Zlý sen nonsensu (Illustrated London News 25. března 1911)

March 25, 1911 A Nightmare of Nonsense
Vše, co se hroutí, hroutí se náhle. Když slyším, že evolucionisté dokazují, že růst a rozpad se musí vždy dít jen po drobných stupních, mohu jen podiveně přemýšlet, jestli někdy kouřili cigaretu. Pokud ano, tak jistě ví, jak dlouho může jsitě stát věž z popela a jak náhle pak ustane. Příklad cigaret jsem zvolil proto, že evolucionisté jsou, jako třída, poměrně zámožní. O cigaretách toho pravděpodobně víc víc, než (třeba) o starých botách. Myslím ale, že stejný princip nádherné prudkosti platí i pro staré boty. Experti na chudobu (a tím nemyslím sociology, ale chudé lidi), mi řekli, že rozbité boty budou držet pohromadě s docela neuvěřitelnou houževnatostí, zrovna tak jako cigarety. Když se ale doopravdy rozsypou, rozletí se jako bomby. Nejsou jen porušené, ale zničené, už s nimi nejde dělat vůbec nic. Samozřejmě, dobré cigarety se vychutnávají zvolna a špatné boty se používají opatrně, ale žádná péče ani pomalost nic nemění na dramatické rychlosti katastrofy. Počátek světa mohl a nemusel být evoluční, ale konec světa takový nebude.

Ona vysoká a dobře usazená věž moderní anglické legislativy se zhroutila zrovna nedávno. Sesypala se, myslím, když pan Winston Churchill v parlamentu řekl, že sice má soucítí s ženou poslanou do vězení, ale že ji ve vězení nechá, protože je nemocná a protože vězení pro ni bude to nejlaskavější místo. Velmi pravděpodobně je to vcelku pravda. Pro účely mého výkladu je ještě lepší, že pan Churchill je, coby ministr vnitra, ministr mimořádně vnímavý a rozumný, oduševnělý a chápavý. A rovněž tím lépe, pro účely mého výkladu, že pokud jde o případ samotný, řekl nejspíše naprostou pravdu. Je možná obětí zlého snu nonsensu zrovna tak jako samotná žena.

Jisté ale je, že nic s lidskou inteligencí nemůže popřít, že to zlý sen nonsensu je. Pošlete lidi do vězení, protože za něco mohou a pak je tam necháváte, protože za nic nemohou. Vsadíte někoho do želez, protože ukradl husu a proto si zaslouží, aby mu železa sevřela nohy. Pak zjistíte, že žádnou husu neukradl. V železech ho ale necháte, protože v železech si jeho nohy odpočinou. Necháte to zbičovat za vozem, protože si myslíte, že si to zaslouží. Pak zjistíte, že si to nezasloužil, ale bičujete ho dál, protože člověku se jde mnohem lépe, když visí za vozem. Uvrhnete chuďase do kobky, protože je to hříšník a nejspíš bude mít hrůzu z trestu. A pak máte tu nadhvězdnou drzost tvrdit, že ho tam držíte jen proto, že je to světec a nejspíš bude mít zalíbení v samotě.

Pokud tohle není zlý sen nonsenu, pak nevím, jaké jiné jméno pro to použít. Ani nejlepšího ministra vnitra, ani nejvelkorysejšího filantropa zřejmě nikdy ani nenapadne, že by mohlo stát za to, aby si člověk nejdříve ujasnil, co je vězení zač, zda to je (jak se obecně předpokládalo) více či méně nepřívětivé místo, kam se posílají špatní lidé nebo velmi příjemné místo, kam se posílají dobří lidé. Nyní se z něj stává místo, kam se prostě posílá kdokoliv—pokud má velmi málo peněz. Chudí lidé mohou zjevně jít do vězení z jakéhokoliv důvodu—protože ublížili, nebo protože někdo ublížil jim. To už je lepší to přímo říct, a onehdy to přímo řečeno bylo.

