Kdo je to žebrák (Illustrated London News 25. února 1911)

February 25, 1911 What Is a Beggar?
Jeden britský soudce nedávno poklidně navrhl, zjevně zcela výslovně, že by se měli trestat nejen žebráci, ale i kdokoliv, kdo žebrákům peníze dává. Právně to lze formulovat dvěma soudy: 1) u každého chudého člověka lze předpokládat, že klame; 2) u každého bohatého člověka lze předpokládat, že se nechá ochotně podvést. První názor sice nemusí být logicky zřejmý, právně je ale docela zavedený. Druhý je nový a zdá se dokonce mírně nepravděpodobný. Rád bych věděl, co tím sudí myslel. Myslí si, že je zločinem pomáhat tam, kde je to potřeba? Nebo si myslí, že je zločinem mýlit se v tom, kde je potřeba? Ať už by se jeho myšlení ubíralo jedním nebo druhým směrem, s potěšením bych se díval, jak se snaží napsat předlohu zákona pro projednání v parlamentu.
Tohle je morální záležitost, o které si musíme vyjasnit naše představy a já zde vyjasním ideje své i vaše, ať se vám to líbí nebo ne. Co je to žebrák? Žebrák je člověk, který žádá od jiného člověka pomoc výlučně ve jménu něčeho vnějšího, ale společného—jako je spříznění, dobročinnost, Boží otcovství nebo lidské bratrství. Nežádá chleba proto, že vám může dát ihned peníze, jako v obchodě. Nežádá po vás chleba proto, že vám za chvíli bude moci podat hořčici, jako ve společnosti. Žádá po vás chleba proto, že se očekává, že pro vás platí starodávný zákon soucitu podle něhož (jak je v něm psáno) nedáte člověku kámen, když vás žádá o chleba. To je žebrák. Je to člověk který žebrá—tedy člověk, který žádá bez nějaké zjevné schopnosti vrátit, vyjma příležitosti, kterou vám nabízí, abyste naplnili své vlastní ideály.
Žebrákem je tedy člověk tonoucí vprostřed oceánu, člověku divoce mávající z opuštěného ostrova, naprostý cizinec vyvržený na cizí pobřeží (což se komukoliv z nás, kdo má rád jachting může stát kdykoliv). Jinak řečeno, jakákoliv pomoc mu poskytnutá musí záviset toliko na jeho lidské podobě nebo zjevném utrpení. Nemůže vůbec spočívat na předpokladu, že ji splatí službou státu. Muž tonoucí v moři může být Jack Rozparovač. Muž mávající z ostrova může být Malíř Petr (přezdívka údajného vůdce skupiny lotyšských zločinců, kteří prosluli přestřelkou s policií v domě na londýnské Sidney Street počátkem února 1911. zatímco ostatní v hořícím domě zahynuli Petr Pjatov známý jako Malíř Petr prý možná unikl, existují ovšem pochybnosti zda vůbec existoval pozn. překl.) A pokud jde o muže, který ztroskotá s jachtou—nu, když uvážíte některé lidi, kteří si občas vyjedou na jachtě, připadnou vám Jack Rozparovač nebo Malíř Petr ve srovnání s nimi jako hotové opory společnosti. Krátce, jakákoliv osoba, v jakémkoliv postavení, je žebrák, který za službu nemůže než jen poděkovat. Není třeba říkat, co takovým lidem děláme, když jsou chudí—tedy, když jsme si prakticky jistí, že nebudou moci dát nikdy nic jiného než díky. Zavíráme je do vězení jako zloděje. Každému, kdo respektuje naše moderní zákony (pokud vůbec existuje někdo, kdo by je respektoval ) musí věta z Nového zákona znít zvláštně, ba divně, optimisticky. Posvátný text má za jisté, že běžný člověk, požádaný o chleba, nedá člověku kámen. Jenže když nás někdo požádá o chleba začneme po něm kamení házet. Ba co víc, nejenže po něm kamení hážeme, my ho kamením obklopíme, zazdíme a pod kamením ho pohřbíme. Až příště půjdete vy nebo já kolem některého z našich velkých moderních vězení, zdvihněme oči k oněm nablýskaným, plochým, nekonečným zdem. Uznejme klidnou ohromnost a studenou tíži těchto svázaných a slepených kamenů. A pak si vzpomeňme, že mnoho lidí je v nich uzavřeno jen proto, že žádali o jídlo. Má to v sobě děsivý půvab některých biblických proroctví. Prosili o chleba, a dostali—tyhle kameny. Posud je vše prosté. Žebrák je člověk, který žádá ve jménu blíženecké lásky, jako muž, který se topí, nebo je na pustém ostrově. Jenže ten první může být tonoucí vévoda, tomu druhému může patřit mnoho jiných ostrovů, které rozhodně pusté nejsou. Ovšem ve velké civilisaci, hustě zalidněné a plné důvěrně známých obyčejů, poznáme velmi brzy kdy je člověk skutečně chudý, kdy by nám zřejmě nikdy nebyl schopný odplatit, vyjma vděku. To ho pak zavřeme do vězení. Tohle všechno je docela prosté, byť je to sotva křesťanská prostota. Co ale zdaleka prosté není, je tenhle nový, zlověstný návrh, aby i bohatý člověk sdílel s chudým týž drtivý trest, který si po právu oba zaslouží, protože se oba rovným dílem podíleli na skutku křesťanské lásky. Dosud naše právo dávalo zvláštní a odporný význam větě „Je lepší dávat, než brát.“
V londýnských nebo glasgowských slumech tohle bylo vskutku pravdivé. Dávat znamenalo jen sklízet výčitky ekonomů. Brát znamenalo být odveden policisty. Pokud ale má být trestán i ten, kdo almužnu dává, uvidíme opravdu ohromné šprýmy. Nakolik si to dokážu představit, všichni velkorysí boháči půjdou do vězení, což bude znamenat, že státu budou vládnout jen skoupí boháči, což je věru stav, ke kterému jsme cestou mnoha případů mířili, ale o které jsme si nikdy nemyslili, že bude zakončena a dovršena takovýmto převratem. Žádat už je zločin, není to hřích. Nyní je zřejmě zločinem i dávat, třebaže je ti ctnost.
Ovšem jakýkoliv z těchto nesmyslů lze věru zastavit a odpovědět na něj jednou docela prostou otázkou. Celá tahle studená a pochybná filosofe o tom, že je špatné chudým poskytnout rychlou a osobní pomoc povstala před téměř sto lety, kdy lidé opravdu věřili ve „vědu“ a vědecké klíče ke společenskému životu. Před tím bývala filantropie hlavně osobní a to někdy snad až přespříliš.
V té době lidé začali obdařovat bohatstvím nemocnice, vývařovny a dobročinné organisace obecně, a když říkali „Žebrákům nic nedávejte“, mínili tím také (abychom k nimi byli spravedliví) „dávejte nemocnicím, vývařovnám etc.“ Když někdo odmítl dát penny hladovějícímu tulákovi, byla tu alespoň někde pokladnička, kam ji mohl bezpečně vložit. Je dnes nějaká pokladnička, kam by ji mohl bezpečně vložit? Odpověď bohužel zní, že je jich pramálo.
Jistě, zrovna tak jako existují poctiví žebráci, existují i poctivé charity. Samozřejmě jsou tu uspořádání, která byla opravdu uspořádána, zrovna tak jako existují tuláci, kteří se opravdu toulali. Jenže my tu mluvíme o důvěře, takové důvěře, jako je důvěra ve státní dluhopisy, nebo favorita Derby. A prostý fakt je, že někteří lidé mají s vírou v organisovanou dobročinnost právě takové potíže, jako mají s vírou ve svou vlastní dobročinnost. Proč by někdo měl posílat pět šilinků sekretáři společnosti, místo toho, aby j dal nádeníkovi, který žádá nocleh. Nádeníka viděl. Sekretáře nikdy. Některé záměry a plány organisované charity tvrdí, že všechny ostatní plány nadělají víc škody než užitku. Existují zrovna tak hloupí organisátoři jako existují hloupí dárci almužen. Ptám se proto sudího docela prostě: „Co mám dělat?“ Než půjdu kvůli všem četným příležitostem, kdy jsem dal peníze na ulici, do vězení, ať mi poví, kam mám peníze dávat. Já si budu dál nechávat své peníze pro sebe, abych je mohl dát komukoliv, kdo vypadá, že je potřebuje.
(Zdroj Illustrated London News 1911-1913, Collected Works of G. K. Chesterton. sv. XXIX, str. 43-47, Ignatius Press, San Francisco 1988)

