O ztrácení vlastní hlavy

On Losing One’s Head
Když jsem býval ještě malý hoch, míval jsem jistou imaginaci, které mně ale od té doby zbavily slovy překypující abstrakce politiky a žurnalismu. Imaginace totiž, opravdová imaginace, není nikdy jakousi nejasnou záležitostí výhledů. Skutečná imaginace je totiž vždy materialistická, protože imaginace pozůstává z obrazů a to obyčejně z obrazů tesaných do kamene. Na imaginaci je něco šíleně doslovného a když jsem ji ještě měl, proměňoval jsem vše, co někdo řekl do konkrétního těla a nápadného tvaru. Slýchal jsem tak dospělé používat běžná přísloví a řečnické obraty, vybledlá, obnošená přísloví a častým používáním otlučené a bezbarvé řečnické obraty. Každá z těch frází ale přede mnou vyskakovala stejně divoce a ostře, jako by to bylo motto napsané ohnivým písmem. Z nějakého důvodu jsem obzvlášť živě viděl námořní metafory. Když jsem proto třeba slyšel, že můj strýc při námořní plavbě „dostal mořské nohy“ představil jsem si pod tím, jak můj strýček prošel tou nejpříšernější tělesnou proměnou. Má snad můj strýček nyní čtyři nohy? Nebo bylo nezbytné, aby mu jeho dvě původní nohy, vůči kterým (alespoň dle mého mínění) nebylo možné mít žádné námitky, amputoval lodní lékař? Přišly mu další nohy navíc jaké nějaké zvláštní zavazadlo, nebo mu nějak ošklivě narostly jako nějaké chlupy nebo houbovitá vyrážka se vší nepřirozeností přírody? Strýčkovy mořské nohy jsem viděl jako dva zelené a blýskavé údy, pokryté šupinami jako u ryb a poněkud podobné dvěma rybím ocasům, jimiž bujní renesanční umělci někdy vybavovali Tritony a mořské panny. Stejně tak, když jsem slyšel (v nějaké souvislosti s mořeplavbou), že „kapitán měl oko na počasí a měl je otevřené“, s bezchybnou dětskou logikou jsem předpokládal, že to druhé měl docela pevně zavřené. A v některých snech jsem viděl, jak je kapitánovo oko pro počasí jaksi samostatné a výstřední oko podobné očím Kyklopů, oko z modré oblohy nebo blesku, které se znenadání otevíralo v jeho klobouku nebo šosech kabátu a jako podivná hvězda bouře zářilo zuřícím hromobitím.
Bylo ale mnoho případů, i mezi pozemštějšími a běžnějšími metaforami, kdy se materiální metafora otiskla do mé fantasie přímo fotograficky. Jednou z nich byla i fráze o člověku, který „přišel o své srdce“. Jelikož člověk, když se na něj díváme jako na hmotný obal vypadá docela dobře uzavřený, byl problém, jak z něj může vypadnout srdce trochu podobný problému, jak se může dostat jablko do knedlíku. Uvažoval jsem, že na poněkud ošklivou frázi o člověk se srdcem v botách, kam se zjevně nemělo kudy přímo dostat, nemůže jisté světlo vrhnout fráze o srdci v krku. Odtud se můj dětský vkus obrátil s jistou úlevou k jednoduššímu a populárnějšímu obrazu člověka, který ztrácí svou hlavu, což vypadalo jako něco, co se může stát komukoliv. Tento sen o symbolickém setnutí mě pronásledoval během dětství hodně a nezřídka mě inspiruje a posiluje dodnes. Ať už ostatní metafory mohou znamenat cokoliv, tahle o ztracené hlavě v sobě měla jakýsi prvotní a poetický význam a já ve svých pokusech ho najít a oznámit napsal mnoho špatných básní, špatných pohádek a špatných apologií. Spojitost mezi zvířecím a intelektuálním významem byla čím dál bližší a dokonce matoucí. Matně jsem uvažoval o Karlu I., že přišel o hlavu v obou smyslech rovným dílem, což možná není docela nepravda. Když jsem četl o zázraku sv. Denise, který si nesl hlavu v rukou, přišlo mi to jako docela uklidňující a elegantní počínání, jako když si nese gentleman v ruce klobouk. Sv. Denis o svou hlavu tak ani tak nepřišel; aby ji neztratil nesl ji v ruce, jako dámy nosí ty své směšné kabelky.
Tento poletující a tančící sen o stínání, v němž s gotickou fantaskností vystupovali králové a světci měl vlastně ve svém jádru jakousi alegorii. Oddělení těla a hlavy je určitým symbolem oddělení těla a duše, které působí všechny herese a sofismata, které jsou zlými sny mysli. Pouhý materialista je tělem, které přišlo o hlavu, pouhý spiritista je hlavou, která někde zapomněla tělo. Pod týmž symbolem lze najít staré rozlišení mezi hříšníkem a heretikem, o němž theologie vyslovila mnohé paradoxy, jejichž studium je prospěšnější, než zabývání se fantasiemi některých moderních lidí. Existuje totiž jeden druh člověka, který snímá vlastní hlavu a zahazuje ji do kanálu, který svrhává z trůnu rozum, který má být jeho vládcem a svědkem, zapomíná na něj a jeho bezhlavé tělo pak prochází městy a svatyněmi, boří je a zašlapává je do bahna a krve. Je to zločinec, ale je tu další postava, stejně zlověstná a divná. Tenhle člověk zapomíná na své tělo, se všemi jeho instinktivními poctivostmi a vždy znovu se vracejícími rozumnostmi a Božími zákony, nechává své tělo pracovat v polích jako otroka a hlava si jde sama svou cestou přemýšlet. Oddělená a odlidštěná hlava myslí rychleji a rychleji jako hodiny, které se zbláznily, nikdy ji neroznítí žádná velkorysá krev, nikdy ji neobměkčí žádná zdravá únava, nikdy ji nezadržují ani nerozehřívají žádná hrozná varovná vyzvánění. Hlava myslí, protože nic jiného dělat nemůže, protože nemůže ani cítit, ani pochybovat, ani vědět. Tenhle člověk je heretik a takhle vznikají všichni heretici. Anarchista ztrácí hlavu a sofista přichází o své tělo. Nebudu tu oživovat starý spor o to, která amputace je horší, rozumnému čtenáři ale doporučím, aby se vyhýbal oběma.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s