Kdo je to žebrák (Illustrated London News 25. února 1911)

February 25, 1911 What Is a Beggar?
Jeden britský soudce nedávno poklidně navrhl, zjevně zcela výslovně, že by se měli trestat nejen žebráci, ale i kdokoliv, kdo žebrákům peníze dává. Právně to lze formulovat dvěma soudy: 1) u každého chudého člověka lze předpokládat, že klame; 2) u každého bohatého člověka lze předpokládat, že se nechá ochotně podvést. První názor sice nemusí být logicky zřejmý, právně je ale docela zavedený. Druhý je nový a zdá se dokonce mírně nepravděpodobný. Rád bych věděl, co tím sudí myslel. Myslí si, že je zločinem pomáhat tam, kde je to potřeba? Nebo si myslí, že je zločinem mýlit se v tom, kde je potřeba? Ať už by se jeho myšlení ubíralo jedním nebo druhým směrem, s potěšením bych se díval, jak se snaží napsat předlohu zákona pro projednání v parlamentu.
Tohle je morální záležitost, o které si musíme vyjasnit naše představy a já zde vyjasním ideje své i vaše, ať se vám to líbí nebo ne. Co je to žebrák? Žebrák je člověk, který žádá od jiného člověka pomoc výlučně ve jménu něčeho vnějšího, ale společného—jako je spříznění, dobročinnost, Boží otcovství nebo lidské bratrství. Nežádá chleba proto, že vám může dát ihned peníze, jako v obchodě. Nežádá po vás chleba proto, že vám za chvíli bude moci podat hořčici, jako ve společnosti. Žádá po vás chleba proto, že se očekává, že pro vás platí starodávný zákon soucitu podle něhož (jak je v něm psáno) nedáte člověku kámen, když vás žádá o chleba. To je žebrák. Je to člověk který žebrá—tedy člověk, který žádá bez nějaké zjevné schopnosti vrátit, vyjma příležitosti, kterou vám nabízí, abyste naplnili své vlastní ideály.
Žebrákem je tedy člověk tonoucí vprostřed oceánu, člověku divoce mávající z opuštěného ostrova, naprostý cizinec vyvržený na cizí pobřeží (což se komukoliv z nás, kdo má rád jachting může stát kdykoliv). Jinak řečeno, jakákoliv pomoc mu poskytnutá musí záviset toliko na jeho lidské podobě nebo zjevném utrpení. Nemůže vůbec spočívat na předpokladu, že ji splatí službou státu. Muž tonoucí v moři může být Jack Rozparovač. Muž mávající z ostrova může být Malíř Petr (přezdívka údajného vůdce skupiny lotyšských zločinců, kteří prosluli přestřelkou s policií v domě na londýnské Sidney Street počátkem února 1911. zatímco ostatní v hořícím domě zahynuli Petr Pjatov známý jako Malíř Petr prý možná unikl, existují ovšem pochybnosti zda vůbec existoval pozn. překl.) A pokud jde o muže, který ztroskotá s jachtou—nu, když uvážíte některé lidi, kteří si občas vyjedou na jachtě, připadnou vám Jack Rozparovač nebo Malíř Petr ve srovnání s nimi jako hotové opory společnosti. Krátce, jakákoliv osoba, v jakémkoliv postavení, je žebrák, který za službu nemůže než jen poděkovat. Není třeba říkat, co takovým lidem děláme, když jsou chudí—tedy, když jsme si prakticky jistí, že nebudou moci dát nikdy nic jiného než díky. Zavíráme je do vězení jako zloděje. Každému, kdo respektuje naše moderní zákony (pokud vůbec existuje někdo, kdo by je respektoval ) musí věta z Nového zákona znít zvláštně, ba divně, optimisticky. Posvátný text má za jisté, že běžný člověk, požádaný o chleba, nedá člověku kámen. Jenže když nás někdo požádá o chleba začneme po něm kamení házet. Ba co víc, nejenže po něm kamení hážeme, my ho kamením obklopíme, zazdíme a pod kamením ho pohřbíme. Až příště půjdete vy nebo já kolem některého z našich velkých moderních vězení, zdvihněme oči k oněm nablýskaným, plochým, nekonečným zdem. Uznejme klidnou ohromnost a studenou tíži těchto svázaných a slepených kamenů. A pak si vzpomeňme, že mnoho lidí je v nich uzavřeno jen proto, že