Reklamy

Japonsko a Západ (Illustrated London News 18. února 1911)

February 18, 1911 Japan and the West
Nenadešel čas, abychom my, lidé Západu, protestovali proti tomu, že jsme neustále zastrašování vysokou morálkou Orientu—zejména Japonska? Vzpomínám si na zvláštní příhodu před několika lety, kdy jistí zdatní žurnalisté ze socialistického listu na Fleet Street náhle propukli v žhnoucí nadšení nad králem Asokou (indický císař z druhé poloviny třetího století př. Kr. Pozn. překl.) Jejich vztah s tímto vladařem nelze označit za důvěrný, faktem je, že zemřel před pár tisíci lety kdesi uprostřed Asie. Zdálo se ale, že jsme v něm ztratili našeho jediného spolehlivého morálního průvodce. Náboženství selhalo, lidský život byl celkem vzato tragedií, ale král Asoka byl v pořádku. Byl bezchybně spravedlivý, nekonečně milosrdný, zrcadlo všech ctností, opora chudých. Nezasvěcení se samozřejmě zajímali o prameny toho odhalení. Po nějakých diskusích se ukázalo a mírně poukázalo na to, že popis králových ctností se nachází pouze na několika jeho vlastních nápisech. Starý Asoka mohl být velmi milý pán, ale máme na to jen jeho slovo. A dokonce ani na zaostalém Západě nemusí být nemožné najít monarchy, kteří byli podle svých vlastních proklamací velmi spravedliví a mocní a dvory, které byly ve „Dvorském cirkuláři“ docela příkladné. Prosté asokovce z Fleet Street nenapadlo, že pompézní rozhlašování ideálů neznamenalo v Bengálsku víc, než v Birminghamu, ani na dávném Východu víc, než na moderním Západě. Je to něco podobného, jako kdyby nějaký Ind tvrdil, že ve vznešené francouzské monarchii musel být každý francouzský král dobrým křesťanem, protože byl na mincích a pergamenech nazýván „nejkřesťanštější král“ . Je to něco podobného, jako kdyby nějaký Arab tvrdil, že mezi anglickými poslanci má čest tak vysoké postavení a poslanci jsou na ni tak citliví, že se neustále vzájemně oslovují, s výbuchy obdivu „Ctihodný poslanec za Tooting“. Jen sotva by mohlo být absurdnější, kdyby Japonci prohlašovali, že anglický vévoda musí být elegantní postavy, jelikož si všimli, že se o vévodovi mluví jako o „Jeho milosti“. Přesto jsme právě s takovou komickou vážností žádáni, abychom akceptovali morální nároky dnešního Východu a zejména morální nároky Japonska. Všiml jsem si zrovna dvou novinových článků, které oba žalostně zvolávají, jaká je to škoda, že nemáme tak vysoké pojetí rytířské oddanosti, kterému Japonci říkají „Bušido“ nebo tak nějak. Jako bychom v Evropě neměli rytířské principy! A jako by na Dálném Východě neměli žádné principy, které jsou zcela nerytířské! Pokud nevidíme nic krásného na Excaliburu, budeme snad tím spíš brát vážněji dva meče nějakého exotického Daimia? Jsme-li opravdu němí po smrti Rolandově, budeme snad křičet nadšením při pohledu na Hara-kiri?
Zde je snad nejpodivnější případ ze všech. Mnozí orientalisté byli v poslední době naplněni zděšením ze zjištění, že Mladí Turci chtějí být i nadále turečtí a že pokročilé Japonsko je nadále nevysvětlitelně japonské. Dr. Parker zatratil Abdula Hamída. Tihle moderní hlasatelé všelidské vzájemnosti nedochází pochopit žádný národ, který by se chtěl zbavit Abdula Hamída a přitom se nechtěl stát přesně podobným dr. Parkerovi. Stejně tak jsou velmi zděšeni, když japonská vláda velmi rychle odsoudila nějaké zločince, kteří prý chystali spiknutí proti posvátné osobě Mikáda. Vypadají, jako by je nikdy nenapadlo, že Turkovi lze sebrat jeho turban i bez toho, aby přitom musel přijít o hlavu a že pod brixtonskou bouřkou si tatáž hlava bude myslet pořád totéž. Zdá se, že si člověk na Dálném Východě má dál žlutou kůži a to i poté, co mu obstarali žlutý tisk (Yellow press senzacechtivý, bulvární tisk pozn. překl.). Nejvíce ohromující verzi téhle věci jsem ovšem našel, v následujícím odstavci, úvodním odstavci článku o japonských rozsudcích ve vlivném týdeníku:
„Japonsko se ve velmi mnoha ohledech vydalo západní cestou, je však velmi smutné, když se dozvídáme, že při zacházení s muži a ženami, kteří mají dost inteligence na to, aby předběhli svou dobu a mají odvahu stát pevně za svým přesvědčením, si Japonsko osvojuje nanejvýš odsouzeníhodné ruské a španělské metody.“
Tohle mi přijde opravdu kolosální. Docela souhlasím, že Japonsko napodobilo mnoho západních věcí, mám také za to, že napodobilo zejména ty nejhorší západní věci. To je důvod, proč jsou mé sympatie k Japonsku velmi porušené. Kdyby Japonci napodobili Danta nebo středověkou architekturu, kdyby napodobili Michelangela nebo italské malířství, kdyby napodobili Rousseaua nebo francouzskou revoluci—pak bych, coby Evropan, měl alespoň pocit, že mám nějaký význam. Japonci ale napodobili jen to nejhorší z naší nejhorší doby: nelidské birminghamamské podnikání a nelidský berlínský militarismus. Mám z toho pocit, jako kdybych se podíval do zrcadla a viděl tam osla. Nebo, kdyby byla tato metafora považována za příliš nelaskavou, cítím se přesně jak se může cítit nějaký neotesaný, leč laskavý člověk, když jeho malý bratr začne napodobovat jen jeho chyby. Říkám to proto, abych ukázal, jak snadno přijímám myšlenku, že by si od nás Japonsko mohlo půjčovat špatné věci právě tak jako věci dobré, a pak se se úžasem—ba zděšením—obracím k odstavci, který jsme citoval. Japonsko (zdá se) si od Ruska půjčilo odporný zlozvyk popravovat lidi bez adekvátního soudního procesu. Proces před porotou, s úplnými zprávami druhý den v novinách, taková byla na Dalekém Východě běžná praxe, než se přes dva kontinenty nějak proplížil děsivý příklad Španělska a zničil ji. Věci jako autokratické popravy byly na Východě neznámé. V Japonsku se nikdy ani neobjevila myšlenka na despocii. Dokud v nějaké zapomenuté chvíli nezaslechli o Rusku, v každém městě pilně pracovaly krajské sněmy a a na každém ostrově byla zřízena republika. Než přišli Evropané, stála na konci každé ulice volební místnost a po celé Asii rachotily volební urny. Však běda, doslechli se o Španělsku. Doslechli se, že ve Španělsku se soudní procesy s ozbrojenými rebely konají příležitostně tajně a to stačilo ke zničení dlouhé a slavné tradice svobodné demokracie Dalekého Východu.
Nu, myslím, že ve srovnání s těmito náramnými žvásty lze Gilbertova Mikada s jeho tresty „jež přetrvávají a kypí v nich vroucí olej“ označit za dobrý, solidní a rozumný obraz Japonska. Východní despocie má mnohé výhody a nepochybuji i tom, že mnohá z jejích rozhodnutí nijak „neprodlévala“, ale byla stejně drsná a prudká jako spravedlivá. Jenže do jakého mentálního stavu se lidé dostali, pokud nevidí, že Evropa byla, celkem vzato, domovem demokracie, kdežto Asie byla, celkem vzato, domovem despocie? Japonsko opravdu není tak neschopné, jak tento autor předpokládá. Daleký Východ si pro autokracii nemusel chodit do Ruska, ani se nemusel mučení učit od Španělska. Sám v tom předvedl hodně umělecké záležitosti. A jestliže Španělsko a Rusko vskutku používaly teror a mučení je historicky mnohem pravděpodobnější, že se to získaly z Asie, než že by Asie kdy měla i jen tu nejmenší potřebu si něco takového od nich půjčovat.
Samotná fakta, jsou samozřejmě zcela prostá. Japonsko si od nás vypůjčilo naše zbraně a telefony, nepůjčilo si ale naši morálku a ani nevím proč by si ji, řečeno z morálního pohledu, půjčovat mělo. Pod vším svým zdobným plátovým brněním je Japonskou pořád tou samou cizí, pohanskou zlověstnou a hrdinskou věcí, pořád má dvě hluboké orientální zvyklosti: padat na tvář před despocií a zuřivě trestat. Ve východním stylu si pořád myslí, že král je nekonečně vznešený, že je bratrem slunce a měsíce. Pořád si ve východním stylu myslí, že zločince lze nekonečně trestat „čímsi v čem kypí vroucí olej“. Proč by, pro všechno na světě, mělo Japonsko opouštět adoraci Mikada a ničení svých nepřátel jen proto, že vědecký aparát přinesl Mikadu více vítězství a ničení jeho nepřátel více usnadnil?

