Bacon a Shakespeare (Illustrated London News 24. června 1911)

June 24, 1911 Bacon and Shakespeare
Rád bych využil příležitosti, kterou mi dává tento sloupek, abych publikoval opravu své interpretace autora, jehož si vážím. Pan G. G. Greenwood napsal nedávno knihu ne proto, aby dokázal, že Shakespearovo dílo napsal Bacon, ale jen proto, aby dokázal, že Shakespeara nenapsal Shakespeare. Svou črtu stratfordského Shakespeara začala poukazem, že Stratford nebyl v alžbětinské době zrovna, řečeno Greenwoodovými slovy, příznivou chůvou pro poetické dítě, že to bylo město chmurné a plné hromad odpadků. Vysvětlil též, že Shakespearova matka nebyla ani zdaleka velká dáma, ale spíše cosi jako klopotná dříč. Zdálo se mi, že tato dvě tvrzení byla součástí obecného předpokladu, že se Shakespeare s ohledem na svůj původ a vychování pro vysokou literaturu nehodil a na tom základě jsem jej také kritizoval. V poznámce ve své nejnovější knize mně pan Greenwood ujišťuje, že tyto náznaky neměly být vážně míněným argumentem proti Shakespearovu autorství, ale jen drobnými detaily, které musí každý člověk zmínit, když píše i jen krátkou biografii někoho jiného. Je myslím jen spravedlivé, abych toto odmítnutí zmínil a rozšířil dál, a velmi s jsem si oddechl, že pan Greenwood, jehož inteligenci upřímně obdivuji, považuje takové argumenty proti Shakespearovu autorství za únavné či pošetilé. Je mi líto, že jsem se mylně domníval, že hromady odpadků či sedřená žena patřily k jeho vážně míněným výhrady. Kdyby ho ale zajímalo, jak jsem ke svému omylu došel, mohu mu to říct docela otevřeně. Je to proto, že mnohé další a vážně míněné argumenty mají zhruba stejnou hodnotu. Zda Shakespeara napsal Shakespeare nevím, a je mi to docela jedno, pokud mi ale pan Greenwood vyčítá nevědomost nebo lhostejnost, zcela mu uniká smysl veřejné polemiky nebo veřejného mínění. On je svědek v postavení znalce, já jsem porotce. Nijak si nenárokuji, že bych fakta znal lépe než on, mám ale právo říci, zda předložená fakta dokazují a potvrzují jeho věc. A já tvrdím, že nedokazují.
Rád bych tedy, aby pan Greenwood pochopil, že pokud se ho některé z mých květnatých gest dotklo jako nepřiměřené nebo unfair, není to proto, že by pocházely z nějakého patriotismu vůči Stratfordu nad Avonou nebo hněvu vůči Baconovi a ještě méně z hněvu vůči samotnému Greenwoodovi. Pochází z hluboké netrpělivosti s jistým druhem argumentace používané ohledně vážnějších věcí, než je nějaký divadelní herec z Warwickhsire. Pořád si myslím, že pan Greenwood je nevědomky ovlivněn hlubokým antipopulárním předsudkem moderních intelektuálů. Jestliže ho ale kterýkoliv z mých způsobů, jako to vyjádřit, uráží, nehodlám na nich ani na okamžik trvat. Příliš mi záleží na tom, abych s ním mohl diskutovat, než abych se s ním hádal. A abych dokázal, že chci hrát fair, budu okamžitě souhlasit, že mnozí z páně Greenwoodových stratfordiánských oponentů používají, zdá se, stejně upjatý a pedantický druh argumentace jako on—argumenty jmény a paralelami a mánií po shodách okolností. Pokud tedy pan Greenwood tvrdí, že nějaký směšný chlapík ze Stratfordu nemohl začít svou dráhu dílem tak klasicky vytříbeným a uhlazeným jako je Venuše a Adonis, odpovídají někteří z jeho protivníků, že případy podobných neškolených géniů existují: že paralelou byl Bunyan, že paralelou byl Burns, že Plautus byl přesnou paralelou. Pan Greeenwod opáčí, že všechny tyto příklady patří do jiné třídy a tak pokračují dál a dál. Nu já myslím, že je to z každé strany špatný způsob vedení sporu. V životě žádné paralely, ve smyslu geometrických rovnoběžek, nejsou. Dějiny se nikdy neopakují. Existuje obecný princip zdravého rozumu, který lze vztáhnout za všechny případy. A ten nesporně zní: nedělit lidi hrubě na vzdělané a ignoranty, nepronášet dogmatické soudy o tom, co „věděli“ nebo „vědět nemohli“, ale snažit se představit si lidi minulosti jako lidi, mrtvé, jako by žili, vnímat a cítit jejich společnost a pak odhadovat (jak to člověk dělá ve svém vlastním všednodenním životě), která kultura byla opravdu „v koutě“ a která kultura byla opravdu „ve vzduchu.“
Vezmu jeden z předkládaný případů. Uvažme, že bych panu Greenwoodovi řekl „Vy si opravdu myslíte, že se Burns, chudý presbyteriánský zemědělský dělník osmnáctého století, mohl zajímat o středověké právo a být v něm hluboce sečtělý, vyznat se v „suzerainity“ a jus divinum králů třináctého století, které často mátlo i papeže nebo sv. Ludvíka? “ Kdybych se takhle zeptal, předpokládám, že by mi odpověděl: „Ne, nemyslím, že by to bylo příliš pravděpodobné.“ Představme si pak, že bych udeřil do stolu s triumfálním výkřikem a zvolal: „Jak tedy potom vysvětlíte jeho detailní zájem o Wallace a Bruce a o odpor proti Edwardu I.“ Odvětil by, že k nějakému speciálnímu vědění bývá více cest, než jedna, a že i když se osmnácté století nezajímalo o středověké mezinárodní právo jehož se dovolával Edward I., o romantické přihlašování se k národnosti, jež představuje Bruce, zájem mělo. Pokud bychom se tedy jednou nadýchli vzduchu jeho doby, cítili bychom, že Burns nemohl vědět mnoho o Ludvíku IX., ale o Edwardu I. toho mohl vědět ohromnou spoustu.
