Je parlament zkorumpovaný? (Illustrated London News 27. května 1911)

May 27, 1911 75 Is Parliament Corrupt?
Mám obzvláště vysokou úctu k památce lorda Salisbury, zesnulého vůdce toryů. S největší srdečností však na něm obdivuji fakt, pro nějž byl vždy kritisován, totiž že je vinen „žhnoucími netaktnostmi.“ Těžko hledat lepší definici hrdinství, než je vyložená netaktnost. Hlupáci a obyčejní fanatici se samozřejmě dopouští netaktností, ty ale nedokáží popálit. Je vskutku mimořádné, pokud se taková výheň, byť i jen na okamžik, projeví v druhu, který nazýváme státníkem. Gladstone i Disraeli byli velcí muži, oba byli lidé, svým odlišným způsobem, upřímní. Měli v sobě ale onu drobnou státnickou chybu: že jejich nejvýmluvnější a nejbrilantnější úsloví je třeba označovat za projev žhnoucího taktu. Neobyčejnou a obdivuhodnou kvalitu lorda Salisburyho vyjádřil kdosi, kdo o něm řekl, že „přemýšlí nahlas“. I to bylo míněno jako výtka a i to mi připadá jako osamělá a ojedinělá chvalořeč. Je zcela jedinečnou pochvalou pro mysl jakéhokoliv politika říci o něm, že myslí. Je zcela překvapivým komplimentem pro jeho duši říci, že přemýšlí nahlas. Člověk, který přemýšlí nahlas je téměř z definice dobrým občanem. Přemýšlení je totiž loyalitou vůči pravdě a hlasitost loyalitou vůči naší společnosti a našim druhům. Přemýšlením je celou pravdou individualismu, přemýšlení nahlas je celou pravdou socialismu. Člověk má přikázáno milovat svého bližního jako sebe sám. Jak to může činit úplněji, než když svému bližnímu něco poví v tutéž chvíli, kdy to říká sobě.

Je zábavné, že se lordu Salisburymu vyčítají tyto požehnané výbuchy, zatímco skutečná zla jeho inteligence—jeho deprese a dojem uplývání, jeho oportunismus blížící se jako každý jiný oportunismus anarchismu, jeho historický fatalismu, který (jako u některých pokřestěných barbarů) téměř přemáhal jeho křesťanství—kritizována nejsou. Byl to hrozný den, když mluvil o „žijících a umírajících národech.“ Člověk má děsivý pocit, že takové řeči mohou vzejít jen z umírajícího národa. Nepochybně právě tato jeho melancholie a mrtvě se sunoucího času způsobil selhání v jeho hlavních životních úkolech, jako bylo poskytnutí Home Rule Irsku a zabránění jihoafrické válce. Jenže proti všem těmto fatalistickým kapitulacím lze postavit ony slavné řady netaktností, ušlechtilý doklad myšlení nahlas. Když jednou v reakci na tvrzení, že množství hospod musí zvyšovat opilství, komusi přemítavě řekl: „Na Hatfieldu je velmi mnoho ložnic, ale nikdy jsem se kvůli tomu necítili ospalejší,“ dopustil se toho, čemu se v politice říká neuváženost, totiž začal přemýšlet.

