Koření života

The Spice of Life
Odpusťte, pokud začnu hrát roli, kterou jsem sehrál na tolika společenských večeřích, totiž roli kostlivce na hostině. Promiňte mi, pokud prvních pár slov, která k vám dolehnou budou připomínat dutý hlas z hrobu. Pravda je totiž taková, že už sám titul této série ve mně vyvolává poněkud pohřební pocity. Musím s politováním přiznat, že když jsem byl vybídnut, abych pohovořil o koření života, první co proběhlou mou zvrácenou a chorou myslí byla úvaha, že koření, jako koření, jsou spojena zrovna tak se smrtí jako se životem. Balzamované a uchovávané mrtvoly byly vždy obvázané a obalené v koření, přepokládám, že totéž platilo pro mumie. Nejsem egyptolog, abych to mohl říct s jistotou. Ale i kdyby byly, těžko budete chodit v Britském museu kolem mumie, hlasitě čichat a říkat „Vskutku, vskutku, koření života.“ Egypt byl civilisací takřka uspořádanou jako pohřební průvod a nebudeme příliš přehánět, když řekneme, že živí žili proto, aby sloužili mrtvým. Přesto ale předpokládám, že konkrétní živý Egypťan příliš nespěchal na to, aby se nechal naložit v koření. Nebo si vezměme domáčtější a domovu bližší příklad. Představme si, že vás pronásleduje rozzuřený býk. To pak nebudeme debatovat o tom, které zvíře si víc užívá koření života, ale oba v tu chvíli dáme najevo neklamné známky života. Čtvernožec, ale musí počkat, dokud není zabit a rozřezán na kusy mrazeného hovězího, než se bude těšit pýše a privilegium, že je kořeněným hovězím. Chci vám zkrátka v první řadě připomenout, že v dějinách nebylo jen koření života, ale také něco jiného, co bychom mohli docela dobře nazvat kořením smrti. A mluvím o tom hned na začátku protože je to svého druhu podobenství a v moderním světě je mnoho věcí, které mi připadají mrtvé, neřkuli zatracené, a přece jsou považované za hodně štiplavé a dobře kořeněné.
Nebudu v tomhle chorém podobenství pokračovat. Chraniž nebesa, abych snad naznačoval, že se některé dámy podobají chodícím mumiím, se svými velmi krásnými tvářemi namalovanými na schránkách pro mumie, nebo že se nějaký mladý gentleman ubírá krokem a tempem vykazujícím všechnu kultivovanost a vytříbenou jemnost zdivočelých býků. Zdá se mi, že velmi mnoho lidí, které ani zdaleka neoznačuji za mumie nebo zdivočelé býky, věnuje nyní až příliš mnoho pozornosti koření života a poněkud málo pozornosti životu. Nechápejte mě špatně. Naložené hovězí mám hodně rád a stejně tak všechna koření. Vždycky jsem se děsil, že puritánští reformátoři najednou zakážou hořčici a koření zrovna tak, jako zakázali slad a chmel, na tom absurdním základě, že sůl a hořčice jsou zrovna tak zbytné jako hudba. I když ale vzdoruji nápadu, že máme jíst hovězí bez hořčice, uznávám, že tu je nyní i mnohem hlubší a subtilnější nebezpečí, že lidé budou chtít jíst hořčici bez hovězího. Chci říct, že možná ztratili chuť, chuť pro hovězí a chleba a sýr a světlo bílého dne a živí se toliko kořeními a přísadami. Bylo mi dokonce vyčítáno, že bráním koření proti tomu, co je označováno za prostý život. Bylo mi vyčítáno, že ze sebe dělám úhlavního obránce piva a kuželek. Naštěstí, i kdybych byl mistrovským obráncem kuželek, nikdy nehrozilo nebezpečí, že bych se stal mistrem v kuželkách. Běžné hry, jako třeba kuželky, jsem hrál vždy špatně, ale všichni zdraví lidé potvrdí, že si hru nikdy neužijete, pokud si neužíváte to, že v ní dostáváte na frak. Hrál jsem dokonce golf ve Skotsku dřív, než ho Arthur Belfour přinesl do Anglie a než se stal módou a pak náboženstvím. Poté mi už bránila potíž brát hru jako náboženství a děsivým tajemstvím mého selhání je to, že jsem nikdy neviděl rozdíl mezi tím, když jsem jako kluk hrával kriket a golf a mezi tím, když jsem jako dítě hrál dětské stolní hry. Ty jsou dnes možná zapomenuty a já v žádném případě neodhalím, jak dobré hry to byly, aby nepřišly do módy. Kdyby jednou začaly být brány vážně v onom nejvážnějším světě, světě sportu, pak by to mělo ohromné následky. Obchody by prodávaly speciální Střevíc pro hon na střevíc nebo by hráče doprovázel caddy s pytlem plným patnácti různých střevíců. Hrnce medu by znamenaly hrnce peněz, kočka v koutě by se hledala pěkně zpoza rohu.