Hrozivé nebezpečím v jádru naší společnosti je v tom, že se hroutí testy. Neměníme zla, ale standardy podle nichž lze jedině zla rozeznat a definovat. Jako bychom se dívali na nějaký obrovský stroj, řekněme pilu na řezání kamenů a pila pracovala rychle a létal by od ní jiskřivý prach. Pak bychom ale přišli blíž a zjistili, že na kameni není ani škrábnutí a že se obrušuje ocel. .To, co by se mělo drolit drží pevně a to, co mělo držet pevně se drolí. Dřevorubec vesele seká a řeže, ale třísky létají ze sekery a ne ze stromu. Zahradník udatně ryje, ale odpadávají kusy od jeho rýče a ne kusy hlíny. Morální váhy, které měly vážit naše problémy se pod jejich vahou rozpadají. Filosofické nástroje, které měly rozebírat existenci se ohýbají a kroutí kvůli tuhosti věci, kterou měly rozebírat. Jelikož je tak těžké aplikovat principy úsudku na cokoliv, lidé je všude opouští a prakticky se rozhodují život už vůbec netestovat a jen nechat život, aby testoval je. Svou situaci vůbec neanalyzují, nechávají situaci, aby analyzovala je—což znamená, že ji nechávají, aby je ničila. Není-li jasné, co myslím těmi testy, dám jeden prostý příklad. Slušný muž se zamiluje do slušné ženy, chce si ji tedy vzít za manželku, stát se otcem jejích dětí a zabezpečit ji a sebe. Všechny systémy vlády by se měly zkoušet podle toho, zda mu to umožňují. Jestliže to jakýkoliv feudální, barbarský nebo otrokářský systém umožňuje a dává mu ve skutečnosti tak velké zelné pole, aby to mohl udělat, pak tu máme základ svobody a spravedlnosti. Jestliže mu jakýkoliv systém, republikánský, obchodnický nebo eguenický dává ve skutečnosti tak malou mzdu, že to udělat nemůže, pak tu máme základ věčné tyranie a hanby.

Tato jasná, ostrá a zářivá idea slušného manželství musí být pilou, která se prořezává kamenem světa, ve skutečnosti je ale kamenem, o který se odírá pila. Mělo by být úkolem morálních filosofů, aby zastávali tyto požadavky muže, ženy a dítěte a v jejich světle kritizovali systém, který muži dává jen sedm šilinků týdně. Namísto toho moderní morální filosofové naplňují své životy vysvětlování, že se raději neměl vůbec zamilovat, proč se nemusí ženit, proč nemusí mít děti a proč, zkrátka, mu může jeho odporný zaměstnavatel dál platit sedm šilinků týdne. Ohlédněme se na nejbrilantnější ze současných evolucionistů v anglickém myšlení a(téměř všichni to jsou osobně dobří a poctiví lidé)a podívejme se, jak jeden po druhém všichni nevědomky podporují zaměstnavatele, který platí sedm šilinků týdne. Nejblíž tu máme Bernarda Shawa, který se pošklebuje mužově víře v jeho lásku a stálost a říká mu, že všechna láska je jen telecí láska a pravé lásce ze starých balad říká, že žádná pravá láska neexistuje, jelikož veškerá láska je jen iluzí. To je první bod pro lakotného zaměstnavatele, protože muž možná zůstane starým mládencem. O půl generace za Shawem máme umělecké stoupence volné lásky, barvitě zastoupené řekněme zesnulým Grantem Allenem. Muži by řekli, že ženu může milovat, ale nemusí se zavazovat, že ji bude podporovat, další výhoda pro lakomého zaměstnavatele. A ještě o půl generace dál vidíme obří postavu Bradlaugha, vedoucího své malthusiány. Ti budou tvrdit, že pokud se ožení, neměl by se zatěžovat potomstvem, další bod pro lakotného zaměstnavatele. Namísto testování pomíjivých institucí institucemi věčnými, věčné instituce postupně oždibáváme a zůstáváme nakonec bez jakýchkoliv testů.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 58-62, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Některé zmatky sekularistů (Illustrated London News 18. 3. 1911)