Nebo, abych vzal jiný příklad, představme si, že bych řekl: „Mohl Bunyan citovat ze starověkého autora žijícího poblíž Kartága?“ Instinktivní odpověď pana Greenwooda by zněla „Ne“. Jakmile by ale zjistil, že myslím sv. Augustina, zvolal by „Stop. To je zcela jiná věc. Augustinovu větu Bunyan mohl, ze dvou důvodů, použít. Sám sice Augustina nečetl, ale četl spoustu puritánských theologů, kteří ano. A za druhé byl sám zapálený pro tytéž problémy milosti a předurčení, že mohl k téže křižovatce polemiky dospět přirozeně sám.“ Když se nadechneme vzduchu jeho doby, pocítíme, že Bunyan nevěděl nic o papežích, ale hodně toho mohl získat od Otců.
Musíme vnímat unikátní atmosféru každého případu. Pan Greenwood nesmí jen vykládat „Burns, Bunyan a stratfordský Shakespeare byli jen klauni—proto jejich díla—i pokud jsou dobrá—musí být vesnická.“ Burns nebyl klaun a ani nepsal v dialektu, na rozdíl od toho z Warcwickshire. Byl to svobodný, dobře vzdělaný rolník a psal skotskou řečí, v níž byly zapsané skotské zákony, přirozeně proto věděl víc o skotské historii, než o čemkoliv ostatním. Bunyan nebyl klaun, byl to úzce zaměřený, působivý malý obchodník z Midlands, patřící do doby a ke klice posedlé theologií, proto přirozeně věděl víc o theologii, než o čemkoliv jiném. A stratfordský Shakespeare nebyl klaun: byl to mladý muž z venkova, který se dal k divadlu, bohém, hospodský povaleč a příživník umění. Proto přirozeně věděl víc o mythologii a madrigalech, než o čemkoliv ostatním. Lidé téhle sorty bývají docela často nezpůsobilí pořádně psát. Nikdy se ale o nich nedá říct, že by nedokázali mluvit jakýmkoliv žargonem narážek a citátů, který ke zrovna mezi bohémou aktuální. Každý, kdo zná nějaký takový svět (například moderní Fleet Street), ví, že samotnou atmosférou a podstatou takového světa je, že vedete řeči o věcech, kterým nerozumíte. Nepřekvapilo by mně, pokud by chlapík ze Stratfordu za sebou zanechal elegantní a originální rukopis řeckého jambického verše, nikdo ale netvrdí, že po něm něco takového zůstalo. Vůbec mě nepřekvapuje, že by napsal elegantní anglickou báseň o Venuši a Adonisovi v „klasickém stylu“. „Klasickým stylem“ byl nejspíš denně ohlušován. To už by mě muselo překvapit, když by labouristický předák z dolů nebo sléváren dokázal napsat dlouhá slova jako „ekonomický“ nebo „mezinárodní“.
Vezmu svůj vlastní případ, jako jediný, kterým si mohu být jistý. Vím, že Karel Marx hlásal, že průmyslová společnost míří k nevyhnutelnému střetu zájmů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, který je natolik polarizující, že musí být konečný. Jeho knihu jsem nikdy nečetl. Německy číst neumím a kdybych uměl, neměl bych začínat Karla Marxe číst. Pan Greenwood říká, že ozvěny Ovidia atd u Shakespeara lze vysvětlit buď jako neznámé překlady nebo ustálená rčení. Já jsem ale nikdy žádný překlad Karla Marxe neviděl, ani nevím, jestli nějaký existuje a rozhodně jsem neslyšel žádného venkovana opakovat příslovečný veršík—
Old Karl Marx, Herr Karl Marx, Set the bankers against their clerks. (starý Karel Marx, Herr Karel Marx postavil bankéře proti jejich pokladníkům)
Věřím presto, že dokážu správně citovat některé ze skutečných Marxových formulí. Znám je prostě tak, jako Shakespeare znal příběhy o Venuši, protože je slyším stokrát denně, protože žiji ve své době.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 107-111, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s