Trestání drobných provinilců (Illustrated London News 17. června 1911)

June 17, 1911 Persecuting Small Offenders

Jak člověk stárne, jeví se většina věcí prostší a lepší. Pár jich začíná být prostších a zlejších. V mládí jsme se všichni zmítali nad množstvím jakoby nesouvisejících hádanek, které mají v reálném životě cynickou jednotu. Všichni si ty nevinné otázky pamatujeme: proč je ve větší vážnosti brát si hypotéku, než nosit věci do zastavárny, proč je velkoobchod méně obyčejný než přímý prodej, proč některé Židy zastaví v Portsmouthu a jiným strojí hostiny na Park Lane, proč hostince u cesty zavírají časně a bary ve West Endu zůstávají otevřené do noci, proč slýcháme více o krutém vyhánění Židů než o krutém vyhánění cikánů, proč jsou někteří veřejní činitelé ve svých úřadech a proč jiní nejsou v žaláři, proč existují muži v uniformách, kteří varují motoristy před policií, ale nejsou žádní uniformovaní muži, kteří by před policisty varovali zloděje, a proč by měli mít multimilionáři vůbec nějakou pozemskou důležitost. To jsou všechno věci, které trýznily naši čistou mysl v mládí. Všechny mají, žel!, velmi prosté vysvětlení: že totiž peníze jsou velmi mocné, lidé že z nich mají strach a to i ti, kteří vládnou.
Jeden zcela praktický příklad, úplně jiný, než tyhle, podal nedávno jeden liberální poslanec parlamentu. Ptal se vlády, proč jsou chudí cikáni posíláni do vězení za to, že hádají z ruky, když proti módním a oblíbeným věštcům ve West Endu nikdo nic nepodniká. Chudák politik, kterému připadlo přednést neosobní odpověď vlády, jednoduše slovo od slova recitoval odpověď přechozího ministra vnitra. Zněla takhle–

Dle zákona o potulce z roku 1824, se má každá osoba užívající k obtěžování a podvádění kohokoliv z poddaných Jeho Veličenstva jakýchkoliv prohnaných klamů, ať hádání z ruky, či jiných, považovat za lumpa a tuláka a v případě usvědčení podléhá trestu vězení. Sama praktika hádání z ruky, pokud vím, nezákonná není. Podstatou zákonem stanoveného provinění je záměr vnutit se a cílem chránit mladé a nevědomé. Policie má pokyny dohlížet na podezřelé případy a kdykoliv jsou dobré důvody domnívat se, že dochází k podvodu či vnucování, bude jí nařízeno vést stíhání.

