Dva druhy paradoxu (Illustrated London News 11. března 1911)

Nic nevyžaduje starostlivější péči, než naše volba nonsensu. Rozum se podobá dennímu světlu či každodennímu vzduchu a může pocházet odkudkoliv a v jakémkoliv množství. Nonsens je ale umění. A jako každé umění je jen zřídka vydařený a přece bývá, pokud je úspěšný, veskrze prostý. Tak jako umění, i on závisí na nejmenším slově, a může ho pokazit chyba tisku. A podobně jako umění, když není ve službě nebes bývá téměř vždy ve službě pekel. Psát nonsens se pokoušeli nesčetní imitátoři Lewise Carrola, neuspěli a vrátili se (můžeme doufat) k psaní něčeho ruzumného. Jisté ale je, jak řekl velký Gilbert, pokud už nějaký nonsens existoval, byl nonsens drahocenný. Les Précieuses Ridicules by se možná dalo přeložit dvěma způsoby. Nikdo nepochybuje, že vážní umělci jsou absurdní, daly by se ale možná tvrdit, že absurdita je vždy vážně míněné umění.

Veřejnou urážkou tiskových chyb jsem trpěl jako každý jiný člověk. Zažil jsem, že má láska ke knihám byla popsána jako láska k nohám. Zažil jsem slovo „kosmický“ vždy vytištěné jako „komický“ a jen mě tak napadlo, že je to skoro to samé. Pokud jde o nacionalisty a racionalisty, dospěl jsem k závěru, že ty od sebe nemůže odlišit ani žádný lidský rukopis, ani žádný strojopis a pokojně nyní připouštím jejich vzájemné zaměňování, třeba první představují vše, co miluji a druzí vše, čím opovrhuji. Je tu ale pořád jedna chyba tisku, kterou dokážu tolerovat jen velmi těžko. Nedokážu odpustit chybu v tisknutí slova „Jabberwock“. V případě Learovy opravdu zábavné básně „The Dong with the Luminous Nose“ trvám na naprosté doslovnosti. Pokazit tato nová nonsensová slova by bylo to samé jako zastřelit velkého hudebníka improvisujícího na piano. Takový zvuk se již nikdy nepodaří obnovit. „And as in uffish thought he stood“ (A stál jak v uffish zamyšlení pozn. překl.). Kdyby tiskař vytiskl místo toho affish, pochybuji, že by se prodalo první vydání. „Over the Great Gromboolian Plain“. Představme si, že bych viděl vytištěné „Gromhoolian“. Možná bych pak nevěděl, jako vím dnes, že Edward Lear byl ještě větší člověk, než Lewis Carrol.

První princip tedy můžeme považovat za jasný. Omyly nechť se dělají v běžných knihách—tedy ve vědeckých dílech, zavedených biografiích a tak dále. V dílech takového profesora Haeckela kupříkladu je někdy docela těžké rozlišit, co jsou chyby tisku a co záměrná tvrzení. V čemkoliv ale, co je umělecké, co se vědomě a záměrně toulá za hranicemi rozumu, musíme požadovat naprostou přesnost umění. Pakliže se něco přiznává k nemožnosti, pak to nejlepší co může udělat dalšího, je být krásné. Je-li něco nonsensem, pak ať to je dokonalým nonsensem.

To co platí pro nonsensové pomezí slov, jako v případě Leara a Carrola, se vztahuje i na nonsensové pomezí myšlení, jako je tomu u Oscara Wilda či Bernarda Shawa. I zde není problém v nacházení nonsensů, ale v nacházení drahocenných nonsensů. Pana Shawa a další mnozí obviňují, že prostě jen říkají cokoliv, co je opakem současného mínění. Jestliže ale tito kritikové tenhle recept na úspěch odhalili, proč z něj prostě netěží? Jestliže našli klíč, ať jej použijí. Jestliže ten trik umí, ať ho předvádí. Jestliže může člověk dosáhnout obecné známosti a blahobytu jen tím, že bude tvrdit, že slunko svítí v noci a hvězdy ve dne, že každý člověk má čtyři nohy a a každý kůň dvě—pak je cesta k úspěchu jistě otevřená, protože takových věcí se dá povídat spousta. Pravda je ale taková, že si všichni můžeme rochnit v obyčejnostech (což jsou veskrze zdravé věci, třeba bahenní lázeň), ale ve výběru paradoxů musíme být všichni velmi obezřelí. Zde je, pro jednou ,vkus, opravdu důležitý.

