Bacon a Shakespeare (Illustrated London News 24. června 1911)

June 24, 1911 Bacon and Shakespeare
Rád bych využil příležitosti, kterou mi dává tento sloupek, abych publikoval opravu své interpretace autora, jehož si vážím. Pan G. G. Greenwood napsal nedávno knihu ne proto, aby dokázal, že Shakespearovo dílo napsal Bacon, ale jen proto, aby dokázal, že Shakespeara nenapsal Shakespeare. Svou črtu stratfordského Shakespeara začala poukazem, že Stratford nebyl v alžbětinské době zrovna, řečeno Greenwoodovými slovy, příznivou chůvou pro poetické dítě, že to bylo město chmurné a plné hromad odpadků. Vysvětlil též, že Shakespearova matka nebyla ani zdaleka velká dáma, ale spíše cosi jako klopotná dříč. Zdálo se mi, že tato dvě tvrzení byla součástí obecného předpokladu, že se Shakespeare s ohledem na svůj původ a vychování pro vysokou literaturu nehodil a na tom základě jsem jej také kritizoval. V poznámce ve své nejnovější knize mně pan Greenwood ujišťuje, že tyto náznaky neměly být vážně míněným argumentem proti Shakespearovu autorství, ale jen drobnými detaily, které musí každý člověk zmínit, když píše i jen krátkou biografii někoho jiného. Je myslím jen spravedlivé, abych toto odmítnutí zmínil a rozšířil dál, a velmi s jsem si oddechl, že pan Greenwood, jehož inteligenci upřímně obdivuji, považuje takové argumenty proti Shakespearovu autorství za únavné či pošetilé. Je mi líto, že jsem se mylně domníval, že hromady odpadků či sedřená žena patřily k jeho vážně míněným výhrady. Kdyby ho ale zajímalo, jak jsem ke svému omylu došel, mohu mu to říct docela otevřeně. Je to proto, že mnohé další a vážně míněné argumenty mají zhruba stejnou hodnotu. Zda Shakespeara napsal Shakespeare nevím, a je mi to docela jedno, pokud mi ale pan Greenwood vyčítá nevědomost nebo lhostejnost, zcela mu uniká smysl veřejné polemiky nebo veřejného mínění. On je svědek v postavení znalce, já jsem porotce. Nijak si nenárokuji, že bych fakta znal lépe než on, mám ale právo říci, zda předložená fakta dokazují a potvrzují jeho věc. A já tvrdím, že nedokazují.
Rád bych tedy, aby pan Greenwood pochopil, že pokud se ho některé z mých květnatých gest dotklo jako nepřiměřené nebo unfair, není to proto, že by pocházely z nějakého patriotismu vůči Stratfordu nad Avonou nebo hněvu vůči Baconovi a ještě méně z hněvu vůči samotnému Greenwoodovi. Pochází z hluboké netrpělivosti s jistým druhem argumentace používané ohledně vážnějších věcí, než je nějaký divadelní herec z Warwickhsire. Pořád si myslím, že pan Greenwood je nevědomky ovlivněn hlubokým antipopulárním předsudkem moderních intelektuálů. Jestliže ho ale kterýkoliv z mých způsobů, jako to vyjádřit, uráží, nehodlám na nich ani na okamžik trvat. Příliš mi záleží na tom, abych s ním mohl diskutovat, než abych se s ním hádal. A abych dokázal, že chci hrát fair, budu okamžitě souhlasit, že mnozí z páně Greenwoodových stratfordiánských oponentů používají, zdá se, stejně upjatý a pedantický druh argumentace jako on—argumenty jmény a paralelami a mánií po shodách okolností. Pokud tedy pan Greenwood tvrdí, že nějaký směšný chlapík ze Stratfordu nemohl začít svou dráhu dílem tak klasicky vytříbeným a uhlazeným jako je Venuše a Adonis, odpovídají někteří z jeho protivníků, že případy podobných neškolených géniů existují: že paralelou byl Bunyan, že paralelou byl Burns, že Plautus byl přesnou paralelou. Pan Greeenwod opáčí, že všechny tyto příklady patří do jiné třídy a tak pokračují dál a dál. Nu já myslím, že je to z každé strany špatný způsob vedení sporu. V životě žádné paralely, ve smyslu geometrických rovnoběžek, nejsou. Dějiny se nikdy neopakují. Existuje obecný princip zdravého rozumu, který lze vztáhnout za všechny případy. A ten nesporně zní: nedělit lidi hrubě na vzdělané a ignoranty, nepronášet dogmatické soudy o tom, co „věděli“ nebo „vědět nemohli“, ale snažit se představit si lidi minulosti jako lidi, mrtvé, jako by žili, vnímat a cítit jejich společnost a pak odhadovat (jak to člověk dělá ve svém vlastním všednodenním životě), která kultura byla opravdu „v koutě“ a která kultura byla opravdu „ve vzduchu.“