žádali o jídlo. Má to v sobě děsivý půvab některých biblických proroctví. Prosili o chleba, a dostali—tyhle kameny. Posud je vše prosté. Žebrák je člověk, který žádá ve jménu blíženecké lásky, jako muž, který se topí, nebo je na pustém ostrově. Jenže ten první může být tonoucí vévoda, tomu druhému může patřit mnoho jiných ostrovů, které rozhodně pusté nejsou. Ovšem ve velké civilisaci, hustě zalidněné a plné důvěrně známých obyčejů, poznáme velmi brzy kdy je člověk skutečně chudý, kdy by nám zřejmě nikdy nebyl schopný odplatit, vyjma vděku. To ho pak zavřeme do vězení. Tohle všechno je docela prosté, byť je to sotva křesťanská prostota. Co ale zdaleka prosté není, je tenhle nový, zlověstný návrh, aby i bohatý člověk sdílel s chudým týž drtivý trest, který si po právu oba zaslouží, protože se oba rovným dílem podíleli na skutku křesťanské lásky. Dosud naše právo dávalo zvláštní a odporný význam větě „Je lepší dávat, než brát.“
V londýnských nebo glasgowských slumech tohle bylo vskutku pravdivé. Dávat znamenalo jen sklízet výčitky ekonomů. Brát znamenalo být odveden policisty. Pokud ale má být trestán i ten, kdo almužnu dává, uvidíme opravdu ohromné šprýmy. Nakolik si to dokážu představit, všichni velkorysí boháči půjdou do vězení, což bude znamenat, že státu budou vládnout jen skoupí boháči, což je věru stav, ke kterému jsme cestou mnoha případů mířili, ale o které jsme si nikdy nemyslili, že bude zakončena a dovršena takovýmto převratem. Žádat už je zločin, není to hřích. Nyní je zřejmě zločinem i dávat, třebaže je ti ctnost.
Ovšem jakýkoliv z těchto nesmyslů lze věru zastavit a odpovědět na něj jednou docela prostou otázkou. Celá tahle studená a pochybná filosofe o tom, že je špatné chudým poskytnout rychlou a osobní pomoc povstala před téměř sto lety, kdy lidé opravdu věřili ve „vědu“ a vědecké klíče ke společenskému životu. Před tím bývala filantropie hlavně osobní a to někdy snad až přespříliš.
V té době lidé začali obdařovat bohatstvím nemocnice, vývařovny a dobročinné organisace obecně, a když říkali „Žebrákům nic nedávejte“, mínili tím také (abychom k nimi byli spravedliví) „dávejte nemocnicím, vývařovnám etc.“ Když někdo odmítl dát penny hladovějícímu tulákovi, byla tu alespoň někde pokladnička, kam ji mohl bezpečně vložit. Je dnes nějaká pokladnička, kam by ji mohl bezpečně vložit? Odpověď bohužel zní, že je jich pramálo.
Jistě, zrovna tak jako existují poctiví žebráci, existují i poctivé charity. Samozřejmě jsou tu uspořádání, která byla opravdu uspořádána, zrovna tak jako existují tuláci, kteří se opravdu toulali. Jenže my tu mluvíme o důvěře, takové důvěře, jako je důvěra ve státní dluhopisy, nebo favorita Derby. A prostý fakt je, že někteří lidé mají s vírou v organisovanou dobročinnost právě takové potíže, jako mají s vírou ve svou vlastní dobročinnost. Proč by někdo měl posílat pět šilinků sekretáři společnosti, místo toho, aby j dal nádeníkovi, který žádá nocleh. Nádeníka viděl. Sekretáře nikdy. Některé záměry a plány organisované charity tvrdí, že všechny ostatní plány nadělají víc škody než užitku. Existují zrovna tak hloupí organisátoři jako existují hloupí dárci almužen. Ptám se proto sudího docela prostě: „Co mám dělat?“ Než půjdu kvůli všem četným příležitostem, kdy jsem dal peníze na ulici, do vězení, ať mi poví, kam mám peníze dávat. Já si budu dál nechávat své peníze pro sebe, abych je mohl dát komukoliv, kdo vypadá, že je potřebuje.
(Zdroj Illustrated London News 1911-1913, Collected Works of G. K. Chesterton. sv. XXIX, str. 43-47, Ignatius Press, San Francisco 1988)

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s