March 18, 1911 Some Secularist Confusions
Poznámky, které jsem přičinil buď v tomto sloupku, nebo i jinde zřejmě vede některé lidi k úvaze, že mě nestvůrně zajímají chmurná a odpudivá témata. Viděl jsem dopis vyjadřující zájem o moji práci zaslaný British Journal of Inebriety (Britský časopis pro opilství). Slyšel jsem o tom listu poprvé a musím přiznat, že jeho název mě vyděsil. Ve své prostotě jsem myslel, že je to časopis psaný „ožralci pro ožralce“ tak, jak Pendennisův časopis psali „gentlemani pro gentlemany“.Měl jsem za to, že časopis bude plný sporů o tom, které stadium opilství je opravdu dokonalé a výtečné a že strana Uplakaných povede zuřivou polemiku se stranou Bojovných. Měl jsem za to, že každé číslo bude obsahovat malou elegantní nabídku míchaných nápojů. Každé menu podepíše nějaký expert. Jeden by sděloval, že shledal, že svrchovaný okamžik navozuje nejlépe gin, portské a vermut předcházené whiskou a následované silným ciderem a rýňákem. Druhý by možná řekl, že tohoto okamžiku vytržení lze dosáhnout rychleji prostě popitím brandy, burgundského, brandy, pivo, brandy, zelené Chartreuse, brandy, ginu, brandy, ginu, brandy—a tak dál jako u periodického čísla.

Můj chvilkový zájem o tak démonickou tiskovinu byl překonán zjištěním, že British Journal of Inebriety je ve skutečnosti nanejvýš učený magazín veskrze veřejného ducha. Je to toliko čtvrtletník „Společnosti pro výzkum opilství“, u druhých lidí, samozřejmě. Přesto si pořád myslím, že název není zvolený šťastně. Pokud chce editor zničit obžerství, sotva své noviny pojmenuje Žroutův žurnál. Často si ale téhle podivné necitlivosti všímám u jmen a titulů, které si lidé volí pro sebe nebo pro své záliby. Před pár týdny jsem napsal do jistých ranních novin v odpovědi jednomu gentlemanovi, který napadal křesťanství, a zejména způsob, jímž je praktikováno v jižní Evropě, a podepsal se „Giordano Bruno.“ Jelikož Bruno není člověk, který by mohl zajímat kohokoliv z dnes žijících lidí, vyjma starých sekularistů, předpokládal jsem přirozeně, že pisatel je sekularista. S velkým politováním jsem se později dozvěděl (příliš pozdě na to, abych znovu vstoupil do diskuse), že gentleman odepsal, že je nejen pravověrný křesťan, ale přímo římský katolík. V tom případě upřímně doufám, že bude dál protestovat, pod mým podpisem, proti praktickým zvrhlostem křesťanských mravů. Rád bych mu ale přece jen doporučil, aby se vyhýbal takovým podpisům jako „Voltaire“, nebo „Bradlaugh“ nebo „císař Julián“. Sotva mohou vyjádřit plnou horlivost jeho pravověří.

