Komický konstábl

The Comic Constable
Před nějakým krátkým časem se mi stala podivná příhoda, která není bez souvislosti s dějinami a kvalitou této země. Seděl jsem tiše ve venkovském výminku a snažil jsem se cítit co nejbukoličtěji, když mě najednou zavolali k telefonu, instituci to, která nepatří zrovna k těm nejbukoličtějším. A věru mě skrze tento nástroj neoslovil žádný z hospodských kmotrů, ale ozval se z něj můj známý z jednoho velkého londýnského deníku.
Řekl: „Slyšeli jsme, že je z vás beaconsfieldský konstábl.“
Odvětil jsem. „To tedy špatně slyšíte.“
On se odmlčel a pak řekl: „Nu dobrá, ale copak z vás neudělali beaconsfieldského konstábla?“ „Ale to opravdu ne,“ řekl jsem já. „Copak z vás udělali římského papeže? Jsem snad já člověk, kterého by kdokoliv rozumný (snad s výjimkou zločinců) chtěl mít za konstábla?“
„Nu,“ odpověděl můj přítel pochybovačně, „v každém případě je to v Daily Gazette. “Pan G. K. Chesterton byl nominován na farního konstábla v Beaconsfieldu.”.
„I to je mi podařený žert,“ odpověděl jsem. „Myslel jsem, že máte živější a prostší smysl pro humor.“
„Můžeme to tedy brát tak, že je to falešná zpráva?“ tázal se inkvizitor. „To věru můžete,“ řekl jsem, „a očividně taková, na kterou lidi naletí “ Pak jsem zavěsil a šel jsem se dál snažit cítit se bukolicky.
Když jsem se o to snažil tři minuty, zazvonil telefon znovu. Nutně se mnou potřeboval mluvit jeden dobře známý ilustrovaný týdeník „Dozvěděli jsme se,“ pronesl vážný hlas, „že jste nyní konstáblem beaconsfieldské farnosti a že jakékoliv vaše zkušenosti v této funkci…“
„Nejsem beaconsfieldský farní konstábl,“ vykřikl jsem rozhněvaně a na pokraji slz, „ani nejsem nejlepší fakultní matematik, ani velitel královské osobní stráže, ani velký láma, ani živý kostlivec, ani favorit Derby, ani Královna lásky a krásy blížícího se turnaje. Copak lidské plémě naprosto ztratilo smysl pro humor?“
Vrátil jsem se poněkud netrpělivě ke své bukolické snaze, když se tu zase ozvalo další drnčení, tentokrát to byl zvonek předních dveří. Bylo mi sděleno, že až z Londýna vážil cestu zástupce dalších novin (tentokrát obrázkového deníku) s kamerou, aby mě vyfotografoval jako farního konstábla. Nevím, jestli si myslel, že mě najde v okázalé uniformě s epoletami a peřím nebo jestli prostě chtěl zachytit, jak se v mojí tváři zračí vytržení z jmenování do funkce konstábla. Tak či tak jsem mu řekl, že si mě může vyfotit jak chce, coby „muže, který není beaconsfieldským farním konstáblem.“ Vyfotil si mně v mnoha značně nekonstáblovských pozicích (vypočítaných na to, aby tu pomluvu odvrátily) a pak šel po svých.
Čtvrt hodinky potom se na pár slov zastavil jeden můj místní známý a já mu napůl pobaveně napůl rozčileně líčil, jak všichni tihle zkušení žurnalisté vzali vážně vtip, který mi přišel stejně očividný jako cokoliv ze zábavných novin. „Myslím,“ podotkl jsem, „že pokaždé, když si Punch rýpne, že jsem tím, že jsem se v Beaconsfieldu posadil, způsobil zemětřesení v San Francisku, budu kvůli tomu muset psát do Timesů, abych očistil svou pověst.“
Můj místní přítel té frašce se zájmem naslouchal, smál se zvědavým novinám, byl příjemně pobaven zklamaným fotografem a pak na konci velmi tiše a jen tak mezi řečí podotkl: „Víte ale, stejně jste nominován na beaconsfieldského farního konstábla.“
Strnulý úžasem jsem se otočil, v jeho očích jsem viděl šokující upřímnost.
„Ale to je šílenství,“ vykřikl jsem, „to musí být žert.“
„Pokud je to vtip,“ pronesl omluvně, „pak je napsaný na dveřích kostela.“
Jen obtížně jsem dával dohromady svoje myšlenky, které se rozběhy do všech stran. Nedokázal jsem představit, že by lidé, kteří chodí do moderního farního kostela, připustili na jeho zápraží takovéhle vtipy. Nebyl čas na nějaká polovičatá opatření, doba si žádala zoufalé činy. Bylo zjevně nutné zajít do kostela.
