Konservující a reformující strany (Illustrated London News 4. února 1911)

February 4, 1911
The Conserving and Reforming Parties
Kolem Sidney Street (slavný incident z počátku roku 1911 v Londýně. Policie a posléze i vojsko obléhalo skupinu ozbrojených lupičů v jednom domě. Přestřelka nakonec skončila požárem a smrtí podezřelých mužů, původem Lotyšů s napojením na bolševické revoluční kruhy. Téměř legendární je celý případ proto, že přestřelce na místě přihlížel tehdejší ministr vnitra Winston Churchill pozn. překl. ) se stále točí pověsti a spory a celý případ se přivěsil k všem možným polemikám, které s celou záležitostí nemá nic společného. V některých novinách z toho vzešla velice nepřípadná diskuse o chudých přistěhovalcích—nepřípadná říkám proto, že podobně jako většina skutečně zlých a nebezpečných cizinců nebyli ani tihle chudí. Jakýkoliv cizinecký zákon by jim v přicestování bránil právě tak málo, jako může zabránit v cestování některým cizím milionářům. Muži, kteří měli tak prvotřídní revolvery, měli nejspíš i cestovní lístky první třídy. Raději bych předpokládal, že desperáti ze Sidney Street byli finančníky určitého druhu, podobně, jako dávám přednost lvu před bahenní zmijí, ale to je věc vkusu. Obecným přírodopisným faktem je, že jak lev, tak bahenní zmije jsou cizí živočichové, kteří jsou oba nebezpeční a neradno se jich dotýkat. Do tohoto kotel se nalily všechny možné další problémy: lotyšská ekonomika, židovská ethika a udatnost ministra vnitra. Podle mě je nejdůležitějším výsledkem celého případu osvětlení šílené bláhovosti, s níž náš stranický systém funguje ve svém nynějším stavu rozkladu.
Starý obránce stranického systému tvrdil, že proti sobě jedinečně a výtečně vyvažuje konservující a reformní povahy. Jenže tak to není. Stranický systém dává každému konservační povahu, po dobu, kdy je v úřadu a reformní povahu v době, kdy v něm není, jinak řečeno pečlivě se stará, aby jej člověk mohl dodržovat, jen pokud zůstává bezmocný. Reformátor začíná být příchodu k moci konservativní a jakmile má konečně možnost udělat cokoliv, touží nedělat nic. Neexistuje žádný skutečný střet a kritika upřímných inteligencí nebo trvajících temperamentů. Je to jen prkenné a mechanické víření sestrojené tak důmyslně, že touha měnit a moc měnit se nikdy nesetkají v jednom čase a na jednom místě. Konservativní strana se, jakmile je osvobozena od odpovědnosti, v okamžiku stává liberální stranou. Liberální strana se ihned stává konservativní stanou v tu chvíli, kdy má co konservovat.
Je tu ale další a více šokující absurdita. O čemkoliv, co se během vlády jedné ze stran náhodou přihodí, se má předpokládat, že to stalo buď na základě despotického nařízení nebo za temné součinnosti této strany. Pokud se za vlády toryů ocitne na pobřeží v ústí Temže velryba , musí všichni toryovští žurnalisté ihned dokázat, že zápach rozkládající se velryby je zdravý a osvěžující, kdežto všichni radikální žurnalisté musí dokázat, že velryba je, už svým chemickým složením, jedovatější než zmije. Každý konservativní autor musí tvrdě přemýšlet o čemkoliv, co se dá říct o velrybách dobrého: jako třeba, že jsou nám coby savci , odkojení mlékem lidské laskavosti, vlastně příbuzné. Konservativci musí na Piccadilly založit Mammals Club (klub Savci pozn. překl.), ve kterém budou vítáni právě tak muži, jako velryby. Na druhé straně liberálové musí vymyslet cokoliv, čím by velryby diskreditovali. Musí připomenout nezdvořilého zacházení, kterého se dostalo proroku Jonášovi. Musí založit jiný klub nebo ligu—velké lidové hnutí s transparenty s nápisy „Spravedlnost pro Jonáše“. Jedna strana musí dospět k tomu, že pohled na i tu nejmenší velrybu na nejnejasnějším obzoru působí, že se úžasným námořním kapitánům dělá tak zle, až padají mrtvi k zemi. Druhá strana musí skončit tím, že bude