Shaw o manželství (Illustrated London News 1. dubna 1911)

April I, 1911 Shaw on Marriage
Vzpomínám si, že před mnoha a mnoha lety, když jsem byl ještě velmi a velmi mlád, přel jsem se s jedním atheistou na zápraží poštovního úřadu. Vůbec jsme se neznali a jen jsme se tam ukrývali před deštěm. Cílem sporu je lišit se v názorech abychom došli shody, neúspěch sporu nastává, když se shodnete, že se neshodnete. K tomuto myšlenkovému zhroucení u nás došlo asi po hodině, pak jsme se vrátili k běžné řeči a atheista podotkl: „Pořád prší,“ na což jsem poněkud podrážděně odpověděl: „Co prší? Je to totéž co tu panuje?“ Pak jsem si náhle uvědomil, že tahle hříčka je očividná jen na papíře a spěšně jsem odešel. (slovní hříčka s it is raining a what it is reining prší/vládne, panuje pozn. překl.)
Přesto se mi tahle malá a pitomá epizodka pořád vrací v paměti, když čtu moderní noviny a knihy. Moje velká stížnost na ně všechny je, že v všech svých teoriích a reformách nahrazují všechny definované autority lidstva jakými ohromným, nedefinovaným „To“. Děti musí být vzdělávány: „To“ je musí vzdělávat. Vzbouřenci musí být potrestáni: „To“ je musí potrestat. Tyrani musí být svrženi: „To“je musí svrhnout. Ve více civilisovaných zemích minulosti lidé nikdy neříkali, že je něco nutné prosadit, aniž by současně nedodali, správně nebo mylně, co je musí prosadit. Když naši otcové ve třináctém století řekli, že děti je nutno vychovávat, byli dostatečně smělí, aby dodali „a vychovávat je musí církev.“ Když naši otcové v šestnáctém století, že rebelové musí být ztrestáni, měli odvahu dodat „a potrestat je musí král.“ Když naši otcové v osmnáctém století řekli, že tyrani musí být svrženi, měli odvahu také říci „a svrhnout je musí obyvatelstvo.“ Nyní se ale stavíme stejně tak proti autoritě náboženství, autoritě monarchie i autoritě demokracie a dokážeme říct jen to, že je třeba něco udělat, aniž bychom si současně troufali navrhnout, že by někdo měl právo to udělat.
Moderní Angličané odmítali theologické právo nárokované sv. Bernardem, rodičovské právo oslavované sv. Ludvíkem a i lidové právo navrhované Condorcetem a Rousseauem. Žádnou z těchto jasných a srozumitelných myšlenek Francouzů nepřijmeme. Nepřevezmeme od Francouzů žádnou z jejich prudkých a nevývratných výzev na adresu kněží nebo soudců nebo občanů. Od Francouzů jsme si z jejich skvělého jazyka vypůjčili jen jednu docela nešťastnou frázi: „Il Faut“. Všechny naše moderní názory a všechna naše moderní kritika vlastně začíná s iracionální frází „musí se“.