(Zdroj Illustrated London News 1911-1913, Collected Works of G. K. Chesterton. sv. XXIX, str. 39-43)

Spisovatel a naše zákony proti pomluvám (Illustrated London News 11. února 1911)

February 11, 1911 The Novelist and Our Libel Laws
My Angličané jsme si vždy vystačili s tím, že jsme se označovali za národ dbalý zákonů. Jistě je v tom pravda a jistě je v tom oprávněné uspokojení: i když to nepochází, jak někteří předpokládají, z přísného anglického dobrého chování, ale spíše z uvolněné anglické dobré povahy. Bohužel, být dbalý zákona znamená někdy i mít zákony, kterých by žádný jiný národ dbát nedokázal. Ostatně britskou veřejnost její trpělivost nyní přivedla do ještě horší situace: do stavu čirého zmatení a chaosu. Běžný britský poddaný není ani tak podroben britskému zákonu jako spíše britské bezzákonnosti. Soudy, soudci a poroty společně vytváří ne tyranii, ale jednoduše anarchii. Zdá se, že v danou chvíli nikdo nikdo neví, zda zákon dodržuje nebo ne, ani zda nebo jak bude potrestán,pokud ho i poruší. Poslance lze zbavit mandátu, aniž by se mu něco i jen vyčítalo, poslanci jsou někdy cejchováni a opovrhováni kvůli korupci—a mandátu je zbavit nelze. Různá rozhodnutí dopadají na hlavy celých oborů nebo druhů lidí stejně svévolně jako tašky stržené ze střechy prudkým větrem. Nejsilnějším příkladem ze vší této bezprávnosti právníků je samozřejmě případ pomluv. Zde nemáme nic, než naprosto vágní theorii a naprosto zdivočelou praxi. Naše běžné ulice a domy nejsou před takovými hromobitím nikdy v bezpečí. Srazit může každého, stačí jen pokud se někde na vysokých místech strhne jedna bouřka, nebo bude mít nějaká justiční eminence trochu děravou střechu.
Právní rozhodnutí z poslední doby přivedla tuhle bláhovost až k nesnesitelnosti. Je na soudci aby vykládal právo a zákon je možná takový, jaký říká soudce, v takových případech je pak zákon takový, jak říkal pan Bumble (pletichářský ředitel chudobince z Dickensova Olivera Twista pozn. překl.). Jenže to není jen osel, ale divoký osel schopný rozkopat celá města a civilisace. Případy o kterých mluvím jsou ty, kdy gentlemani získali od novin odškodnění za kvůli článkům, které obsahovaly postavy s jejich jmény. Žaloba nespočívala v tom, že by tyto postavy nějak zvlášť připomínaly nebo naznačovaly žalobce, nešlo o to, že by to byly postavy nějak zvlášť nepříjemné. Soudci však rozhodli, že jim přísluší odškodnění. Nu, je-li takový zákon, pak ho změňme. Jenže on to není v pravém slova smyslu zákon, ale jednotlivé případy jakési anarchie.
Nemusím ani poukazovat na to, do jak nebezpečného postavení to staví již tak zastrašovanou a vyhublou osobu autora. Pro své příběhy potřebuje jména a pokud použije přirozená či možná jména, musí vědět, že existuje zřejmě mnoho skutečných lidí, kteří je nosí. Na základě tohoto principu se může mnoho mírných velšských disidentských duchovních považovat za obtěžkané soukromým životem Toma Jonese. Každá osoba nesoucí některé ze dvou dalších běžných jmen by mohla nervosně hledat svou postavu v „Tomu Brownovi v Oxfordu“, A když na to přijde, Iago je ve španělštině velmi běžné jméno a kdybychom tuto právní logiku dovedli ještě kousek dál, mohla by zahrnovat i překlad takových jmen a to bychom se pak mohli dočkat, že někdo bude zakazovat představení Othella kvůli tomu, že on se jmenuje James. Tyto případy se mi nezdají o nic bláznivější, než případy, které soud doopravdy rozhodl.
Otázka je samozřejmě docela prostá: co má romanopisec dělat? Má místo jmen nechat prázdná místa, nebo je číslovat? Má předem inzerovat výzvu všem, kdo my mohli kvůli jménům vznášet nároky a uměřeně se s nimi vyrovnat předem? Jediný další způsob, který mně napadá, je dát postavám jména, které nemůže nikdo s běžnými schopnostmi nést, vyslovit nebo snést—řekněme „Quinchbootlepump“ nebo „Pottlehartipips“. Člověk se může utěšovat nadějí, že jen málokterý žalobce by na základě těchto jmen mohl vznášet nějaké nároky. Nakolik by taková jména zeslabila nebo posílila autorův styl je samozřejmě mnohem těžší říct. Musíme pomyslet zejména na průměrnou romantickou novelu a představit si třeba takovýhle odstavec: „Zatímco Bunchoosa Blutterspangle dlela v příjemné zahradě, ozvalo se za ní “Bunchi” hlasem, jež svým tónem připomínal staré dobré dny na Quoodlesnakes. A ano, byl to opravdu hluboký melodický hlas Splitcat Chintzibobs.“ Zdá se mi, že tato methoda by jakoby pocuchala hladký povrch měkčích a prostěji pathetických pasáží.
Racionální princip, jímž by se otázky jako takhle měly řídit je jistě dostatečně zřejmý. Nikdo by neměl být trestán za něco, co musí člověk ve svém zákonném postavení a profesi normálně a nutně dělat. Romanopisec nesmí při výkonu své povinnost srazit k zemi policistu a romanopisec si takové potěšení dopřává jen velmi zřídka. Ale ani policista nesmí při výkonu své povinnosti srážet k zemi romanopisce a když ho stíhá nebo pokutuje pokaždé, když nazve londýnského portýra Tom, nebo brightonského černocha Sambo, k zemi ho tím sráží. Musí existovat stovky úředníků jménem James Robinson a stovky nádeníků jménem John Davis, ale spisovatel prostě nemůže dělat svou práci, pokud má zakázáno psát o takových skupinách lidí a takových jménech. To už může zákon rovnou zakázat zahradníkům zahradničit a mlynářům mlít. Na druhé straně, způsobená škoda (pokud nějaká škoda vzniká), je toho druhu, kterou si vždy potenciálně nebo náhodně navzájem působíme, zrovna tak jako zraku náhodného kolemjdoucího může ublížit prach z mlýna. Ve všech takových případech ale rozlišujeme na základě principu a není příliš obtížné pochopit, jaký princip to je.
Tyto škody, které si lidské bytosti navzájem neustále působí, se trestají povinností platit odškodné jen tehdy, když jde o něco výjimečného, čemu se lze vyhnout. Pokud mám ve své zahradě v Brixtonu skrytý sráz, mohu být povinen platit člověku, který z něj spadne, jelikož brixtonské zahrady jsou rovné a skryté srázy jsou v nich vzácné. Nebudu ale muset platit člověku, jehož slabé srdce trpělo, když stoupal k mým dveřím, protože schody ke vstupním dveřím jsou běžné a srdeční nemoci běžné nejsou. Může se mi stát, že budu platit člověku, kterému se udělá zle ze zápachu z mé popelnice, ale ne člověku, kterému se udělá nevolno z pohledu na rolety v mých oknech, třebaže mohou mít odstíny velmi prudce vyvolávající dávení, v prvním případě jde totiž o normální citlivost, v druhém případě o citlivost abnormální. To je princip, který uznává většina civilisovaných zákonů. Muž může ženě skutečně ublížit, když jí nenabídne sňatek. Ještě více jí může ublížit, když se s ní ožení. A přece nepřiznáváme odškodné za chybějící slib manželství, ba ani za naplnění slibu manželství. Odškodnění přiznáváme za porušení slibu, protože jím muž zvolil náhlý, ne zřejmý a neočekávaný postup. Průměrný muž si musí vzít jednu ženu a tedy si nemůže vzít většinu žen. Ten, kdo poruší slib je výjimkou a může se proto dostat do střetu se zákonem. Ale muže můžeme pokutovat za všechny ženy s nimiž se neoženil asi tak, jako můžeme pokutovat autora za všechny muže pojmenované Higgins s nimiž se shodou okolností nepotkal.
Dalo by se nakonec říci, že na takových anomáliích nezáleží, že nebudou takhle logicky a extrémně aplikovány. To je na tom nejhorší. Jestliže není zákon aplikován rovným dílem, pak bude aplikován nerovně kvůli módě, populárním předsudkům, nebo kvůli plutokratické intrice. Zákon bude mírný vůči oblíbenci a vůči neoblíbenému bude tvrdý. Naše právní anarchie musí buď anarchii rozdrtit nebo si vystačit s tím, že bude pokračovat dál jako nespravedlnost.
(Zdroj Illustrated London News 1911-1913, Collected Works of G. K. Chesterton. sv. XXIX, str. 35-9)

