O staromódnosti (Illustrated London News 21. ledna 1911)

January 21, 1911 On Being Old-fashioned
Je to divné a matoucí, ale v tolika všelijakých sporech se obě strany ve vší upřímnosti vzájemně viní z přesně té samé chyby. Nemluvím o výčitkách stranických politiků: mám na mysli upřímná obvinění. Když urozený lord označí pana Lloyda George za drzého uličníka a vybízí ho, aby se držel slušné řeči odpovídající důstojné polemice, nikoho to nepřekvapí, rovněž tak nikoho nepřekvapí, jedinečná náhoda, že toryové usvědčí radikály z prolhanosti a zkorumpovanosti právě v tu chvíli, kdy radikálové torye při prolhanosti a zkorumpovanosti přistihnou. Tihle lidé hrají hru a přihrávají si jeden a tentýž zablácený fotbalový míč, jelikož je to jediný míč, kterým lze hrát. Já ale mám na mysli skutečné polemiky, takové, které spontánně zaměstnají a ihned rozdělí intelekty, polemiky o funkčních mravech nebo o ustrojení světa. Zvláštní je, že i v těchto hlubších věcech bývají obvinění na obou stranách identická. Nepřátelé náboženství je tak upřímně považují za tu nejpochmurnější věc a světě, plnou postů a askeze, která zatemňuje pokrok a rozkoš. Jenže pro zbožné lidi je, stejně upřímně, nejchmurnější věcí na svět právě bezbožnost. Řečeno se Shakespearem, po obloze rozvěšuje černé sukno a pokrok se stává pohřebním průvodem končícím u otevřeného hrobu. Zrovna tak hlavním obviněním, které socialisté vznáší proti současnému pořádku, je osočení z chladné nelidskosti, což je ale také jedna z nejběžnějších výtek proti socialismu. Podobně odpůrci vivisekcí sočí na vivisekci jako na krutost příbuznou satanismu: objevování tajemství skrze krev a bolest jako při tajemstvích čarodějnického sabatu. Na druhé straně, ale stoupenci vivisekcí své protivníky obviňují z krutosti jiného druhu, téměř podobného lidským obětem a lhostejnosti vůči lidstvu, jež se podobné té, s níž nějaký egyptský monarcha povraždí před oltáři svých zvířecích bohů tisíce zajatců. Všechny tyhle popuzující ethické polemiky jsou vedeny s jistým zvláštním prvkem oplácení, nicméně diskuse, ať jsou jakkoliv zahořklé, jsou opravdu praktické. Hrnek je docela užitečný domácký předmět, když ovšem na plotně začne přetékat jak hrnek, tak konvice, tak právě hrnek konvici vyčítá, že je černá.
S jedním z nejpodivnějších příkladů se setkáváme ve velmi různorodých dojmech, které lidé mají o tom, co je zastaralé, staromódní, nebo intelektuálně mrtvé. Jeden člověk se bude dychtivě lopotit na zaslíbeném poli, které bude druhému člověku připadat jako zaprášený a už nepoužívaný hřbitov. Onehdy jsem obdržel oběžník od jakýchsi lidí, kteří chtěli v Anglii oživit náboženství pohanských Sasů—ať už to bylo cokoliv. Říkali (s obdivuhodnou svěžestí), že „pokračují v díle Pendy, krále Mercie,“ zabitého v nějaké kmenové potyčce někde v sedmém století. Fráze „pokračují v díle“ se mi libí. S ohledem na to, že dílo chudáka Pendy nesporně utrpělo nepatrné přerušení, když bylo dočasně pozastaveno na nějakých dvanáct století, by jeden čekal, že jeho následovníci alespoň řeknou, že „obnoví jeho dílo“. Ale kdepak, oni mají plnou kontinuitu, oni jsou v živém kontaktu s Pendou, a oficiálně prodlení připouští právě tak málo, jako by Karel II. oficiálně připustil inerregnum Protektorátu. A přece o těchto lidech slýchám, že si říkají pantheisté a v Hyde Parku hovoří nanejvýš moderním stylem. Pokud byste se ale vy nebo já odvolávali na Knihu modliteb, nebo na farnost, nebo na tridentský sněm, nebo na principy Rousseaovy „Společenské smlouvy“ troufnu si říct, že by nás považovali za staromódní. Ovšem vyhrabat prach nějakého neúspěšného barbara z té špatné strany temného věku jim zřejmě připadá jako ta nejsvěžější forma modernity.