Zrovna jsem si procházel tištěné vydání hry pana Bernarda Shawa Ženění a vdávání. Díval jsem se na předmluvu, ne na samotnou hru a to z docela vhodného důvodu. Hry pana Bernarda Shawa začasté nejsou dramatické, ale jeho předmluvy jsou dramatické vždy. Pan Bernard Shaw je vposledku a v zásadě fanatik. To je druh, po kterém je v moderním světě notná sháňka, třebaže mu v něm dělá potíže popletené myšlení, což pak zase dobrému fanatikovi brání použít svou energii pro dobrou věc. Podstatou fanatika ale je, že dokáže mluvit sám za sebe, ale nikdy za nikoho jiného. Stejně jako všichni rozumní lidé jsem v páně Shawových hrách našel ohromnou spoustu dobré filosofie, stejně jako dobré zábavy, ale nikdy jsem ho neslyšel, že by byť jednou jedinkrát mluvil za někoho jiného. On to nedokáže, nedokážu to ani já, ale právě v tom je celé umění dramatu. Nebesa z nás obou učinila polemiky, nikoli dramatiky. Tohle rozlišení lze, jako každé jiné skutečné rozlišení, použít jako chválu i hanu. Ve svých chvilkách skromnosti bych chtěl říct, že velký člověk musí mít stovku duší jako Shakespeare a ne jen jednu duši jako Shaw či já. Ve chvilkách marnivosti bych zase chtěl říci, že upřímný člověk musí být řečník a ne břichomluvec a že házet svým hlasem tak, aby se zdálo jako by vycházel z řady panenek je sprostý trik a že nechat jej otevřeně vycházet z vašeho vlastního hrdla je poctivější umění. Ať už to ale řeknete jakkoliv, jsou tu lidé kteří to, co mají na srdci, nejlépe řeknou, když mluví za sebe a jedním z nich jsem já a pan Shaw je druhý takový. Jeho hry proto vždy považuji jen za dodatky k jeho vzrušujícím a teatrálním předmluvám. Čtu-li jakékoliv svěží ukázky vysvětlování v literatuře, jako je Huxleyův výklad evoluce, nebo Newmanův výklad katolicismu, najdu nejspíš na konci knihy nějaké poznámky zvláštní příklady použití. Huxley může přidat zvláštní případ zeleného kakadu nebo křížence teriéra. Newman může připojit konkrétní případ řeckého heresiarchy nebo sektáře ze sedmnáctého století. Zrovna tak pan Shaw na konec svých podnětných pojednání připojuje jisté poznámky podané v dramatické formě o konkrétním případu gentlemana zvaného Hotchkiss nebo dámy jménem Bridgnorth. Všehny takové poznámky si nechávám na čtení někdy později. Chci vědět, co si myslí pan Shaw a ne to,co si myslí pan Shaw o tom, co by si mohl myslet pan Hotchkiss. A abychom byli k panu Shawovi spravedliví, nikdy se nezdráhla dát mi najevo, co si myslí.
Nu, to co si pan Shaw myslí o Ženění a vdávání je pokažené a jádro vší té zkaženosti jsem již popsal. Každá věta vlastně začíná „Musí se“ a žádná neodpovídá na otázku „Co musí?“. „To“ musí tyhle hloupé muže a ženy rozvést: ale „To“ mohou být jen další hloupí muži a ženy. „To“ musí hlídat a zastrašovat rodiče dítěte: ale „to“ mohou být jen jiní rodiče jiných dětí. Co rozvádí lidi? To je přivádí k soudu. Rodinná rozmíška je dost špatná sama o sobě, nikdy ale nemůže být tak plná lží jako soudní síň. Je tomu tak z jednoho dokonale podstatného důvodu: v rodinné rozmíšce mají všechny strany svá oprávění a zrovna tak jako můžete říkat všechny druhy lží, tak můžete říkat všechny druhy pravd. V soudní síni smíte říkat jen jistý kodifikovaný řád lží a jen jisté velejemně vybraní zlomky pravdy.
Co bere děti jejich rodičům? To je dává psům, pouhým hlídacím psům státu. To je dává úředním činitelům. Většinou jsou to nudní psi, někteří jsou psi rozverní. Na nižších úrovních je pár psů velmi mizerných a na vyšších úrovních se najde pár zcela nezaměnitelně bláznivých psů. Jsou, třeba i celkem vzato, lepší než rodiče? Ne, tohle předstírání už se opustilo. Není vůbec jisté, že by oficiální polepšovny měly na pozdější životní dráhu chlapců ten kladný vliv, který je samotným důvodem jejich existence. Rozhlédne-li se pan Shaw, co se nyní děje na každé ulici a před každým soudem, bude souhlasit, že raději, než by věci ponechal i jen chvíli dál v rukou „To“ bude raději snášet takové trýznění, že je bude muset ponechat v rukou svých spolutvorů.
Ovšem jeden z návrhů pana Shawa je docela jedinečný. Ve vší vážnosti navrhuje (chápu-li ho), že manžele lze rozvést, aniž by o to jeden z nich žádal. „To“ má provést rozluku dvou lidí, kteří ani nechtějí být rozloučeni. „To má manželské páry rvát ve dví z nízkých sociálních důvodů. Naposledy to tuším dělal africký a americký obchod s otroky. Než ovšem dovolíme, aby „To“ obnovilo systém, nehodilo by se docela zjistit, cože je ono „To“ zač?

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 62-65, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s