Spisovatel a naše zákony proti pomluvám (Illustrated London News 11. února 1911)

February 11, 1911 The Novelist and Our Libel Laws
My Angličané jsme si vždy vystačili s tím, že jsme se označovali za národ dbalý zákonů. Jistě je v tom pravda a jistě je v tom oprávněné uspokojení: i když to nepochází, jak někteří předpokládají, z přísného anglického dobrého chování, ale spíše z uvolněné anglické dobré povahy. Bohužel, být dbalý zákona znamená někdy i mít zákony, kterých by žádný jiný národ dbát nedokázal. Ostatně britskou veřejnost její trpělivost nyní přivedla do ještě horší situace: do stavu čirého zmatení a chaosu. Běžný britský poddaný není ani tak podroben britskému zákonu jako spíše britské bezzákonnosti. Soudy, soudci a poroty společně vytváří ne tyranii, ale jednoduše anarchii. Zdá se, že v danou chvíli nikdo nikdo neví, zda zákon dodržuje nebo ne, ani zda nebo jak bude potrestán,pokud ho i poruší. Poslance lze zbavit mandátu, aniž by se mu něco i jen vyčítalo, poslanci jsou někdy cejchováni a opovrhováni kvůli korupci—a mandátu je zbavit nelze. Různá rozhodnutí dopadají na hlavy celých oborů nebo druhů lidí stejně svévolně jako tašky stržené ze střechy prudkým větrem. Nejsilnějším příkladem ze vší této bezprávnosti právníků je samozřejmě případ pomluv. Zde nemáme nic, než naprosto vágní theorii a naprosto zdivočelou praxi. Naše běžné ulice a domy nejsou před takovými hromobitím nikdy v bezpečí. Srazit může každého, stačí jen pokud se někde na vysokých místech strhne jedna bouřka, nebo bude mít nějaká justiční eminence trochu děravou střechu.
Právní rozhodnutí z poslední doby přivedla tuhle bláhovost až k nesnesitelnosti. Je na soudci aby vykládal právo a zákon je možná takový, jaký říká soudce, v takových případech je pak zákon takový, jak říkal pan Bumble (pletichářský ředitel chudobince z Dickensova Olivera Twista pozn. překl.). Jenže to není jen osel, ale divoký osel schopný rozkopat celá města a civilisace. Případy o kterých mluvím jsou ty, kdy gentlemani získali od novin odškodnění za kvůli článkům, které obsahovaly postavy s jejich jmény. Žaloba nespočívala v tom, že by tyto postavy nějak zvlášť připomínaly nebo naznačovaly žalobce, nešlo o to, že by to byly postavy nějak zvlášť nepříjemné. Soudci však rozhodli, že jim přísluší odškodnění. Nu, je-li takový zákon, pak ho změňme. Jenže on to není v pravém slova smyslu zákon, ale jednotlivé případy jakési anarchie.
Nemusím ani poukazovat na to, do jak nebezpečného postavení to staví již tak zastrašovanou a vyhublou osobu autora. Pro své příběhy potřebuje jména a pokud použije přirozená či možná jména, musí vědět, že existuje zřejmě mnoho skutečných lidí, kteří je nosí. Na základě tohoto principu se může mnoho mírných velšských disidentských duchovních považovat za obtěžkané soukromým životem Toma Jonese. Každá osoba nesoucí některé ze dvou dalších běžných jmen by mohla nervosně hledat svou postavu v „Tomu Brownovi v Oxfordu“, A když na to přijde, Iago je ve španělštině velmi běžné jméno a kdybychom tuto právní logiku dovedli ještě kousek dál, mohla by zahrnovat i překlad takových jmen a to bychom se pak mohli dočkat, že někdo bude zakazovat představení Othella kvůli tomu, že on se jmenuje James. Tyto případy se mi nezdají o nic bláznivější, než případy, které soud doopravdy rozhodl.