Vezmu jeden z předkládaný případů. Uvažme, že bych panu Greenwoodovi řekl „Vy si opravdu myslíte, že se Burns, chudý presbyteriánský zemědělský dělník osmnáctého století, mohl zajímat o středověké právo a být v něm hluboce sečtělý, vyznat se v „suzerainity“ a jus divinum králů třináctého století, které často mátlo i papeže nebo sv. Ludvíka? “ Kdybych se takhle zeptal, předpokládám, že by mi odpověděl: „Ne, nemyslím, že by to bylo příliš pravděpodobné.“ Představme si pak, že bych udeřil do stolu s triumfálním výkřikem a zvolal: „Jak tedy potom vysvětlíte jeho detailní zájem o Wallace a Bruce a o odpor proti Edwardu I.“ Odvětil by, že k nějakému speciálnímu vědění bývá více cest, než jedna, a že i když se osmnácté století nezajímalo o středověké mezinárodní právo jehož se dovolával Edward I., o romantické přihlašování se k národnosti, jež představuje Bruce, zájem mělo. Pokud bychom se tedy jednou nadýchli vzduchu jeho doby, cítili bychom, že Burns nemohl vědět mnoho o Ludvíku IX., ale o Edwardu I. toho mohl vědět ohromnou spoustu.
Nebo, abych vzal jiný příklad, představme si, že bych řekl: „Mohl Bunyan citovat ze starověkého autora žijícího poblíž Kartága?“ Instinktivní odpověď pana Greenwooda by zněla „Ne“. Jakmile by ale zjistil, že myslím sv. Augustina, zvolal by „Stop. To je zcela jiná věc. Augustinovu větu Bunyan mohl, ze dvou důvodů, použít. Sám sice Augustina nečetl, ale četl spoustu puritánských theologů, kteří ano. A za druhé byl sám zapálený pro tytéž problémy milosti a předurčení, že mohl k téže křižovatce polemiky dospět přirozeně sám.“ Když se nadechneme vzduchu jeho doby, pocítíme, že Bunyan nevěděl nic o papežích, ale hodně toho mohl získat od Otců.
Musíme vnímat unikátní atmosféru každého případu. Pan Greenwood nesmí jen vykládat „Burns, Bunyan a stratfordský Shakespeare byli jen klauni—proto jejich díla—i pokud jsou dobrá—musí být vesnická.“ Burns nebyl klaun a ani nepsal v dialektu, na rozdíl od toho z Warcwickshire. Byl to svobodný, dobře vzdělaný rolník a psal skotskou řečí, v níž byly zapsané skotské zákony, přirozeně proto věděl víc o skotské historii, než o čemkoliv ostatním. Bunyan nebyl klaun, byl to úzce zaměřený, působivý malý obchodník z Midlands, patřící do doby a ke klice posedlé theologií, proto přirozeně věděl víc o theologii, než o čemkoliv jiném. A stratfordský Shakespeare nebyl klaun: byl to mladý muž z venkova, který se dal k divadlu, bohém, hospodský povaleč a příživník umění. Proto přirozeně věděl víc o mythologii a madrigalech, než o čemkoliv ostatním. Lidé téhle sorty bývají docela často nezpůsobilí pořádně psát. Nikdy se ale o nich nedá říct, že by nedokázali mluvit jakýmkoliv žargonem narážek a citátů, který ke zrovna mezi bohémou aktuální. Každý, kdo zná nějaký takový svět (například moderní Fleet Street), ví, že samotnou atmosférou a podstatou takového světa je, že vedete řeči o věcech, kterým nerozumíte. Nepřekvapilo by mně, pokud by chlapík ze Stratfordu za sebou zanechal elegantní a originální rukopis řeckého jambického verše, nikdo ale netvrdí, že po něm něco takového zůstalo. Vůbec mě nepřekvapuje, že by napsal elegantní anglickou báseň o Venuši a Adonisovi v „klasickém stylu“. „Klasickým stylem“ byl nejspíš denně ohlušován. To už by mě muselo překvapit, když by labouristický předák z dolů nebo sléváren dokázal napsat dlouhá slova jako „ekonomický“ nebo „mezinárodní“.
