Jména dětí (Illustrated London News 29. dubna 1911)

The Naming of Children
 Následující dopis byl zaslán, a vyšel, ve vynikajícím týdeníku, který občas tiskne ilustrace: „Na titulní straně vašeho dětského čísla jste otiskli fotografie řady dětí, z nichž každé jste zmínili jako dítě nějaké mužské osoby, o jejich matkách jste se ale vůbec nezmínili…Máme za to, že tak pokrokový list jako je Christian Commonwealth, bude natolik emancipovaný od mužské nadvlády nad ženami, že uzná, že matky těchto dětí mají větší přirozené právo na uznání, než otcové.“ Myslím, že tohle už dosahuje meze. Zdá se mi poněkud nadbytečné o dítěti i jen prohlašovat, že je dítětem nějaké mužské osoby. Jsem si docela jist, že imaginace lidstva, podpořená dlouhou a vcelku jednoznačnou zkušeností, napomůže i dalšímu skoku k předpokladu, že s tím má něco společného i nějaká ženská osoba. Zdá se mi, že šlo o prostý fakt, že děti byly pojmenovány, podle jaksi obecného západního zvyku, jmény svých otců. Tenhle zvyk, jako většina zvyků, je prostě věcí užitečnosti. Jmenuje-li se váš otec Poderbury a vaše matka Byllymulligan, brzy zjistíte, že ve všech důležitých životních krizích, jako je odesílání telegramu nebo křik při ztroskotání, je lepší užívat jedno či druhé jméno. V některých zvláštních společnostech, kde jsou ženy výjimečně silné a mocné, bývají obě jména spojena pomlčkou nebo závorkami. Dvě třídy, kde jsou ženy (pokud vím) nejmocnější je třída anglických aristokratů a třída francouzských obchodníků. V obou případech se se zdvojenými jmény setkáváte často. Ale i u nich musí být dvojitá jména docela na obtíž. Za svého čistého a horlivého mládí jsem měl návrh, že jména manželů by neměla dělit pomlčka, ale měl by je pojit teleskop. Měla by se z nich dělat složená slova, jako když Lewis Carroll udělal z „Writhing“ a „Slimy“ „Slithy“. V případě mého smyšleného manželského páru, by nejmenovali Ponderbury-Ballymulligan, ale prostě by se jim říkalo Ponderbulligan nebo Banderpulgury. Bude to pohodlnější pro telegramy, pokud ne pro případ ztroskotání. Můžeme si všimnout jak snadno a hladce by se to hodilo pro většinu manželství ve společnosti. Když si pan Asquith vzal slečnu Tennant, říkalo by se jim prostě Tensquithovi. Když si můj přítel pan Masterman vezme slečnu Lyttelton, vzniklo by z toho působivé jméno Massleton. Námitkou proti mé metodě je, obávám se, že po několika generacích energického uzavírání sňatků by byla jména už tak komplikovaná, že by byla prakticky nevyslovitelná. Kdyby si třeba Tensquith vzal Masselton,bylo by z toho něco jako Tmansquilton. A to by vůbec nešlo. Této zářivé iluzi jitra svých mužných let jsem tedy musel říci sbohem.
Pořád si ale myslím, že něco zajímavého na mém návrhu je, a jsem si docela jist, že ať už je jak chce bláznivý není na něm ani miliontina bláznivosti dopisů, který jsem citoval výše. Dopis si stěžuje, že vedle otců nejsou zmíněné i matky. Když na to ale přijde, proč by neměli být zmíněni i otcové otců a matky matek? Babička s tím má právě tolik společného jako dědeček, proč by tedy její dívčí jméno mělo zmizet z dějin a být rozptýleno do prázdného vzduchu, jak odmítnutá modlitba u Vergilia. Proč by se neměla uchovávat nějaká zmínka o babičce v sňatkových formulářích a titulech? Svou babičku s člověk vzít nemůže, ale proč by ji nemohl pozvat na svatbu? Dále se ale tomuto témat křivd na babičkách věnovat nebudu, protože otevírá výhled na ještě víc srdcervoucí přehlížení prababiček. Skončím jen tam, kde jsem začal, tvrzením, že zvyk jmenovat Jonesovu dceru Jones lze alespoň označit za pohodlný zvyk.