Nu, sám mám silné námitky proti těmto záchvatům politické paniky, když se kdokoliv rozhodne říct cokoliv neobvyklého. Lord Hugh Cecil podle všeho zdědil zvláštnost svého otce říkat v rozpravě to, co by řekl doma při večeři. V Dolní sněmovně onehdy pronesl, že jelikož sněmovna hlasuje nikoli přímo na základě přesvědčení svých členů, ale nepřímo, podle svých whipů, je vlastně zkorumpovaným shromážděním. Straničtí žurnalisté a řečníci, místo aby odpověděli, že Sněmovna není zkorumpovaným shromážděním, se dali do hysterického křiku o „nevídaném výroku!“ a „bezprecedentním výroku!“ Dobrá, ale věc prostě je nebo není zkorumpovaná. Jenže proč by ji, u všech všudy, nemohl Lord Hugh Cecil, nemohl označit za zkorumpovanou, pokud ji za zkorumpovanou považuje. Je to svobodný člověk a patriot a je jeho zřejmou povinností svědčit o čemkoliv, co podle něj otravuje společnost. Není-li Sněmovna zkažená, pak ať jeden každý z jejích šesti set členů podá samostatnou žalobu pro pomluvu. Nebo ať se všichni postaví do dlouhé fronty před Westminster Hall a jeden po druhém vytahají Lorda Hughe Cecila za nos. Nebo ať ho všichni vyzvou na souboj v Buloňském lesíku a ať tam pak chudák aristokrat z pořád dokola podávaných pistolí pálí třeba čtyřiadvacet hodin. Nebo ať (a to by mohlo být ještě lepší) se pokusí dokázat, že Dolní sněmovna není zkorumpované shromáždění. Jen ať už ale dál nekřičí, jak komická stará dáma ve hře sira Arthura Pinera „Ach, jak nelichotivé poznámky!“ nebo „Ach, jak nelaskavé narážky!“ Jestliže je obvinění lživé, pak ať mu odporují a neuzavírají je. Jestliže je pravdivé, pak může lord Hugh docela dobře tvrdit, že jeho kritika je „nevídaná“ jen proto, že i zneuctění je nevídané. V každém případě bychom vládce Anglie raději viděli rozhněvané jako muže a ne jen vyděšené jako staré panny.

Stejně pronikavý a přece bezmocný křik se rozlehl kolem takřečeného Holmesova oběžníku. Na obě tyto věci se dívám zcela z odstupem. Nemyslím, že je nejlepší svěřit politiku aristokratům jako je lord Hugh a nemyslím, že vzdělávání by měli řídit lidé z universit, byť by to byli lidé tak přemýšliví a zodpovědní jako je pan Holmes. Za nic na světě ale nedokážu pochopit, proč by zodpovědní lidé nemohli pronést všeobecný úsudek, pokud si myslí, že soudí spravedlivě. Pokud je druzí lidé považují za nespravedlivé, pak ať onu nespravedlnost prokáží a nekňourají nad tím, že jsou „urážlivé.“ Na lorda Hughe Cecila a oběžník lze velmi tvrdě útočit. Je mi divné, že takový útok nikdo nepodniká. Všichni jsou tak bez dechu a zaměstnaní faktem, že útok nemá „precedent“, že docela zapomínají na něj odpovědět.

Nu, kdybych já byl poslanec, reagující na lorda Hughe Cecila, myslím, že bych okamžitě napadl jeho návrh ponechat hlasování v parlamentu tajné, tedy prováděné hlasovacími lístky. Řekl bych: „Stěžujete si na zkorumpované tajnosti a pak navrhujete politiku ještě více utajit—a tím ještě více zkorumpovat. Stranický systém už (a až příliš) poslance osvobozuje od jejich voličů. Vy je ale přímo chcete před voliči skrýt. Žádáte svobodný parlament a pak žádáte, aby každý poslanec nosil masku, jako člen jakéhosi inkvizičního sněmu. “
Nebo kdyby byl obyčejným učitelem v obecní škole (k čemuž nemám ani to nejzákladnější vzdělání), na Holmesův oběžník bych řekl asi tohle: „Máte za to, že naše kultura je úzká. Nu, my si myslíme, že Eton a Harrow a Oxford mají úzkou kulturu a většina Evropy si myslí totéž. Němci, jejichž armádu chcete napodobovat a kterou jim závidíme, mají stovky takových učitelů, jako jsme my, ale nikdy neviděli, ani nepomysleli na člověka z veřejní školy. Provinční a lokální nejsem já, tvrdě pracující učitýlek. Provinční a lokální jste vy, dokonalý anglický gentleman. Podstatou vašeho obvinění proti nám je, že nejsem gentlemani. Nu, možná nejsem gentlemani ve vašem slova smyslu a když se díváme na nepořádek, který děláte z impéria, jsme tomu docela rádi. “ Tak bych odpověděl, kdybych byl učitelem základní školy. Jenže, jak se zdá, už dlouho nikdo neví, jak pořádně bojovat.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 91-95, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Dvě verze anglických dějin (Illustrated London news 20. května 1911)