Vezmu svůj vlastní případ, jako jediný, kterým si mohu být jistý. Vím, že Karel Marx hlásal, že průmyslová společnost míří k nevyhnutelnému střetu zájmů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, který je natolik polarizující, že musí být konečný. Jeho knihu jsem nikdy nečetl. Německy číst neumím a kdybych uměl, neměl bych začínat Karla Marxe číst. Pan Greenwood říká, že ozvěny Ovidia atd u Shakespeara lze vysvětlit buď jako neznámé překlady nebo ustálená rčení. Já jsem ale nikdy žádný překlad Karla Marxe neviděl, ani nevím, jestli nějaký existuje a rozhodně jsem neslyšel žádného venkovana opakovat příslovečný veršík—
Old Karl Marx, Herr Karl Marx, Set the bankers against their clerks. (starý Karel Marx, Herr Karel Marx postavil bankéře proti jejich pokladníkům)
Věřím presto, že dokážu správně citovat některé ze skutečných Marxových formulí. Znám je prostě tak, jako Shakespeare znal příběhy o Venuši, protože je slyším stokrát denně, protože žiji ve své době.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 107-111, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Trestání drobných provinilců (Illustrated London News 17. června 1911)

June 17, 1911 Persecuting Small Offenders

Jak člověk stárne, jeví se většina věcí prostší a lepší. Pár jich začíná být prostších a zlejších. V mládí jsme se všichni zmítali nad množstvím jakoby nesouvisejících hádanek, které mají v reálném životě cynickou jednotu. Všichni si ty nevinné otázky pamatujeme: proč je ve větší vážnosti brát si hypotéku, než nosit věci do zastavárny, proč je velkoobchod méně obyčejný než přímý prodej, proč některé Židy zastaví v Portsmouthu a jiným strojí hostiny na Park Lane, proč hostince u cesty zavírají časně a bary ve West Endu zůstávají otevřené do noci, proč slýcháme více o krutém vyhánění Židů než o krutém vyhánění cikánů, proč jsou někteří veřejní činitelé ve svých úřadech a proč jiní nejsou v žaláři, proč existují muži v uniformách, kteří varují motoristy před policií, ale nejsou žádní uniformovaní muži, kteří by před policisty varovali zloděje, a proč by měli mít multimilionáři vůbec nějakou pozemskou důležitost. To jsou všechno věci, které trýznily naši čistou mysl v mládí. Všechny mají, žel!, velmi prosté vysvětlení: že totiž peníze jsou velmi mocné, lidé že z nich mají strach a to i ti, kteří vládnou.
Jeden zcela praktický příklad, úplně jiný, než tyhle, podal nedávno jeden liberální poslanec parlamentu. Ptal se vlády, proč jsou chudí cikáni posíláni do vězení za to, že hádají z ruky, když proti módním a oblíbeným věštcům ve West Endu nikdo nic nepodniká. Chudák politik, kterému připadlo přednést neosobní odpověď vlády, jednoduše slovo od slova recitoval odpověď přechozího ministra vnitra. Zněla takhle–

Dle zákona o potulce z roku 1824, se má každá osoba užívající k obtěžování a podvádění kohokoliv z poddaných Jeho Veličenstva jakýchkoliv prohnaných klamů, ať hádání z ruky, či jiných, považovat za lumpa a tuláka a v případě usvědčení podléhá trestu vězení. Sama praktika hádání z ruky, pokud vím, nezákonná není. Podstatou zákonem stanoveného provinění je záměr vnutit se a cílem chránit mladé a nevědomé. Policie má pokyny dohlížet na podezřelé případy a kdykoliv jsou dobré důvody domnívat se, že dochází k podvodu či vnucování, bude jí nařízeno vést stíhání.

