Navléknout se na Shakespeara (Illustrated London News 10. června 1911)

June 10, 1911 Dressing up for Shakespeare
 Když jsem nedávno sledoval dobře vedené představení Snu noci svatojanské, dospěl jsem náhle k přesvědčení, že by hra vypadal mnohem lépe, kdyby herci vystupovali v moderních kostýmech, nebo alespoň v každém případě v anglických kostýmech. Všichni si vzpomínáme, jak jsme v dětství slýchali o absurdní konvenčnosti, s níž hráli Garrick a paní Siddons, on Macbetha v paruce a fraku a ona lady Macbeth v krinolíně velké a tuhé jako kolo od vozu. Vždycky se o tom mluvilo jako o komickém ignorantství nebo nestoudném modernismu. Bylo to něco, jaky kdyby se Rosalinda objevila na scéně ve vikoriánských racionálních šatech a s bicyklem, jako kdyby Portia vstoupila na jeviště v paruce z žínic a a licousy. Já si ale tím, že by velcí muži a velké ženy, kteří v osmnáctém století založili anglickou scénu, byli takoví hlupáci a blázni, jak se jevili, zejména jak se jevili romantickým historikům a dychtivým archeologům devatenáctého století tolik jist nejsemt. Mám jakési podivné podezření, že Garrick a Siddons toho o oblékání věděli skoro tolik, kolik toho věděli o hraní.
Přinejmenším jeden rozdíl můžeme označit za zřejmý. Garrickovi příliš nezáleželo na Macbethově historickém kostýmu, záleželo mu na něm, ale přinejmenším tolik, jako na něm záleželo Shakespearovi. O prehistorickém a částečně mýtickém keltském náčelníkovi toho nevěděl mnoho, ale věděl víc, než Shakespeare a nelze si představit, že by mu to mohlo být víc lhostejné. Nu, viktoriánský věk se upřímně zajímal o temné a epické počátky Evropy, upřímně jej zajímali Piktové a Skotové, Kelti a Sasové, slepé plynutí ras a slepé puzení náboženství. Ossian a artušovský revival vzbudili zájem o vzdálené tmavovlasé muže, kteří asi nikdy neexistovali. Freeman, Carlyle a další teotonisté v nich vyvolali zájem o vzdálené světlovlasé muže, kteří téměř jistě nikdy neexistovali. Pusey a Pugin a první přívrženci High Church v nich probudili zájem o muže s oholenými hlavami (ať už byly původně světlé nebo tmavé), muže, kteří nepochybně existovali, ale jejich skutečné přednosti i vady by jejich moderní obdivovatele nepochybně velmi vyděsily. Za těchto okolností není divu, že naše doba pocítila zvědavost ohledně zřejmého, ale tajuplného Macbetha z temného věku. To vše ale nic nemění na konečném faktu, že totiž jediný Macbeth, na kterém kdy lidstvu sejde, bude Macbeth Shakespearův a ne Macbeth historický. Macbethův kilt a šaršoun Angli zajímal, když bývala romantická.
Stejně tak, pokud se Anglie stane republikou, budou ji obzvláště zajímat republikáni v Juliu Caesarovi. Stane-li se Anglie katolickou, bude ji obzvláště zajímat teorie cudné čistoty v Něco za něco. Ale zajímat se o tyto věci nebude nikdy to samé, jako zajímat se o Shakespeara. A pro člověka se zájmem o Shakespeara, kterého prostě zajímá, co měl Shakespeare na mysli, je Macbeth v napudřené paruce a pumpkách naprosto uspokojivý. Macbeth, jak ho Shakespeare líčí, se totiž mnohem víc podobá muži v pumpkách, než muži v kiltu. Jeho subtilní váhání a jeho sebevražedná nekajícnost náleží k bezedným spekulacím vysoce civilizované společnosti. „Zhasni, knůtku, zhasni“ se mnohem víc hodí pro poslední voskovou svíci po elegantním plese, než pro doutnající, leč vytrvalé ohně v železných koších, jež pravděpodobně planuly a doutnaly nad rychlými zločiny jedenáctého století. Skutečný Macbeth Duncana nejspíš zabil první zbraní, která byla po ruce a pak se vyzpovídal prvnímu knězi, který byl po ruce. Jisté je, že nikdy nemohl mít žádné takové pochybnosti o normálním uspokojení z toho, že je naživu. Ať už byl jakkoliv politováníhodně nedbalý, pokud šlo o důležitost Duncanova života, zdá se mi, že s důležitostí svého vlastního života měl jen velmi nepatrné filosofické problémy. V temném věku byli všichni lidé optimisty stejně, jako jsou optimisty děti a zvířata. Šílenství Shakespearova Macbetha ladí se svícemi a hedvábnými punčochami. Šílenství se objevuje toliko ve věku rozumu.