May 20, 1911 Two Versions of English History
Mezi cihlami a knihami existuje jakási válka, mám na mysli válku mezi tradicí materiálů a tradicí theorií. Na velmi mnoha místech odporuje kostel faráři a hrad hraběti, jednu věc říká parlament a druhou palác, ve kterém sídlí. Každý, kdo se kdy více méně nahodile toulal Anglií si musel všimnout jedné podivné věci, která je jen napůl vnímána a celkově zůstává zcela nevysvětlená. Mám na mysli naprostou odlišnost anglické historie, zejména starší anglické historie v běžných historických knihách a toutéž anglickou historií, tak jak přetrvává v anglických stavbách, místních obyčejích nebo populárních asociacích. Staří králové, biskupové a vojáci se jeví jako zcela jiní lidé, když se objevují tesáni v kameni a zcela jiní, když jsou tištěni na papíře. Tím nechci říct, že by školní dějepisy byly nepravdivé, nemyslím ani to, že si vzájemně odporují v dojmu, nebo jsou v nějakém obzvláštním nesouladu. Jsou ale ze dvou různých světů, v druhém se ukazuje jako celý vesmír zájmů a aktivit, o nichž je ten první doslova hluchoněmý. Je to něco jako kdybychom se doslechli o Tennysonově povýšení do šlechtického stavu, ale ne o jeho poesii, nebo jako kdybychom slyšeli, že Wellington byl předsedou vlády, ale nic o tom, že byl generálem, nebo třeba jako kdyby se Kolumbův životopisec vysvětlování vysvětlování Kolombova vejce, ale neztratil ani slovo o americkém kontinentu.

Dovolte mi použít typický příklad. Příběh dynastických násilností v Anglii patnáctého století je ve školních dějepisech opravdu pitoreskní. Vidíme umírat Lva od Agincourtu nad jehož uchvatitelským rodem se vznáší zlověstný osud. Vše, čeho v dosáhl v Anglii zanechává Glouchesterovým pletichám a smělosti a vše, čeho dosáhl ve Francii vyhlazujícímu nacionalismu Jany z Arku. Jediná hůl, o niž se Lancaster může opřít, je snacha krále Jindřicha, Markéta z Anjou, žena téměř stejně bojovná jako sama Jana z Arku. Mezi těmito silnými a zlověstnými postavami, byť snad i poněkud chorými, si člověk jen těžko všimne ubohého klučiny s bledou tváří, o kterém se říká, že to nemá v hlavě tak úplně v pořádku a který nakonec zdědí francouzskou i anglickou korunu. Bitvy se kolem něj vedly jako kolem dřevěného stožáru vlajkové žerdi, směny se konaly kolem něj jako kolem mrtvého žezla na stole parlamentu. Vždycky se zdálo, že je někde zavřený a zapomenutý. Když sledujeme Markétu, jak se staví proti zbojníkům v lese, nebo Richarda Hrbáče zrudlého rozvrácením vojska na Tewkesbury ani si na něj nevzpomeneme. Sotva si všimneme, že zemřel. Jeho vražda je tišší, než přirozená smrt většiny lidí. Takhle se král Jindřich VI. jeví v psaných anglických dějinách—či spíše, jak se v nich neobjevuje. Ničím se to nepodobá, ani to nenaznačuje, jak se stále objevuje, ne v anglických dějepisech, ale v Anglii. Netvrdím, že se jeho postava jeví nějak zvlášť odlišně, mám na mysli to, že člověk poznává nové pole činnosti pro takovou postavu. Nejde o to, že by něco zpochybňovalo tvář či vzhled mdlého mladíka—spíše je to, jako bychom vešli do pohádky, kde takový mladík může nabýt veškeré všemohoucnosti vil. Podobá se to zjištění, že služka je médiem nebo vesnický idiot mágem.

