Jména dětí (Illustrated London News 29. dubna 1911)

The Naming of Children
 Následující dopis byl zaslán, a vyšel, ve vynikajícím týdeníku, který občas tiskne ilustrace: „Na titulní straně vašeho dětského čísla jste otiskli fotografie řady dětí, z nichž každé jste zmínili jako dítě nějaké mužské osoby, o jejich matkách jste se ale vůbec nezmínili…Máme za to, že tak pokrokový list jako je Christian Commonwealth, bude natolik emancipovaný od mužské nadvlády nad ženami, že uzná, že matky těchto dětí mají větší přirozené právo na uznání, než otcové.“ Myslím, že tohle už dosahuje meze. Zdá se mi poněkud nadbytečné o dítěti i jen prohlašovat, že je dítětem nějaké mužské osoby. Jsem si docela jist, že imaginace lidstva, podpořená dlouhou a vcelku jednoznačnou zkušeností, napomůže i dalšímu skoku k předpokladu, že s tím má něco společného i nějaká ženská osoba. Zdá se mi, že šlo o prostý fakt, že děti byly pojmenovány, podle jaksi obecného západního zvyku, jmény svých otců. Tenhle zvyk, jako většina zvyků, je prostě věcí užitečnosti. Jmenuje-li se váš otec Poderbury a vaše matka Byllymulligan, brzy zjistíte, že ve všech důležitých životních krizích, jako je odesílání telegramu nebo křik při ztroskotání, je lepší užívat jedno či druhé jméno. V některých zvláštních společnostech, kde jsou ženy výjimečně silné a mocné, bývají obě jména spojena pomlčkou nebo závorkami. Dvě třídy, kde jsou ženy (pokud vím) nejmocnější je třída anglických aristokratů a třída francouzských obchodníků. V obou případech se se zdvojenými jmény setkáváte často. Ale i u nich musí být dvojitá jména docela na obtíž. Za svého čistého a horlivého mládí jsem měl návrh, že jména manželů by neměla dělit pomlčka, ale měl by je pojit teleskop. Měla by se z nich dělat složená slova, jako když Lewis Carroll udělal z „Writhing“ a „Slimy“ „Slithy“. V případě mého smyšleného manželského páru, by nejmenovali Ponderbury-Ballymulligan, ale prostě by se jim říkalo Ponderbulligan nebo Banderpulgury. Bude to pohodlnější pro telegramy, pokud ne pro případ ztroskotání. Můžeme si všimnout jak snadno a hladce by se to hodilo pro většinu manželství ve společnosti. Když si pan Asquith vzal slečnu Tennant, říkalo by se jim prostě Tensquithovi. Když si můj přítel pan Masterman vezme slečnu Lyttelton, vzniklo by z toho působivé jméno Massleton. Námitkou proti mé metodě je, obávám se, že po několika generacích energického uzavírání sňatků by byla jména už tak komplikovaná, že by byla prakticky nevyslovitelná. Kdyby si třeba Tensquith vzal Masselton,bylo by z toho něco jako Tmansquilton. A to by vůbec nešlo. Této zářivé iluzi jitra svých mužných let jsem tedy musel říci sbohem.
Pořád si ale myslím, že něco zajímavého na mém návrhu je, a jsem si docela jist, že ať už je jak chce bláznivý není na něm ani miliontina bláznivosti dopisů, který jsem citoval výše. Dopis si stěžuje, že vedle otců nejsou zmíněné i matky. Když na to ale přijde, proč by neměli být zmíněni i otcové otců a matky matek? Babička s tím má právě tolik společného jako dědeček, proč by tedy její dívčí jméno mělo zmizet z dějin a být rozptýleno do prázdného vzduchu, jak odmítnutá modlitba u Vergilia. Proč by se neměla uchovávat nějaká zmínka o babičce v sňatkových formulářích a titulech? Svou babičku s člověk vzít nemůže, ale proč by ji nemohl pozvat na svatbu? Dále se ale tomuto témat křivd na babičkách věnovat nebudu, protože otevírá výhled na ještě víc srdcervoucí přehlížení prababiček. Skončím jen tam, kde jsem začal, tvrzením, že zvyk jmenovat Jonesovu dceru Jones lze alespoň označit za pohodlný zvyk.