Skutečná filosofie celé věci se samozřejmě točí kolem otázky hlavy domu o níž jsem psal minulý týden. Ohromnou spoustou feministické literatury, která je pořád ještě mnohem příčetnější, než onen citovaný pozoruhodný list, se vine jeden prostý ale dalekosáhlý omyl. Obhajoba toho, co se označuje za „emancipaci žen “ spočívá na falešné analogii mezi rozdělením pohlaví a ostatními rozděleními, jakou jsou ta mezi bohatými a chudými, otroky a svobodnými, národy a třídami navzájem. Jenže mezi pohlavím a čímkoliv ostatním na tomto světě neexistuje analogie: je zcela jedinečné, protože je to rozdělení, které vede k přitažlivosti. Nemůžete říct: „Ženy jsou podrobeny mužům tak jako černoši bělochům nebo Irové Angličanům. “ Není to pravda a nebude to pravda bez ohledu na to, jak jsou ženy prakticky utiskovány. Černoch a běloch na sobě nemají žádný zájem, vyjma toho, jaký může mít černoch z toho, že bělocha sní a běloch z toho, že pro něj černoch pracuje. Jinak by se jeden druhému spíše čím dál víc vzdalovali. Pohlaví ale, bez donucování, směřují k sobě blíž. Ve všem moralizování nebo sepisování zákonů o pohlavích musíme proto vždy počítat s něčím, co nenajdeme v žádné kastě, skupině nebo rozdělení. Když vidíme, že náčelník nosí meč,kdežto jeho nevolník žádný meč nemá, můžeme přibližně a bezpečně předpokládat, že pán je raději, když nevolník meč nenosí. Když vidíme (jako docela nedávno v historii Irska), že Angličan smí nosit střelné zbraně, a Ir nesmí, pak si můžeme dovolit docela skromně předpokládat, že to takhle uspořádal Angličan a ne Ir. Není však pravda, že když zjistíme, že muž kouří dýmku a žena ne, musí zákaz pocházet od muže. Může mít svůj původ v odlišení, které každá z obou stran požaduje v touze přitáhnout tu druhou.
Žádný tyran nechce těšit své otroky a jen málo rozumných otroků si dává nějak zvlášť záležet na tom, aby těšili své tyrany a muži a ženy právě proto nikdy nebyli a nikdy nemohou být v pouhém vztahu tyranů a otroků. Může do něj tyranie docela dost připlést a také připletlo, a nebyla to jen mužská tyranie. Tento zlý prvek ale nelze odhalit a zničit nijak jinak, než zdravou analýzou, která také uzná prvek nevyhnutelné přitažlivosti. Manželství není kladivo, ale magnet. Rodina nespočívá na síle, ale na pohlaví. A celkovým výsledkem toho všeho je, že většina starobylých zvyků pohlaví jsou výhody: ne něco, co by jedna strana vnucovala, ale něco, po čem obě strany shodně touží. Nemluvím tu o zákonech a předpisech (z nichž jsou myslím mnohé nespravedlivé), ale o jistých hlubokých a houževnatých lidských zvyklostech, jako je nepoměrný důraz na tělesnou důstojnost u žen a tělesnou odolnost u mužů. Ty nikdo nevnucuje, to jsou nejstarší a nejsvobodnější věci na světě. I když je zdroj čistě fyzický, není to fyzická síla. Nebo abychom použili výše zmíněný případ: Maria se jmenuje paní Thomas jen proto, že se oba chtějí jmenovat stejně a Thomria je dost neohrabané slovo.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 77-80, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Volební právo žen a rodina (Illustrated London News, 22. dubna 1911)

April 22, 1911 Suffrage and the Family
 V noci, kdy se konalo sčítání lidu, jak všichni víme, se sufražeky vydaly demonstrovat pod heslem „Nepůjdem domů, až ráno.“ Mám jaksi dojem, že konkrétní podoba, kterou jejich protesty nabývají, je nešťastná. Vždycky se mu zdálo, že tlouct policajta je, docela odhlížeje od morálky a způsobů, špatná taktika z vojenského hlediska. Byla to špatná taktika, protože to nebyly ženy a protože nepoužívaly své přirozené zbraně. Žena, která hrozí muži pěstmi je žena, která zaujímá jedinou pozici, ve které z ní muž nemá strach. Jakýkoliv jiný postoj nebo gesto, jakékoliv hnutí její hlavy, jím kolikrát dokáže otřást jako výbuch dynamitu. Má strach z ženina jazyka a ještě větší obavy má z jejího mlčení. Obává se její vytrvalosti a ještě více jejího zhroucení. Bojí se jejího rozumu i jejího šílenství, jejího smíchu i slz. Jediné, co mu na ní nenahání hrůzu, je její deltový sval.
Stejně nejapná se jeví volba censu jako zbraně protestu. Je to jedna z věcí, které muže obtěžují, ale neobtěžují ho dostatečně. Běžný muž z ulice nelne něžně ke statistice ani není tak horlivě zapálený pro vědeckou pravdu, aby mu příliš záleželo na tom, že pár dam bude vynecháno ze soupisu obyvatelstva. Nicméně ho to mírně otravuje a mírná otrávenost je stav, který je pro inovátory velmi nebezpečné nastolovat: velmi se totiž blíží znudění. On si prostě jen myslí, že dělat takové věci je pitomost a diví se, proč to vlastně dělají. Sám si například nedokážu přestavit, jaký positivní účinek to může mít, vyjma snad toho, že nejubožejší music-halls a zábavné listy získaly jakési hloupé a sprosté vtipy o dámách skrývajících svůj věk.
Není pochyb o tom, že v myslích těchto velmi vážných dam se velmi vážně formovala asociace mezi censem a volebním hlasem a že tedy ze svého hlediska jednají ve veřejném zájmu na základě jasného principu. Jenže já ten princip nedokážu rozeznat. Zdá se, že tvrdí, že kdo nemá volební právo není občan a že census je soupisem občanů. Jenže tak tomu není. Do censu se zapisují děti a ty volební hlas nemají. Census není svitkem slávy, na kterém jsou zapsáni vládcové Anglie. Je to vědecký dokument, který se snaží zaznamenat skutečný vzestup či pokles potomstva tvora zvaného člověk. Nechce-li sufražetka tvrdit, že jí naše nespravedlivé zákony upírají lidskou podobu, není myslitelného důvodu, aby nebyla v censu zapsána.
