Náboženství, politika a povinnost (Illustrated London News 29. července 1911)

July 29, 1911 Religion, Politics and Duty

Šéfredaktor The Illustrated London mě onehdy výtečně usadil, když mi připomněl, že jsem obrátil trasu korunovačního průvodu. Mohu k tomu říct jen tolik, že jsem se přesně držel přesného popisu v jedněch novinách. Možná mě mělo napadnout, když už jsem sám novinář, že novinám nemám jen tak věřit. Zřejmě s tím nepůjde udělat nic jiného, než uspořádat korunovaci ještě jednou, aby se uvedla do souladu s tímto listem. Dává mi to ale také záminku, abych se zmnil o jedné z mnoha ozvěn této události.
V mnoha vlivných kruzích si všímám snah škrtnout ze státní hymny nejlepší verš. Je to příznačné pro mnohé z našich „reforem“, které vzcházejí z pocitu vytříbenosti a ne ze smyslu pro to, co je správné. Když říkám nejlepší verš, myslím který mate a kazí triky všech nepřátel státu. A za nejlepší jej označuji proto, že díle, které nikdo nijak zvlášť nechválí ani nechrání z důvodů literárních, je nejzvláštněji národní, nejjedinečnější, nejupřímnější a nejenergičtější a také zdaleka nejdemokratičtější. „God Save the King“ jako báseň nikdo nevynáší stejně vysoko jako „Mariners of England“ zrovna tak, jako obrázek Johna Bulla nikdo nevynáší jako něco podobně krásného a souměrného jako je třeba Donatellův Sv. Jiří. Je to vlastecká zvláštnost a nejzvláštnější a nejvlastenečtější je na ní právě ta část, kterou chtějí tihle lidé škrtnout. A eticky je ona část též výtečná.