Otázka je samozřejmě docela prostá: co má romanopisec dělat? Má místo jmen nechat prázdná místa, nebo je číslovat? Má předem inzerovat výzvu všem, kdo my mohli kvůli jménům vznášet nároky a uměřeně se s nimi vyrovnat předem? Jediný další způsob, který mně napadá, je dát postavám jména, které nemůže nikdo s běžnými schopnostmi nést, vyslovit nebo snést—řekněme „Quinchbootlepump“ nebo „Pottlehartipips“. Člověk se může utěšovat nadějí, že jen málokterý žalobce by na základě těchto jmen mohl vznášet nějaké nároky. Nakolik by taková jména zeslabila nebo posílila autorův styl je samozřejmě mnohem těžší říct. Musíme pomyslet zejména na průměrnou romantickou novelu a představit si třeba takovýhle odstavec: „Zatímco Bunchoosa Blutterspangle dlela v příjemné zahradě, ozvalo se za ní “Bunchi” hlasem, jež svým tónem připomínal staré dobré dny na Quoodlesnakes. A ano, byl to opravdu hluboký melodický hlas Splitcat Chintzibobs.“ Zdá se mi, že tato methoda by jakoby pocuchala hladký povrch měkčích a prostěji pathetických pasáží.
Racionální princip, jímž by se otázky jako takhle měly řídit je jistě dostatečně zřejmý. Nikdo by neměl být trestán za něco, co musí člověk ve svém zákonném postavení a profesi normálně a nutně dělat. Romanopisec nesmí při výkonu své povinnost srazit k zemi policistu a romanopisec si takové potěšení dopřává jen velmi zřídka. Ale ani policista nesmí při výkonu své povinnosti srážet k zemi romanopisce a když ho stíhá nebo pokutuje pokaždé, když nazve londýnského portýra Tom, nebo brightonského černocha Sambo, k zemi ho tím sráží. Musí existovat stovky úředníků jménem James Robinson a stovky nádeníků jménem John Davis, ale spisovatel prostě nemůže dělat svou práci, pokud má zakázáno psát o takových skupinách lidí a takových jménech. To už může zákon rovnou zakázat zahradníkům zahradničit a mlynářům mlít. Na druhé straně, způsobená škoda (pokud nějaká škoda vzniká), je toho druhu, kterou si vždy potenciálně nebo náhodně navzájem působíme, zrovna tak jako zraku náhodného kolemjdoucího může ublížit prach z mlýna. Ve všech takových případech ale rozlišujeme na základě principu a není příliš obtížné pochopit, jaký princip to je.
Tyto škody, které si lidské bytosti navzájem neustále působí, se trestají povinností platit odškodné jen tehdy, když jde o něco výjimečného, čemu se lze vyhnout. Pokud mám ve své zahradě v Brixtonu skrytý sráz, mohu být povinen platit člověku, který z něj spadne, jelikož brixtonské zahrady jsou rovné a skryté srázy jsou v nich vzácné. Nebudu ale muset platit člověku, jehož slabé srdce trpělo, když stoupal k mým dveřím, protože schody ke vstupním dveřím jsou běžné a srdeční nemoci běžné nejsou. Může se mi stát, že budu platit člověku, kterému se udělá zle ze zápachu z mé popelnice, ale ne člověku, kterému se udělá nevolno z pohledu na rolety v mých oknech, třebaže mohou mít odstíny velmi prudce vyvolávající dávení, v prvním případě jde totiž o normální citlivost, v druhém případě o citlivost abnormální. To je princip, který uznává většina civilisovaných zákonů. Muž může ženě skutečně ublížit, když jí nenabídne sňatek. Ještě více jí může ublížit, když se s ní ožení. A přece nepřiznáváme odškodné za chybějící slib manželství, ba ani za naplnění slibu manželství. Odškodnění přiznáváme za porušení slibu, protože jím muž zvolil náhlý, ne zřejmý a neočekávaný postup. Průměrný muž si musí vzít jednu ženu a tedy si nemůže vzít většinu žen. Ten, kdo poruší slib je výjimkou a může se proto dostat do střetu se zákonem. Ale muže můžeme pokutovat za všechny ženy s nimiž se neoženil asi tak, jako můžeme pokutovat autora za všechny muže pojmenované Higgins s nimiž se shodou okolností nepotkal.
Dalo by se nakonec říci, že na takových anomáliích nezáleží, že nebudou takhle logicky a extrémně aplikovány. To je na tom nejhorší. Jestliže není zákon aplikován rovným dílem, pak bude aplikován nerovně kvůli módě, populárním předsudkům, nebo kvůli plutokratické intrice. Zákon bude mírný vůči oblíbenci a vůči neoblíbenému bude tvrdý. Naše právní anarchie musí buď anarchii rozdrtit nebo si vystačit s tím, že bude pokračovat dál jako nespravedlnost.
(Zdroj Illustrated London News 1911-1913, Collected Works of G. K. Chesterton. sv. XXIX, str. 35-9)

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s