Opravdu si myslím, že tohle je jedna z nejšíleněji nelogických odpovědí na položenou otázku od té doby, co člověk dostal rozum. Pokud vůbec dává nějaký smysl, pak ten, že hádání z ruky lze trestat pro vážně míněný pokus o podvod. Nelze přitom mít ani tu nejmenší pochybnost, že věštkyně vykládající z ruky ve West Endu se o podvádění (je-li to podvádění) dopouští s mnohem vážnějším úmyslem, než hadačka na Hampstead Heath nebo Bromley Common. Není pochyb, že se pokouší oklamat více a není pochyb o tom, že více klame. Potulná hadačka obyčejně mluví v atmosféře žertu a váhání. Módní vykladačka se staví jako dokonalá dáma s mimořádnými okultními informacemi. Žije v hezkých pokojích zkrášlených uměleckými závěsy a ozdobami. Obyčejně se hlásí k orientálním náboženstvím, jejichž filosofie je v Asii reálným faktem a v Evropě velmi rozšířenou pohádkou. Není sporu o o tom, že má-li být jakákoliv osoba „používající prohnaných klamů“ k „vnucování komukoliv z poddaných Jejího Veličenstva, považována za lumpa a pobudu“, pak je čarodějnice z West Endu horším lumpem, než čarodějnice z mizerného vřesoviska. Její prohnanost je větší a vnucování úplnější. V této věci prostě není srovnání mezi vážnou dámou, která nám povídá o tom, jak moudrost předků vede naše kroky a chichotavou cikánkou, která jen chce, abychom jí přejeli dlaň šestipencí. Právě bohatá, netrestaná vykladačka je považována za orákulum. Právě chudá, trestaná hadačka je obvykle braná pobavení. Je-li cílem zákona „chránit mladé a nevědomé“, pak už by bylo lepší, kdyby je chránil před skutečnými nebezpečími. I bohatí jsou občas mladí a bohatí jsou také vždycky nevědomí. Tedy chci říct, že jsou nevědomí o mnoha věcech, které znají venkovské děvečky, nemluvě o tom (když už na to přišla řeč), že o hádání z ruky neví nikdo nic, vykladačky v to počítaje. Hlavní pravda je ovšem naprosto úsečná a není na ni co říct. Venkovská děvečka se sice může radit s nějakým křenícím se tulákem o svých milostných záležitostech, nakonec ale nejspíš udělá, co už chtěla před tím. Kolem mastičkáře od karavany není žádná vážná atmosféra. Ovšem mladé děvče z lepších kruhů, obtížené cennými papíry a potrefené buddismem se bude opravdu a ve vší vážností radit s mystičkou z Mayfair. Investovat či prodávat bude v souladu se starověkou moudrostí nebo věčnými principy. Může se jít nakonec opravdu stát, že zjistí, že je bankrot dřív, než najde cestu do banky.
A nakonec, pokud má někdo nejmenší pochyby o pravém důvodu, proč bohatí čarodějové zůstávají bez postihu, ať se jen podívá na ony poslední šokující věty o moci policie. Policisté mají „sledovat podezřelé případy a tam, kde je dobrý důvod věřit….“ Dobré nebe! Jak bychom asi takové věty citovali, kdyby byly adresovány ruským policistům s cílem předejít vyhození nějakého města do vzduchu a ne britským policistům s cílem předejít nějakým nesmyslům s dlaní nějaké hloupé holky! Policajtům se prostě řekne, aby hlídali jako ostříži a zakročili jako despotové, kde a jak mají ale hlídat? Chce se po nás, abychom věřili, že budou hlídat za zdobenými závěsy Věštecké jeskyně v Belgravii? Opravdu budou naslouchat celému hovoru mezi vévodkyní z Wessexu a její oblíbenou vykladačkou? Věří tomu vládnoucí třída? Snesla by to vládnoucí třída? Copak není docela zřejmé, že všechny tyhle řeči o o „dohlížení“ znamenají dohlížení na lidi, kteří se toulají po cestách—že všechno tohle „podezření“ znamená prostě podezíravost vůči chudým? Pokud má policie opravdu zasahovat tímhle amatérským a autokratickým stylem, pak bych byl osobně mnohem raději kdyby byla přesně stejná jako brutální byrokracie starého Rakouska a Ruska. Podezření těchhle brutálních byrokracií jim totiž někdy dávalo odvahu vniknout do velkých domů.