Vydejte se z Londýna na západ údolím Temže a najdete obrovskou vzdělávací instituci, která se stala téměř synonymem pro britské impérium a aristokracii, která impérium spravuje. Je nesmírně bohatá, nesmírně mocná a po celém světě je známá zrovna tak jako Oxford či Cambridge, nebo i víc, a každému chlapci nebo muži, který s ní má cokoliv společného, všechny tamní modlitby a obřady každé ráno i večer připomínají, že bohatství a moc z nichž žije jsou bohatstvím a mocí krále Jindřicha VI. Nejúspěšnější z vojáků prohlašuje, že u Waterloo vyhrál díky vlivu, který prohrál u Tewkesbury. (narážka na legendární, zřejmě v každém slova smyslu, Wellingtonův výrok, že bitva u Waterloo byla vyhrána na hřištích této školy pozn. překl.). Zamlklý a slabý hošík je dosud (i po hluboké proměně náboženství) svatým patronem a dobrodincem stovek zdatných a ambiciozních hochů, kteří udržují velkou legendu Etonu a anglických soukromých škol. Vydejte se z Londýna na východ rovinatými hrabstvími až dojdete k jedné ze dvou universit, které jsou prameny a zdroji národního života a učenosti. Najdete tam kolej, jejíž kaple svou krásou a tradicí strmí nade všemi střechami onoho krásného a tradičního města, celý svět kultury k ní přichází kvůli její architektuře nebo kvůli její hudbě nebo jejím vitrážovým oknům. Je to jeden z divů anglického světa. A nenajdeme vrátného ignorantského, ani studenta tak povrchního, kteří by dvacetkrát neslyšeli a dvacetkrát sami neopakovali, že právě přitroublý Jindřich po pět staletí uchovával tento Boží palác. Právěnejslabší z králů je králem par excellence pro místo zvané „King’s College“, nikoliv Kolej krále Jindřicha. Jak jsem řekl, odlišnost v dojmu je velmi podivná. Řekl jsem již také, že je to odlišnost, nikoliv rozpor. Jen málo z toho, co říká dějepisná kniha je nepravdivé, jenže ona knížka říká velmi málo. Jindřich VI. nebyl zdatný bojovník ani moudrý státník a pokud středověk vidíme, jako krvavou změť podobnou té od Tewkesbury, pak budeme vidět i Jindřicha jako velmi malého. Pokud se ale vydáme za jeden či dva zákruty anglickou pěšinou a uvidíme středověk jako starodávnou a bohatou, kreativní a systematickou civilisaci s plodnou vědou a mistrovským uměním—pak bude Jindřich nahlížet jako gigantického.

Mohly by samozřejmě následovat četné další příklady. Bystrý klučina, když ve škole čte o při mezi sv. Tomášem Beckettem a Jindřichem II. přirozeně sympatizuje, celkem vzato, spíše s tím druhým z nich: král se jeví, přinejhorším, jako netrpělivý muž činu, světec vypadá, přinejlepším, jako přemrštěný zastánce výlučnosti kněžského stavu. Ať hoch zavře Dějiny Anglie a otevře, řekněme, Chaucerovy básně, napsané běžným Angličanem pro krále a královny nedlouho poté, co byl král bičován v katedrále. Ve světě, v němž se ocitne bude pro něj velice těžké se vyznat. Ocitne se ve středověké Anglii, kde každý muž, každá žena i každé dítě berou naprosto a úplně za hotovou věc, že se sv. Tomáš proti králi stavěl oprávněně a berou to za hotovou věc stejně úplně a naprosto jako to, že se sv. Jiří oprávněně postavil drakovi. Stejně matoucí dojem jako z Chaucera si hoch odnese z Canterbruy. Tyto atmosféry nikdy nezávisí na nějakém detailu a vždy je je téměř nemožné je popsat, ale hoch bude mít dojem, že celá katedrála se zdvihá jako jediné burácení jednomyslného souhlasu, že samotné kameny křičí, že byla prolita krev spravedlivého. To jsou věci, které moderní dějepisné knížky nevysvětlují. Musíme do sebe pojmout atmosféru mnoha starých měst a starých knih, než jí začnete rozumět.

Nad celou Anglií tak visí tento jedinečný dvojí dojem politických dějin a populárních institucí. Muži, které Hume nebo Hallam připomínají jen pro jejich krutosti, jsou v Somersetu nebo Sussexu vzpomínáni jen pro svou dobročinnost. Od skotských mokřadů po staré království Cornwallu je anglická půda obtěžkána zbožností rouhačů, almužnami utiskovatelů, asketickým zápalem opilců a hltavých žroutů, vznešenou uměleckou kulturou barbarů. Vilém Rufus hyne v Hampshire pro svou zálibu v honech, ve Westminsteru ale díky stavbě, kterou založil, stále zůstává. Jindřich VII. stloukl dohromady ohromný stroj politické despocie, nezbývá z něj nic než kaple. Vypadá to jako by tu byl celý jeden rozměr života těchto lidí, který je při pohledu na ně trvale přehlížen a že takové přehlížení je v kritice lidského života docela běžné. Zdá se mi (jak jsem už řekl minulý týden v souvislosti s mormonismem), že musíme tato prázdná místa v dějinách začít vyplňovat oněmi sice neviditelnými ale zřetelnými myšlenkami lidí, kteří v nich působili, jinak to bude to stejné, jako dívat se na tančící muže, ale neslyšet melodii, na niž tančí.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 88-91, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Mormonismus a teologie (Illustrated London News 13. května 1911)