Šli jsme s přítelem ke kamennému vchodu do oné pevné a krásné budovy a zde vskutku stálo chladně vytištěno šílené sdělení, že pět mužů, včetně pana G. K. Chestertona bylo nominováno na farní konstábly a že námitky proti nim budou uváženy. Pokud Angličané nevyhasli, musí tyto námitky přijít rychle a drtivě. Cestou zpět mě přítel posiloval a utěšoval popisem oné instituce, která na mně dopadla silou jako zhášedlo. Dostal jsem poté od jiného laskavého pisatele ještě i dopis, který popisuje prakticky ty samé praktické věci, a jsme mu za to velmi vděčný, ale v té chvíli pro mě bylo vysvětlení poněkud matoucí. Jediné, co si ze změti pravidel jasně pamatuji, bylo to, že svůj konstáblovský obvod nesmím při výkonu služby oficiálně opustit, „vyjma nedokladného stíhání uprchlíka“. Mohu se nechat zlákat přeskočit hroty opatřenou hradbu a vrhnout se do Middlesexu, ale jen tehdy, pokud se přes ni před mými zraky přenesl rychlonohý zloděj. Kdykoliv se může stát, že budu viděn, jak přeskakuji Temži do Berkshire, ale jen tehdy, pokud se přes ni těsně přede mnou vrhl zadýchaný bigamista. Mohu se vší horlivostí a dokonce ve vší strohosti slíbit, že za běžných okolností si žádná taková impulsivní narušení hranic svého obvodu nedovolím.
Nebudeme se ale zastavovat u povinností, protože žádné nejsou, ani u platu, protože žádný není, ani u uniformy (to je jediná věc, které opravdu želím) protože, žel!, žádná není. Zamyslíme-li se ale nad věcí samotnou a nad tím, proč se vůbec mohl stát možným tak nevázaný žert, že autor těchto řádek bude konstáblem, vyjeví se před námi některé dosti zvláštní a zajímavé rysy starého života Anglie. Instituce farních konstáblů pochází z dob, kdy neexistovala oficiální a efektivní policie, kdy ale existovalo mnoho nahodilé sentimentální a lokální samosprávy. Farní konstábl patří, stručně řečeno, do jiného věku, kdy žádní skuteční konstáblové neexistovali, ale kdy existovala taková věc, jako byla farnost. Už sám způsob jeho ustanovení dýchá poněkud volnějším časem, protože se ho (jako v mém případě) nikdo neptá, jestli se o ni bude ucházet. To odkazuje k těm krásným časům, kdy se neříkaly žádné nesmysly o tom, že někdo chce sloužit své zemi, kdy si lidi nekupovali šlechtické tituly chovem dobytka, ani se do bohaté lenosti neškrábali odváděním „slušné práce“.
Je nesporně vznešené a důstojné být konstáblem. Je také vznešené a důstojné být porotcem, protože být porotcem znamená být soudcem, ale porotní systém není v ničem víc středověký (tedy víc lidský), než v tom, že bere za samozřejmé, že každý dobrý člověk bude mít v první řadě víc starostí o své děti a o svůj dobytek, než o zákoníky a právnické stolice a že tedy musí být do poroty předvolán. To je možná to, co měl Kristus na mysli, když nebeské království popsal tak, že budou rozesláni poslové na silnice a cesty a přimějí je vejít, možná tím myslel, že když chcete prostého a skromného smrtelníka, musíte si pro něj poslat. Ovšem ať už je tomu s královstvím nebeským jakkoliv, pro království pozemské tohle dozjista platí. Druhá methoda nás vystavuje oné protivné třídě, která přichází nepozvána, třídě vulgární a primitivně ambiciosní, která již ničí Anglii.
Druhý rys případu je tak velmi dlouhý, že ho tu vezmu velmi zkrátka. Farní konstábl, navržený okresní radou, je jednou z velmi mála připomínek jistého přirozeného pojetí samosprávy, které je kvůli moderní vědě a moderní kázni velmi těžké udržet. Prozatím to řeknu jen takhle: Co by vzešlo z libovolných šesti ulice v Hoxtonu nebo Whitechapelu, kdyby měly volit (jakkoliv nepřímo) policistu, který by měl stát nároží?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s