Mormonismus a teologie (Illustrated London News 13. května 1911)

May 13, 1911 Mormonism and Theology
Na panice kolem přítomnosti mormonů a jejich předpokládané kampaně za polygamii je cosi nevyhnutelně komického (komického v širokém a vulgárním smyslu, který musí všichni lidé v jeho náležitém místě ocenit). Vyvolává absurdní představu ohromného omnibusu nacpaného unesenými anglickými dámami, s jedním starším na kozlíku, který ovládá koně se stejnou patriarchální vážností jako své manželky a dalším starším coby průvodčím vyvolávajícím „Dál a výš“ s exaltovanou a alegorickou intonací. A pro každou běžnou zdravou mysl musí být cosi velmi fantastického na představě jakýchkoliv navrhovaných preventivních opatření, narozum představě zamykání vévodkyně v budoáru a guvernantky v dětském pokoji, aby snad neutekly do Utahu a nestaly se devadesátou třetí paní Abraham Nye nebo stou paní Hiram Boke. Jenže tyto upřímně vulgární vtipy, podobně jako většina vulgárních vtipů, skrývají populární předsudek, který není ničím jiným než štětinatou kůži živého principu. Starší Ward, který měl nedávno řeč v Nottinghamu, proti takovým pověstem ostře protestoval a jednoznačně tvrdil, že polygamie nebyla po roce 1890 nikdy praktikována se souhlasem mormonské církve. Myslím, že je jen spravedlivé, aby se toto odmítnutí dostalo do oběhu, avšak přestože je s největší pravděpodobností upřímné, neshledávám ho příliš uklidňujícím. Rok 1890 není příliš vzdálený a společnost, která tak nedávno mohla praktikovat obyčej natolik cizí křesťanstvu, musí jistě mít morální postoj, který pro nás může být odpudivý v mnoha jiných ohledech. Navíc fráze o souhlasu církve (pokud byla správě zaznamenána) trochu zní jako oficiální odřeknutí se odpovědnosti za neoficiální výstřednosti. Skoro to zní jako by pan Abraham Nye mohl, čistě o své vůli, vstoupit do církve se svými sto čtrnácti manželkami, a od lidí se v takovém případě čeká, že si jich nebudou všímat. Může v tom být i trochu víc, že totiž vrchní starší dovolí, aby oněch sto čtrnáct manželek chodilo po ulici jako dívčí škola, ale nepředpokládá se od něj, že by každou z nich pozdravil smeknutím klobouku. Abych ale mluvil vážně, téměř nepochybuji, že starší Ward mluví v podstatě pravdu a že polygamie mezi mormony umírá nebo vymřela. Myslím si to z jednoho velmi prostého důvodu, totiž proto, že polygamie má vždy sklony vymírat. Myslím, že i na Východě bude dnes, když bychom počítali hlavy, spíše výjimkou než pravidlem. Podobně jako otrokářství se s ní vždy začíná pro její zjevnou výhodnost. Má jen jednu malou nevýhodu, že je totiž nesnesitelná.



Naším skutečným omylem a chybou v případech jako je tento, je že neznáme nebo se nestaráme o samotné vyznání, ze kterého zvyky lidí, ať dobré nebo špatné, nutně poplynou. Hodně toho namluvíme o „respektu“ k náboženství toho či onoho člověka, ale náboženství máme respektovat tak, že s ním budeme zacházet jako s náboženstvím: ptát se jaké jsou jeho principy a jaké jsou jejich důsledky. Jenže moderní tolerance je hlušší než intolerance. Staré náboženské autority herezi aspoň definovaly, než ji odsoudily, a knihu přečetly, než ji spálily. My ale mormonovi nebo muslimovi pořád říkáme „Na tvém náboženství nesejde, pojď na mou hruď.“ On na to přirozeně odpovídá „Jenže mě na tvém náboženství sejde a ty si dávej pozor na oči.“