Confound their politics, /Frustrate their knavish tricks, (pletichy jejich zmař/nízkostí uchraň nás pozn. překl.)
sice není možná dobrá poesie, ale křesťanská morálka je to velmi dobrá a zdravá. Pokud se dějí nějaké nízkosti a špinavosti modlíme se doufám všichni, abychom jich byli uchráněni. A pokud jde maření politických pletich, mnozí z nás začali pro tu myšlenku mít pochopení od té doby, co jsme probádali způsoby chování našich marných politiků. Báseň nijak neuvádí, koho odsuzuje, vyjma toho, že jde o nepřátele krále, který je ve všech takových symbolických písních symbolem státního společenství. Osobně jsem toho mínění, že nejhorší královi nepřátele často sedají v jeho vlastní radě a že nejhorší agresoři a ničiteli Anglie často mívají přední místa v senátu (nebudu říkat v synagoze abych předešel nedorozumění /autor nejspíš naráží hlavně na evangelijní odsudky bohatých necitelných farizejů, kteří obsazují „přední místa v synagogách“ pozn. překl./), to mi ale nebrání v tom, abych hymnu nezpíval s chutí a nadšením.
Lidé vytříbeného vkusu a zájmů (mrzkých těch nízkostí ochraňuj nás!) nepochopí, že pokud jste vůči něčemu loyální a chcete to chránit, musíte uznat, že to má nebo může mít nepřátele, vy musíte doufat, že nepřátelé neuspějí. Skutečná drzost, pokud tu nějaká je, by spočívala ve volání „Bůh chraň krále“—ve vzývání Universálního a Věčného, aby se postaralo o jednoho konkrétního kmenového náčelníka na jednom malicherném ostrůvku. Nepochybně ale, pokud máme právo žádat Boha, aby ochránil jeho, máte právo jej také žádat, aby zmařil plány těch, kdo se pokouší zničit: ty dvě vědy prostě znamenají jedno a to samé. Nepochopení tak zřejmého faktu je jen částí oné bláhové zapomnětlivosti pokud jde o skutečnou etiku boje, která je stejně zlověstná, ať už nabývá podob hurávlasteneckých nebo pacificistkých. Nejenže je armáda hlavní složkou našich průvodů, ale zdá se, že mašírování v průvodech se považuje za hlavní činnost naší armády. Zbraně nesmí být, z žádného úhlu pohledu, na parádu. Nechovám nejmenší úctu k permanentní válečné horečce, nebo zálibě ve výbojích, která (jak se říká) tasí meč a zahodí pochvu. V ještě menší vážnosti ale mám onu arogantní etiketu, která si ponechává v ruce pochvu poté, co zahodila meč. A jedním z důsledku tohoto militarismu maškarního stylu je opomíjení nejholeších a nosných principů boje.
Není v naší době nic ubožejšího, než myšlenka, že můžeme chovat pro něco zvláštní nadšení, pokud je to v bezpeční, aniž bychom se tím zavazovali, že takovou věc budeme zastávat, octne-li se v ohrožení. Oddanost nemůže mít hranice. Nemůže mít hranice, které by nebyly bariérou. Pokud si nemyslíte, že je lidstvo posvátné bratrstvo, které je nutno všude ctít a chránit, pak to neříkejte. Pokud to ale říkáte, pak je musíte být připraveni je chránit před žraloky i tygry, před monstry i mikroby. Pokud nepovažujete svůj stát za hmatatelnou entitu a posvátnou půdu, pak o něm nemluvte jako o svém státu. Pokud tak ale mluvíte, pak musíte připustit, že ho druzí mohou nenávidět právě tolik, kolik ho vy milujete. Pokud je skutečně jedinečný, pak je zrovna tak pravděpodobné, že bude milován jako že bude v nenávisti.
Je tu ještě jeden zřejmý morální základ, na kterém bychom měli opřít další „maření jejich pletich“. Lidé vytříbeného vkusu a zájmů (mrzkých těch etc.) si zřejmě myslí, že je na náboženském rozměru války je cosi nepříjemného a rouhavého. Řek bych, že by nemělo být žádných jiných válek než náboženských. Je-li válka bezbožná, je nemorální. Nikdo by se vůbec neměl bít, není-li připraven svou při přednést před oním neviditelným arbitrážním tribunálem, jemuž se věnují všechna náboženství. Pokud si nemyslí, že je zcela životně, věčně a kosmicky v právu, pak dělá chybu, pokud i jen vystřelí z kapesní pistole. Pokud si myslí, že v právu je, tak samozřejmě má právo modlit se, aby aby právo zvítězilo. Odluka války a církve, zrovna tak jako odluka podniku a kaple bude znamenat jen tolik,že náboženství příliš zhubne, zatímco cynismus příliš ztuční. Bylo by dobré, aby náboženství trochu myslelo na tento svět—a kdyby politici aspoň trochu mysleli na onen svět.
A konečně, nikdo si zřejmě nevšiml, že tento verš státní hymny (pokud mi paměť dobře slouží) je také jediný, ve kterém zní lidový tón soudržnosti spolu s lidovým tónem konfliktu. Cituji popaměti, ale zní myslím—
O Lord, our God, arise, /Scatter his enemies,/ And make them fall. /Confound their politics./ Frustrate their knavish tricks; On Thee /our hopes we fix: God save us all. (Povstaň Ó Pane náš/ nepřátele rozežeň/ připrav jim pád/ pletichy jejich zmař/nízkostí uchraň nás/ V Tebe/ my doufáme/ Bože chraň všechny nás)
Je to jediný verš který začíná čímsi, co se podobá elegantní dikci Bible, roztáčejícímu se víru. Je to jediný verš, který končí universálním a demokratickým požehnáním. Nedivím se, že ho modernisté chtějí vyhodit.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 126-129, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

O kroku zpět k jasnějšímu pohledu (Illustrated London News 22. července 1911)