Opravdu si myslím, že tohle je jedna z nejšíleněji nelogických odpovědí na položenou otázku od té doby, co člověk dostal rozum. Pokud vůbec dává nějaký smysl, pak ten, že hádání z ruky lze trestat pro vážně míněný pokus o podvod. Nelze přitom mít ani tu nejmenší pochybnost, že věštkyně vykládající z ruky ve West Endu se o podvádění (je-li to podvádění) dopouští s mnohem vážnějším úmyslem, než hadačka na Hampstead Heath nebo Bromley Common. Není pochyb, že se pokouší oklamat více a není pochyb o tom, že více klame. Potulná hadačka obyčejně mluví v atmosféře žertu a váhání. Módní vykladačka se staví jako dokonalá dáma s mimořádnými okultními informacemi. Žije v hezkých pokojích zkrášlených uměleckými závěsy a ozdobami. Obyčejně se hlásí k orientálním náboženstvím, jejichž filosofie je v Asii reálným faktem a v Evropě velmi rozšířenou pohádkou. Není sporu o o tom, že má-li být jakákoliv osoba „používající prohnaných klamů“ k „vnucování komukoliv z poddaných Jejího Veličenstva, považována za lumpa a pobudu“, pak je čarodějnice z West Endu horším lumpem, než čarodějnice z mizerného vřesoviska. Její prohnanost je větší a vnucování úplnější. V této věci prostě není srovnání mezi vážnou dámou, která nám povídá o tom, jak moudrost předků vede naše kroky a chichotavou cikánkou, která jen chce, abychom jí přejeli dlaň šestipencí. Právě bohatá, netrestaná vykladačka je považována za orákulum. Právě chudá, trestaná hadačka je obvykle braná pobavení. Je-li cílem zákona „chránit mladé a nevědomé“, pak už by bylo lepší, kdyby je chránil před skutečnými nebezpečími. I bohatí jsou občas mladí a bohatí jsou také vždycky nevědomí. Tedy chci říct, že jsou nevědomí o mnoha věcech, které znají venkovské děvečky, nemluvě o tom (když už na to přišla řeč), že o hádání z ruky neví nikdo nic, vykladačky v to počítaje. Hlavní pravda je ovšem naprosto úsečná a není na ni co říct. Venkovská děvečka se sice může radit s nějakým křenícím se tulákem o svých milostných záležitostech, nakonec ale nejspíš udělá, co už chtěla před tím. Kolem mastičkáře od karavany není žádná vážná atmosféra. Ovšem mladé děvče z lepších kruhů, obtížené cennými papíry a potrefené buddismem se bude opravdu a ve vší vážností radit s mystičkou z Mayfair. Investovat či prodávat bude v souladu se starověkou moudrostí nebo věčnými principy. Může se jít nakonec opravdu stát, že zjistí, že je bankrot dřív, než najde cestu do banky.
A nakonec, pokud má někdo nejmenší pochyby o pravém důvodu, proč bohatí čarodějové zůstávají bez postihu, ať se jen podívá na ony poslední šokující věty o moci policie. Policisté mají „sledovat podezřelé případy a tam, kde je dobrý důvod věřit….“ Dobré nebe! Jak bychom asi takové věty citovali, kdyby byly adresovány ruským policistům s cílem předejít vyhození nějakého města do vzduchu a ne britským policistům s cílem předejít nějakým nesmyslům s dlaní nějaké hloupé holky! Policajtům se prostě řekne, aby hlídali jako ostříži a zakročili jako despotové, kde a jak mají ale hlídat? Chce se po nás, abychom věřili, že budou hlídat za zdobenými závěsy Věštecké jeskyně v Belgravii? Opravdu budou naslouchat celému hovoru mezi vévodkyní z Wessexu a její oblíbenou vykladačkou? Věří tomu vládnoucí třída? Snesla by to vládnoucí třída? Copak není docela zřejmé, že všechny tyhle řeči o o „dohlížení“ znamenají dohlížení na lidi, kteří se toulají po cestách—že všechno tohle „podezření“ znamená prostě podezíravost vůči chudým? Pokud má policie opravdu zasahovat tímhle amatérským a autokratickým stylem, pak bych byl osobně mnohem raději kdyby byla přesně stejná jako brutální byrokracie starého Rakouska a Ruska. Podezření těchhle brutálních byrokracií jim totiž někdy dávalo odvahu vniknout do velkých domů.
Pravda o těchto záležitostech je prostá. Jsou to prostě náboženská pronásledování, ale jsou to ta pronásledování nejhorší, protože netrestají předáky, ale řadové členy. Tvrdit, že každá hadačka musí vědomě a záměrně podvádět je stejně intoleratní, jako tvrdit, že vědomě a záměrně klamat musí každý kalvinista. Jenže, když se svět pustil do kalvinistů, pustil se jejich předáků. V naší době je i intolerance podlézavá. S okultisty skromnějšího druhu zacházíme stejně jako s ateisty skromnějšího druhu. Učenci, kteří atheistické nauky vykládají v drahých magazínech, se těší vážnosti, nebo se jim dostává šlechtických titulů. Prostí lidé, kteří věří tomu, co ti velikáni tvrdí a říkají to, končí v kriminále. Stejného zacházení se se dostává ohromnému a fascinujícímu hnutí, které do značné míry převrátilo náš materialismus—hnutí zájmu o starodávná tajemství a věštění. Náležitě vzato je intolerantní označovat člověk za zločince, když se, jak to dělává vykladač osudu, označuje za stoupence nadpřirozena. Mnohem intolerantnější—jelikož je to hanebné—je chránit v moderních magazínech či bytech ty atheisty nebo okultisty, kteří si to mohou zaplatit a na zbytek pustit policisty, aby je honili jako psi vlky—a ovce. Moderní svět nemůže dál posílat lidi do vězení jen proto, že nemají na zaplacení pokut. A ještě méně si může dovolit dál trestat lidi za to, že pronáší proslovy, když nemají peníze, aby vydávali knihy. Musí se rozhodnout, co je široce vzato pravda a co je v úzkém smyslu lež a pak, když už má pronásledovat heretiky, pronásledovat ty mocné.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 104-107, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s