Pravda o těchto záležitostech je prostá. Jsou to prostě náboženská pronásledování, ale jsou to ta pronásledování nejhorší, protože netrestají předáky, ale řadové členy. Tvrdit, že každá hadačka musí vědomě a záměrně podvádět je stejně intoleratní, jako tvrdit, že vědomě a záměrně klamat musí každý kalvinista. Jenže, když se svět pustil do kalvinistů, pustil se jejich předáků. V naší době je i intolerance podlézavá. S okultisty skromnějšího druhu zacházíme stejně jako s ateisty skromnějšího druhu. Učenci, kteří atheistické nauky vykládají v drahých magazínech, se těší vážnosti, nebo se jim dostává šlechtických titulů. Prostí lidé, kteří věří tomu, co ti velikáni tvrdí a říkají to, končí v kriminále. Stejného zacházení se se dostává ohromnému a fascinujícímu hnutí, které do značné míry převrátilo náš materialismus—hnutí zájmu o starodávná tajemství a věštění. Náležitě vzato je intolerantní označovat člověk za zločince, když se, jak to dělává vykladač osudu, označuje za stoupence nadpřirozena. Mnohem intolerantnější—jelikož je to hanebné—je chránit v moderních magazínech či bytech ty atheisty nebo okultisty, kteří si to mohou zaplatit a na zbytek pustit policisty, aby je honili jako psi vlky—a ovce. Moderní svět nemůže dál posílat lidi do vězení jen proto, že nemají na zaplacení pokut. A ještě méně si může dovolit dál trestat lidi za to, že pronáší proslovy, když nemají peníze, aby vydávali knihy. Musí se rozhodnout, co je široce vzato pravda a co je v úzkém smyslu lež a pak, když už má pronásledovat heretiky, pronásledovat ty mocné.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 104-107, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Navléknout se na Shakespeara (Illustrated London News 10. června 1911)

June 10, 1911 Dressing up for Shakespeare
 Když jsem nedávno sledoval dobře vedené představení Snu noci svatojanské, dospěl jsem náhle k přesvědčení, že by hra vypadal mnohem lépe, kdyby herci vystupovali v moderních kostýmech, nebo alespoň v každém případě v anglických kostýmech. Všichni si vzpomínáme, jak jsme v dětství slýchali o absurdní konvenčnosti, s níž hráli Garrick a paní Siddons, on Macbetha v paruce a fraku a ona lady Macbeth v krinolíně velké a tuhé jako kolo od vozu. Vždycky se o tom mluvilo jako o komickém ignorantství nebo nestoudném modernismu. Bylo to něco, jaky kdyby se Rosalinda objevila na scéně ve vikoriánských racionálních šatech a s bicyklem, jako kdyby Portia vstoupila na jeviště v paruce z žínic a a licousy. Já si ale tím, že by velcí muži a velké ženy, kteří v osmnáctém století založili anglickou scénu, byli takoví hlupáci a blázni, jak se jevili, zejména jak se jevili romantickým historikům a dychtivým archeologům devatenáctého století tolik jist nejsemt. Mám jakési podivné podezření, že Garrick a Siddons toho o oblékání věděli skoro tolik, kolik toho věděli o hraní.
