Některé zmatky sekularistů (Illustrated London News 18. 3. 1911)

March 18, 1911 Some Secularist Confusions
Poznámky, které jsem přičinil buď v tomto sloupku, nebo i jinde zřejmě vede některé lidi k úvaze, že mě nestvůrně zajímají chmurná a odpudivá témata. Viděl jsem dopis vyjadřující zájem o moji práci zaslaný British Journal of Inebriety (Britský časopis pro opilství). Slyšel jsem o tom listu poprvé a musím přiznat, že jeho název mě vyděsil. Ve své prostotě jsem myslel, že je to časopis psaný „ožralci pro ožralce“ tak, jak Pendennisův časopis psali „gentlemani pro gentlemany“.Měl jsem za to, že časopis bude plný sporů o tom, které stadium opilství je opravdu dokonalé a výtečné a že strana Uplakaných povede zuřivou polemiku se stranou Bojovných. Měl jsem za to, že každé číslo bude obsahovat malou elegantní nabídku míchaných nápojů. Každé menu podepíše nějaký expert. Jeden by sděloval, že shledal, že svrchovaný okamžik navozuje nejlépe gin, portské a vermut předcházené whiskou a následované silným ciderem a rýňákem. Druhý by možná řekl, že tohoto okamžiku vytržení lze dosáhnout rychleji prostě popitím brandy, burgundského, brandy, pivo, brandy, zelené Chartreuse, brandy, ginu, brandy, ginu, brandy—a tak dál jako u periodického čísla.

Můj chvilkový zájem o tak démonickou tiskovinu byl překonán zjištěním, že British Journal of Inebriety je ve skutečnosti nanejvýš učený magazín veskrze veřejného ducha. Je to toliko čtvrtletník „Společnosti pro výzkum opilství“, u druhých lidí, samozřejmě. Přesto si pořád myslím, že název není zvolený šťastně. Pokud chce editor zničit obžerství, sotva své noviny pojmenuje Žroutův žurnál. Často si ale téhle podivné necitlivosti všímám u jmen a titulů, které si lidé volí pro sebe nebo pro své záliby. Před pár týdny jsem napsal do jistých ranních novin v odpovědi jednomu gentlemanovi, který napadal křesťanství, a zejména způsob, jímž je praktikováno v jižní Evropě, a podepsal se „Giordano Bruno.“ Jelikož Bruno není člověk, který by mohl zajímat kohokoliv z dnes žijících lidí, vyjma starých sekularistů, předpokládal jsem přirozeně, že pisatel je sekularista. S velkým politováním jsem se později dozvěděl (příliš pozdě na to, abych znovu vstoupil do diskuse), že gentleman odepsal, že je nejen pravověrný křesťan, ale přímo římský katolík. V tom případě upřímně doufám, že bude dál protestovat, pod mým podpisem, proti praktickým zvrhlostem křesťanských mravů. Rád bych mu ale přece jen doporučil, aby se vyhýbal takovým podpisům jako „Voltaire“, nebo „Bradlaugh“ nebo „císař Julián“. Sotva mohou vyjádřit plnou horlivost jeho pravověří.