Podobné chvilkové zmatení proběhlo, jak jsem už řekl, mou myslí, nad jménem British Journal of Inebriety. Ale jen na okamžik. Velmi jsem si uvědomil, že takové bádání nemůže vzejít od opilců, ale jen od doktorů. Opilce může zajímat pití, ale o opilství se nemůže zajímat nikdo než lékaři. Moji první ukvapenou myšlenku navíc napravila další úvaha. Vím něco o tom, jak se noviny dělají, potkal jsem se s většinou novinářů z Fleet Street a veselejší společnost na světě neznám. Hlavní dojem, který zůstává v mé mysli je ohromná a nevysvětlitelná nadřazenost novinářů vůči novinám. Nechci sice nijak naznačovat, že Fleet Street vládne opilství, nemohu ale věřit, že kterýmkoliv běžným novinám stálo, za to, aby si uzurpovaly, samy a jen pro sebe a svou osamělou slávu, titul Journal of Inebriety.
V ruce ale mám další a možná podivnější příklad—tím myslím příklad této instinktivní asociace mezi hrůzami a mou nešťastnou maličkostí. Obdržel jsem dopis od gentlemana o kterém chci mluvit se značným pochopením a respektem, protože mi píše, že jej politikové a významní filantropové považují za šílence a já si jsem docela jist, že není ani z poloviny tak šílený jako oni. Šílený je jen do té míry, že bere vážně ideje, které oni propagovali s přelétavou a fantastickou lehkovážností vlastní pokrytcům. On doopravdy věří tomu, že hříšníka lze z jeho hříchu vyléčit nějakou tajnou hygienou, nějakým reálným vnějším procesem. Všichni politikové a filantropové teoreticky věří, že dělají to samé. Tak, jak inzeráty slibují, že odstraní nadbytečné chloupky (jak tomu říkají) z ženiny tváře a také že přidají přehojné vlasy na její hlavu, tak i moderní kriminologie poklidně navrhuje, že vezme lidské vášně z jednoho místa a vloží je na jiné. To je vše dnes již zcela běžné. V případě mého dopisovatele je tu ale ještě cosi mnohem upřímnějšího a upřímnost je vždy tečkou za větou. Tenhle gentleman mi píše docela klidně a prostě a žádá mně, abych mu poslal nějakého zločince. „Můj velký nedostatek,“ píše, „je v tom, že nemám přístup k nejhorším zločincům.“ Většina z nás je docela spokojená s druhořadou a poměrně neadekvátní kriminalitou, k níž máme přístup, či spíše, která má přístup k nám. Zkušenost s podvodem, rdoušením nebo vydíráním uspokojí zvědavost většiny filantropů. Můj dopisovatel ale nebude mít klid, dokud se nesetká s těmi nejhoršími zločinci. Netroufám si odhadovat, co se stane, až se ten vskutku nejhorší zločinec potká s s tím nejlepším kriminologem. Možná bude, jak slibuje, zločinec vyléčen. Možná ale bude, na druhou stranu, kriminolog zavražděn. Kvůli víře a radosti by měl člověk vždycky udržovat všechny tyto vyhlídky otevřené. Srdečný člověk (ve zdravém francouzském slova smyslu) může mít jen jednu minulost, ale vždy musí mít stovky budoucností. Nebudu proto prorokovat o setkání mezi nejhorším vrahem a člověkem, který opravdu ví, jak ho vyléčit. „Očekávat okamžité vyléčení,“ říká ten druhý z nich velmi oprávněně, „by bylo nerozumné.“ Možná filantrop, velmi pomalu a s opravdovou znalostí lidské přirozenosti dokáže vraha z vraždění vyléčit. Možná vrah (velmi rychle a sekyrou) vyléčí filantropa z jeho filantropie. Je to jeden z jediných tří léků na filantropii, a ty dva další si nechám pro sebe, protože si je hodlám nechat patentovat. Tak či tak to ale, aspoň pro mě, netvoří skutečnou výstřednost celé záležitosti.

Svíravý a téměř dusivý fakt je tem, že tento můj přítel, podobně jako většina moderních myslitelů zjevně myslí v pojmech otrokářství. Chce, abych mu poslal nějakého vraha—zjevně v balíku nebo v bedně. Zřejmě má za to, že vlastní obrovskou plantáž s černochy a můžu si libovolně vybrat některého, který se mi nezamlouvá a poslat ho někomu, kdo se mi zamlouvá. V jeho očích není žádný problém s převážením celého živého a zmítajícího se občana, z jednoho místa na druhé a od jednoho člověka k druhému. Nu, je to velká a jasná karikatura moderní sociologie. Můj korespondent je totiž naprosto upřímný fanatik a fanatikové jsou vždy nevědomou karikaturou své věci. To ale, co on vykládá divoce a jasně je právě to, co mají na mysli mnozí kriminologové, ovšem podle a tajně. Většina moderních sociologů ví, co to znamená, jenom nemají odvahu zotročovat lidi jednotlivě, ale dokáží uvažovat jen o jejich zotročování po zástupech. Jejich vědecké dogma je jedno a totéž, totiž vivisekce lidstva

zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 55-58, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 198

Dva druhy paradoxu (Illustrated London News 11. března 1911)

Nic nevyžaduje starostlivější péči, než naše volba nonsensu. Rozum se podobá dennímu světlu či každodennímu vzduchu a může pocházet odkudkoliv a v jakémkoliv množství. Nonsens je ale umění. A jako každé umění je jen zřídka vydařený a přece bývá, pokud je úspěšný, veskrze prostý. Tak jako umění, i on závisí na nejmenším slově, a může ho pokazit chyba tisku. A podobně jako umění, když není ve službě nebes bývá téměř vždy ve službě pekel. Psát nonsens se pokoušeli nesčetní imitátoři Lewise Carrola, neuspěli a vrátili se (můžeme doufat) k psaní něčeho ruzumného. Jisté ale je, jak řekl velký Gilbert, pokud už nějaký nonsens existoval, byl nonsens drahocenný. Les Précieuses Ridicules by se možná dalo přeložit dvěma způsoby. Nikdo nepochybuje, že vážní umělci jsou absurdní, daly by se ale možná tvrdit, že absurdita je vždy vážně míněné umění.