Jistě by mělo pevnější logiku, pokud by dáma census vyplnit neodmítala, ale naopak na tom trvala. Dáma měla sebrat pero z rukou svého chotě v tu chvíli, kdy se bezbožně označí za „hlavu domácnosti“, a dožadovat se, aby své jméno zapsala sama. Tato obecná autorita mužské „hlavy domu“ podepisovat se za všechny ostatní se mi jeví jako věc, kterou mohou sufražetky racionálně zpochybňovat. V tomhle se mu mohou postavit, ale právě tu mu nechávají plně v rukou. Zatímco jeho choť se potlouká kolem Trafalgar Square jako nějaký vyvrhel, její manžel sedí doma, kochá se svými královskými a despotickými pravomocemi a vychutnává si extázi nezpochybňovaného postavení v čele.
Jak jsem už totiž řekl, tento pojem hlavy domu může na první pohled vypadat poněkud mysticky a despoticky. Despotický není, ale mystický je. Vše to pochází z dokonale prostého a prvotního faktu, na který v debatě všichni jako by zapomínají. Mám na mysli fakt, že rodina je starší než stát a to znamená, že shoda je starší než donucení. Není pochyb o tom, že se s tím mnoho donucení smísilo. Muž mohl svou manželku odvléct ke sňatku podobně jako pohaněč otroků nahání černochy na plantáž. Podle starého římského práva mohl otec svého syna vydat na smrt, ale už to, že se takový příběh vypráví svědčí o tom, jak šokující a nepřirozená věc to byla. Svědčí o tom, že synové nebyli vydáváni na smrt tak, jak jako moderní vězni jsou posíláni na smrt moderními soudci—tedy spěšně, bezstarostně a s frivolní formálností. Děti mohou nenávidět a vraždit své rodiče, jako Euripidova Elektra, ale i sám Euripides to považoval za tragedii.
O rodině se předpokládá, že bude primárně spočívat na shodě—tedy na jisté spontánním sepětí, jaké se děje u živočichů či rostlin. Právě proto se otci rodiny nikdy neříká „král domu“ nebo „kněz domu“ ani „papež domu“. Na to nebyla jeho moc ani dost dogmatická, ani dost určitá. Říkalo se mu „hlava domu“. Muž je hlavou domu, žena je srdcem domu. Definicí hlavy je, že je to ta věc, která mluví.
Hlava šípu není nezbytnější, než jeho tělo, možná ne moc. Hlava sekery není důležitější, než topůrko, pro rvačku bych měl raději v ruce spíš jen topůrko, než samotnou hlavici. Ale hlavice šípu či sekyry je to první, co proniká, to co mluví. Když někoho zastřelím šípem, posílám hlavici šípu jako vyslance, abych otevřel otázku. Pokud někomu rozpoltím hlavu sekyrou, právě ostří sekyry otevře otázku—a hlavu.
Nu a právě tohle znamená stará lidská rodina, na níž je postavena veškerá lidská civilisace, když se mluví o její „hlavě“. Nemá to nic společného s podrobným despotismem nebo ovládáním každodenního života druhých lidí. To je docela jiná a pozdější myšlenka vzcházející z bláznivé složitosti všech vyspělých civilisací. Znamená-li autorita moc (a ona neznamená), pak myslím, že jí manželka má více než manžel. Pokud se porozhlédnu po jakémkoliv běžném pokoji na všechny věci, které v něm jsou—na jejich barvu, výběr a umístění—mám pocit, jako bych byl osamělý a ztracený muž ve světě zcela tvořeném ženami. I tak, ale když k nám přijde volební agitátor, aby propagoval program koservativních radikálů nebo radikálních konservativců, pak se s ním musím sejít já. Pokud se do mé zahrádky před domem zatoulá ožrala a ustele si v hlavním květinovém záhoně, musím se na něj jít podívat já. Jestliže se domem v noci toulá zloděj, musím si s ním jít popovídat já. Protože já jsem hlava, já jsem ten otravný výběžek, který může mluvit se světem.

Význam slov (Illustrated London News 15. dubna 1911)

April 15, 1911 The Meanings of Words
Jedním z běžných obvinění proti revolucím, jako byla ta francouzská, je že mění jména, aniž by měnily věci. Není to obvinění vždy pravdivé, ani jen pokud jde o prostá fakta. Nedlouho před francouzskou revolucí byla zaživa upálena žena a nehledě na všechny encyklopedie a filosofy se takové věci děly po celém světě. Demokracie tohle ovšem, tak či onak, změnila. I pokud ale uznáme (jako ostatně já uznávám), že revoluce je často jen výměnou tyranů, pořád si myslím, že revoluce je lepší, než to, co lidé nazývají „konservatismem“. Prokletím revoluce je, že začasté mění slova, aniž by měnila věci. Těžkým a drtivým prokletím konservativce ale je, že on skutečně mění věci, aniž by změnil slova. Francie přestala být monarchií, i když ve skutečnosti upadla pod zuřivou ústřední vládu a nejpřísnější vojenskou despocii. Benátky si ovšem dál říkaly republika dlouho potom, co poslední záblesk republikánského cítění vyhasl ve městě i jeho mořích.