Přinejmenším jeden rozdíl můžeme označit za zřejmý. Garrickovi příliš nezáleželo na Macbethově historickém kostýmu, záleželo mu na něm, ale přinejmenším tolik, jako na něm záleželo Shakespearovi. O prehistorickém a částečně mýtickém keltském náčelníkovi toho nevěděl mnoho, ale věděl víc, než Shakespeare a nelze si představit, že by mu to mohlo být víc lhostejné. Nu, viktoriánský věk se upřímně zajímal o temné a epické počátky Evropy, upřímně jej zajímali Piktové a Skotové, Kelti a Sasové, slepé plynutí ras a slepé puzení náboženství. Ossian a artušovský revival vzbudili zájem o vzdálené tmavovlasé muže, kteří asi nikdy neexistovali. Freeman, Carlyle a další teotonisté v nich vyvolali zájem o vzdálené světlovlasé muže, kteří téměř jistě nikdy neexistovali. Pusey a Pugin a první přívrženci High Church v nich probudili zájem o muže s oholenými hlavami (ať už byly původně světlé nebo tmavé), muže, kteří nepochybně existovali, ale jejich skutečné přednosti i vady by jejich moderní obdivovatele nepochybně velmi vyděsily. Za těchto okolností není divu, že naše doba pocítila zvědavost ohledně zřejmého, ale tajuplného Macbetha z temného věku. To vše ale nic nemění na konečném faktu, že totiž jediný Macbeth, na kterém kdy lidstvu sejde, bude Macbeth Shakespearův a ne Macbeth historický. Macbethův kilt a šaršoun Angli zajímal, když bývala romantická.
Stejně tak, pokud se Anglie stane republikou, budou ji obzvláště zajímat republikáni v Juliu Caesarovi. Stane-li se Anglie katolickou, bude ji obzvláště zajímat teorie cudné čistoty v Něco za něco. Ale zajímat se o tyto věci nebude nikdy to samé, jako zajímat se o Shakespeara. A pro člověka se zájmem o Shakespeara, kterého prostě zajímá, co měl Shakespeare na mysli, je Macbeth v napudřené paruce a pumpkách naprosto uspokojivý. Macbeth, jak ho Shakespeare líčí, se totiž mnohem víc podobá muži v pumpkách, než muži v kiltu. Jeho subtilní váhání a jeho sebevražedná nekajícnost náleží k bezedným spekulacím vysoce civilizované společnosti. „Zhasni, knůtku, zhasni“ se mnohem víc hodí pro poslední voskovou svíci po elegantním plese, než pro doutnající, leč vytrvalé ohně v železných koších, jež pravděpodobně planuly a doutnaly nad rychlými zločiny jedenáctého století. Skutečný Macbeth Duncana nejspíš zabil první zbraní, která byla po ruce a pak se vyzpovídal prvnímu knězi, který byl po ruce. Jisté je, že nikdy nemohl mít žádné takové pochybnosti o normálním uspokojení z toho, že je naživu. Ať už byl jakkoliv politováníhodně nedbalý, pokud šlo o důležitost Duncanova života, zdá se mi, že s důležitostí svého vlastního života měl jen velmi nepatrné filosofické problémy. V temném věku byli všichni lidé optimisty stejně, jako jsou optimisty děti a zvířata. Šílenství Shakespearova Macbetha ladí se svícemi a hedvábnými punčochami. Šílenství se objevuje toliko ve věku rozumu.
Jelikož mám tedy daleko k opovrhování Garrickovým anachronismem, rád bych ho viděl napodobovaný. Shakespeare si vzal Theseův příběh z Athéh a Macbethův ze Skotska a jsem přesvědčen, že poté, co si z rozpaky všiml jmen obou zemí v záznamu, už si na ně nikdy znovu nevzpomněl. Macbeth není Skot, ale člověk jako takový. Ovšem Theseus nejen že není Athéňan, on je ve skutečnosti a nezaměnitelně Angličan. Théseus je super-squire, nejlepší verze anglického venkovského gentlemana, lepší než Wardle v Pickwickovi. Vévoda athénský je vévoda, ale ne z Athén. Ono svobodné město je vzdáleno tisíce mil.