Tak či tak jsem se těmito sporty a kořením života bavil jako všichni ostatní. Jsem však čím dál víc přesvědčen, že ani ve vašem speciálním koření, ani v mém, ani v hrncích medu, ani v hrncích na vaření, ani v hořčici ani v hudbě, ani v žádném jiném životním rozptýlení, nespočívá tajemství, které všichni hledáme, tajemství potěšení ze života. Jsem si zcela jist, že celý náš svět skončí v zoufalství, nenajde-li se nějaký způsob jak učinit samotnou mysl, běžné myšlenky, které máme v běžných chvílích, zdravějšími a šťastnějšími, než se teď jeví, pokud bychom soudili podle většiny moderních románů a básní. Šťastní musíte být v těch tichých chvílích, kdy si uvědomujete, že jste naživu, ne v těch hlučných okamžicích, kdy na to zapomínáte. Pokud se nenaučíme těšit se ze života, z koření života se dlouho těšit nebudeme. Onehdy jsem četl francouzskou pohádku, která vyjadřuje právě to, co mám na mysli. Nikdy nevěřte tomu, že by francouzská bystrost byla mělká, právě nablýskaný povrch francouzské ironie je nekonečně hluboký. Byla o francouzském básníkovi, který se rozhodl utopit a cestou k řece dal své oči slepému, uši hluchému, nohy chromému a tak dále až do chvíle, kdy čtenář čeká zacákání po sebevrahově pádu do řeky, ale autor píše, že se tenhle trup zbavený všech smyslů posadil na břeh a začal zakoušet radost ze života: la joie de vivre. Radost z toho, že je naživu. Musíte sáhnout hluboko, a možná zestárnout, abyste věděli, jak pravdivý je to příběh.
Kdybych se měl ptát sám sebe, kde a kdy jsem byl nejšťastnější, mohl bych samozřejmě dát zřejmé odpovědi, které jsou stejně pravdivé u mě jako u kohokoliv jiného, že to bylo při nějakém tanci nebo na nějaké hostině v romantické době života, při nějakém mladickém triumfu v debatě, nebo při pohledu na krásné věci v cizích končinách. Je ale mnohem důležitější vzpomenout si, že jsem byl intesivně a imaginativně šťastný na těch nejpodivnějších, protože nejklidnějších místech. Byl jsem naplněn životem zevnitř ve studené čekárně opuštěné železniční přestupní stanice. Byl jsem zcela naživu usazený na železném sedadle pod ošklivým stojanem lampy v třetiřadé nálevně. Zakusil jsem zkrátka čirou vzrušení z existence, které by byly běžně označeny za stejně nudné jako voda ve škarpě. A mimochodem, je voda ve škarpě opravdu nudná? Přírodovědci s mikroskopy mi tvrdí, že přímo překypuje tichou zábavou. Dokonce i příslovečné rčení potvrzuje, že nemůžeme vždy spoléhat na to, co je příslovečné, když se to staví jako popis něčeho prosaického. Pochybuji, že bychom v patnácti tryskajících fontánách ve vaší okrasné zahradě našli tvory tak zábavné, jakou jsou ti, které nám odkrývá mikroskop, podobně jako profily politiků v karikatuře. A to je jen jeden z tisíce příkladů věcí z každodenního života, které označujeme za nudné a které koneckonců tak docela nudné nejsou. A jsem si jist, že pro moderní svět není budoucnosti, pokud nedokáže pochopit, že nemá jen hledat něco, co bude víc a víc vzrušující, ale spíše se věnovat ještě více vzrušujícímu objevování vzrušení ve věcech označovaných za nudné.