Dokazování nějakého tvrzení na základě těžkých dějin vypadá vždy trochu neohrabaně. Jakýkoliv skutečně pravdivý názor lze dokázat z čehokoliv—proto použiju poslední vtip z ulice. Chcete-li pochopit, jak si může konservativní pospolitost zachovat své jméno a přitom se věcně změnit, podívejte se na harémovou sukni. Než by člověk řekl cokoliv proti nim samým,může zuřivě protestovat proti jménu. První slovo „harém“ je nepochybně dostatečně vhodné. To, že se ty pokročilejší z žen oblékají jako nevolnice ze serailu je skvělým komentářem k volání moderních žen po svobodě a mentální čistotě. Právě v těch městech, kde se s oblibou mluví o tom, jak jsou ženy utiskované, si ženy vzaly za svůj stejnokroj utiskovaných žen: v moderním feministickém hnutí totiž existuje skupina, která skutečně představuje polygamii. A polygamie skutečně znamená otroctví a s tím se vydává po celém světě. I když ale první slovo v titulu může být docela pravdivé, to hlavní na něm je, že je sám o sobě falešný. To hlavní na harémové sukni je, že to není žádná sukně. Muž nebo žena, který nebo která ji tak poprvé pojmenovali byli nejen zbabělci, ale i zrádci. On nebo ona se pokoušeli zavést novinku, která je odpudivá, pod starým jménem, které je bezbarvé.


Mluvím samozřejmě o estetice, ne o morálce. Na nošení jakýchkoliv nebo žádných šatů není nic podstatně nemorálního. Ovšem komukoliv se smyslem pro tvar implikuje sukně něco, co splývá s uměleckou svobodou, něco co lze zdvihnout a políbit jako róby starých proroků, něco čím lze zametat podlahu jako vlečkami papežů a králů. To je, umělecky vzato, význam slova sukně. Nu, záclona je krásná, zrovna tak jako může být krásnou nahota. Křivky živého zvířete jsou krásné a krásné jsou i linie volného či povlávajícího odění. Ovšem šat, který splývá rovně jako župan a dole je uzavřený jako pytel je hnusný a jiný než hnusný ani být nemůže. Kněží v bílých efodech stoupající k nějakému starému řeckému chrámu mohou být krásní. Hoši běžící neodění v nějakém starém řeckém závodě mohou být krásní. Ale závodící kluci v běhu v pytlích krásní nejsou. A žena, která nosí to, čemu se lživě říká harémová „sukně“ není krásná. Je to prostě žena, která se účastní běhu v pytlích ve dvou pytlích. Vzdáváte se krásy drapérie, aniž byste se dostali o kousek blíž kráse těla.


Pokud jde o linii, mohlo by být lepší, kdyby žena chodila v punčochách nebo šponovkách. Z hlediska slušnosti a zdravého rozumu (jsou-li takové věci nyní v diskusi přípustné) by bylo mnohem lepší, kdyby chodila v té nejpříšernější viktoriánské krinolíně, i když by byla větší, než potapěčský zvon. Z hlediska originální důstojnosti, elegance a tajemnosti, které většina zdravých mužů opravdu chce od opačného pohlaví by bylo žádoucí, aby chodila v tom, čemu se říká sukně. Jenže právě o to jde. Poté, co jste znásilnili jazyk a začali mluvit o „harémové sukni“, můžete za sukni označit cokoliv. S morální podporou pár obchodníků a několika aristokratů mohu za sukni označit jedny svoje staré kalhoty.


Používám tento příklad záměrně, protože je to jeden z nejživějších a nejobyčejnějších dnešních vtipů. Je to jedna z malá věci, kde moderní demokracie dosáhla velmi malého pohybu. Elegantní dámy se občas musí uchýlit do obchodů před poněkud sarkastickým rozumem populace. Kvůli jiným věcem nejsou elegantní dámy příliš zesměšňovány. Nejsou zesměšňovány kvůli hloupým a mnohdy zlým románům, které píší, nebo kvůli rozvláčným a někdy bláznivým řečem, které pronáší, nebo kvůli tomu, že anglický lid nejprve poplení kapitalismem a pak se jej pokouší utiskovat filantropií. Jsou ale některé věci, které každá populace vnímá jako jednoznačné překročení hranic. Lidé tak vnímali specifickou kašpařinu s tureckými kalhotami a to dokazuje, že lid je stále na živu.


Mohl bych ale vzít řadu jiných příkladů. Mohl bych citovat podivné množství příkladů, kdy se v moderním světě mluví o „sukni“ a rozumí tím „kalhoty“, tedy mluví se o věci, která zůstala, ale změnilo se její jméno. Ono zapálené a upřímné zavržení pomýlených vět, jež je prvotním hnutím bouřící se velkorysé duše jako by vymizelo ze slabého srdce dnešních revolucionářů. Čočkový steak není steak–je to jen nešťastná proměna kusu fanatismu v kus podvodu. Totéž myslím platí pro používání pojmů jako je pohostinnost a družnost v případech, kdy byla změněna fundamentální morálku ale zůstala pevná forma popisu.