Konservující a reformující strany (Illustrated London News 4. února 1911)

February 4, 1911
The Conserving and Reforming Parties
Kolem Sidney Street (slavný incident z počátku roku 1911 v Londýně. Policie a posléze i vojsko obléhalo skupinu ozbrojených lupičů v jednom domě. Přestřelka nakonec skončila požárem a smrtí podezřelých mužů, původem Lotyšů s napojením na bolševické revoluční kruhy. Téměř legendární je celý případ proto, že přestřelce na místě přihlížel tehdejší ministr vnitra Winston Churchill pozn. překl. ) se stále točí pověsti a spory a celý případ se přivěsil k všem možným polemikám, které s celou záležitostí nemá nic společného. V některých novinách z toho vzešla velice nepřípadná diskuse o chudých přistěhovalcích—nepřípadná říkám proto, že podobně jako většina skutečně zlých a nebezpečných cizinců nebyli ani tihle chudí. Jakýkoliv cizinecký zákon by jim v přicestování bránil právě tak málo, jako může zabránit v cestování některým cizím milionářům. Muži, kteří měli tak prvotřídní revolvery, měli nejspíš i cestovní lístky první třídy. Raději bych předpokládal, že desperáti ze Sidney Street byli finančníky určitého druhu, podobně, jako dávám přednost lvu před bahenní zmijí, ale to je věc vkusu. Obecným přírodopisným faktem je, že jak lev, tak bahenní zmije jsou cizí živočichové, kteří jsou oba nebezpeční a neradno se jich dotýkat. Do tohoto kotel se nalily všechny možné další problémy: lotyšská ekonomika, židovská ethika a udatnost ministra vnitra. Podle mě je nejdůležitějším výsledkem celého případu osvětlení šílené bláhovosti, s níž náš stranický systém funguje ve svém nynějším stavu rozkladu.
Starý obránce stranického systému tvrdil, že proti sobě jedinečně a výtečně vyvažuje konservující a reformní povahy. Jenže tak to není. Stranický systém dává každému konservační povahu, po dobu, kdy je v úřadu a reformní povahu v době, kdy v něm není, jinak řečeno pečlivě se stará, aby jej člověk mohl dodržovat, jen pokud zůstává bezmocný. Reformátor začíná být příchodu k moci konservativní a jakmile má konečně možnost udělat cokoliv, touží nedělat nic. Neexistuje žádný skutečný střet a kritika upřímných inteligencí nebo trvajících temperamentů. Je to jen prkenné a mechanické víření sestrojené tak důmyslně, že touha měnit a moc měnit se nikdy nesetkají v jednom čase a na jednom místě. Konservativní strana se, jakmile je osvobozena od odpovědnosti, v okamžiku stává liberální stranou. Liberální strana se ihned stává konservativní stanou v tu chvíli, kdy má co konservovat.
Je tu ale další a více šokující absurdita. O čemkoliv, co se během vlády jedné ze stran náhodou přihodí, se má předpokládat, že to stalo buď na základě despotického nařízení nebo za temné součinnosti této strany. Pokud se za vlády toryů ocitne na pobřeží v ústí Temže velryba , musí všichni toryovští žurnalisté ihned dokázat, že zápach rozkládající se velryby je zdravý a osvěžující, kdežto všichni radikální žurnalisté musí dokázat, že velryba je, už svým chemickým složením, jedovatější než zmije. Každý konservativní autor musí tvrdě přemýšlet o čemkoliv, co se dá říct o velrybách dobrého: jako třeba, že jsou nám coby savci , odkojení mlékem lidské laskavosti, vlastně příbuzné. Konservativci musí na Piccadilly založit Mammals Club (klub Savci pozn. překl.), ve kterém budou vítáni právě tak muži, jako velryby. Na druhé straně liberálové musí vymyslet cokoliv, čím by velryby diskreditovali. Musí připomenout nezdvořilého zacházení, kterého se dostalo proroku Jonášovi. Musí založit jiný klub nebo ligu—velké lidové hnutí s transparenty s nápisy „Spravedlnost pro Jonáše“. Jedna strana musí dospět k tomu, že pohled na i tu nejmenší velrybu na nejnejasnějším obzoru působí, že se úžasným námořním kapitánům dělá tak zle, až padají mrtvi k zemi. Druhá strana musí skončit tím, že bude tvrdit, že veškerý nábytek se má dělat z velrybích kostic a veškeré jídlo z velrybího tuku. A to všechno se děje proto, že mrtvou velrybu přinesl k pobřeží jeden z mnoha přílivů. Kdyby ji hodil na břeh o týden či dva později, mohl by způsobit, že všichni toryové budou používat argumenty radikálů a všichni radikálové argumenty toryovské. Možná si myslíte, že je to přehnaný příklad. Dokážu teď, že přehnaný není tím, že předložím jeden obdobný, který se zrovna přihodil. Pokud by opravdu platilo (jak říkají obránci stranického systému), že v našem státě existuje jedna strana, které obzvlášť záleží na vzdoru proti útisku a dohledu nad zájmy chudých, pak je tu jeden úřad a úkol, kterého se taková strana musí přirozeně a navěky chopit. Musí dohlížet na policii. Policie ve všech zemích víceméně odpovídá vašim očekáváním. Jsou to prostí a tedy dobře naložení muži, jsou zdraví a proto udatní, jsou organizovaní a proto otevřeně a nepokrytě straničtí. Naši anglickou policii ovšem od policie na kontinentě či v Americe dělí dvě základní odlišnosti. Tam jsou policisté hrubí na všechny. V Anglii se policisté k lepší společnosti chovají lépe. Zatímco v Berlíně a Paříží pocítí setkání s mocí úřední bohatí stejně jako chudí, v Anglii má nádeník pocit, že má více či méně přátelského pána, kdežto gentleman má dojem, že se setkal s neobyčejně milým služebníkem. Nu a každý chápe, že je-li některá z obou stran stranou lidovou, musí to být ta, která policii pozorně sleduje a kritisuje. Jeden policista může vykonávat patriarchální a prakticky absolutní kontrolu nad miliony chudých Angličanů. Vzpomínám si, že když byly před soudem zpochybněny policejní důkazy, soudce s přísnou a mohutnou prostotou pronesl, že o svědectví konstáblů se nesmí mluvit takhle skeptickým tónem. Jak pak se slavnostní vážností vysvětlil, musí při dopadání zločinců spoléhat právě jen na policejní důkazy a nebýt tohoto prospěšného sboru, nikdo by proti nikomu nic neodpřisáhl. Zkrátka (když výklad Jeho Ctihodnosti zkrátím) musíme věřit policistům, jinak by jejich oběti vyvázly a unikly. Musíme přijmout policejní důkazy, protože k nim nemáme vůbec nic dalšího, co by je potvrzovalo.
Kdyby bylo něco pravdy na teorii stranického systému, v němž tradice umírňuje revoltu, pak by liberální strana zjevně musela kritizovat policejní úřední vystupování a konservativci je musí hájit. Děje se pravý opak, všechno je přesně stejné jako v imaginárním případu s velrybou. Za liberální vlády se střílelo z pistolí, ze kterých se stejně dobře mohlo střílet za vlády konservativců. Za liberální vlády vzplál dům, který mohl začít stejně dobře hořet za vlády konservativní. Stálí úřední činitelé vydali příkazy, moudré či bláhové, které by vydali, ať už by premiér Asquith jezdil autem po Normandii, nebo premiér Balfour hrál golf na St. Andrews. Ministr vnitra se na tu zábavu, veden aristokratickým smyslem pro dobrodružství přišel podívat: jmenoval se Winston Churchill, stejně dobře to mohl být Akers Douglas. Jelikož se to ale stalo za liberální vlády, ozvali se všichni liberální novináři sborem: „Ó, dobrá policie! Smělá, přec obezřelá policie! Policie lidská a prorocká! Policie takřka inspirovaná!“ kdežto všichni konservativní novináři naříkají, sténají a společně intonují „Bláhová policie! Zděšená policie! Naprosto neúčinná policie! Hrubě nepřiměřená policie!“ a tak dále. Nu já, kupodivu, pochybuji o tom, zda je tento druh stranického systému dobrý. Pochybuji dokonce, že je to stranický systém. Není to vyvážený konflikt mezi těmi, kdo něco milují a těmi, kdo to nenávidí. Je to stálá ochota milovat či nenávidět cokoliv z loyality k někomu, kdo dělá něco jiného.
(Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, Collected Works of G. K. Chesterton sv. XXIX, str. 32-35)