Tenhle rozdíl v tom, co znamená být staromódní jsem velice silně pocítil v poslední z mnoha bitev s panem Bernardem Shawem. Myslím tím tu, která vypukla poté, co ho pan Frank Harris obvinil z plagiátorství v jeho nové hře o Shakespearovi. Samotný spor mi vůbec žádný smysl nedával. Zdálo se, že pan Harris pana Shawa viní ze dvou věcí, za prvé, že okopíroval páně Harissova Shakespeara a za druhé, že páně Harrisovu Shakespearovi protiřečil. Jak dokázal dokonce i tak duchaplný člověk jako pan Shaw obojí najednou, jak mohl být jeho Shakespeare špatný proto, že byl Harissův a současně proto, že Harrisův nebyl, to si nedokážu představit. Zdálo se ale, že je cosi velmi děsivého na tom, že si oba mysleli, že jméno Shakespearovy lásky mohlo být Fitton a že se oba nesmírně zajímali o barvu jejích vlasů. Jestliže byly tmavé, pak mohla být Temnou paní ze Sonetů a nebo zase nemohla. Buď Mary Fitton nebyla Mary Fitton ale někdo jiný téhož vzhledu, a nebo byla Mary Fitton, a pak se—jelikož podle všeho o Mary Fitton nikdo nic konkrétního neví—zase o moc dál nedostaneme. V tak bohatém dole tihle dva nadšenci kutali. Nu a stalo se, že jsem před nějakým časem byl protivníkem pana Shawa v jedné z jeho četných válek. Hájil jsem jisté instituce křesťanské ethiky a s velkým pobavením jsem sledoval, že se pan Shaw a jeho následníci nedokáží zdržet jistého náhlého pobaveného chichotání, kdykoliv jsem zmínil nějakou starou nauku nebo rozhodnutí jejich původním a historickým jménem. Když jsem promluvil o nauce o prvotním hříchu smáli se vesele prazvláštnímu starosvětskému slovíčku. Když jsem zmínil koncil ve sv. Janu Lateránském pištěli jako školačky, jako bych zrovna vykopal mumii. Pan Shaw a jeho přátelé si vskutku myslí, že všechny tyhle věcí jsou beznadějné staromilectví. Nu mně ty věci nepřijdou ani beznadějné ani staromilecké. Teorie prvotního hříchu je teorie jako každá jiná, buď je pravdivá nebo falešná, ale v každém případě je docela živá: zastávají jí miliony lidí a znamená to pro ně mnoho. Rozhodnutí lateránského koncilu zůstávají, třeba jako darwinismus, určitou konkrétní pozicí a výzvou, která do značné míry změnila svět. Ideje nikdy neumírají a ideje z Kréda jsou naživu právě tak, jako jsou na živu ideje ze Shakespearových sonetů. Alespoň já osobně bych ale živoucí části Shakespearových sonetů nikdy nenechal být kvůli tomu, abych vyhrabával ty mrtvé. Obrátit se od:
Like to the lark at break of day arising
From sullen earth, sings hymns at heaven’s gate. (Jak skřivan za rozbřesku, vzlétá/ od zasmušilé země pět písně k nebes bráně pozn. Překl)
k bádání nad tím, zda měla nějaká neznámá alžbětinská prostopášnice černé vlasy, je pro mně (docela osobně) nepochopitelné. Pro mně by to bylo něco jako obrátit se od filosofického rozhodnutí koncilu k otázce, zda měl jeden z kardinálů na nose mouchu, když o něm debatoval. Je to podobné, jako bychom nechali být otázku, zda je prvotní hřích skutečností a ptali se, zda o něm kdy kdo psal rudým inkoustem na modrý kancelářský papír. Ani na okamžik netvrdím, že nesmí existovat staromilci, dokonce ani netvrdím, že by dva z nejmodernějších a nejenergetičtějších intelektuálů v těchto troskách marnili čas. Jen činím poznámku o zvláštním případu vzájemného pocitu marnosti a různých definic pedantických nesmyslů. Pan Shaw i pan Harris by oba považovali moje dogmata za mrtvá. Jenže moje dogmata se jeví živá a řvoucí jako lvi, kdežto pan Shaw a pan Harris se hádají o starou lví kůži. Nechci činit narážky na žádné pohádky.
(zdroj: Illustrated London News 1911-1913, Collected Works of G. K. Chesterton, sv. XXIX, str. 24-28, Ignatius, San Francisco 1988)

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s