Podobné chvilkové zmatení proběhlo, jak jsem už řekl, mou myslí, nad jménem British Journal of Inebriety. Ale jen na okamžik. Velmi jsem si uvědomil, že takové bádání nemůže vzejít od opilců, ale jen od doktorů. Opilce může zajímat pití, ale o opilství se nemůže zajímat nikdo než lékaři. Moji první ukvapenou myšlenku navíc napravila další úvaha. Vím něco o tom, jak se noviny dělají, potkal jsem se s většinou novinářů z Fleet Street a veselejší společnost na světě neznám. Hlavní dojem, který zůstává v mé mysli je ohromná a nevysvětlitelná nadřazenost novinářů vůči novinám. Nechci sice nijak naznačovat, že Fleet Street vládne opilství, nemohu ale věřit, že kterýmkoliv běžným novinám stálo, za to, aby si uzurpovaly, samy a jen pro sebe a svou osamělou slávu, titul Journal of Inebriety.
V ruce ale mám další a možná podivnější příklad—tím myslím příklad této instinktivní asociace mezi hrůzami a mou nešťastnou maličkostí. Obdržel jsem dopis od gentlemana o kterém chci mluvit se značným pochopením a respektem, protože mi píše, že jej politikové a významní filantropové považují za šílence a já si jsem docela jist, že není ani z poloviny tak šílený jako oni. Šílený je jen do té míry, že bere vážně ideje, které oni propagovali s přelétavou a fantastickou lehkovážností vlastní pokrytcům. On doopravdy věří tomu, že hříšníka lze z jeho hříchu vyléčit nějakou tajnou hygienou, nějakým reálným vnějším procesem. Všichni politikové a filantropové teoreticky věří, že dělají to samé. Tak, jak inzeráty slibují, že odstraní nadbytečné chloupky (jak tomu říkají) z ženiny tváře a také že přidají přehojné vlasy na její hlavu, tak i moderní kriminologie poklidně navrhuje, že vezme lidské vášně z jednoho místa a vloží je na jiné. To je vše dnes již zcela běžné. V případě mého dopisovatele je tu ale ještě cosi mnohem upřímnějšího a upřímnost je vždy tečkou za větou. Tenhle gentleman mi píše docela klidně a prostě a žádá mně, abych mu poslal nějakého zločince. „Můj velký nedostatek,“ píše, „je v tom, že nemám přístup k nejhorším zločincům.“ Většina z nás je docela spokojená s druhořadou a poměrně neadekvátní kriminalitou, k níž máme přístup, či spíše, která má přístup k nám. Zkušenost s podvodem, rdoušením nebo vydíráním uspokojí zvědavost většiny filantropů. Můj dopisovatel ale nebude mít klid, dokud se nesetká s těmi nejhoršími zločinci. Netroufám si odhadovat, co se stane, až se ten vskutku nejhorší zločinec potká s s tím nejlepším kriminologem. Možná bude, jak slibuje, zločinec vyléčen. Možná ale bude, na druhou stranu, kriminolog zavražděn. Kvůli víře a radosti by měl člověk vždycky udržovat všechny tyto vyhlídky otevřené. Srdečný člověk (ve zdravém francouzském slova smyslu) může mít jen jednu minulost, ale vždy musí mít stovky budoucností. Nebudu proto prorokovat o setkání mezi nejhorším vrahem a člověkem, který opravdu ví, jak ho vyléčit. „Očekávat okamžité vyléčení,“ říká ten druhý z nich velmi oprávněně, „by bylo nerozumné.“ Možná filantrop, velmi pomalu a s opravdovou znalostí lidské přirozenosti dokáže vraha z vraždění vyléčit. Možná vrah (velmi rychle a sekyrou) vyléčí filantropa z jeho filantropie. Je to jeden z jediných tří léků na filantropii, a ty dva další si nechám pro sebe, protože si je hodlám nechat patentovat. Tak či tak to ale, aspoň pro mě, netvoří skutečnou výstřednost celé záležitosti.

Svíravý a téměř dusivý fakt je tem, že tento můj přítel, podobně jako většina moderních myslitelů zjevně myslí v pojmech otrokářství. Chce, abych mu poslal nějakého vraha—zjevně v balíku nebo v bedně. Zřejmě má za to, že vlastní obrovskou plantáž s černochy a můžu si libovolně vybrat některého, který se mi nezamlouvá a poslat ho někomu, kdo se mi zamlouvá. V jeho očích není žádný problém s převážením celého živého a zmítajícího se občana, z jednoho místa na druhé a od jednoho člověka k druhému. Nu, je to velká a jasná karikatura moderní sociologie. Můj korespondent je totiž naprosto upřímný fanatik a fanatikové jsou vždy nevědomou karikaturou své věci. To ale, co on vykládá divoce a jasně je právě to, co mají na mysli mnozí kriminologové, ovšem podle a tajně. Většina moderních sociologů ví, co to znamená, jenom nemají odvahu zotročovat lidi jednotlivě, ale dokáží uvažovat jen o jejich zotročování po zástupech. Jejich vědecké dogma je jedno a totéž, totiž vivisekce lidstva

zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 55-58, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 198

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s