Příčiny válek (Illustrated London News 28. ledna 1911)

January 28, 1911
The Causes of War
Na novinařině (takové, jakou tu zrovna zdráhavě skládám) je nešikové, že titulek, tedy to co čtenář čte první, je obyčejně tím, co autor píše naposled. To samozřejmě neplatí o této stránce s jejím pevně daným záhlavím, ale v novinařině jako takové je to zdroj hrůzy. Titulek se chápe jako vysoce symbolický erb, i když ve skutečnosti je to spíš poněkud roztažený a trčící ocásek. A slova, jež se obyčejně hodí do záhlaví sloupku rozhodně nejsou obvykle vhodná jako začátek argumentace. Máme proto titulky toho druhu, které jsou spíš než hlavou věci jakýmsi jejím hadovitým zakončením. Když jsem včera spěšně listoval novinami, všiml jsem si následujících slov napsaných velkými písmeny v záhlaví článku: „Chleba bez oslích kostí“ Neměl jsem čas zjišťovat, co to znamená. Ujištění v titulku pro mě bylo sice uspokojivé, ale (v mé prostotě) sotva překvapivé. Hrozbu, která zde byla rozptýlena a uklidněna jsem vůbec neočekával. Kdybych někdy musel (při nějaké sérii dobrodružství, na jaká mohu sotva pomyslet) vykopat kostru osla, ani by mně nenapadlo hledat ji v řadách bochníků za penny. Mí duchaplní protivníci by jistě poznamenali, že kdykoliv jím chleba, vkládám ho do čelistních kostí osla, ale moje čelist by byla šokována ba zraněna, kdyby se někdy potkala s jakoukoliv jinou částí podobného zvířete. Nu, nepochybuji, že tento (pro mně) nesrozumitelný titulek uvádí docela srozumitelná, možná i zcela jasný a výmluvný článek,který nepochybně nejprve vysvětlí, proč si lidé mysleli, že jsou ve chlebu oslí kosti, než přejde k velké a dobré zprávě, že tam žádné nejsou. Velmi typicky to ale ukazuje, jak bývá v novinařině první věta tou ve skutečnosti poslední a jak se všechny články tisknou vzhůru nohama.
Kvůli tomu jsem se dostal do velkých potíží s některými svými dopisovateli, jelikož jsem před týdnem či dvěma poukázal na to, že když jde o válku a mír, trpíme zlozvykem začínat na začátku článku a ne otvírat od začátku příslušnou otázku. Jde o to, že začínáme ne myšlenkou, ale frází. Mluvíme o „mírové propagandě“ nebo „válečné horečce“ a nechápeme, že všechny tyto žurnalistické fráze jsou docela pozdními výsledky skutečného filosofického sporu, který trvá tisíc let. Mluvit takhle proto znamená nezačínat na začátku, ale na konci—prostě proto, že konec leží nejblíž.
Poukázal jsem na to, že vztahovat války k nenávisti znamená spokojit se s druhotnou příčinou místo prvotní. Není pochyb o tom, že kdyby britská armáda napochodovala do Berlína, mohl by mít nějaký Němec sklon mě nenávidět a jsem si docela jist, že kdyby nad Nelsonovým sloupem zavlála německá vlajka, měl bych silné předpoklady nenávidět Němce. Nenávist ale vzniká ze střetu, který nevyváří. Vytváří ho láska—nějaký druh náklonnosti či touhy, dobré či špatné, ubohé nebo vznešené. Vysvětloval jsem obzvláště to, že války vznikají z positivních choutek, které jsou mnohem horší, než nepřátelství, že vznikají z dychtění po penězích, nebo z oné definitivní známky zbabělství, totiž dychtění po moci někoho druhého. Tvrdím jen tolik, že těmito přisvědčujícími tužbami, ať už jsou dobré nebo špatné to začíná. Válka mezi dvěma kmeny vypukne, když jeden najde zlato v hoře, již druhý uctívá jako posvátnou. Druhé z obou zalíbení se vzmachuje vzhůru jako nebesa, první je plochá jako peklo. Obojí jsou ale náklonnosti, nejsou to odvrhování či přirozené nelibosti. Hrdinové jsou nad nenávistí, finančníci pod ní.
Někdy, ale kvůli příliš vážnému riziku velkých válek nepříliš často, vstupuje do hry ještě další pozitivní zalíbení, totiž zalíbení v samotném boji. Ani to nemá nic společného s pouhou nenávistí, ale v našich stojatých a vyčpělých městech je natolik zapomenuté, že když už se objeví, nelze mu porozumět. V jednom velmi dobře psaném týdeníku jsem viděl článek o ozbrojených nepokojích v East Endu, nazvaný „Fascinace děsem“. Přítomnost velkých spoust lidí v přelidněné čtvrti, kde lidé na každém kroku riskují život, vysvětluje jakousi zvláštní psychologickou theorií o přitažlivosti ošklivého a špinavého. Prostá odpověď podle mě zní, že když se jeden člověk bije se stovkou dalších , není to ani ošklivé ani špinavé, byť by to byl ničema. Pokud někdo chápe, co to bylo, nešlo o fascinaci děsem. Byla to fascinace bojem, jíž rozumí každý člověk, jemuž nezlámalo páteř otroctví. Jsem ochoten přidat toto výslovné a zřejmé potěšení z pohledu na vzdor a troufalost k seznamu výslovných potěšení, která mohou vyvolávat válku. Jak jsem ale už řekl, právě tohle ji ale vyvolává jen velmi zřídka, protože je to v posledku jakýsi hrdinský vtip, a moderní válka není ani vtipem a zpravidla není ani příliš hrdinská. Obecně řečeno v moderním světě k válkám nedochází vyjma velmi silných beprávných dychtění a velmi silných oprávněných náklonností.
Nu, to co jsem se pokoušel na adresu obdivuhodného mírového propagandisty říci je tohle—že jelikož tyto konflikty povstávají z reálných tužeb, ať už jsou dobré či zlé, lze je trvale překonat jen dvěma způsoby. Jeden znamená říct, že lidé nemají takhle lnout k ostrovu či údolí, oděvu či vyznání. Druhý znamená říct, že lidé tyto náklonnosti mít mají, ale mají též mít jiný velmi živý a téměř hmatatelný vztah, který je může všechny pokrýt a ovládat. Může to být uctívání konkrétního boha, křížové tažení proti společnému nepříteli, nebo přijetí společného zákona svědomí. Mírovému propagandistovi říkám: „Buď musí Ir milovat Irsko, nebo musíte vymyslet něco, co by mohl milovat více, než Irsko. Docela rád bych viděl, jak se o to pokusíte.“ Určitě je ale naprosto zbytečné mluvit o míru jako o pouhé nepřítomnosti nenávisti. Je zbytečné vzájemně představovat německé a rakouské editory a žádat po nich, aby se přestali nenávidět. Nechovají vůči sobě nenávist. Editorův život zanechává jen málo místa pro tak silné emoce. Anglický editor ale v jakýmsi mlhavým způsobem miluje Anglii a německý editor svým vlastním safraportským způsobem miluje Německo. Ani jeden z nich neví, kdy může být to, mají v největší oblibě, ohroženo tím, čemu ani trochu nerozumí. Jedním lékem je odstranit náklonnost. Nechť Angličan nadále nemá zalíbení v těžkých snídaních, neuspořádaných vsích, osobní svobodě. Ať Němec nadále nemá zalíbení v dlouhých závažných jídlech, vysokých sklenicích lehkého piva, složitých narozeninových formalitách a zvyku sedávat docela tiše s rozzářenou tváří. Druhou metodou je, že budou mít nějakou jinou konkrétní věc za ještě posvátnější než tyhle. Třetí možnost žádnou nevidím.
Tento článek jsem napsal jako určitou odpověď nespočtu pisatelů, kteří si patrně představovali, že se kochám vražděním lidí a popíjím horkou krev. Rád bych poukázal, že se ani zdaleka nestavím proti míru a dal jsem tu práci, abych promyslel jediné dvě cesty jimiž ho lze dosáhnout. Jedna spočívá v buddhistickém potlačení všech tužeb. Druhá jde myslím křesťanskou cestou společného náboženství.

(Zdroj: Ilustrated London News 1911-1913, sv. XXIX, str. 28-31, Ignatius Press, San Francisco 1988)

O staromódnosti (Illustrated London News 21. ledna 1911)