May 13, 1911 Mormonism and Theology
Na panice kolem přítomnosti mormonů a jejich předpokládané kampaně za polygamii je cosi nevyhnutelně komického (komického v širokém a vulgárním smyslu, který musí všichni lidé v jeho náležitém místě ocenit). Vyvolává absurdní představu ohromného omnibusu nacpaného unesenými anglickými dámami, s jedním starším na kozlíku, který ovládá koně se stejnou patriarchální vážností jako své manželky a dalším starším coby průvodčím vyvolávajícím „Dál a výš“ s exaltovanou a alegorickou intonací. A pro každou běžnou zdravou mysl musí být cosi velmi fantastického na představě jakýchkoliv navrhovaných preventivních opatření, narozum představě zamykání vévodkyně v budoáru a guvernantky v dětském pokoji, aby snad neutekly do Utahu a nestaly se devadesátou třetí paní Abraham Nye nebo stou paní Hiram Boke. Jenže tyto upřímně vulgární vtipy, podobně jako většina vulgárních vtipů, skrývají populární předsudek, který není ničím jiným než štětinatou kůži živého principu. Starší Ward, který měl nedávno řeč v Nottinghamu, proti takovým pověstem ostře protestoval a jednoznačně tvrdil, že polygamie nebyla po roce 1890 nikdy praktikována se souhlasem mormonské církve. Myslím, že je jen spravedlivé, aby se toto odmítnutí dostalo do oběhu, avšak přestože je s největší pravděpodobností upřímné, neshledávám ho příliš uklidňujícím. Rok 1890 není příliš vzdálený a společnost, která tak nedávno mohla praktikovat obyčej natolik cizí křesťanstvu, musí jistě mít morální postoj, který pro nás může být odpudivý v mnoha jiných ohledech. Navíc fráze o souhlasu církve (pokud byla správě zaznamenána) trochu zní jako oficiální odřeknutí se odpovědnosti za neoficiální výstřednosti. Skoro to zní jako by pan Abraham Nye mohl, čistě o své vůli, vstoupit do církve se svými sto čtrnácti manželkami, a od lidí se v takovém případě čeká, že si jich nebudou všímat. Může v tom být i trochu víc, že totiž vrchní starší dovolí, aby oněch sto čtrnáct manželek chodilo po ulici jako dívčí škola, ale nepředpokládá se od něj, že by každou z nich pozdravil smeknutím klobouku. Abych ale mluvil vážně, téměř nepochybuji, že starší Ward mluví v podstatě pravdu a že polygamie mezi mormony umírá nebo vymřela. Myslím si to z jednoho velmi prostého důvodu, totiž proto, že polygamie má vždy sklony vymírat. Myslím, že i na Východě bude dnes, když bychom počítali hlavy, spíše výjimkou než pravidlem. Podobně jako otrokářství se s ní vždy začíná pro její zjevnou výhodnost. Má jen jednu malou nevýhodu, že je totiž nesnesitelná.



Naším skutečným omylem a chybou v případech jako je tento, je že neznáme nebo se nestaráme o samotné vyznání, ze kterého zvyky lidí, ať dobré nebo špatné, nutně poplynou. Hodně toho namluvíme o „respektu“ k náboženství toho či onoho člověka, ale náboženství máme respektovat tak, že s ním budeme zacházet jako s náboženstvím: ptát se jaké jsou jeho principy a jaké jsou jejich důsledky. Jenže moderní tolerance je hlušší než intolerance. Staré náboženské autority herezi aspoň definovaly, než ji odsoudily, a knihu přečetly, než ji spálily. My ale mormonovi nebo muslimovi pořád říkáme „Na tvém náboženství nesejde, pojď na mou hruď.“ On na to přirozeně odpovídá „Jenže mě na tvém náboženství sejde a ty si dávej pozor na oči.“


