí být vlastní jen pokrokovým a osvíceným Kataláncům, protože se ta příhoda odehrála v katalánském městě, protože si pamatuji, že poprvé jsem se se s touhle skutečností setkal v Toledu a poté ještě očividněji v Madridu. A nemá smyslu mi vykládat, že Španělé jsou všichni chmurní, hrubí a krutí, protože jsem viděl děti a viděl jsem i rodiče. Možná bych mohl mít chuť o dětech říkat, že jsou rozmazlené, až na to, že to vypadá, že je rozmazlit nejde. Dodal bych také, že věc, která mě pronásleduje po celém španělském poloostrově je velmi nesnadno uchopitelná věc zvaná Svoboda. Nikdo jako by neměl nutkání zasahovat, nikoho jakoby nepobízelo ono velké motto tolikeré sociální legislativy: „Běž se podívat, co Tommy dělá a řekni mu, že to nesmí.“ S ohledem na to, co prováděl tenhle Tommy si jsem docela jist, že ve většině pokrokových zemí by mu někdo určitě řekl, že tohle nesmí. Vystřelil šíp, který trefil jeho tátu, asi proto, že mířil na něco jiného. Vystřelil šíp a trefil mně, ale já jsem široký cíl. Jeho luk i lučištnické umění byly dosti nedostačující a nebyly by ve vědecké lučištnické škole, do které by byl, ve státě, kde se sport bere náležitě vážně, nesporně ihned zapsán, tolerovány. Zatímco jsem upíral pohled na něj a na další kluky, kteří se tam sběhli, aby na něj taky hleděli, anglický cestovatel můj sen přerušil, když se náhle zeptal: „Co je tady vTarragfoně k viděni?“
Hned mě to pobídlo k odpovědi a málem jsem řekl: „Inu, co? Kluk s lukem a šípy přece! A taky číšník.“
Včas jsem se ale zastavil a připomněl si podivnou filosofii turistického prohlížení měst a měl jsem najednou v hlavě prázdno. O městě jsem skoro nic nevěděl a taky jsem mu to řekl. Pověděl jsem mu, že je tu velmi pěkná katedrála a pak jsem s rostoucí neurčitostí dodal: „Obávám se, že o Tarragoně nevím vůbec nic. Mám jakési matné tušení, že se tu buď narodil Scipio, nebo je tu pochovaný. Ale přesně si to nevybavím.“
„Kdo to byl, co se tu buď narodil, nebo ho tady pochovali,“ ptal se trpělivě.
„Scipio,“ odvětil jsem s rostoucím pocitem slabosti a pak jsem v chatrné sebeobraně dodal „Africanus.“
Otázal se, zda tím chci říct, že ten člověk byl Afričan. Měl jsem v každém případě obavu, že slovo „africký“ v něm nevyvolá okamžitě představu postavy sv. Augustina, nebo i jen Hannibala. Spíše mu to naznačovalo černocha černého jako uhel. Řekl jsem proto, že si jsem jist, že nebyl Afričan, že mám za to, že to byl Říman, rozhodně to byl římský generál a že si myslím, že to bylo v římské historii příliš brzy na to, aby římský generál pocházel z toho, čemu se později říkalo římské provincie. Vždycky jsem měl za to, že v té době celou tamější končinu prakticky ovládalo Kartágo, nebo kartaginský vliv. A zrovna, když jsem ta slova říkal, dostihla mě myšlenka, která mně zasáhla jakou oslňující nebo dokonce explodující světlo.
Ten cestovatel byl velmi oprávněně znuděný. Po tajuplném způsobu lidí svého druhu jej neotrávilo prohlížení památek, nudila ho historie, zejména starověká historie. Nevyčítám mu to, jen mně mate, proč by měl člověk, kterého historie nebaví, podstupovat nekonečné nepříjemnosti spojené s cestování po historických místech. Byl to zřetelně jeden z těch, kdo si myslí, že se všechny ty věci staly tak dávno, že na nich dnes už vůbec nemůže záležet. Já jsem si ale náhle uvědomil, že na tomhle docela vzdáleném případu dnes může záležet hodně. Pokusil jsem se tu mu to říct, a v něm to muselo vyvolat dojem, že blábolím šílené nesmysly.
„Bylo by všechno stejné,“ zeptal jsem se, „kdyby tady toho malého kluka hodili do pece při náboženském obřadu, když by jeho rodiče šli v neděli do kostela? To se dělo v Kartágu, uctívali tam Molocha, a obětování dětí byl běžný náboženský rituál. A Scipo Africanus vykonal to, že Kartágo porazil, porazil je, když ono téměř porazilo svět. Vidím tu jaksi jemný odstín rozlišnosti.“
Můj společník neodpověděl a já dál pozoroval lučišníka, a třebaže byl Apollo pohanský bůh, těšilo mně, že takový sluneční bůh porazil punského Pythona a že ještě dříve, než povstala Víra, svrhly ony pradávné šípy Molocha za nás všechny.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s