January 21, 1911 On Being Old-fashioned
Je to divné a matoucí, ale v tolika všelijakých sporech se obě strany ve vší upřímnosti vzájemně viní z přesně té samé chyby. Nemluvím o výčitkách stranických politiků: mám na mysli upřímná obvinění. Když urozený lord označí pana Lloyda George za drzého uličníka a vybízí ho, aby se držel slušné řeči odpovídající důstojné polemice, nikoho to nepřekvapí, rovněž tak nikoho nepřekvapí, jedinečná náhoda, že toryové usvědčí radikály z prolhanosti a zkorumpovanosti právě v tu chvíli, kdy radikálové torye při prolhanosti a zkorumpovanosti přistihnou. Tihle lidé hrají hru a přihrávají si jeden a tentýž zablácený fotbalový míč, jelikož je to jediný míč, kterým lze hrát. Já ale mám na mysli skutečné polemiky, takové, které spontánně zaměstnají a ihned rozdělí intelekty, polemiky o funkčních mravech nebo o ustrojení světa. Zvláštní je, že i v těchto hlubších věcech bývají obvinění na obou stranách identická. Nepřátelé náboženství je tak upřímně považují za tu nejpochmurnější věc a světě, plnou postů a askeze, která zatemňuje pokrok a rozkoš. Jenže pro zbožné lidi je, stejně upřímně, nejchmurnější věcí na svět právě bezbožnost. Řečeno se Shakespearem, po obloze rozvěšuje černé sukno a pokrok se stává pohřebním průvodem končícím u otevřeného hrobu. Zrovna tak hlavním obviněním, které socialisté vznáší proti současnému pořádku, je osočení z chladné nelidskosti, což je ale také jedna z nejběžnějších výtek proti socialismu. Podobně odpůrci vivisekcí sočí na vivisekci jako na krutost příbuznou satanismu: objevování tajemství skrze krev a bolest jako při tajemstvích čarodějnického sabatu. Na druhé straně, ale stoupenci vivisekcí své protivníky obviňují z krutosti jiného druhu, téměř podobného lidským obětem a lhostejnosti vůči lidstvu, jež se podobné té, s níž nějaký egyptský monarcha povraždí před oltáři svých zvířecích bohů tisíce zajatců. Všechny tyhle popuzující ethické polemiky jsou vedeny s jistým zvláštním prvkem oplácení, nicméně diskuse, ať jsou jakkoliv zahořklé, jsou opravdu praktické. Hrnek je docela užitečný domácký předmět, když ovšem na plotně začne přetékat jak hrnek, tak konvice, tak právě hrnek konvici vyčítá, že je černá.
S jedním z nejpodivnějších příkladů se setkáváme ve velmi různorodých dojmech, které lidé mají o tom, co je zastaralé, staromódní, nebo intelektuálně mrtvé. Jeden člověk se bude dychtivě lopotit na zaslíbeném poli, které bude druhému člověku připadat jako zaprášený a už nepoužívaný hřbitov. Onehdy jsem obdržel oběžník od jakýchsi lidí, kteří chtěli v Anglii oživit náboženství pohanských Sasů—ať už to bylo cokoliv. Říkali (s obdivuhodnou svěžestí), že „pokračují v díle Pendy, krále Mercie,“ zabitého v nějaké kmenové potyčce někde v sedmém století. Fráze „pokračují v díle“ se mi libí. S ohledem na to, že dílo chudáka Pendy nesporně utrpělo nepatrné přerušení, když bylo dočasně pozastaveno na nějakých dvanáct století, by jeden čekal, že jeho následovníci alespoň řeknou, že „obnoví jeho dílo“. Ale kdepak, oni mají plnou kontinuitu, oni jsou v živém kontaktu s Pendou, a oficiálně prodlení připouští právě tak málo, jako by Karel II. oficiálně připustil inerregnum Protektorátu. A přece o těchto lidech slýchám, že si říkají pantheisté a v Hyde Parku hovoří nanejvýš moderním stylem. Pokud byste se ale vy nebo já odvolávali na Knihu modliteb, nebo na farnost, nebo na tridentský sněm, nebo na principy Rousseaovy „Společenské smlouvy“ troufnu si říct, že by nás považovali za staromódní. Ovšem vyhrabat prach nějakého neúspěšného barbara z té špatné strany temného věku jim zřejmě připadá jako ta nejsvěžější forma modernity.
Tenhle rozdíl v tom, co znamená být staromódní jsem velice silně pocítil v poslední z mnoha bitev s panem Bernardem Shawem. Myslím tím tu, která vypukla poté, co ho pan Frank Harris obvinil z plagiátorství v jeho nové hře o Shakespearovi. Samotný spor mi vůbec žádný smysl nedával. Zdálo se, že pan Harris pana Shawa viní ze dvou věcí, za prvé, že okopíroval páně Harissova Shakespeara a za druhé, že páně Harrisovu Shakespearovi protiřečil. Jak dokázal dokonce i tak duchaplný člověk jako pan Shaw obojí najednou, jak mohl být jeho Shakespeare špatný proto, že byl Harissův a současně proto, že Harrisův nebyl, to si nedokážu představit. Zdálo se ale, že je cosi velmi děsivého na tom, že si oba mysleli, že jméno Shakespearovy lásky mohlo být Fitton a že se oba nesmírně zajímali o barvu jejích vlasů. Jestliže byly tmavé, pak mohla být Temnou paní ze Sonetů a nebo zase nemohla. Buď Mary Fitton nebyla Mary Fitton ale někdo jiný téhož vzhledu, a nebo byla Mary Fitton, a pak se—jelikož podle všeho o Mary Fitton nikdo nic konkrétního neví—zase o moc dál nedostaneme. V tak bohatém dole tihle dva nadšenci kutali. Nu a stalo se, že jsem před nějakým časem byl protivníkem pana Shawa v jedné z jeho četných válek. Hájil jsem jisté instituce křesťanské ethiky a s velkým pobavením jsem sledoval, že se pan Shaw a jeho následníci nedokáží zdržet jistého náhlého pobaveného chichotání, kdykoliv jsem zmínil nějakou starou nauku nebo rozhodnutí jejich původním a historickým jménem. Když jsem promluvil o nauce o prvotním hříchu smáli se vesele prazvláštnímu starosvětskému slovíčku. Když jsem zmínil koncil ve sv. Janu Lateránském pištěli jako školačky, jako bych zrovna vykopal mumii. Pan Shaw a jeho přátelé si vskutku myslí, že všechny tyhle věcí jsou beznadějné staromilectví. Nu mně ty věci nepřijdou ani beznadějné ani staromilecké. Teorie prvotního hříchu je teorie jako každá jiná, buď je pravdivá nebo falešná, ale v každém případě je docela živá: zastávají jí miliony lidí a znamená to pro ně mnoho. Rozhodnutí lateránského koncilu zůstávají, třeba jako darwinismus, určitou konkrétní pozicí a výzvou, která do značné míry změnila svět. Ideje nikdy neumírají a ideje z Kréda jsou naživu právě tak, jako jsou na živu ideje ze Shakespearových sonetů. Alespoň já osobně bych ale živoucí části Shakespearových sonetů nikdy nenechal být kvůli tomu, abych vyhrabával ty mrtvé. Obrátit se od:
Like to the lark at break of day arising
From sullen earth, sings hymns at heaven’s gate. (Jak skřivan za rozbřesku, vzlétá/ od zasmušilé země pět písně k nebes bráně pozn. Překl)
k bádání nad tím, zda měla nějaká neznámá alžbětinská prostopášnice černé vlasy, je pro mně (docela osobně) nepochopitelné. Pro mně by to bylo něco jako obrátit se od filosofického rozhodnutí koncilu k otázce, zda měl jeden z kardinálů na nose mouchu, když o něm debatoval. Je to podobné, jako bychom nechali být otázku, zda je prvotní hřích skutečností a ptali se, zda o něm kdy kdo psal rudým inkoustem na modrý kancelářský papír. Ani na okamžik netvrdím, že nesmí existovat staromilci, dokonce ani netvrdím, že by dva z nejmodernějších a nejenergetičtějších intelektuálů v těchto troskách marnili čas. Jen činím poznámku o zvláštním případu vzájemného pocitu marnosti a různých definic pedantických nesmyslů. Pan Shaw i pan Harris by oba považovali moje dogmata za mrtvá. Jenže moje dogmata se jeví živá a řvoucí jako lvi, kdežto pan Shaw a pan Harris se hádají o starou lví kůži. Nechci činit narážky na žádné pohádky.
(zdroj: Illustrated London News 1911-1913, Collected Works of G. K. Chesterton, sv. XXIX, str. 24-28, Ignatius, San Francisco 1988)