Asi tak polovinu dějepisu vyučovaného v našich školách činí toto vynechávání theologických theorií pustými a prázdnými řečmi. Puritánské války a parlamenty nedávají vůbec žádný smysl, pokud vynecháme fakt, že považovali kalvinismus za absolutní metafysickou pravdu, k níž nelze nic dodat, ani ji ničím nahradit a která je tím jediným na tomto světě, co stojí za to mít. Křížové výpravy a a dynastické sváry normanských a anjouovských králů nedávají vůbec žádný smysl, pokud vynecháme fakt, že tito mužové (při všech jejich neřestech) byli zapálení pro nauku, kázeň a dary katolicismu. Přesto jsem četl dějiny puritánů z pera moderního nonkonformisty, v níž nepadne ani zmínka o Kalvínovi, což je podobné, jako kdyby někdo napsal dějiny Židů a při tom úplně vynechal Abraháma i Mojžíše. A nikdy jsem nečetl žádné populární nebo vzdělávací dějiny Anglie, která by v nejmenším naznačovala motivy v lidské mysli, které pokryly Anglii opatstvími a Palestinu praporci. Historici zřejmě zapomněli na dva fakty—za prvé, že lidé jednají na základě idejí a že tedy, za druhé, může být docela dobré objevovat na základě jakých idejí. Středověcí lidé nevěřili v první řadě v „rytířství“, ale v katolicismus, jako v to, z čeho mimo jiné vzchází rytířství. Puritáni nevěřili v první řadě ve „spravedlivost“, ale v kalvinismus, ze kterého spravedlivost, mimo jiné, vzchází. Právě náboženské vyznání udržovalo v obou epochách muže hrubé i prohnané. Vilém Dobyvatel bych v jistých ohledech cynický a brutální voják, přikládal ale důležitost faktu, že církev stála za jeho podnikem, že Harold křivě přísahal na kosti světců a že praporec nad jeho kopími požehnal papež. Cromwell byl v jistých ohledech cynický a brutální voják, ale připisoval důležitost faktu, že získal ujištění z výsosti o kalvinistickém plánu, že se zdálo, že jej podporuje Bible—zkrátka nejdůležitějším okamžikem jeho života nebyl ten, kdy přišel o hlavu Karel I., ale ten, kdy Oliver Cromwell nepřišel o duši. Pokud tyhle věci z příběhu vynecháte,vynecháváte samotný příběh. Pokud byl Vilém Rufus jen ryšavý chlapík se zálibou v honech, proč vnutil Anselmovi na hlavu mitru, místo aby tu hlavu vnutil pod katovu sekyru? Pokud Johnu Bunyanovi záleželo na „spravedlivosti“, proč měl děs ze zatracení, když rozumově věděl, že je spravedlivý? Morální a náboženská hnutí v dějinách nepochopíme, dokud se nezačneme zabývat jak jejich theorií, tak praxí. Jejich praxe je totiž (jako v případě mormonů) je často tak nepovědomá a horečná, že je bez jejich teorie je nelze pochopit.


Nemám tu místo, i kdybych měl znalost, abych popsal základní teorie mormonů o vesmíru. Jsou ale mimořádně zajímavé a jejich náležité pochopení by nám jistě umožnilo vidět denní světlo skrz ty více matoucí a zlověstné zvyky tohoto společenství a tak i posoudit nakolik byla polygamie v jejich rozvržení stálým a sebeobnovujícím se principem nebo (což je stejně pravděpodobné) osobní a bezskrupulozní nahodilostí. Základní mormonská víra je ta, která pochází z jitra země, z nejprimitivnějšího a dokonce dětinského postoje. Jejich hlavním dogmatem je, že Bůh je hmotný, ne že se zhmotnil jedinkrát, jak věří všichni křesťané, ani že se zhmotňuje specificky, jak věří všichni katolíci, ale že byl hmotně vtělený po veškerý čas a že měl příbytek a stejně tak i jméno. Pod vlivem tohoto barbarského, ale žhavě zářivého pojetí tito lidé přešli se svými puškami a voly velkou poušť, trpělivě, vytrvale a udatně, jako by šli za ohromným a viditelným obrem kráčejícím přes pláně. Jinými slovy řečeno, tím že se tato podivná sekta ponořila výlučně do hebrejského Písma, podařilo se jí atmosféru tohoto Písma reprodukovat tak, jak ji vnímají spíše Hebrejci, než křesťané. Množství těžkopádných, dychtivých, nevědomých mužů v černých kabátech s cylindry, bradkami nebo lycousy, dokázalo ve svých duších reprodukovat bohatost a nástrahy starověké orientální zkušenosti. Když nad tím přemýšlíme z tohoto konce, můžeme snad odhadnout, jak to přišlo, že přidali polygamii.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 84-87, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Povinnosti policie (Illustrated London News 6. května 1911)