Představme si, že nějakého starého dobráka majora pozve na večeři nějaká společnost z londýnské City o které nikdy před tím neslyšel—řekněmě třeba Ctihodná společnot krysařů. Pokud za těchto okolností pozvání přijme, má myslím naprosté právo protestovat, pokud zjistí, že nejí nic jiného, než krysy, nebo že to jsou to abstinenti, nebo že mají jiné nelidské nebo nezvyklé postoje. Pozve-li velmistr nějaké společnosti z City majora na večeři a nenabídne mu víno, má myslím morální právo protestovat, ba se i mstít. Myslím, že by oprávněně mohl takového velmistra pozvat na čaj a pak mu dát na výběr jen portské, burgundské, brandy a gin. V těchto frázích je totiž implikace, kterou musí smysl pro čest ihned rozeznat. Mohu mít naprosto upřímnou, možná i dokonale racionální doktrinu, že člověk bude zdravější, když bude spát ve stoje nebo opřený o sloup. Pokud ale, zastávaje tento názor, napíší zcela neznámému člověku. „Doufám, že u nás přespíte v úterý v noci,“ bude onen cizí člověk mít myslím plné právo si stěžovat, pokud mu jeho veselý a zábavný hostitel místo postele nabídne k přespání sloup. Výstřední společnost z City je ctí vázána, aby majora pozvala na abstinentskou večeři, ne jen na večeři. Výstřední teoretik spánku je ctí vázán, aby cizímu hostu nabídl vertikální postel a ne prostě postel. Člověk nezvyklých názorů má povinnost mluvit první. Krejčová, který dostane objednávku na sukni od manželky venkovského faráře nemá morální právo ušít jí harémovou sukni. Nemá právo zacházet s křesťanskou ženou jako by to byla muslimka. A stejně tak nemá abstinent právo zacházet s křesťanským hostem, jako by to byl muslim.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 70-73, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Věda v Americe (Illustrated London News, 8. dubna 1911)

April 8, 1911 Science in America
Američany miluji, ale nikdy jim nebudu rozumět: někdy se mi zdá, že jsou příliš staromódní, než aby se jim dalo rozumět. O jejich nespoutaných ctnostech, neřestech a nevědomostech, ale vím alespoň tolik, abych věděl, že není radno příliš věřit všemu, co se v píše v nějakém americkém interview, i kdyby to bylo interview s Američanem. Vzpomínám si, že se mnou před mnoha lety dělal rozhovor jeden velmi atraktivní Američan. S loyální prostotou svého lidu mi přesné znění mých slov před otištěním poslal a požádal mě o korekturu. Zrovna tak mně mohl vyzvat, abych korigoval překlad mých sebraných spisů do čínštiny. Zjevně mé názory reprodukoval docela férově, nechal mně ale promlouvat způsobem, pro který by mně má rodina nechala zavřít do blázince. Představme si třeba, že bych kupříkladu říkal: „Největším umělcem, v přísném slova smyslu, kterého kdy Amerika zrodila, je Nathaniel Hawthorne,“ v americkém interview by to znělo nějak takhle: „Pokud vám jde o umění, sladké, čisté, jasnozřivé umění, pozdvihující člověka, pak Hawthorne je ten nejlepší člověk pro vás.“ A kdybych řekl: „Nejupřímnější a nejoriginálnější silou v americké literatuře byl Walt Whitman,“ objevilo se to v amerických novinách nějak takhle: „Víte, podívejte se, tenhleten Walt Whitman byl fakt správnej chlapík, to si pište.“ O to tolik nešlo. Nikdo, kdo mně zná, nikdo, kdo zná Anglii si ani na chvíli nemůže myslet, že bych takhle mluvil. To už by si mohl myslet, že mluvím jidiš nebo pigeon english. Jenže právě to je zábavná věc. Kdyby mě Číňan přeložil do pigeon english, věděl by, že je to překlad. Kdyby mě Žid přeložil do jidiš,věděl by, že je to jidiš. Jenže tenhle Američan si nejspíš opravdu neuvědomoval že vůbec nějak mění, co jsem řekl. O anglickém jazyce toho věděl opravdu tak málo, že si myslel, že je stejný jako americký jazyk.
