Povinnosti policie (Illustrated London News 6. května 1911)

May 6, 1911 The Duties of the Police
 Argumentovat kruhem je intelektuální zlo úzkoprsé omezenosti. Máme k této mentální neřesti sklony do té míry, nakolik je Británie, jíž jsme občany, ostrovem, a to ještě ostrovem provinčním. Nemusí to nutně být neřest horší,než německý sklon sledovat každou ideu až k jejím nejdětštějším počátkům, nebo francouzská nectnost dovádět každou ideu k jejím nejpotřeštěnějším důsledkům. Je to ale zvláštní neřest, vůči níž musíme být na stráži a nejlépe ji lze popsat právě starou frází o argumentaci kruhem. Naše klobouky jsou akorát pro naše hlavy a naše hlavy jsou tak akorát naše klobouky. Proto tvrdíme, že naše klobouky a naše hlavy musí být nejkrásnější na světě. Angličan příliš nepočítá s tím, že by jak jeho klobouk, tak jeho hlava, mohly být trochu deformované.
Díval jsem se na nějaké dopisy a lístky, které jsem dostal v souvislosti s výzvou, kterou jsem učinil kvůli vězni Morrisonovi. Nabízí právě určitý příklad tohoto repetitivního a uvězněného stylu argumentace, argumentace veverky v kleci. Vezmu nejprve ten nejočividnější příklad. Svoje tvrzení jsem nezaložil na faktu, že by Morrison byl jistojistě nevinný, ale na faktu, že si nikdo nebyl jistý, čím je vinen, ne na tvrzení, že vězeň je očištěn, ale na tvrzení, že případ nebyl vyjasněn. Nu v odpověď se nejčastěji ozýval křik: „Žádné chytračení a žádnou skepsi, těch darebáků je tu spoustu a musíme jim dát příklad. Chceme, aby ti lotři věděli, že po všem tom nimrání a právních složitostech, vrazi neujdou trestu. “ Jenže těmhle lidem nedochází, že pokud pověsíme špatného člověka, vrah unikne. Právní omyl skutečného zločince nenaučí, jak nebezpečné je spáchat zločin, ale jak bezpečné a snadné je svést ho na někoho jiného. Pokud se Morrison opravdu nechal podvést, byl obětním beránkem, nebo oběť shody okolností, nebude jeho smrt výstrahou skutečnému vrahovi, ale naopak ho v jeho profesionální dráze potěší, osvěží a povzbudí. Jestliže byli v této temné záležitosti skutečně hluboce angažovaní nějací další lidé, pak by v den Morrisonovy popravy mohli uspořádat večeři zabijáků nebo založit klub vrahů. Jeho šibenice by pro ně nebyla v žádném smyslu výstrahou nebo hrůzou, ale spíše pilířem jejich spásy a trofejí jejich vítězství. Spočinou v bohatství úspěchu a bezpečí s pocitem, že kdykoliv budou chtít spáchat nějakou další vraždu, najdou nějakého dalšího Morrisona. K potěšení (které musí být značné) z vědomosti, že lze spáchat ilegální vraždu, přibude další a téměř opojná rozkoš—z poznání, že lze páchat i legální vraždy.
Byly ale i další a hlubší příklady stejně okrouhlého argumentování. Jeden z nich velmi dobře shrnuje lístek, který jsem obdržel, napsaný v jakési agonii sarkasmu a která se nejprve zmínil o mých tmavomodrých kučerách a mé podobnosti s Falstaffem (ani se mi nesnilo, že bych si mohl zasloužit takové komplimenty) a pak naléhavě upozornil, že Morrison „nemohl doložit“ žádnou ze svých povídadček. Morrison samozřejmě nemusí dokládat vůbec nic. Je úkolem žalobců aby doložili nějaký srozumitelný příběh o něm, který by držel pohromadě. Myšlenkový omyl je tu však mnohem hlubší, než tahle čistě právní odpověď. Pravda je taková, že tento druh argumentů nepochází od policejních soudů, ani z nějaké skutečné policejní nebo lidové zkušenosti. Pochází z detektivních příběhů.