May 6, 1911 The Duties of the Police
 Argumentovat kruhem je intelektuální zlo úzkoprsé omezenosti. Máme k této mentální neřesti sklony do té míry, nakolik je Británie, jíž jsme občany, ostrovem, a to ještě ostrovem provinčním. Nemusí to nutně být neřest horší,než německý sklon sledovat každou ideu až k jejím nejdětštějším počátkům, nebo francouzská nectnost dovádět každou ideu k jejím nejpotřeštěnějším důsledkům. Je to ale zvláštní neřest, vůči níž musíme být na stráži a nejlépe ji lze popsat právě starou frází o argumentaci kruhem. Naše klobouky jsou akorát pro naše hlavy a naše hlavy jsou tak akorát naše klobouky. Proto tvrdíme, že naše klobouky a naše hlavy musí být nejkrásnější na světě. Angličan příliš nepočítá s tím, že by jak jeho klobouk, tak jeho hlava, mohly být trochu deformované.
Díval jsem se na nějaké dopisy a lístky, které jsem dostal v souvislosti s výzvou, kterou jsem učinil kvůli vězni Morrisonovi. Nabízí právě určitý příklad tohoto repetitivního a uvězněného stylu argumentace, argumentace veverky v kleci. Vezmu nejprve ten nejočividnější příklad. Svoje tvrzení jsem nezaložil na faktu, že by Morrison byl jistojistě nevinný, ale na faktu, že si nikdo nebyl jistý, čím je vinen, ne na tvrzení, že vězeň je očištěn, ale na tvrzení, že případ nebyl vyjasněn. Nu v odpověď se nejčastěji ozýval křik: „Žádné chytračení a žádnou skepsi, těch darebáků je tu spoustu a musíme jim dát příklad. Chceme, aby ti lotři věděli, že po všem tom nimrání a právních složitostech, vrazi neujdou trestu. “ Jenže těmhle lidem nedochází, že pokud pověsíme špatného člověka, vrah unikne. Právní omyl skutečného zločince nenaučí, jak nebezpečné je spáchat zločin, ale jak bezpečné a snadné je svést ho na někoho jiného. Pokud se Morrison opravdu nechal podvést, byl obětním beránkem, nebo oběť shody okolností, nebude jeho smrt výstrahou skutečnému vrahovi, ale naopak ho v jeho profesionální dráze potěší, osvěží a povzbudí. Jestliže byli v této temné záležitosti skutečně hluboce angažovaní nějací další lidé, pak by v den Morrisonovy popravy mohli uspořádat večeři zabijáků nebo založit klub vrahů. Jeho šibenice by pro ně nebyla v žádném smyslu výstrahou nebo hrůzou, ale spíše pilířem jejich spásy a trofejí jejich vítězství. Spočinou v bohatství úspěchu a bezpečí s pocitem, že kdykoliv budou chtít spáchat nějakou další vraždu, najdou nějakého dalšího Morrisona. K potěšení (které musí být značné) z vědomosti, že lze spáchat ilegální vraždu, přibude další a téměř opojná rozkoš—z poznání, že lze páchat i legální vraždy.
Byly ale i další a hlubší příklady stejně okrouhlého argumentování. Jeden z nich velmi dobře shrnuje lístek, který jsem obdržel, napsaný v jakési agonii sarkasmu a která se nejprve zmínil o mých tmavomodrých kučerách a mé podobnosti s Falstaffem (ani se mi nesnilo, že bych si mohl zasloužit takové komplimenty) a pak naléhavě upozornil, že Morrison „nemohl doložit“ žádnou ze svých povídadček. Morrison samozřejmě nemusí dokládat vůbec nic. Je úkolem žalobců aby doložili nějaký srozumitelný příběh o něm, který by držel pohromadě. Myšlenkový omyl je tu však mnohem hlubší, než tahle čistě právní odpověď. Pravda je taková, že tento druh argumentů nepochází od policejních soudů, ani z nějaké skutečné policejní nebo lidové zkušenosti. Pochází z detektivních příběhů.