Existují totiž dva druhy paradoxů. Nejde ani tak o to, že by jedny byly dobré nebo špatné, ani že by jedny byly pravdivé a druhé falešné. Odlišuje je spíš to, že jedny jsou plodné a druhé neplodné, jsou totiž paradoxy, ze kterých může vzejít život a paradoxy, které jen ohlašují smrt. Mezi mladíky, kteří napodobovali pana Shawa vídám vždy podivný sklon pronášet epigramy, které vylučují možnost dalšího života a myšlení. Paradox může být něčím nezvyklým, hrozivým, ba ošklivým—něčím podobným nosorožci. Jenže právě tak jako z živých nosorožců se rodí další nosorožci, tak i z živoucího paradoxu musí vzejít více paradoxů. Nonsens má podněcovat, ovšem už dlouho jen přerušuje. Nové epigramy nejsou ani jen fantastickými ukazateli na divoké cestě, jsou to tabule a každá je vsazená do cihlové zdi na konci slepé uličky. Pokud jim vůbec jde o myšlení křičí na lidi: „Již dál nemyslete“ tak, jak Macbethovi hlas pravil „Již nespi“. Tito rétorové nemluví než proto, aby navrhli ustat v řeči. A i tehdy, když jsou opravdu duchaplní (jako je tomu v případě pana Shawa) dopouštějí se obyčejně právě toho zločinu, který nelze mezi svobodnými lidmi odpustit. Pronáší poslední slovo.

Uvedu příklady, které tu zrovna mám před sebou. Před sebou na stole vidím knihu mladého socialistického spisovatele, pana Holbrooka Jacksona, jmenuje se „Platitudes in the Making“ (Vznikající banality pozn. překl.) a podivuhodně ilustruje tento rozdíl mezi paradoxy, které myšlení rozbíhají a paradoxy, které mu brání. Náš autor samozřejmě četl příliš mnoho Nietzscheho a Shawa a příliš málo jiných, méně šátravých a více strhujících myslitelů. Sám ale říká mnoho opravdu dobrých věcí, a ty dokonale ilustrují, co zde míním sugestivním a destruktivním nonsensem.

Tak na jednom místě říká „Snášej tupce s mírností, mohou mít pravdu.“ To mi přijde dobré, ale zde mám na mysli zejména to, že mi to přijde jako plodné a svobodné. S takovou myšlenkou můžete něco podniknout, otevírá se jako široká třída. Člověk se může vypravit hledat mezi svými dobrými známými a příbuznými plameny skrývané neomylnosti. Člověk si může představovat, že v poněkud prázdných očích strýčka George vidí hvězdu nesmrtelného mládí, může sledovat nějaký hluboký rytmu přírody v nekonečných opakováních s nimiž vypráví příhody slečna Bootle a bručení a povzdeších majora od vedle může někdo jakoby slyšet nářek rdoušeného boha. Nikdy nemůže zúžit naše myšlení ani přivést náš život ke strnulosti, pokud předpokládáme, že nějaký hlupák není takový hlupák, jak vypadá. Všechno to musí prospívat nárůstu blíženecké lásky a ta je představivostí srdce.

Otočím na další stránku a nacházím to, čemu říkám neplodný paradox. Pod záhlavím „Rady“ pan Jackson píše: „Nemysli, konej.“ To je to samé, jako říkat: „Nejez, trav.“ Všechno konání, které není mechanické nebo nahodilé zahrnuje myšlení, to jen moderní lidé zřejmě zapomněli, že existuje něco jako rozhodné a dramatické myšlení. Vše, co přichází z vůle, musí projít myšlením, i když to může projít rychle. Jediné co, může silný člověk „udělat“ bez myšlení, je třeba zakopnout o rohožku před dveřmi. Nad tím si mysli ani jen neposkočí, jen se zastaví. Vezmu nahodile pár dalších příkladů „Cílem života je žít.“ To mi přijde jako v posledku pravdivé, vždy za předpokladu, že je autor dostatečně liberální na to, aby zahrnul život věčný. O kdyby to ale byl nonsens, je to nonsens uvážlivý.
Na další stránce čtu: „Pravda je to, jak člověk věci chápe “ To je neuvážený nonsens. Člověk nebude věci chápat vůbec nijak, pokud nebude mít za to, že jsou to věci a že se o nich lze dobrat nějaké pravdy. Zde máme nonsens černý jako černá magie, který vyřazuje mozek z chodu. „Lež je to, v co nevěříte.“ To je lež, a tak tomu možná pan Jackson nevěří.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 51-54, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 198

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s