Detektivní příběhy mám rád, čtu je, píšu, ale nevěřím jim. Kosti a struktura dobré detektivky jsou tak staré a dobře známé, že se může zdát banální je připomínat i jen v obrysech. Hloupý, ale svou povahou příjemný policista, který vždy ze slabosti chybuje ve prospěch milosrdenství si vykračuje po ulici a tak při své běžné pochůzce najde v bromptonské mlékárně muže v bulharské uniformě zavražděného australským bumerangem. A když pak propustí všechny nejpodezřelejší postavy v příběhu, volá pak na pomoc buldočího profesionálního detektiva a ten pak zase jestřábího detektiva amatéra. Ten druhý pak poblíž mrtvoly najde tkaničku do bot, knoflíčkovou botu, francouzské noviny a zpáteční lístek z Hebrid a neúnavným spojováním jednoho důkazu za druhým ho pak pátrání po pachateli dovede až k arcibiskupovi z Canterbury. Nuže, pro skutečně prostý případ jako je tento argument obecně podezřelého chování platí. Jestliže je posléze arcibiskup přistižen, jak se skrývá v koncertním křídle (ať už k tomu má jakýkoliv motiv), pak lze takové dvojznačné jednání skutečně použít proti němu. Takové počínání totiž netvoří žádnou součást každodenních zvyklostí a povinností arcibiskupa z Canterbury a lze, alespoň zprvu, předpokládat, že jej spojuje s jediným zločinem, o kterém kdy kdo uvažoval, že by s ním mohl být spojený. Jenže takové věci se jen velmi zřídka stávají jinde, než v románech a vypadá to, že mnozí z našich právníků, porotců a soukromých občanů čerpají své myšlenky právě jen z románů. Skutečné vztahy mezi policisty a lidmi jako je Morrison jsou hluboce, rozhodně a dokonce hrozivě odlišné.
Od soumraku věku víry jsem přestali věšet osoby v postavení arcibiskupa z Canterbury. Ve středověku postihoval bohaté a mocné lidi hrdelní trest za škody, které bohatí a mocní lidé mohou způsobit—například zradit svou zemi, organizovat pletichy proti vládě nebo šířit mezi lidem jedovaté názory a falešné zprávy. Jenže policie byla už dávno zbavena povinnosti, aby na vyšší třídy dohlížela. Moderní policie má dnes dva základní úkoly. První je racionálně a (řekl bych) převážně uměřeně a taktně hlídat běžné zločiny běžných lidí—pokladní, kteří utečou s tržbou, manžely, kteří se dopustí vraždy, protože jsou příliš mravní na to, aby se dopouštěli bigamie.
Jenže druhý úkol moderní policie je současně větší ve svých proporcích a podivnější a okultnější svou povahou. Mám na mysli jejich vztah k oné zoufalé a pochybné populaci, která je buď potenciálně nebo skutečně zločinná. Tato třída na jednom okraji zahrnuje mnoho těch, kdo byli desetkrát zavření pro špatné chování mimo vězení a desetkrát propuštěni za dobré chování ve vězení—oba postoje prohnanosti a tajnůstkářství jdou totiž v ruku v ruce. Na druhém okraji pak zahrnuje také mnohé, kteří nikdy do žádného zločinu neupadli, nebo upadli jen nepatrně—kteří celý život vzdorovali svému prostředí a jimž bude Bůh svědkem v poslední den. V pohledu policie to jsou ale všechno mizerové, kteří mají za lubem nějakou neplechu. Policista se mezi nimi prochází spíše jako velmi dobrácký dozorce v mimořádné uvolněném vězení, než jako drobný státní činitel mezi svobodnými občany státu. Podezírá je všechny, otázkou je jen to, který z nich je vinný. Tvrdit, že se zdá, že podezřelá osoba není, jak se zdá hrdá na jednu každou episodu své životní dráhy, je pro účely argumentace naprosto k ničemu. To, že ho lze podezírat plyne už z povahy věci. Proto je obviněn. Proto je také velmi pravděpodobně nevinen.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 80-84, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s