Detektivní příběhy mám rád, čtu je, píšu, ale nevěřím jim. Kosti a struktura dobré detektivky jsou tak staré a dobře známé, že se může zdát banální je připomínat i jen v obrysech. Hloupý, ale svou povahou příjemný policista, který vždy ze slabosti chybuje ve prospěch milosrdenství si vykračuje po ulici a tak při své běžné pochůzce najde v bromptonské mlékárně muže v bulharské uniformě zavražděného australským bumerangem. A když pak propustí všechny nejpodezřelejší postavy v příběhu, volá pak na pomoc buldočího profesionálního detektiva a ten pak zase jestřábího detektiva amatéra. Ten druhý pak poblíž mrtvoly najde tkaničku do bot, knoflíčkovou botu, francouzské noviny a zpáteční lístek z Hebrid a neúnavným spojováním jednoho důkazu za druhým ho pak pátrání po pachateli dovede až k arcibiskupovi z Canterbury. Nuže, pro skutečně prostý případ jako je tento argument obecně podezřelého chování platí. Jestliže je posléze arcibiskup přistižen, jak se skrývá v koncertním křídle (ať už k tomu má jakýkoliv motiv), pak lze takové dvojznačné jednání skutečně použít proti němu. Takové počínání totiž netvoří žádnou součást každodenních zvyklostí a povinností arcibiskupa z Canterbury a lze, alespoň zprvu, předpokládat, že jej spojuje s jediným zločinem, o kterém kdy kdo uvažoval, že by s ním mohl být spojený. Jenže takové věci se jen velmi zřídka stávají jinde, než v románech a vypadá to, že mnozí z našich právníků, porotců a soukromých občanů čerpají své myšlenky právě jen z románů. Skutečné vztahy mezi policisty a lidmi jako je Morrison jsou hluboce, rozhodně a dokonce hrozivě odlišné.
Od soumraku věku víry jsem přestali věšet osoby v postavení arcibiskupa z Canterbury. Ve středověku postihoval bohaté a mocné lidi hrdelní trest za škody, které bohatí a mocní lidé mohou způsobit—například zradit svou zemi, organizovat pletichy proti vládě nebo šířit mezi lidem jedovaté názory a falešné zprávy. Jenže policie byla už dávno zbavena povinnosti, aby na vyšší třídy dohlížela. Moderní policie má dnes dva základní úkoly. První je racionálně a (řekl bych) převážně uměřeně a taktně hlídat běžné zločiny běžných lidí—pokladní, kteří utečou s tržbou, manžely, kteří se dopustí vraždy, protože jsou příliš mravní na to, aby se dopouštěli bigamie.
Jenže druhý úkol moderní policie je současně větší ve svých proporcích a podivnější a okultnější svou povahou. Mám na mysli jejich vztah k oné zoufalé a pochybné populaci, která je buď potenciálně nebo skutečně zločinná. Tato třída na jednom okraji zahrnuje mnoho těch, kdo byli desetkrát zavření pro špatné chování mimo vězení a desetkrát propuštěni za dobré chování ve vězení—oba postoje prohnanosti a tajnůstkářství jdou totiž v ruku v ruce. Na druhém okraji pak zahrnuje také mnohé, kteří nikdy do žádného zločinu neupadli, nebo upadli jen nepatrně—kteří celý život vzdorovali svému prostředí a jimž bude Bůh svědkem v poslední den. V pohledu policie to jsou ale všechno mizerové, kteří mají za lubem nějakou neplechu. Policista se mezi nimi prochází spíše jako velmi dobrácký dozorce v mimořádné uvolněném vězení, než jako drobný státní činitel mezi svobodnými občany státu. Podezírá je všechny, otázkou je jen to, který z nich je vinný. Tvrdit, že se zdá, že podezřelá osoba není, jak se zdá hrdá na jednu každou episodu své životní dráhy, je pro účely argumentace naprosto k ničemu. To, že ho lze podezírat plyne už z povahy věci. Proto je obviněn. Proto je také velmi pravděpodobně nevinen.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 80-84, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988