Stranický systém (Illustrated London News, 4. března 1911)

March 4, 1911 The Party System
V jakési děsivé hodině hrůzy kdosi naznačil, že anglický žurnalismus je špatný proto, že má sklony věnovat se personáliím. Ve skutečnosti samozřejmě není špatné, to že se věnuje psaní o personáliích, ale to, že ti, kdo o nich píši ti, jsou bezejmenní. Jsou-li v článcích zmiňována nějaké jména neférově, je to jen proto, že jsou neférově zamlčena jména na konci článků. Nakolik se bude ukazovat něčí morální osobnost je jen věcí konvence,, zrovna tak jako je pouhou věcí konvence, kolik se ukazuje z něčího těla. Moderní myslitelé, kteří se naprosto podobají žábám (protože jsou studení a pořád by skákali), nad tímhle tématem vždy kvákají v podivuhodném nesouladu. Pořád zdůrazňují, že tak jak se vždy liší konvence ohledně vulgárního předvádění něčího těla, liší se i morálka. Mýlí se. Jsou země, kde slušná žena nosí závoj. Mohou být (co já vím) země, kde ženy nosí na nose zavěšený chlebník. Nic mně ale nepřesvědčí, že kterákoliv žena na světě neví, jaký vyvolává dojem a zda je to, co dělá, považováno za běžnou slušnost, nebo za nikoliv běžné prosazování sama sebe. Ví, že je nápadná, když chodí po starém Bagdádu bez závoje. Ví že je nápadná, když se prochází po New Bond Street s chlebníkem. Konvence přichází a odchází, ale konvenčnost a nekonvenčnost jsou věčné.
Stejné to je i s touhle záležitostí osobních věcí v žurnalismu. Vezmu jen jeden případ ze sta. Existuje konvence, která dovoluje podrobný popis odění dam na veřejných akcích, ale odění gentlemanů nikoliv. Pro gentlemany je to nepochybně štěstí. I když se ale mohu označit za jednoho z nejšťastnějších, kdo takto unikají pozornosti, nemohu říct, že bych se příliš rozčílil, kdyby byla konvence obrácená. Nemohl bych si stěžovat, kdyby nějaké noviny při popisu některé z mých přednášek napsaly: „Pan G. K. Chesterton byl výtečně oblečen ve starém redignotu, s kapsami remplis a repousses četnými knihami a časopisy, vázanku měl uvázanou oním diagonálním způsobem, který dnes užívají nejlepší lidé v Londýně a jeho vesta…“ etc.“ To by mi nevadilo, byla by to jen změna vnějších regulací, které člověka obklopují. Nevadilo by mi, kdyby se muži dostávalo stejně otevřené chvály za přepychové oblečení jako ženě. Nevadilo by mi, kdyby se soukromé šeptání a neklidné prsty premiéra braly stejně vážně jako vrahovy. Nezáleží mi totiž na žádné z těchto konvencí a podmínek ohledně osobních záležitostí. Pokud jde o ně, záleží mi jen na té poslední věci, totiž, zda jsou pravdivé nebo lživé. Nikdy mi nezáleželo na tom, jak osobně o mně někdo mluvil, záleží mi ale na tom, aby dotyčná osoba byla osobou. Chci abych věděl o její předpojatosti nebo bratrství, ať už by byly jakékoliv a na tomto místě chci uvést užitečný příklad.
Jedna z nejjasnějších a nejschopnějších knížek, které jsem kdy četl, byla napsána dvěma spolupracovníky. Jedním je můj bratr, druhý můj nejdůvěrnější přítel. Tomu říkám poctivá a vítaná osobní zmínka. Pokud si někdo myslí, že bratři se vždy shodnou, ať si z mé chvály odvodí právě tolik. Pokud si někdo myslí, že literární přátelé musí vždy jásat nad úspěchy druhého, ať si dovodí tohle. Knížka, kterou mám na mysli se jmenuje The Party system a spolupracovali na ní pan Hilaire Belloc a pan Cecil Chesterton, vydal ji Swift. Úkolem knihy je vysvětlit prohnilost samotného nástroje naší státní politiky a poukázat na to, že naše politika přestala být poctivě aristokratická, aniž by se stala i jen nepoctivě demokratickou. V této knížce je docela jasně, a bez fanatismu, vyloženo, že dokonce i bez (dalo by se říct) nějaké příliš dychtivé naděje, že v Anglii nyní máme jen vládu kliky a nic jiného. Dokonce to ani není vláda třídy, je to vláda sestavy. Pitt a Fox (jak je v ní pravdivě ukázáno) patřili ke stejné třídě, ale ne do stejné sestavy. Ovšem dnešní potíže dvou stran lze analyzovat mnohem jednodušeji. Potíž je prostě v tom, že nemáme dvě strany, ale jen jednu. Většina musí poslouchat vládní hodnostáře zasedající v první lavici ve Sněmovně, menšina musí zrovna tak poslouchat ty, kdo sedí v první lavici opozice a celou Dolní Sněmovnu tak ovládají členové státní tajné rady. Členové státní rady jsou lidé (zhruba řečeno), kteří jsou, nebo byli, ve vládním kabinetu. Jinak řečeno, do státní rady patří jak pan Balfour, tak pan Asquith. O státní tajné radě neví nikdo nic moc, vyjma toho, že je extrémně tajná.
