Zlý sen nonsensu (Illustrated London News 25. března 1911)

March 25, 1911 A Nightmare of Nonsense
Vše, co se hroutí, hroutí se náhle. Když slyším, že evolucionisté dokazují, že růst a rozpad se musí vždy dít jen po drobných stupních, mohu jen podiveně přemýšlet, jestli někdy kouřili cigaretu. Pokud ano, tak jistě ví, jak dlouho může jsitě stát věž z popela a jak náhle pak ustane. Příklad cigaret jsem zvolil proto, že evolucionisté jsou, jako třída, poměrně zámožní. O cigaretách toho pravděpodobně víc víc, než (třeba) o starých botách. Myslím ale, že stejný princip nádherné prudkosti platí i pro staré boty. Experti na chudobu (a tím nemyslím sociology, ale chudé lidi), mi řekli, že rozbité boty budou držet pohromadě s docela neuvěřitelnou houževnatostí, zrovna tak jako cigarety. Když se ale doopravdy rozsypou, rozletí se jako bomby. Nejsou jen porušené, ale zničené, už s nimi nejde dělat vůbec nic. Samozřejmě, dobré cigarety se vychutnávají zvolna a špatné boty se používají opatrně, ale žádná péče ani pomalost nic nemění na dramatické rychlosti katastrofy. Počátek světa mohl a nemusel být evoluční, ale konec světa takový nebude.

Ona vysoká a dobře usazená věž moderní anglické legislativy se zhroutila zrovna nedávno. Sesypala se, myslím, když pan Winston Churchill v parlamentu řekl, že sice má soucítí s ženou poslanou do vězení, ale že ji ve vězení nechá, protože je nemocná a protože vězení pro ni bude to nejlaskavější místo. Velmi pravděpodobně je to vcelku pravda. Pro účely mého výkladu je ještě lepší, že pan Churchill je, coby ministr vnitra, ministr mimořádně vnímavý a rozumný, oduševnělý a chápavý. A rovněž tím lépe, pro účely mého výkladu, že pokud jde o případ samotný, řekl nejspíše naprostou pravdu. Je možná obětí zlého snu nonsensu zrovna tak jako samotná žena.

Jisté ale je, že nic s lidskou inteligencí nemůže popřít, že to zlý sen nonsensu je. Pošlete lidi do vězení, protože za něco mohou a pak je tam necháváte, protože za nic nemohou. Vsadíte někoho do želez, protože ukradl husu a proto si zaslouží, aby mu železa sevřela nohy. Pak zjistíte, že žádnou husu neukradl. V železech ho ale necháte, protože v železech si jeho nohy odpočinou. Necháte to zbičovat za vozem, protože si myslíte, že si to zaslouží. Pak zjistíte, že si to nezasloužil, ale bičujete ho dál, protože člověku se jde mnohem lépe, když visí za vozem. Uvrhnete chuďase do kobky, protože je to hříšník a nejspíš bude mít hrůzu z trestu. A pak máte tu nadhvězdnou drzost tvrdit, že ho tam držíte jen proto, že je to světec a nejspíš bude mít zalíbení v samotě.

Pokud tohle není zlý sen nonsenu, pak nevím, jaké jiné jméno pro to použít. Ani nejlepšího ministra vnitra, ani nejvelkorysejšího filantropa zřejmě nikdy ani nenapadne, že by mohlo stát za to, aby si člověk nejdříve ujasnil, co je vězení zač, zda to je (jak se obecně předpokládalo) více či méně nepřívětivé místo, kam se posílají špatní lidé nebo velmi příjemné místo, kam se posílají dobří lidé. Nyní se z něj stává místo, kam se prostě posílá kdokoliv—pokud má velmi málo peněz. Chudí lidé mohou zjevně jít do vězení z jakéhokoliv důvodu—protože ublížili, nebo protože někdo ublížil jim. To už je lepší to přímo říct, a onehdy to přímo řečeno bylo.