Při kritice jakéhokoliv interview, které vedl nebo ve kterém odpovídal nějaký Američan, proto s tímhle od počátku počítám. Počítám i s tím, že zpovídaný člověk může mluvit tímto tajuplným jazykem a počítám i s tím, že ten, kdo rozhovor vede, jej může měnit ve zmatení jazyků. I když ovšem tohle všechno uznám, opravdu si myslím, že rozhovor se slavným panem Edisonem v Nashově Magazínu je dokonalým divem pošetilosti. Tak jak je věc v rozhovoru postavena, vědec v interview odhaluje naprosté zhroucení své vědy. Podstatou vědy je přesnost. To, že tři stopy dávají dohromady yard může a nemusí být pravda. Nikdy jsem nepovažoval za nutné to ověřovat. Nemám ale pochyb o tom, že není-li tomu tak, pak se všechno zeměměřičství mění ve velice falešné a fantastické dobrodružství. Nu a pan Edison (v tomhle interview) zjevně nemá ani to nejmenší tušení, co přesnost znamená. Řekněme, že bych tvrdil, že jsem změřil strom, stojící zrovna před mým domem, od kořene po poslední větvičku na samotném vršku a že je vysoký rovných třicet stop. To byste mi (možná) věřili. Řekněme, že bych tvrdil, „asi dvě míle od Sankt Petěrburku brzy vyroste strom, který také doroste do výšky přesně třiceti stop.“ To byste pak asi došli k závěru, že jsem buď inspirovaný prorok, nebo velmi nedbalý svědek. A přitom právě to dělá pan Edison. Taková čísla jako je „třicet “ užívá pro věci, kterým rozumí a která já vůbec nechápu a pokud tvrdí, že může zajistit plát niklu třicet nebo třicet tisíc stop dlouhý, jsem docela ochotná mu věřit, protože mluví s autoritou. O kousek dále ale říká: „Všechen nábytek se brzy bude dělat z oceli. Ocel potřebná pro nějaký kus nábytku stojí jen pětinu sumy, kterou by stálo pro stejný kus nábytku dřevo…děti příští generace budou sedat ve vysokých židličkách z oceli a jíst z ocelových stolů. Dřevěný nábytek už nebudou znát.“
Celý tento fanatismus je od běžného života natolik vzdálený, že když jsem to poprvé četl, nebyl jsem si ani jistý co znamená „jíst z ocelových stolů“. Na okamžik se mi zdálo, že exaktní mysl pana Edisona objevila, že člověk může sníst ocelový stůl. To je nepravděpodobné, ale není to o nic nepravděpodobnější, než to, že by někdo mohl ocelový stůl obdivovat. Pan Edison pak, nakolik mu rozumím, pokračoval vysvětlováním, že bychom měli místo z cihel začít stavět z oceli, protože je to levnější a pak přejít od oceli k betonu, protože to je ještě levnější. Na rozdíl od filosofů od počátku světa mu zřejmě vůbec nedochází, že ještě levnější je nestavět vůbec. Když se můžete obejít bez domu, který by se vám líbil, obejděte se bez něj. Žijte ve stanu, nebo v chudobinci nebo v sociálním bydlení. Pokud ale chcete dřevěný dům, pak v celé šíři lidského myšlení nenajdete argumentu, který by vás donutil nechat si místo něj postavit dům z oceli. Kdyby pan Edison prostě jen řekl: „Proč máme dřevěné židle, když jsou ocelové levnější?“ pak velmi prostou odpovědí je, že jasně uvažující lidé se dívají na to, co kupují, stejně tak jako na to, co za to platí. To už můžete říci: „K čemu jsou dřevěné housle, když jsou cínové o tolik levnější ?“ Neznám žádnou odpověď, která by mohla proniknout do exaktní mysli pana Edisona, vyjma odpovědi, že někteří lidé chtějí housle.
Nic z toho, ale není to, nač jsem původně chtěl z této edisonovské filosogie poukázat. Chtěl bych poukázat na to, že tato vědecká přesnost, i tam kde je správná, je zcela zneplatněna tím, že je používána i tehdy, když se zřetelně mýlí. Lidé jako je pan Edison nejsou exaktní. Nemají žádný smysl pro přesnost. Jak jsem už řekl, pan Edison bude tvrdit, že dokáže zhotovit třicet stop dlouhý niklový plát. Nemám pochyb o tom, že má pravdu. Jenže o pár odstavců dál najdu, že se stejnou aritmetickou přesností tvrdí: „Do třiceti let se bude všechno stavět ze železobetonu, od nejskvostnějších paláců po nejvyšší kancelářské budovy.“ Do třiceti let! Nežádaly by naše nepřesné mysli o jednatřicet nebo jednatřicet a půl roku? Veškeré stavebnictví! Příští chrám v Číně bude postavený z železobetonu. Nezůstane žádná katedrála, nepřetrvá žádné venkovské sídlo, které nebude místo kamene zbudován z oceli a vykládán (předpokládám) ocelí místo dubu. Nu, když někdo prostý aritmetický pojem „30“ v takhle marnotratně nesmyslné míře, začínám prostě pochybovat o jeho původním tvrzení o třiceti nebo třech stech stopách niklu. Jediný účinek, který to má na mou mysl je pak ten, že zásadně nezpůsobilý exaktního myšlení. Mějme totiž na paměti, že pan Edison selhává právě jen v exaktní vědecké pravdě. V jakémsi mlhavém romantickém instinktu může mít víceméně pravdu. Kdyby prostě jen řekl, že jelikož je ocel levnější než dřevo může hodně lidí přimět, aby kupovali víc oceli, mluvil by docela rozumně. To že zjevně nechápe význam slov zřetelně ukazuje, když uvažuje, že dubové ostění anglických kolejí nebo venkovských sídel musí nahradit ocel. Kdyby řekl, že během příštího zhruba století, se nejspíš dočkáme velkého užívání betonu, mluvil by jako rozumný člověk. Když raději říká, že během třiceti let budou všichni stavět z betonu, mluví jako šílenec z Hanwellu a jeho exaktnost je exaktností šílence. Pan Edison je výtečný znalec elektřiny. Já toho o elektřině vím stejně málo, jako ví on historii a literatuře. Jediný rozdíl je v tom, že já vím, co nevím. Pokud se ale on pokusí být exaktní o čemkoliv vyjma elektřiny, říká tak zuřivé nesmysly, že jsem nakloněn myslet si, že vzdělání v historii či literatuře je v tomhle širší. Pan Edison dále prorokuje, že se za poměrně přesný počet let vymizí chudoba. Mám o této lásce k aritmetice, která je zjevně aritmetikou falešnou, své pochybnosti. Když mluví lidé tak zběsile o věcech, které znám , mám své pochybnosti o přesnosti ve věcech, které neznám. Jenže své pochybnosti zase mám o samotném interview a tom, kdo je vedl.
