O zlomcích

On Fragments
Jak už jsem dříve řekl, věřím v upírání prázdného pohledu na věci. Když to děláte pokaždé se něco stane. Teď například upírám prázdný pohled na tento list papíru a pevně věřím, že se brzy stane něco více či méně srozumitelného. Lidé hleděli na prázdnou modrou oblohu a vymysleli miliony mythologií. Hloupě zírat na živé lidí je nebezpečnější, ale i to má svou fascinaci a stane-li se vám někdy, že se k vám tvář vašeho společníka obrátí s kulatým a úplným výrazem idiota od narození, pak si můžete být jisti, že je víc než kdykoliv jindy tomu, aby poznal, kdo doopravdy jste, což je, zdá se mi, ta poslední věc, po které byste toužili. Když na věc vrhneme „inteligentní pohled“ (jak tomu říkají v knížkách), pak znamená jen tolik, že jí vtiskneme svůj vlastní význam. Když se moudře zahledíme na sloup, vidíme, co rozumíme sloupem. Když se ale na sloup díváme hloupě, pak vidíme, co sloup znamená.

Vzpomínám si, že jsem jednou v takovémhle vytržení božské imbecility hleděl na dlažební kameny pod svýma nohama, až jsem upadl do jakéhosi snu o dláždění. Dlažební kameny pod mýma nohama setrvale ubíhaly pod mýma nohama jako ploché a tiché kamenné vlny a já se sám sebe pořád dokola ptal, co jsou zač. Procházel jsem jednou ulicí za druhou a hleděl si pod nohy jako kráva. A tu se mi najedou zdálo, že to všechno jsou náhrobní kameny, náhrobní kameny nespočetných a naprosto zapomenutých lidí. Pod každým z nich byl totiž téměř jistě lidský prach. Jako bych na nich viděl fantastické epitafy, připomínající činy hrdinů, kteří jsou příliš staří a příliš velicí, než aby si je někdo pamatoval. Byl tu například člověk, který našel oheň a člověk, který sestavil první kolo, lidé příliš nezbytní, než aby mohli mít kdy jméno. Byli tu nejasní básníci, kteří dali jméno květinám, ale své naprosto ztratili.

A mezi těmito imaginárními dobrodinci všech věků se mi zdálo, že vidím převažovat především jednu skupinu. Tím myslím lidi, kteří v šeravém počátku času uměle leč trvale spojili jednu věc s jinou. Jaký prvopočáteční kněz kupříkladu sezdal chléb a sýr? Kdo byl ten nespoutaný visionář (z pozdější doby), který poté, co poplenil všechny lesy a spočítal všechno ovoce na zemi, objevil, že se mandle a rozinky vzájemně hledaly od počátku světa? A především, kdo objevil takovou věc, jako je šťastné manželství hudby a literatury? Lidé, kteří jsou z minulosti nejméně známí, jsou dozajista ti, kdo učinili tato spojení. A lidé, kteří jsou dnes nejlépe známí, jsou dozajista ti, kteří taková spojení trhají na kusy.

Tohle je nejhorší prvek v našem dnešním anarchickém světě. Celý dohromady je jedním obrovským systémem separací—obrovských filosofickým rozvodovým soudem. Theorie umění pro umění například, aplikovaná na malířství, byla návrhem oddělit obraz od tématu obrazu. Dojem bude bez umění lepší, umění bude lepší bez dojmu. Jinak řečeno, obraz bude lepším obrazem, pokud to nebude obraz ničeho. A námět bude o to lepším námětem, pokud ho nenamalujete. Takoví moderní lidé snadno mohli, a já myslím, že to někteří i udělali, aplikovat týž princip na ono dávné spojení zvané píseň. Velmi moderní básník by mohl snadno říci, že slova sdělí svůj vlastní přirozený rytmus mnohem lépe bez melodie. Velmi moderní hudebník by mohl snadno říci, že jedinou dokonale muzikální písní je píseň beze slov. Ještě nikdo neměl onu smělost vzdorovat hvězdám, aby naznačoval rozluku chleba a sýra. Musíme ale být připraveni, že spíš dřív než později přijde nějaký zhýralý estét s tím, že chléb by byl chlebovitější bez sýra a že sýr byl výtečněji a pronikavěji sýrovitý bez chleba. Tvrdím, že musíme být připraveni na trvalé tendence k podobným polcením, a musím být připraveni na ně reagovat tím, že budeme trvat na do nepaměti jsoucí právo lidstvo takové aliance zachovávat. Člověk od počátku spojoval mluvené slovo s melodií a obě spolu zestárly a zmoudřely. Co člověk spojil, ať člověk nerozlučuje.

Tento nekonečný proces odlučování všeho od všeho ostatního má, například, dobrou ukázku v náboženství. Náboženství, lidské a historické náboženství, jako je křesťanství nebo buddhismus nebo některá velká období pohanství, byla fakticky vzato spojením všech důležitých částí života. Z každého hlavního lidského zájmu se za starých časů udělala součást vyznání. A dnes se jeden každý z těchto zájmů odděluje a staví samostatně, jako by to byla posedlost podobná sbírání známek. Náboženství, jak ho lidstvo v minulosti vždy chápalo, vždy pozůstávalo přinejmenším z následujících prvků. Za prvé z theorie nejzazší pravdy a povahy vesmíru. Ta se dnes předkládá samostatně a říká se jí metafysika. Za druhé, z šátravé komunikace s nějakým jiným bytím než člověkem. I to se dnes staví samostatně a říká se tomu psychologický výzkum. Za třetí, přísné pravidlo jednání, s mnoha protivnými zákazy. I to se dnes staví samostatně a říká se tomu ethika. Za čtvrté jistá bujná tendence propukat v barvy a symboly, v nespoutané a krásné věci s květinami, či rouchy nebo s ohněm. I to se dnes předkládá samostatně a říká se tomu umění. Za páté sklon cítit, že hmota a místo mohou být posvátné, že jisté půdy nebo prvky krajiny mohou být součástí pokoje duše. Dnes se to předkládá samostatně a říká se tomu patriotismus. A typičtí moderní lidé jsou hrdí zejména na to, že původní jednotu náboženské ideje takhle rozervali. Etika pro etiku a umění pro umění se podobají cárům toho, co dřív bývalo nesešívaným rouchem. Rozdělili si jeho roucha a o jeho oděv metali los

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s