Veřejnou urážkou tiskových chyb jsem trpěl jako každý jiný člověk. Zažil jsem, že má láska ke knihám byla popsána jako láska k nohám. Zažil jsem slovo „kosmický“ vždy vytištěné jako „komický“ a jen mě tak napadlo, že je to skoro to samé. Pokud jde o nacionalisty a racionalisty, dospěl jsem k závěru, že ty od sebe nemůže odlišit ani žádný lidský rukopis, ani žádný strojopis a pokojně nyní připouštím jejich vzájemné zaměňování, třeba první představují vše, co miluji a druzí vše, čím opovrhuji. Je tu ale pořád jedna chyba tisku, kterou dokážu tolerovat jen velmi těžko. Nedokážu odpustit chybu v tisknutí slova „Jabberwock“. V případě Learovy opravdu zábavné básně „The Dong with the Luminous Nose“ trvám na naprosté doslovnosti. Pokazit tato nová nonsensová slova by bylo to samé jako zastřelit velkého hudebníka improvisujícího na piano. Takový zvuk se již nikdy nepodaří obnovit. „And as in uffish thought he stood“ (A stál jak v uffish zamyšlení pozn. překl.). Kdyby tiskař vytiskl místo toho affish, pochybuji, že by se prodalo první vydání. „Over the Great Gromboolian Plain“. Představme si, že bych viděl vytištěné „Gromhoolian“. Možná bych pak nevěděl, jako vím dnes, že Edward Lear byl ještě větší člověk, než Lewis Carrol.

První princip tedy můžeme považovat za jasný. Omyly nechť se dělají v běžných knihách—tedy ve vědeckých dílech, zavedených biografiích a tak dále. V dílech takového profesora Haeckela kupříkladu je někdy docela těžké rozlišit, co jsou chyby tisku a co záměrná tvrzení. V čemkoliv ale, co je umělecké, co se vědomě a záměrně toulá za hranicemi rozumu, musíme požadovat naprostou přesnost umění. Pakliže se něco přiznává k nemožnosti, pak to nejlepší co může udělat dalšího, je být krásné. Je-li něco nonsensem, pak ať to je dokonalým nonsensem.

To co platí pro nonsensové pomezí slov, jako v případě Leara a Carrola, se vztahuje i na nonsensové pomezí myšlení, jako je tomu u Oscara Wilda či Bernarda Shawa. I zde není problém v nacházení nonsensů, ale v nacházení drahocenných nonsensů. Pana Shawa a další mnozí obviňují, že prostě jen říkají cokoliv, co je opakem současného mínění. Jestliže ale tito kritikové tenhle recept na úspěch odhalili, proč z něj prostě netěží? Jestliže našli klíč, ať jej použijí. Jestliže ten trik umí, ať ho předvádí. Jestliže může člověk dosáhnout obecné známosti a blahobytu jen tím, že bude tvrdit, že slunko svítí v noci a hvězdy ve dne, že každý člověk má čtyři nohy a a každý kůň dvě—pak je cesta k úspěchu jistě otevřená, protože takových věcí se dá povídat spousta. Pravda je ale taková, že si všichni můžeme rochnit v obyčejnostech (což jsou veskrze zdravé věci, třeba bahenní lázeň), ale ve výběru paradoxů musíme být všichni velmi obezřelí. Zde je, pro jednou ,vkus, opravdu důležitý.

Existují totiž dva druhy paradoxů. Nejde ani tak o to, že by jedny byly dobré nebo špatné, ani že by jedny byly pravdivé a druhé falešné. Odlišuje je spíš to, že jedny jsou plodné a druhé neplodné, jsou totiž paradoxy, ze kterých může vzejít život a paradoxy, které jen ohlašují smrt. Mezi mladíky, kteří napodobovali pana Shawa vídám vždy podivný sklon pronášet epigramy, které vylučují možnost dalšího života a myšlení. Paradox může být něčím nezvyklým, hrozivým, ba ošklivým—něčím podobným nosorožci. Jenže právě tak jako z živých nosorožců se rodí další nosorožci, tak i z živoucího paradoxu musí vzejít více paradoxů. Nonsens má podněcovat, ovšem už dlouho jen přerušuje. Nové epigramy nejsou ani jen fantastickými ukazateli na divoké cestě, jsou to tabule a každá je vsazená do cihlové zdi na konci slepé uličky. Pokud jim vůbec jde o myšlení křičí na lidi: „Již dál nemyslete“ tak, jak Macbethovi hlas pravil „Již nespi“. Tito rétorové nemluví než proto, aby navrhli ustat v řeči. A i tehdy, když jsou opravdu duchaplní (jako je tomu v případě pana Shawa) dopouštějí se obyčejně právě toho zločinu, který nelze mezi svobodnými lidmi odpustit. Pronáší poslední slovo.