Jelikož mám tedy daleko k opovrhování Garrickovým anachronismem, rád bych ho viděl napodobovaný. Shakespeare si vzal Theseův příběh z Athéh a Macbethův ze Skotska a jsem přesvědčen, že poté, co si z rozpaky všiml jmen obou zemí v záznamu, už si na ně nikdy znovu nevzpomněl. Macbeth není Skot, ale člověk jako takový. Ovšem Theseus nejen že není Athéňan, on je ve skutečnosti a nezaměnitelně Angličan. Théseus je super-squire, nejlepší verze anglického venkovského gentlemana, lepší než Wardle v Pickwickovi. Vévoda athénský je vévoda, ale ne z Athén. Ono svobodné město je vzdáleno tisíce mil.
Kdyby Theseus vystoupil na jeviště v kamaších nebo loveckém kabátě, kdyby tkadlec Klubko nosil halenu, kdyby Hermia a Helena byly oblečeny jako dvě moderní anglické školačky, od Shakespeara bychom se neodchylovali, ba naopak bychom se k němu vraceli. Studená, klasická sukna (které jemu nejspíš nikdy nepřišly na mysl ani ve snu, ale do kterých my halíme Aegistha či Hippolytu), nejsou jen na obtíž, ale jsou přímo falešné. Mylně vykládají celý smysl hry. Smysl hry je totiž v tom, že maličkosti i velké věci v životě se zatoulávají na pomezí neznáma. Že zrovna tak, jako může člověk upadnout mezi démony pro chorobný zločin nebo se ocitnout mezi anděly pro trochu zbožnosti či lítosti, tak se může ocitnout v pohádkové zemi víl kvůli laskavému laškování nebo fantazírující žárlivosti. Fakt, že zadní vrátka vedou do světa elfů jen zdůrazňuje důvody, proč ponechat popředí dobře známé, ba prosaické. I víly jsou totiž velmi blízké až sousedské a lidské bytosti proto musí být velice lidské, aby způsobily fantastický kontrast. A u Shakespeara velmi lidští jsou. Saň Hermia a čára Helena jsou prostě jen dvě moderní dívky, které se snadno rozruší. Hippolyta nikdy nebyla Amazonka, možná kdysi byla sufražetkou. Theseus je gentleman a to je něco docela jiného než řecký oligarcha. Ona zlatá příroda, která používá samotnou kulturu jako omluvu neohrabanosti nekulturních je cosi docela specifického pro ony lenivější křesťanské země, kde se vyvinul křesťanský gentleman—
For nothing this world can be amiss /When simpleness and duty render it. (Co z prosté oddanosti pochází/nemůže přece vyznít nepatřičně překl. Martin Hilský pozn. překl.)
Nebo v onom ušlechtilém zlomku skeptické velkomyslnosti, který byl z posledního představení nezodpovědně vyškrtnut—
The best in this kind are but shadows; and the worst are no worse if imagination amend them. (I nejlepší herci jsou jen stíny a ti nejhorší zas nejsou tak špatní, když je fantasie vylepší. překl. Martin Hilský pozn. překl.)
Tohle jsou očividně lehké a smířlivé poznámky nějakého laskavého ale kultivovaného sqirea, který před svými hosty nebude předstírat, že hra je dobrá, ale nedá hercům najevo, že si myslí, že je špatná. Athénský tory, třeba Aristophanes, by ale o špatné hře zcela jistě takhle nemluvil.
Jelikož je ale celá hra kostýmovaná a hraná v přítomnosti, celá idea se převrací. Nezdá se, že jsem se vyplížili z lidského domu do přírodního lesa a tam našli něco nadlidského a nadpřirozeného. Smrtelníci nám, v jejich tunikách a tógách, přijdou vzdálenější, než víly v jejich kápích a špičatých čapkách. Setkání s anglickými elfy poté, co jsme potkali řecké bohy, je pravým opakem vyvrcholení. Stejný omyl se kupodivu stal v jediné hře, jež stojí za to, aby o ní padla zmínka v jedné ulici se Snem noci svatojanské, totiž Peteru Panovi. Pan Berrie měl vážně vynechat vílího psa, který ukládá děti do postele. Kdyby děti takového psa měly, nikdy by se nechtěly vydat do pohádkové vílí země.
Tahle chyba či faleš se v Peteru Panovi samozřejmě opakuje v podivném a těžkopádném příběhu otce uvázaného k psí boudě. Zde je to ostatně mnohem horší: člověku podobný pes byl totiž pěkný a dojemný, člověk podobný psu byl potupný a odporný. Je to ale pořád jeden a týž omyl, omyl který zeslabuje jinak triumfální poesii a vtip páně Barrieho hry, a zeslabuje veškeré naše nynější pojednávání pohádkových her. Pohádková země víl je místem reálných skutečností, prostých zákonů a rozhodného příběhu. Herci Snu noci svatojanské si zřejmě myslili, že hra má být chaotická. Klauni si mysleli, že musí pořád vyvádět klaunské kousky. Ve skutečnosti je ale právě vážnost—ba svědomitost—vesnických buranů spřízněná s tajemstvím krajiny a příběhu.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 99-103, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s