Skutečná filosofie celé věci se samozřejmě točí kolem otázky hlavy domu o níž jsem psal minulý týden. Ohromnou spoustou feministické literatury, která je pořád ještě mnohem příčetnější, než onen citovaný pozoruhodný list, se vine jeden prostý ale dalekosáhlý omyl. Obhajoba toho, co se označuje za „emancipaci žen “ spočívá na falešné analogii mezi rozdělením pohlaví a ostatními rozděleními, jakou jsou ta mezi bohatými a chudými, otroky a svobodnými, národy a třídami navzájem. Jenže mezi pohlavím a čímkoliv ostatním na tomto světě neexistuje analogie: je zcela jedinečné, protože je to rozdělení, které vede k přitažlivosti. Nemůžete říct: „Ženy jsou podrobeny mužům tak jako černoši bělochům nebo Irové Angličanům. “ Není to pravda a nebude to pravda bez ohledu na to, jak jsou ženy prakticky utiskovány. Černoch a běloch na sobě nemají žádný zájem, vyjma toho, jaký může mít černoch z toho, že bělocha sní a běloch z toho, že pro něj černoch pracuje. Jinak by se jeden druhému spíše čím dál víc vzdalovali. Pohlaví ale, bez donucování, směřují k sobě blíž. Ve všem moralizování nebo sepisování zákonů o pohlavích musíme proto vždy počítat s něčím, co nenajdeme v žádné kastě, skupině nebo rozdělení. Když vidíme, že náčelník nosí meč,kdežto jeho nevolník žádný meč nemá, můžeme přibližně a bezpečně předpokládat, že pán je raději, když nevolník meč nenosí. Když vidíme (jako docela nedávno v historii Irska), že Angličan smí nosit střelné zbraně, a Ir nesmí, pak si můžeme dovolit docela skromně předpokládat, že to takhle uspořádal Angličan a ne Ir. Není však pravda, že když zjistíme, že muž kouří dýmku a žena ne, musí zákaz pocházet od muže. Může mít svůj původ v odlišení, které každá z obou stran požaduje v touze přitáhnout tu druhou.
Žádný tyran nechce těšit své otroky a jen málo rozumných otroků si dává nějak zvlášť záležet na tom, aby těšili své tyrany a muži a ženy právě proto nikdy nebyli a nikdy nemohou být v pouhém vztahu tyranů a otroků. Může do něj tyranie docela dost připlést a také připletlo, a nebyla to jen mužská tyranie. Tento zlý prvek ale nelze odhalit a zničit nijak jinak, než zdravou analýzou, která také uzná prvek nevyhnutelné přitažlivosti. Manželství není kladivo, ale magnet. Rodina nespočívá na síle, ale na pohlaví. A celkovým výsledkem toho všeho je, že většina starobylých zvyků pohlaví jsou výhody: ne něco, co by jedna strana vnucovala, ale něco, po čem obě strany shodně touží. Nemluvím tu o zákonech a předpisech (z nichž jsou myslím mnohé nespravedlivé), ale o jistých hlubokých a houževnatých lidských zvyklostech, jako je nepoměrný důraz na tělesnou důstojnost u žen a tělesnou odolnost u mužů. Ty nikdo nevnucuje, to jsou nejstarší a nejsvobodnější věci na světě. I když je zdroj čistě fyzický, není to fyzická síla. Nebo abychom použili výše zmíněný případ: Maria se jmenuje paní Thomas jen proto, že se oba chtějí jmenovat stejně a Thomria je dost neohrabané slovo.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 77-80, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s