Uvedu příklady, které tu zrovna mám před sebou. Před sebou na stole vidím knihu mladého socialistického spisovatele, pana Holbrooka Jacksona, jmenuje se „Platitudes in the Making“ (Vznikající banality pozn. překl.) a podivuhodně ilustruje tento rozdíl mezi paradoxy, které myšlení rozbíhají a paradoxy, které mu brání. Náš autor samozřejmě četl příliš mnoho Nietzscheho a Shawa a příliš málo jiných, méně šátravých a více strhujících myslitelů. Sám ale říká mnoho opravdu dobrých věcí, a ty dokonale ilustrují, co zde míním sugestivním a destruktivním nonsensem.

Tak na jednom místě říká „Snášej tupce s mírností, mohou mít pravdu.“ To mi přijde dobré, ale zde mám na mysli zejména to, že mi to přijde jako plodné a svobodné. S takovou myšlenkou můžete něco podniknout, otevírá se jako široká třída. Člověk se může vypravit hledat mezi svými dobrými známými a příbuznými plameny skrývané neomylnosti. Člověk si může představovat, že v poněkud prázdných očích strýčka George vidí hvězdu nesmrtelného mládí, může sledovat nějaký hluboký rytmu přírody v nekonečných opakováních s nimiž vypráví příhody slečna Bootle a bručení a povzdeších majora od vedle může někdo jakoby slyšet nářek rdoušeného boha. Nikdy nemůže zúžit naše myšlení ani přivést náš život ke strnulosti, pokud předpokládáme, že nějaký hlupák není takový hlupák, jak vypadá. Všechno to musí prospívat nárůstu blíženecké lásky a ta je představivostí srdce.

Otočím na další stránku a nacházím to, čemu říkám neplodný paradox. Pod záhlavím „Rady“ pan Jackson píše: „Nemysli, konej.“ To je to samé, jako říkat: „Nejez, trav.“ Všechno konání, které není mechanické nebo nahodilé zahrnuje myšlení, to jen moderní lidé zřejmě zapomněli, že existuje něco jako rozhodné a dramatické myšlení. Vše, co přichází z vůle, musí projít myšlením, i když to může projít rychle. Jediné co, může silný člověk „udělat“ bez myšlení, je třeba zakopnout o rohožku před dveřmi. Nad tím si mysli ani jen neposkočí, jen se zastaví. Vezmu nahodile pár dalších příkladů „Cílem života je žít.“ To mi přijde jako v posledku pravdivé, vždy za předpokladu, že je autor dostatečně liberální na to, aby zahrnul život věčný. O kdyby to ale byl nonsens, je to nonsens uvážlivý.
Na další stránce čtu: „Pravda je to, jak člověk věci chápe “ To je neuvážený nonsens. Člověk nebude věci chápat vůbec nijak, pokud nebude mít za to, že jsou to věci a že se o nich lze dobrat nějaké pravdy. Zde máme nonsens černý jako černá magie, který vyřazuje mozek z chodu. „Lež je to, v co nevěříte.“ To je lež, a tak tomu možná pan Jackson nevěří.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 51-54, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 198

Stranický systém (Illustrated London News, 4. března 1911)