Asi tak polovinu dějepisu vyučovaného v našich školách činí toto vynechávání theologických theorií pustými a prázdnými řečmi. Puritánské války a parlamenty nedávají vůbec žádný smysl, pokud vynecháme fakt, že považovali kalvinismus za absolutní metafysickou pravdu, k níž nelze nic dodat, ani ji ničím nahradit a která je tím jediným na tomto světě, co stojí za to mít. Křížové výpravy a a dynastické sváry normanských a anjouovských králů nedávají vůbec žádný smysl, pokud vynecháme fakt, že tito mužové (při všech jejich neřestech) byli zapálení pro nauku, kázeň a dary katolicismu. Přesto jsem četl dějiny puritánů z pera moderního nonkonformisty, v níž nepadne ani zmínka o Kalvínovi, což je podobné, jako kdyby někdo napsal dějiny Židů a při tom úplně vynechal Abraháma i Mojžíše. A nikdy jsem nečetl žádné populární nebo vzdělávací dějiny Anglie, která by v nejmenším naznačovala motivy v lidské mysli, které pokryly Anglii opatstvími a Palestinu praporci. Historici zřejmě zapomněli na dva fakty—za prvé, že lidé jednají na základě idejí a že tedy, za druhé, může být docela dobré objevovat na základě jakých idejí. Středověcí lidé nevěřili v první řadě v „rytířství“, ale v katolicismus, jako v to, z čeho mimo jiné vzchází rytířství. Puritáni nevěřili v první řadě ve „spravedlivost“, ale v kalvinismus, ze kterého spravedlivost, mimo jiné, vzchází. Právě náboženské vyznání udržovalo v obou epochách muže hrubé i prohnané. Vilém Dobyvatel bych v jistých ohledech cynický a brutální voják, přikládal ale důležitost faktu, že církev stála za jeho podnikem, že Harold křivě přísahal na kosti světců a že praporec nad jeho kopími požehnal papež. Cromwell byl v jistých ohledech cynický a brutální voják, ale připisoval důležitost faktu, že získal ujištění z výsosti o kalvinistickém plánu, že se zdálo, že jej podporuje Bible—zkrátka nejdůležitějším okamžikem jeho života nebyl ten, kdy přišel o hlavu Karel I., ale ten, kdy Oliver Cromwell nepřišel o duši. Pokud tyhle věci z příběhu vynecháte,vynecháváte samotný příběh. Pokud byl Vilém Rufus jen ryšavý chlapík se zálibou v honech, proč vnutil Anselmovi na hlavu mitru, místo aby tu hlavu vnutil pod katovu sekyru? Pokud Johnu Bunyanovi záleželo na „spravedlivosti“, proč měl děs ze zatracení, když rozumově věděl, že je spravedlivý? Morální a náboženská hnutí v dějinách nepochopíme, dokud se nezačneme zabývat jak jejich theorií, tak praxí. Jejich praxe je totiž (jako v případě mormonů) je často tak nepovědomá a horečná, že je bez jejich teorie je nelze pochopit.


Nemám tu místo, i kdybych měl znalost, abych popsal základní teorie mormonů o vesmíru. Jsou ale mimořádně zajímavé a jejich náležité pochopení by nám jistě umožnilo vidět denní světlo skrz ty více matoucí a zlověstné zvyky tohoto společenství a tak i posoudit nakolik byla polygamie v jejich rozvržení stálým a sebeobnovujícím se principem nebo (což je stejně pravděpodobné) osobní a bezskrupulozní nahodilostí. Základní mormonská víra je ta, která pochází z jitra země, z nejprimitivnějšího a dokonce dětinského postoje. Jejich hlavním dogmatem je, že Bůh je hmotný, ne že se zhmotnil jedinkrát, jak věří všichni křesťané, ani že se zhmotňuje specificky, jak věří všichni katolíci, ale že byl hmotně vtělený po veškerý čas a že měl příbytek a stejně tak i jméno. Pod vlivem tohoto barbarského, ale žhavě zářivého pojetí tito lidé přešli se svými puškami a voly velkou poušť, trpělivě, vytrvale a udatně, jako by šli za ohromným a viditelným obrem kráčejícím přes pláně. Jinými slovy řečeno, tím že se tato podivná sekta ponořila výlučně do hebrejského Písma, podařilo se jí atmosféru tohoto Písma reprodukovat tak, jak ji vnímají spíše Hebrejci, než křesťané. Množství těžkopádných, dychtivých, nevědomých mužů v černých kabátech s cylindry, bradkami nebo lycousy, dokázalo ve svých duších reprodukovat bohatost a nástrahy starověké orientální zkušenosti. Když nad tím přemýšlíme z tohoto konce, můžeme snad odhadnout, jak to přišlo, že přidali polygamii.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str 84-87, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s