A právě proto jsem se zmínil o tom, že tuhle knížku napsali zcela zřejmí a dohledatelní lidé, můj rodný bratr a můj přítel, protože právě tato prostá fakta o osobních vztazích lidé nemohou znát v systému, který odsuzují. Je naléhavé a nezbytné, aby si anglický lid uvědomil, že jména a tituly nejsou nyní používány k tomu, aby potvrdily vztahy, ale k tomu, aby je maskovaly. Není pochyb o tom, že staré korunky, erby a a praporce měly původně za účel ukázat vzájemnou spřízněnost různých lidí. Je ale celkem jisté, že nové koronety, tituly a udílení erbů má za cíl prostě a výlučně takovou příbuznost zakrývat. Nejde jen o to, že nějaký povýšenec může získáním aristokratického titulu zakrýt svůj plebejský původ. Jde o něco mnohem šílenějšího a zábavnějšího. Jde o to, že skutečný aristokrat může svůj aristokratický původ skrýt tím, že získá nový aristokratický titul, který mu nepatří. A proto jsem tento článek věnoval okázalé osobní upřímnosti. Kdokoliv, kdo čte tuto stránku po čtvrtině zeměkoule se může dohadovat, že ten G. K. Chesterton, který tu sípe sobě i druhým k vzteku, může mít co do činění s Cecilem Chestertonem, který píše proti stranickému systému nebo s Hilaire Bellocem, se kterým je neustále spojován, dokonce i v Punchi. Pokud ale někdo najednou začne mluvit o lordu Ashby St. Ledgers jen málokdo bude vědět, že tím míní nový titul náhle udělený rodině lorda Wimborna. A lidé mohou brzy připustit, že existuje lord Northcliffe, jmenovaný konservativní vládou a sir Harold Harmsworth, jmenovaný liberální vládou, aniž by předpokládali, že mezi těmi dvěma existuje nějaká spojitost.
To je totiž poslední fakt, který by měl být vytesán do nejpevnější žuly nebo vyryt do věčné mosazi, jako pravý příběh naší doby. Tituly v naší době byly používány téměř zcela a úplně k zakrývání rodokmenu. Někdy se z člověka stane šlechtic, aby se skryl fakt, že je to hulvát, někdy proto, aby se zakryl fakt, že je to gentleman. Někdy je z člověka lord Portcullis, aby se skryl fakt, že to býval pan Potts, hokynář. Právě tak často je to lord Portcullis proto, aby se skryl fakt, že to nedávno býval lord Moat nebo lord Turret nebo lord Drawbridge (Chesterton si hraje se jmény, která označují části brány či opevnění: padací mříž, příkop, věž, padací most pozn. překl.). Stranický systém tituly a přezdívky nerozdává prostě jen k tomu, aby skryl, jak jsou lidé noví, ale i proto, aby zakryl jak nesnesitelně jsou staří. Jen co svět začaly být už naprosto unavený starým sirem Walterem Waggletonem, obnoví se jeho mládí jako mládí orla, a coby lord Tooting vstoupí do svého druhého mládí, či druhého dětství. Polovinu vysokých titulů v moderní Anglii dostávají dobré rodiny, které by jimi měly pohrdat, nebo špatné rodiny, jimž neměly být nikdy nabídnuty. Právě zde my ze střední třídy můžeme situaci zachránit tím, že si budeme říkat jen svými náležitými jmény a své bližní budeme jejich náležitými jmény oslovovat. Právě proto jsem v tomto článku trval na faktech příbuzenství a přátelství. Chválil jsem zde obdivuhodnou knihu a uvedl jsem své vztahy k jejím autorům. Princip, jímž trpí stranický systém je současně zřejmý i ohromný. Kdyby mě předáci stranického systému zítra ráno napodobili, pokud by, tak jako já zde, zmínili své rodinné a přátelské vztahy, výsledek by byl prostý a nápadný—stranický systém by zmizel.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s