tvrdit, že veškerý nábytek se má dělat z velrybích kostic a veškeré jídlo z velrybího tuku. A to všechno se děje proto, že mrtvou velrybu přinesl k pobřeží jeden z mnoha přílivů. Kdyby ji hodil na břeh o týden či dva později, mohl by způsobit, že všichni toryové budou používat argumenty radikálů a všichni radikálové argumenty toryovské. Možná si myslíte, že je to přehnaný příklad. Dokážu teď, že přehnaný není tím, že předložím jeden obdobný, který se zrovna přihodil. Pokud by opravdu platilo (jak říkají obránci stranického systému), že v našem státě existuje jedna strana, které obzvlášť záleží na vzdoru proti útisku a dohledu nad zájmy chudých, pak je tu jeden úřad a úkol, kterého se taková strana musí přirozeně a navěky chopit. Musí dohlížet na policii. Policie ve všech zemích víceméně odpovídá vašim očekáváním. Jsou to prostí a tedy dobře naložení muži, jsou zdraví a proto udatní, jsou organizovaní a proto otevřeně a nepokrytě straničtí. Naši anglickou policii ovšem od policie na kontinentě či v Americe dělí dvě základní odlišnosti. Tam jsou policisté hrubí na všechny. V Anglii se policisté k lepší společnosti chovají lépe. Zatímco v Berlíně a Paříží pocítí setkání s mocí úřední bohatí stejně jako chudí, v Anglii má nádeník pocit, že má více či méně přátelského pána, kdežto gentleman má dojem, že se setkal s neobyčejně milým služebníkem. Nu a každý chápe, že je-li některá z obou stran stranou lidovou, musí to být ta, která policii pozorně sleduje a kritisuje. Jeden policista může vykonávat patriarchální a prakticky absolutní kontrolu nad miliony chudých Angličanů. Vzpomínám si, že když byly před soudem zpochybněny policejní důkazy, soudce s přísnou a mohutnou prostotou pronesl, že o svědectví konstáblů se nesmí mluvit takhle skeptickým tónem. Jak pak se slavnostní vážností vysvětlil, musí při dopadání zločinců spoléhat právě jen na policejní důkazy a nebýt tohoto prospěšného sboru, nikdo by proti nikomu nic neodpřisáhl. Zkrátka (když výklad Jeho Ctihodnosti zkrátím) musíme věřit policistům, jinak by jejich oběti vyvázly a unikly. Musíme přijmout policejní důkazy, protože k nim nemáme vůbec nic dalšího, co by je potvrzovalo.
Kdyby bylo něco pravdy na teorii stranického systému, v němž tradice umírňuje revoltu, pak by liberální strana zjevně musela kritizovat policejní úřední vystupování a konservativci je musí hájit. Děje se pravý opak, všechno je přesně stejné jako v imaginárním případu s velrybou. Za liberální vlády se střílelo z pistolí, ze kterých se stejně dobře mohlo střílet za vlády konservativců. Za liberální vlády vzplál dům, který mohl začít stejně dobře hořet za vlády konservativní. Stálí úřední činitelé vydali příkazy, moudré či bláhové, které by vydali, ať už by premiér Asquith jezdil autem po Normandii, nebo premiér Balfour hrál golf na St. Andrews. Ministr vnitra se na tu zábavu, veden aristokratickým smyslem pro dobrodružství přišel podívat: jmenoval se Winston Churchill, stejně dobře to mohl být Akers Douglas. Jelikož se to ale stalo za liberální vlády, ozvali se všichni liberální novináři sborem: „Ó, dobrá policie! Smělá, přec obezřelá policie! Policie lidská a prorocká! Policie takřka inspirovaná!“ kdežto všichni konservativní novináři naříkají, sténají a společně intonují „Bláhová policie! Zděšená policie! Naprosto neúčinná policie! Hrubě nepřiměřená policie!“ a tak dále. Nu já, kupodivu, pochybuji o tom, zda je tento druh stranického systému dobrý. Pochybuji dokonce, že je to stranický systém. Není to vyvážený konflikt mezi těmi, kdo něco milují a těmi, kdo to nenávidí. Je to stálá ochota milovat či nenávidět cokoliv z loyality k někomu, kdo dělá něco jiného.
(Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, Collected Works of G. K. Chesterton sv. XXIX, str. 32-35)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s