Hrozivé nebezpečím v jádru naší společnosti je v tom, že se hroutí testy. Neměníme zla, ale standardy podle nichž lze jedině zla rozeznat a definovat. Jako bychom se dívali na nějaký obrovský stroj, řekněme pilu na řezání kamenů a pila pracovala rychle a létal by od ní jiskřivý prach. Pak bychom ale přišli blíž a zjistili, že na kameni není ani škrábnutí a že se obrušuje ocel. .To, co by se mělo drolit drží pevně a to, co mělo držet pevně se drolí. Dřevorubec vesele seká a řeže, ale třísky létají ze sekery a ne ze stromu. Zahradník udatně ryje, ale odpadávají kusy od jeho rýče a ne kusy hlíny. Morální váhy, které měly vážit naše problémy se pod jejich vahou rozpadají. Filosofické nástroje, které měly rozebírat existenci se ohýbají a kroutí kvůli tuhosti věci, kterou měly rozebírat. Jelikož je tak těžké aplikovat principy úsudku na cokoliv, lidé je všude opouští a prakticky se rozhodují život už vůbec netestovat a jen nechat život, aby testoval je. Svou situaci vůbec neanalyzují, nechávají situaci, aby analyzovala je—což znamená, že ji nechávají, aby je ničila. Není-li jasné, co myslím těmi testy, dám jeden prostý příklad. Slušný muž se zamiluje do slušné ženy, chce si ji tedy vzít za manželku, stát se otcem jejích dětí a zabezpečit ji a sebe. Všechny systémy vlády by se měly zkoušet podle toho, zda mu to umožňují. Jestliže to jakýkoliv feudální, barbarský nebo otrokářský systém umožňuje a dává mu ve skutečnosti tak velké zelné pole, aby to mohl udělat, pak tu máme základ svobody a spravedlnosti. Jestliže mu jakýkoliv systém, republikánský, obchodnický nebo eguenický dává ve skutečnosti tak malou mzdu, že to udělat nemůže, pak tu máme základ věčné tyranie a hanby.

Tato jasná, ostrá a zářivá idea slušného manželství musí být pilou, která se prořezává kamenem světa, ve skutečnosti je ale kamenem, o který se odírá pila. Mělo by být úkolem morálních filosofů, aby zastávali tyto požadavky muže, ženy a dítěte a v jejich světle kritizovali systém, který muži dává jen sedm šilinků týdně. Namísto toho moderní morální filosofové naplňují své životy vysvětlování, že se raději neměl vůbec zamilovat, proč se nemusí ženit, proč nemusí mít děti a proč, zkrátka, mu může jeho odporný zaměstnavatel dál platit sedm šilinků týdne. Ohlédněme se na nejbrilantnější ze současných evolucionistů v anglickém myšlení a(téměř všichni to jsou osobně dobří a poctiví lidé)a podívejme se, jak jeden po druhém všichni nevědomky podporují zaměstnavatele, který platí sedm šilinků týdne. Nejblíž tu máme Bernarda Shawa, který se pošklebuje mužově víře v jeho lásku a stálost a říká mu, že všechna láska je jen telecí láska a pravé lásce ze starých balad říká, že žádná pravá láska neexistuje, jelikož veškerá láska je jen iluzí. To je první bod pro lakotného zaměstnavatele, protože muž možná zůstane starým mládencem. O půl generace za Shawem máme umělecké stoupence volné lásky, barvitě zastoupené řekněme zesnulým Grantem Allenem. Muži by řekli, že ženu může milovat, ale nemusí se zavazovat, že ji bude podporovat, další výhoda pro lakomého zaměstnavatele. A ještě o půl generace dál vidíme obří postavu Bradlaugha, vedoucího své malthusiány. Ti budou tvrdit, že pokud se ožení, neměl by se zatěžovat potomstvem, další bod pro lakotného zaměstnavatele. Namísto testování pomíjivých institucí institucemi věčnými, věčné instituce postupně oždibáváme a zůstáváme nakonec bez jakýchkoliv testů.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 58-62, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s