Mladého člověka budoucnosti musíme učit, jak mít potěšení ze sebe samého. Pokud se nedokáže potěšit sám o sobě, bud čím dál unavenější z toho, jak si bude užívat všeho ostatního. Musíme ho učit, jak se sám zabavit. Nyní je čím dál závislejší na tom, o čem si myslí, že by ho mohlo bavit. A soudě podle výrazu jeho tváře ho to zrovna moc nebaví. Když uvážíme, čeho se mu dostává, je to vskutku nanejvýš úžasný div a bohatství a koncentrace zábavy. V závodním voze může cestovat skoro rychlostí dělové koule a ještě pořád může v autě poslouchat rozhlasové stanice skoro z celého světa. Může chytat Vídeň i Moskvu, může poslouchat Káhiru i Varšavu a pokud nemůže vidět Anglii, jíž shodou okolností projíždí, je to koneckonců maličkost. Za sto let bude jeho auto nepochybně létat jako kometa a na svém rádiu bude poslouchat hluky z Měsíce. Nic z toho mu ale nepomůže, když jeho auto zastaví a jemu nezbude než podupávat v řadě, aniž by měl cokoliv, o čem by mohl přemýšlet. Nic z toho mu nepomůže, když rádio zmlkne a jemu nezbude, než sedět v ztichlém autě, aniž by měl o čem mluvit. Když uvážíte, čím je zaplavován a čeho se mu dostává, pak to jsou skutečně monumentální přívaly věcí, kosmické Niagary, které nikdy nezalévaly lidskou bytost zaplavují jeho. Pokud ale uvážíte, co vychází z něj jako výsledek všeho toho pojímání, pak musíme zaznamenat, že výsledek je dosti vážný. V naprosté většině případů jím není nic. Dokonce ani konversace, alespoň ne taková jaká bývala zvykem. Nevede dlouhé diskuse, jak to mladí mužové dělávali, když byli mladí. Prvníma velmi překvapivým výsledkem všeho toho hluku je ticho. Za druhé, když už má nutkání něco napsat nebo říct, je to vždy nutkání ve smyslu rozčilení.
Všechno má své lepší a horší formy a není rozčilení jako rozčilení. Je velký rozdíl mezi rozčilením Aldouxe Huxleye a rozčilením nějakého mrňavého mizery v románu Aldouxe Huxleye. Upřímně si ale myslím, že nebudu nespravedlivý k celému trendu doby, když o ní řeknu, že je intelektuálně rozčilená a že jí tedy chybí ono velké spočinutí v mysli, o kterém mluvím, když říkám, že člověk, když je o samotě, může být šťastný, protože je naživu. Kupříkladu k téže generaci patří geniální autor, ke kterému chovám velkou úctu, totiž pan T. S. Eliot. Nikdo ale nepopře, že dokonce i v jeho případě bylo v jistém smyslu jeho původní inspirací rozčilení. Začínal čistým pesimismem, poté našel věci mnohem hezčí a subtilnější, sotva bych ale řekl, že našel odpočinutí. A právě zde budu mít tu drzost, že se dopustím rozlišení mezi jeho generací a mojí. Bývalo považováno za nestoudnost, aby malý kluk kritizoval starého gentlemana, dnes je ale u staršího muže zapotřebí mnohem subtilnější drzosti, aby kritizoval mladšího. Svou ideu duchovního koření života budu přesto bránit i před spiritualitou, která běžný život shledává zcela nekořeněným. Velmi dobře vím, že pan Eliot popisoval víc bezútěšnost, kterou nacházel, než tu, kterou pociťoval. Myslím si ale, že „Pustina“ byla přinejmenším světem, kterým se toulal. A když popisuji svět poslední doby mohl bych ho docela dobře popsat tak, jak ho on popsal v „Dutých lidech“, i když jeho by nikdo jako dutého člověka nepopisoval. Tohle je dojem z mnoha dojmů.
This is the way the world ends
This is the way the world ends
This is the way the world ends
Not with a bang but a whimper. (Takhle svět končí/ Takhle svět končí/ Takhle svět končí/nezařinčí ale zakničí)
A nyní mi promiňte, pokud po starosvětském způsobu řeknu, že mě ať mě spere ďas, pokud jsem se někdy takhle cítil. Uznávám velké skutečnosti, které pan Eliot odhalil, nepřipustí ale, že by to byla realita nejhlubší. Jsem připraven přiznat si příliš zakládala na romantice a pohodlí, ale i tehdy, když jsem mi nebylo zrovna dobře, bylo mi lépe než tak, jak popisuje pan Eliot. Bylo mi příjemněji na železném sedadle. Byl jsem šťastnější v promrzlé čekárně. Věděl jsem, že svět podléhá zkáze a že skončí, ale nemyslím, že skončí se zakničením, ale pokud už skončí, tak s polnicemi posledního soudu. Když pradědové pořád ještě tančí s až neslušným veselím, zatímco mladí jsou tak vážní a chmurní je to bezesporu groteskní podívaná, ale v této věci koření života budu bránit duchovní chuť své vlastní doby. Budu dokonce až tak neslušně frivolní, že se pustím do zpěvu a mladým pesimistům řeknu:
Some sneer; some snigger; some simper;
In the youth where we laughed and sang,
And they may end with a whimper
But we will end with a bang. (Někdo se kření, někdo šklebí, někdo mračí/za mlada, kdy my se smáli a pěli/a oni možná odejdou se vzlykem/my ale naposled dáme pořádnou ránu)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s