Pokud budou mužové vědy dál mluvit takhle, není vůbec nemožné, že se jednoho dne lidová reakce postaví proti střídmým a solidním věcem, které opravdu ustavili. Nemám pochyb o tom, že uši afrického slona jsou větší, než uši slona indického, jak mi vždycky tvrdili přírodovědci. Pokud mi ale přírodovědec začne tvrdit, že jeho pravnoučata budou mít yard dlouhé uši, nebo že jeho prasynovci dozajista nebudou mít uši žádné—pak si začínám myslet, že je velmi špatný ušař, jak říkají doktoři. Dlouhé uši tentokrát právě on: já nemám uši vůbec žádné. Měl jsem uši a slyšel jsem, když byl precizní, o něčem, co neznám, ale začínám o tom pochybovat, když je stejně precizní o něčem, co nemůže vědět nikdo. Vědci nesmí svá minulá vítězství ohrožovat takovými marnými a vizionářskými nájezdy do budoucnosti.
Věřím, že se země otáčí kolem slunce, ale nevěřil bych tomu, kdyby pan Edison jednoznačně potvrzoval, že brzy budou kolem země obíhat beton a ocel. Popíráte-li, co lidé vědí ve světle toho, co neví, budou prostě vzdorovat vědě jako takové a skutečně velké dílo devatenáctého století bude na staletí ztraceno.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 65-68, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Shaw o manželství (Illustrated London News 1. dubna 1911)

April I, 1911 Shaw on Marriage
Vzpomínám si, že před mnoha a mnoha lety, když jsem byl ještě velmi a velmi mlád, přel jsem se s jedním atheistou na zápraží poštovního úřadu. Vůbec jsme se neznali a jen jsme se tam ukrývali před deštěm. Cílem sporu je lišit se v názorech abychom došli shody, neúspěch sporu nastává, když se shodnete, že se neshodnete. K tomuto myšlenkovému zhroucení u nás došlo asi po hodině, pak jsme se vrátili k běžné řeči a atheista podotkl: „Pořád prší,“ na což jsem poněkud podrážděně odpověděl: „Co prší? Je to totéž co tu panuje?“ Pak jsem si náhle uvědomil, že tahle hříčka je očividná jen na papíře a spěšně jsem odešel. (slovní hříčka s it is raining a what it is reining prší/vládne, panuje pozn. překl.)
Přesto se mi tahle malá a pitomá epizodka pořád vrací v paměti, když čtu moderní noviny a knihy. Moje velká stížnost na ně všechny je, že v všech svých teoriích a reformách nahrazují všechny definované autority lidstva jakými ohromným, nedefinovaným „To“. Děti musí být vzdělávány: „To“ je musí vzdělávat. Vzbouřenci musí být potrestáni: „To“ je musí potrestat. Tyrani musí být svrženi: „To“je musí svrhnout. Ve více civilisovaných zemích minulosti lidé nikdy neříkali, že je něco nutné prosadit, aniž by současně nedodali, správně nebo mylně, co je musí prosadit. Když naši otcové ve třináctém století řekli, že děti je nutno vychovávat, byli dostatečně smělí, aby dodali „a vychovávat je musí církev.“ Když naši otcové v šestnáctém století, že rebelové musí být ztrestáni, měli odvahu dodat „a potrestat je musí král.“ Když naši otcové v osmnáctém století řekli, že tyrani musí být svrženi, měli odvahu také říci „a svrhnout je musí obyvatelstvo.“ Nyní se ale stavíme stejně tak proti autoritě náboženství, autoritě monarchie i autoritě demokracie a dokážeme říct jen to, že je třeba něco udělat, aniž bychom si současně troufali navrhnout, že by někdo měl právo to udělat.
Moderní Angličané odmítali theologické právo nárokované sv. Bernardem, rodičovské právo oslavované sv. Ludvíkem a i lidové právo navrhované Condorcetem a Rousseauem. Žádnou z těchto jasných a srozumitelných myšlenek Francouzů nepřijmeme. Nepřevezmeme od Francouzů žádnou z jejich prudkých a nevývratných výzev na adresu kněží nebo soudců nebo občanů. Od Francouzů jsme si z jejich skvělého jazyka vypůjčili jen jednu docela nešťastnou frázi: „Il Faut“. Všechny naše moderní názory a všechna naše moderní kritika vlastně začíná s iracionální frází „musí se“.