March 4, 1911 The Party System
V jakési děsivé hodině hrůzy kdosi naznačil, že anglický žurnalismus je špatný proto, že má sklony věnovat se personáliím. Ve skutečnosti samozřejmě není špatné, to že se věnuje psaní o personáliích, ale to, že ti, kdo o nich píši ti, jsou bezejmenní. Jsou-li v článcích zmiňována nějaké jména neférově, je to jen proto, že jsou neférově zamlčena jména na konci článků. Nakolik se bude ukazovat něčí morální osobnost je jen věcí konvence,, zrovna tak jako je pouhou věcí konvence, kolik se ukazuje z něčího těla. Moderní myslitelé, kteří se naprosto podobají žábám (protože jsou studení a pořád by skákali), nad tímhle tématem vždy kvákají v podivuhodném nesouladu. Pořád zdůrazňují, že tak jak se vždy liší konvence ohledně vulgárního předvádění něčího těla, liší se i morálka. Mýlí se. Jsou země, kde slušná žena nosí závoj. Mohou být (co já vím) země, kde ženy nosí na nose zavěšený chlebník. Nic mně ale nepřesvědčí, že kterákoliv žena na světě neví, jaký vyvolává dojem a zda je to, co dělá, považováno za běžnou slušnost, nebo za nikoliv běžné prosazování sama sebe. Ví, že je nápadná, když chodí po starém Bagdádu bez závoje. Ví že je nápadná, když se prochází po New Bond Street s chlebníkem. Konvence přichází a odchází, ale konvenčnost a nekonvenčnost jsou věčné.
Stejné to je i s touhle záležitostí osobních věcí v žurnalismu. Vezmu jen jeden případ ze sta. Existuje konvence, která dovoluje podrobný popis odění dam na veřejných akcích, ale odění gentlemanů nikoliv. Pro gentlemany je to nepochybně štěstí. I když se ale mohu označit za jednoho z nejšťastnějších, kdo takto unikají pozornosti, nemohu říct, že bych se příliš rozčílil, kdyby byla konvence obrácená. Nemohl bych si stěžovat, kdyby nějaké noviny při popisu některé z mých přednášek napsaly: „Pan G. K. Chesterton byl výtečně oblečen ve starém redignotu, s kapsami remplis a repousses četnými knihami a časopisy, vázanku měl uvázanou oním diagonálním způsobem, který dnes užívají nejlepší lidé v Londýně a jeho vesta…“ etc.“ To by mi nevadilo, byla by to jen změna vnějších regulací, které člověka obklopují. Nevadilo by mi, kdyby se muži dostávalo stejně otevřené chvály za přepychové oblečení jako ženě. Nevadilo by mi, kdyby se soukromé šeptání a neklidné prsty premiéra braly stejně vážně jako vrahovy. Nezáleží mi totiž na žádné z těchto konvencí a podmínek ohledně osobních záležitostí. Pokud jde o ně, záleží mi jen na té poslední věci, totiž, zda jsou pravdivé nebo lživé. Nikdy mi nezáleželo na tom, jak osobně o mně někdo mluvil, záleží mi ale na tom, aby dotyčná osoba byla osobou. Chci abych věděl o její předpojatosti nebo bratrství, ať už by byly jakékoliv a na tomto místě chci uvést užitečný příklad.
Jedna z nejjasnějších a nejschopnějších knížek, které jsem kdy četl, byla napsána dvěma spolupracovníky. Jedním je můj bratr, druhý můj nejdůvěrnější přítel. Tomu říkám poctivá a vítaná osobní zmínka. Pokud si někdo myslí, že bratři se vždy shodnou, ať si z mé chvály odvodí právě tolik. Pokud si někdo myslí, že literární přátelé musí vždy jásat nad úspěchy druhého, ať si dovodí tohle. Knížka, kterou mám na mysli se jmenuje The Party system a spolupracovali na ní pan Hilaire Belloc a pan Cecil Chesterton, vydal ji Swift. Úkolem knihy je vysvětlit prohnilost samotného nástroje naší státní politiky a poukázat na to, že naše politika přestala být poctivě aristokratická, aniž by se stala i jen nepoctivě demokratickou. V této knížce je docela jasně, a bez fanatismu, vyloženo, že dokonce i bez (dalo by se říct) nějaké příliš dychtivé naděje, že v Anglii nyní máme jen vládu kliky a nic jiného. Dokonce to ani není vláda třídy, je to vláda sestavy. Pitt a Fox (jak je v ní pravdivě ukázáno) patřili ke stejné třídě, ale ne do stejné sestavy. Ovšem dnešní potíže dvou stran lze analyzovat mnohem jednodušeji. Potíž je prostě v tom, že nemáme dvě strany, ale jen jednu. Většina musí poslouchat vládní hodnostáře zasedající v první lavici ve Sněmovně, menšina musí zrovna tak poslouchat ty, kdo sedí v první lavici opozice a celou Dolní Sněmovnu tak ovládají členové státní tajné rady. Členové státní rady jsou lidé (zhruba řečeno), kteří jsou, nebo byli, ve vládním kabinetu. Jinak řečeno, do státní rady patří jak pan Balfour, tak pan Asquith. O státní tajné radě neví nikdo nic moc, vyjma toho, že je extrémně tajná.