Vánoce a odzbrojení (Illustrated London News, 14. ledna 1911

January 14, 1911
Christmas and Disarmament
Nikdy jsem moc nechápal, proč noviny, když zmiňují Vánoce a z nich plynoucí poučení, začnou hned mluvit o mezinárodním odzbrojení. Je jistě vánočním ideálem, aby ustaly nespravedlivé války, ale stejně tak platí, že by měly ustat nespravedlivé vlády, nespravedlivé obchody, nespravedlivé žaloby nebo nespočet dalších způsobů, jimiž lidé trýzní nebo zrazují své bližní. Obvyklý a populární překlad andělského zpěvu zní „Pokoj na zemi: dobrou vůli mezi lidmi“. Odhlížeje od přesnosti, stálo by možná za to upozornit, že to jsou dvě velmi různé věci. Pokoj na zemi může znamenat něco zcela jiného než dobrou vůli mezi lidmi. Pokoj na zemi může znamenat tichou paniku, ležící u nohou universálního tyrana. Pokoj na zemi může znamenat, že každý člověk svého bližního nenávidí, ale současně se ho ještě o stupínek víc bojí. „Způsobí osamění a říkají tomu pokoj,“ pravil starý římský satirik, ale ticho, o kterém mluvil, bylo alespoň mrtvým tichem. Co když vytvoříme živé ticho—ticho milionů němých otroků? A jak takový pokoj pojmenujeme?
To mně, samozřejmě, přivádí k případu pana Carnegie. Když milionáři mé doby nařizovali válku, o které všichni připouštěli, že byla náhlá a sensační, a podle mého přesvědčení podlá a nemorální snášel jsem je, jak jsem nejlépe mohl. Na milionáře diktující válku jsem si zvykl. Pokud ale začnou diktovat mír, to už se doopravdy vzbouřím.
Pan Carnegie musí stejně dobře jako kdokoliv jiný vědět, jak podivné rozmíšky mohou v téhle naší lidské rodině vzniknout. Pan Carnegie, abychom to řekli velmi mírně, je jen stěží vánoční postavou. Pokud by přišel komínem (a nesl knihovnu zdarma) děti by sotva utěšilo, že přichází místo Santa Clause s pytlem hraček. Jen stěží si dovedu představit jinou osobnost, která by se k Vánocům hodila méně, než tenhle mechanický milionář, s hlavou kovovou a teoriemi jako hodinový strojek, tahle studená směs Amíka a Skota. Je to hotový stroj a podobně jako většina strojů se občas pokazí.
Pan Carnegie a jemu podobní se v téhle věci dopouští jednoho zásadního omylu. Vytrvale říkají a snad si i myslí, že že války vznikají z nenávisti. Mohly být války, které povstaly z nenávisti, ale teď si zrovna na žádnou nemohu vzpomenout. Nejpravdivějším příběhem na světě je v tomto, jakož i v mnoha jiných záležitostech, Ílias aneb Oblehnutí Tróje. Války nikdy nevznikají z nenávisti, buď vzchází z počestného zalíbení, které má člověk ke svému vlastnictví nebo z temného a kradmého zalíbení v majetku někoho jiného. Vždycky je to ale zalíbení, nikdy to není zášť. Řekové a Trójané se vůbec nemají ve vzájemné nenávisti, v celé Ílias se jen sotva objeví jediná jiskra zášti, vyjma velkého vzplanutí, které pochází z hrdinovy lásky k Patroklovi. Obě armády posely pláň mrtvolami a samotné moře zbarvili krví z lásky a ne z opovržení. Všechno to začalo proto, že v Paridovi vznikla zlá žádostivost po Heleně, zatímco Meneláos ji nemohl přestat milovat. Jinak řečeno, obě vojska bojují nikoliv proto, že by snad válčení nebylo zlé, ale proto, že mají důvod se bít.
Zjistili bychom, že tohle je pravé cítění všech skutečných vojáků kdekoliv. „Vzdálení Trójané mě nikdy nezranili.“ Skutečný voják nebojuje kvůli tomu, že před sebou má něco, co by nenáviděl. Bojuje proto, že za ním je něco, co miluje. Tolstoj a další obhájci naprosto zoufalého poddávání se tento fakt absence nenávisti často zdůrazňovali jako argument pro neexistenci války. Francouzský rolníček (říká Tolstoj) nemá ve skutečnosti německého studentíka v nenávisti, tak proč by se měli bít? Odpověď přichází s duněním všech nejvznešenějších a nejopovržlivějších hromů lidské duše. Bijí se, protože milují, ne kvůli tomu, že by nenáviděli, Francouz udeří, protože Francie je krásná, ne protože je nějaký Němec shodou okolností šeredný. Němec dá ránu, protože Německo je nutno milovat, ne proto, že Francii milovat nelze. A dokud obránci míru nepochopí a nepřipustí tento cituplný kořen vojenské energie, budou všechna