Zrovna jsem si procházel tištěné vydání hry pana Bernarda Shawa Ženění a vdávání. Díval jsem se na předmluvu, ne na samotnou hru a to z docela vhodného důvodu. Hry pana Bernarda Shawa začasté nejsou dramatické, ale jeho předmluvy jsou dramatické vždy. Pan Bernard Shaw je vposledku a v zásadě fanatik. To je druh, po kterém je v moderním světě notná sháňka, třebaže mu v něm dělá potíže popletené myšlení, což pak zase dobrému fanatikovi brání použít svou energii pro dobrou věc. Podstatou fanatika ale je, že dokáže mluvit sám za sebe, ale nikdy za nikoho jiného. Stejně jako všichni rozumní lidé jsem v páně Shawových hrách našel ohromnou spoustu dobré filosofie, stejně jako dobré zábavy, ale nikdy jsem ho neslyšel, že by byť jednou jedinkrát mluvil za někoho jiného. On to nedokáže, nedokážu to ani já, ale právě v tom je celé umění dramatu. Nebesa z nás obou učinila polemiky, nikoli dramatiky. Tohle rozlišení lze, jako každé jiné skutečné rozlišení, použít jako chválu i hanu. Ve svých chvilkách skromnosti bych chtěl říct, že velký člověk musí mít stovku duší jako Shakespeare a ne jen jednu duši jako Shaw či já. Ve chvilkách marnivosti bych zase chtěl říci, že upřímný člověk musí být řečník a ne břichomluvec a že házet svým hlasem tak, aby se zdálo jako by vycházel z řady panenek je sprostý trik a že nechat jej otevřeně vycházet z vašeho vlastního hrdla je poctivější umění. Ať už to ale řeknete jakkoliv, jsou tu lidé kteří to, co mají na srdci, nejlépe řeknou, když mluví za sebe a jedním z nich jsem já a pan Shaw je druhý takový. Jeho hry proto vždy považuji jen za dodatky k jeho vzrušujícím a teatrálním předmluvám. Čtu-li jakékoliv svěží ukázky vysvětlování v literatuře, jako je Huxleyův výklad evoluce, nebo Newmanův výklad katolicismu, najdu nejspíš na konci knihy nějaké poznámky zvláštní příklady použití. Huxley může přidat zvláštní případ zeleného kakadu nebo křížence teriéra. Newman může připojit konkrétní případ řeckého heresiarchy nebo sektáře ze sedmnáctého století. Zrovna tak pan Shaw na konec svých podnětných pojednání připojuje jisté poznámky podané v dramatické formě o konkrétním případu gentlemana zvaného Hotchkiss nebo dámy jménem Bridgnorth. Všehny takové poznámky si nechávám na čtení někdy později. Chci vědět, co si myslí pan Shaw a ne to,co si myslí pan Shaw o tom, co by si mohl myslet pan Hotchkiss. A abychom byli k panu Shawovi spravedliví, nikdy se nezdráhla dát mi najevo, co si myslí.
Nu, to co si pan Shaw myslí o Ženění a vdávání je pokažené a jádro vší té zkaženosti jsem již popsal. Každá věta vlastně začíná „Musí se“ a žádná neodpovídá na otázku „Co musí?“. „To“ musí tyhle hloupé muže a ženy rozvést: ale „To“ mohou být jen další hloupí muži a ženy. „To“ musí hlídat a zastrašovat rodiče dítěte: ale „to“ mohou být jen jiní rodiče jiných dětí. Co rozvádí lidi? To je přivádí k soudu. Rodinná rozmíška je dost špatná sama o sobě, nikdy ale nemůže být tak plná lží jako soudní síň. Je tomu tak z jednoho dokonale podstatného důvodu: v rodinné rozmíšce mají všechny strany svá oprávění a zrovna tak jako můžete říkat všechny druhy lží, tak můžete říkat všechny druhy pravd. V soudní síni smíte říkat jen jistý kodifikovaný řád lží a jen jisté velejemně vybraní zlomky pravdy.
Co bere děti jejich rodičům? To je dává psům, pouhým hlídacím psům státu. To je dává úředním činitelům. Většinou jsou to nudní psi, někteří jsou psi rozverní. Na nižších úrovních je pár psů velmi mizerných a na vyšších úrovních se najde pár zcela nezaměnitelně bláznivých psů. Jsou, třeba i celkem vzato, lepší než rodiče? Ne, tohle předstírání už se opustilo. Není vůbec jisté, že by oficiální polepšovny měly na pozdější životní dráhu chlapců ten kladný vliv, který je samotným důvodem jejich existence. Rozhlédne-li se pan Shaw, co se nyní děje na každé ulici a před každým soudem, bude souhlasit, že raději, než by věci ponechal i jen chvíli dál v rukou „To“ bude raději snášet takové trýznění, že je bude muset ponechat v rukou svých spolutvorů.
Ovšem jeden z návrhů pana Shawa je docela jedinečný. Ve vší vážnosti navrhuje (chápu-li ho), že manžele lze rozvést, aniž by o to jeden z nich žádal. „To“ má provést rozluku dvou lidí, kteří ani nechtějí být rozloučeni. „To má manželské páry rvát ve dví z nízkých sociálních důvodů. Naposledy to tuším dělal africký a americký obchod s otroky. Než ovšem dovolíme, aby „To“ obnovilo systém, nehodilo by se docela zjistit, cože je ono „To“ zač?

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 62-65, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988