Kdyby Theseus vystoupil na jeviště v kamaších nebo loveckém kabátě, kdyby tkadlec Klubko nosil halenu, kdyby Hermia a Helena byly oblečeny jako dvě moderní anglické školačky, od Shakespeara bychom se neodchylovali, ba naopak bychom se k němu vraceli. Studená, klasická sukna (které jemu nejspíš nikdy nepřišly na mysl ani ve snu, ale do kterých my halíme Aegistha či Hippolytu), nejsou jen na obtíž, ale jsou přímo falešné. Mylně vykládají celý smysl hry. Smysl hry je totiž v tom, že maličkosti i velké věci v životě se zatoulávají na pomezí neznáma. Že zrovna tak, jako může člověk upadnout mezi démony pro chorobný zločin nebo se ocitnout mezi anděly pro trochu zbožnosti či lítosti, tak se může ocitnout v pohádkové zemi víl kvůli laskavému laškování nebo fantazírující žárlivosti. Fakt, že zadní vrátka vedou do světa elfů jen zdůrazňuje důvody, proč ponechat popředí dobře známé, ba prosaické. I víly jsou totiž velmi blízké až sousedské a lidské bytosti proto musí být velice lidské, aby způsobily fantastický kontrast. A u Shakespeara velmi lidští jsou. Saň Hermia a čára Helena jsou prostě jen dvě moderní dívky, které se snadno rozruší. Hippolyta nikdy nebyla Amazonka, možná kdysi byla sufražetkou. Theseus je gentleman a to je něco docela jiného než řecký oligarcha. Ona zlatá příroda, která používá samotnou kulturu jako omluvu neohrabanosti nekulturních je cosi docela specifického pro ony lenivější křesťanské země, kde se vyvinul křesťanský gentleman—
For nothing this world can be amiss /When simpleness and duty render it. (Co z prosté oddanosti pochází/nemůže přece vyznít nepatřičně překl. Martin Hilský pozn. překl.)
Nebo v onom ušlechtilém zlomku skeptické velkomyslnosti, který byl z posledního představení nezodpovědně vyškrtnut—
The best in this kind are but shadows; and the worst are no worse if imagination amend them. (I nejlepší herci jsou jen stíny a ti nejhorší zas nejsou tak špatní, když je fantasie vylepší. překl. Martin Hilský pozn. překl.)
Tohle jsou očividně lehké a smířlivé poznámky nějakého laskavého ale kultivovaného sqirea, který před svými hosty nebude předstírat, že hra je dobrá, ale nedá hercům najevo, že si myslí, že je špatná. Athénský tory, třeba Aristophanes, by ale o špatné hře zcela jistě takhle nemluvil.
Jelikož je ale celá hra kostýmovaná a hraná v přítomnosti, celá idea se převrací. Nezdá se, že jsem se vyplížili z lidského domu do přírodního lesa a tam našli něco nadlidského a nadpřirozeného. Smrtelníci nám, v jejich tunikách a tógách, přijdou vzdálenější, než víly v jejich kápích a špičatých čapkách. Setkání s anglickými elfy poté, co jsme potkali řecké bohy, je pravým opakem vyvrcholení. Stejný omyl se kupodivu stal v jediné hře, jež stojí za to, aby o ní padla zmínka v jedné ulici se Snem noci svatojanské, totiž Peteru Panovi. Pan Berrie měl vážně vynechat vílího psa, který ukládá děti do postele. Kdyby děti takového psa měly, nikdy by se nechtěly vydat do pohádkové vílí země.
Tahle chyba či faleš se v Peteru Panovi samozřejmě opakuje v podivném a těžkopádném příběhu otce uvázaného k psí boudě. Zde je to ostatně mnohem horší: člověku podobný pes byl totiž pěkný a dojemný, člověk podobný psu byl potupný a odporný. Je to ale pořád jeden a týž omyl, omyl který zeslabuje jinak triumfální poesii a vtip páně Barrieho hry, a zeslabuje veškeré naše nynější pojednávání pohádkových her. Pohádková země víl je místem reálných skutečností, prostých zákonů a rozhodného příběhu. Herci Snu noci svatojanské si zřejmě myslili, že hra má být chaotická. Klauni si mysleli, že musí pořád vyvádět klaunské kousky. Ve skutečnosti je ale právě vážnost—ba svědomitost—vesnických buranů spřízněná s tajemstvím krajiny a příběhu.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 99-103, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988