jejich slova marná a půjdou do větru. Jeden člověk miluje jistý strom a dvacet lidí navrhne tenhle strom pokácet. Ten jeden možná těch dvacet zabije, a možná by to bylo velmi tragické, ale on nechová k těm dvaceti mužům zášť, on miluje strom. Když někdo může milovat strom, může milovat les, když miluje les, může milovat údolí, a miluje-li údolí, může milovat celou zemi, nebo charakter civilisace. Může milovat po právu, jako Meneláos, nebo nebo nesprávně, jako Paris. Vždy je to ale láska a ne odpor. Ať už búrskou válku podnítily jakékoliv krásné city nebo ubohé žádosti, nepodnítila ji v první řadě nelibost ani znechucení. Nemyslím, že existoval jediný případ, kdy by se během celé záležitosti Brit a Búr vzájemně nenáviděli. A míroví propagandisté by se měli s touto otázkou zvláštních vztahů skutečně vážně vypořádat. Vyjmeme z diskuse všechny ošklivé city, všechny zlé lásky, které jsou převážně původem lidských konfliktů. Budeme předpokládat, že se budeme bavit jen o rytířských nebo domáckých lnutích, které tvoří většinu z útlé důstojnosti člověka. Pořád tu ale zůstává otázka, na kterou musí mírový propagandista odpovědět. Chce říci, že britský voják nesmí milovat svou vlajku? Chce říci, že búrský farmář nesmí milovat svou farmu?
Skutečně se zdá, že mezi spisovateli a mysliteli panuje podivná zapomnětlivost pokud jde o skutečné cítění mas lidí v těchto záležitostech. Nechápou jak positivní a mužné jsou lidské lásky. V listu Nation jsem onehdy našel článek nazvaný „Šedý román“ věnovaný chvále (jistě plně zasloužené) románu pana Arnolda Benetta. Zde se ale nebudu věnovat autorovi, nýbrž kritikovi. V páně Benettově románu se zřejmě objevuje líčení Paříže za obléhání v roce 1870 a recensent obdivně říká, že pan Benett zachází se situací ekonomicky a ukazuje ji, jak se jeví drobnému řemeslníkovi bez nějaké slávy či tragedie.
Nuže, kdo tenhle recensent, ve jménu Sedmi obránců křesťanstva, je, aby tvrdil, že „drobný řemeslník“ nevnímal slávu či tragedii v obraně či opuštěnosti Francie? Kdyby to sám drobným řemeslníkům během obléhání řekl, roztrhají ho na kusy. Náš recensent je jistě dost „realistický“ na to, aby dokázal zhodnotit a ocenit realitu jako takovou. Jistě je naprosto zřejmé, že patriotické cítění hraničící s šovinismem má právě běžný člověk, třeba právě drobný úředník nebo obchodníček. K tomu aby člověk svou zemi milovat nepotřebuje jmění či kulturu, naopak člověku musí být nebezpečně pokročilý, pokud jde o jmění a kulturu, aby se lásce ke své zemi vyhýbal. Pokud v Paříži během obléhání byli nějací lidé, kteří necítili ani slávu ani tragedii (a já o tom velmi vážně pochybuji) byli to mnohem spíše uhlazení a prohnaní politici nebo racionalističtí profesoři na Sorbonně, než „drobní řemeslníci“ či muži z lidu. A právě proto, že tato třída je v moderním světě tak podivně odříznuta od kolektivních sympatií a loyalit své rasy, nemůže pro věc míru se všemi svými konferencemi, arbitrážemi, dary a plutokratickou okázalost, vykonat vůbec nic. Nemůžete lidi nadchnout pro toliko negativní ideu míru, protože ta neinspiruje. Můžete je nadchnout pro nějaké pozitivní pouto nebo vlastnost, která je pojí k druhým a z jejich nepřátel dělá jejich přátele. Můžete Tommyho dovést k tomu, aby miloval Jimmyho, ale nemůže Tommyho přimět, aby miloval pouhý fakt, že se s Jimmym nehádá. Bylo by proto mnohem snazší Angličana přimět milovat Němce, než ho nutit milovat mír s Německem. Německo lze milovat, mír ne. Německo je cosi positivního, člověku může chutnat německé pivo, může obdivovat německou hudbu, milovat německé děti s jejich okouzlujícími příběhy o elfech a elfími zvyky, může obdivovat zářnou obřadnost německých způsobů , může dokonce (s vynaložením smělého úsilí) tolerovat zvuk německého jazyka. Ale na pouhém obrazu ztichlé a zbraní prosté Evropy není nic, co by kdy mohl kterýkoliv člověk milovat, ať už tak ,jak může milovat jinou zemi, nebo svou vlastní.

(zdroj: Illustrated London News 1911-1913, Collected Works of G. K. Chesterton, sv. XXIX, str. 20-24, Ignatius, San Francisco 1988)