A právě proto jsem se zmínil o tom, že tuhle knížku napsali zcela zřejmí a dohledatelní lidé, můj rodný bratr a můj přítel, protože právě tato prostá fakta o osobních vztazích lidé nemohou znát v systému, který odsuzují. Je naléhavé a nezbytné, aby si anglický lid uvědomil, že jména a tituly nejsou nyní používány k tomu, aby potvrdily vztahy, ale k tomu, aby je maskovaly. Není pochyb o tom, že staré korunky, erby a a praporce měly původně za účel ukázat vzájemnou spřízněnost různých lidí. Je ale celkem jisté, že nové koronety, tituly a udílení erbů má za cíl prostě a výlučně takovou příbuznost zakrývat. Nejde jen o to, že nějaký povýšenec může získáním aristokratického titulu zakrýt svůj plebejský původ. Jde o něco mnohem šílenějšího a zábavnějšího. Jde o to, že skutečný aristokrat může svůj aristokratický původ skrýt tím, že získá nový aristokratický titul, který mu nepatří. A proto jsem tento článek věnoval okázalé osobní upřímnosti. Kdokoliv, kdo čte tuto stránku po čtvrtině zeměkoule se může dohadovat, že ten G. K. Chesterton, který tu sípe sobě i druhým k vzteku, může mít co do činění s Cecilem Chestertonem, který píše proti stranickému systému nebo s Hilaire Bellocem, se kterým je neustále spojován, dokonce i v Punchi. Pokud ale někdo najednou začne mluvit o lordu Ashby St. Ledgers jen málokdo bude vědět, že tím míní nový titul náhle udělený rodině lorda Wimborna. A lidé mohou brzy připustit, že existuje lord Northcliffe, jmenovaný konservativní vládou a sir Harold Harmsworth, jmenovaný liberální vládou, aniž by předpokládali, že mezi těmi dvěma existuje nějaká spojitost.
To je totiž poslední fakt, který by měl být vytesán do nejpevnější žuly nebo vyryt do věčné mosazi, jako pravý příběh naší doby. Tituly v naší době byly používány téměř zcela a úplně k zakrývání rodokmenu. Někdy se z člověka stane šlechtic, aby se skryl fakt, že je to hulvát, někdy proto, aby se zakryl fakt, že je to gentleman. Někdy je z člověka lord Portcullis, aby se skryl fakt, že to býval pan Potts, hokynář. Právě tak často je to lord Portcullis proto, aby se skryl fakt, že to nedávno býval lord Moat nebo lord Turret nebo lord Drawbridge (Chesterton si hraje se jmény, která označují části brány či opevnění: padací mříž, příkop, věž, padací most pozn. překl.). Stranický systém tituly a přezdívky nerozdává prostě jen k tomu, aby skryl, jak jsou lidé noví, ale i proto, aby zakryl jak nesnesitelně jsou staří. Jen co svět začaly být už naprosto unavený starým sirem Walterem Waggletonem, obnoví se jeho mládí jako mládí orla, a coby lord Tooting vstoupí do svého druhého mládí, či druhého dětství. Polovinu vysokých titulů v moderní Anglii dostávají dobré rodiny, které by jimi měly pohrdat, nebo špatné rodiny, jimž neměly být nikdy nabídnuty. Právě zde my ze střední třídy můžeme situaci zachránit tím, že si budeme říkat jen svými náležitými jmény a své bližní budeme jejich náležitými jmény oslovovat. Právě proto jsem v tomto článku trval na faktech příbuzenství a přátelství. Chválil jsem zde obdivuhodnou knihu a uvedl jsem své vztahy k jejím autorům. Princip, jímž trpí stranický systém je současně zřejmý i ohromný. Kdyby mě předáci stranického systému zítra ráno napodobili, pokud by, tak jako já zde, zmínili své rodinné a přátelské vztahy, výsledek by byl prostý a nápadný—stranický systém by zmizel.