July 22, 1911
On Going back for a Clearer View

Není nic příjemnějšího, než najít někde v dobré a jasné angličtině vyložené někým odpovědným a přemýšlivým něco, o čem jste přesvědčeni, že je to lež. V Nationujsem nedávno četl tenhle konkrétní omyl, který podle mého názoru kazí reálnost vší moderní diskuse. „Jediná věc, kterou by neměla udělat žádná duše a žádná církev, je vydat se cestou zpět.“ Nu, vydat se cestou zpět znamená postavit se do jednodušší situace, ze které vzešla nynější složitost. A myslím si nejen, že to duše udělat může, ale myslím si také, že je to jediná rozumná věc, kterou může udělat. V přítomnosti a docela nedávné minulosti vidíme trosky důsledků, jejichž příčiny neznáme. Oheň se dusí vlastním popelem, pramen se uzavírá vlastním ledem, původní účel věci neproniká skrz naskrz. Jediný způsob, jak se s tím vypořádat je vrátit se zpět a ptát se, čím měla daná věc—trůn, teorie, nebo hlasování—původně být. V devíti případech z deseti je jediným způsobem, jak skutečně budovat budoucnost, představit si sebe sama v nějaké mnohem hrubší společnosti vzdálené minulosti. Pokud chcete, můžete říkat, že je to reakcionářské a barbarské, zrovna tak jako můžete tvrdit, že je reakcionářské a barbarské se koupat. Je jisté, že kvůli koupání musíme odložit řadu vnějších odznaků civilisace a napodobit nahotu divochů. Je to ale jediný způsob, jak se umýt a být čistý.
Ještě lepším symbolem než divošský obyčej koupání je divošský obyčej směny. Barbar nemá žádné peníze, jedny věci si kupuje jinými věcmi. Vymění tři sta buvolů za cylindr nebo čtyři sta manželek za kapesní nůž se třemi čepelemi. Jistě, můžete to označit za barbarské v opovržlivém slova smyslu a myslit si, že na takové bahno a špínu našich počátků můžeme zapomenout. Nicméně celá věda politické ekonomie je pokus myslet jako divoši. Je to pokus eliminovat z oběživa fikci a vidět za ním reálné věci v jejich přímé směně. Snaží se nemyslet v pojmech mincí a pokladen, ale zboží, nemluvit o pencích, ale o bochnících, které si za ně lze koupit, ne v librách zlata, ale v librách sýra. Tímto způsobem všechny peněžní transakce, které nejsou spojeny s ničím konkrétním prostě mizí. V jistém smyslu platí, že učit se ekonomii znamená odnaučovat se financím.
Nu, potíž s našimi řečmi o dnešní politice a etice je v tom, že jména ne vždy odpovídají věcem, že není všechno zlato, co se třpytí a že bankovky „šustilky“ se někdy mohou docela ztrácet mezi prsty. Musíme myslet barbarštěji a dostat se zpět k intelektuální směně. Tyto dva způsoby myšlení se liší zrovna tak jako dvě dimense. Chci říct, že se člověk může oprávněně zeptat, zda se váček, ve kterém je pět napoleonů rovná pětilibrové bankovce. Ovšem hlubší, možná děsivější a v každém případě zcela odlišná, je otázka, zda je bankovka opravdu vydaná bankou a zda je ve váčku něco jiného, než knoflíky od kalhot. Podobně může člověk dlouze hovořit o postavení aristokrata v republice a pořád tu zůstává docela odlišná otázka, zda je daný aristokrat opravdu aristokrat a vlastně, zda je republika republikánská. Představme si pro příklad, že bychom se bavili třeba o vztazích mezi anglickou monarchií a benátskou republikou v osmnáctém století. S naprostou historickou pravdivostí a příhodností bychom mohli poukázat, že si vyměnily takové a takové velvyslance, udělaly takové a takové obchody, že anglický monarchie dala ten či onen návrh a že benátská republika dala takovou a takovou odpověď. To vše nám ale nemůže zabránit, abychom se ptali, zda ve sféře posledních skutečností byla benátská republika skutečnou republikou nebo zda anglický monarchie spočívala na skutečném monarchovi. V případě králů, a o mincích to platí taky, může být svrchovanost pouhé slovo. Republika může zbankrotovat zrovna tak demokraticky jako finančně, papír jejich hlasovacích lístků, stejně jako dluhopisů či měny, může být dobrý leda tak do odpadkového koše. A některým z nás právě teď nejvíce záleží na tom, abychom se dostali za staré odznaky a prapory starých frakcí a forem vlády a ověřili podstatu sociálních sil, které opravdu představují—pokud ovšem nějaké existují. Je docela neškodné a zábavné bavit se o malicherných třenicích mezi Horní a Dolní sněmovnou, ptát se, zda má mít Horní sněmovna právo měnit rozhodnutí dolní komory, nebo jestli má ta reformovat komoru horní. Tomu se říká „praktická politika“ a není to špatný národní sport. Jenže je tu další významná otázka, která nás shodou okolností zajímá a která zní, zda ve sněmovně lordů zasedají opravdu lordi ve smyslu skutečné aristokracie a zda v dolní sněmovně opravdu zasedají obyčejní lidé, jak by se podle jejího jména House of Commons zdálo.
Nu, kdyby za vlády Jiřího I. někdo tento test reálnosti aplikoval na anglickou monarchii a benátskou republiku, okamžitě by zjistil, že ani v jedné ani v druhé neexistuje žádná monarchie ani republika. V obou by našel víceméně tu samou oligarchii. Obchod, vláda nad mořem, všemocnost kruhu velkých rodin, důstojnost a veřejnost při naplňování záměrů, ale tajnůstkářství, ba politické kšefty na jejich počátku, dědičná pýcha velebená ne podle nikoliv feudálních, ale podle parlamentních forem, propast mezi bohatými a chudými širší než propast mezi králem a poddaným nebo zákonem a občanem—zkrátka všechny prvky vznešené a historické plutokracie byly příznačné jak pro aristokratické Benátky, tak pro aristokratickou Anglii. Do Benátek přišel Napoleon a celá záležitost praskla jako bublina, Do Anglie Napoleon nikdy nepřišel. Jelikož ale už sám zrod francouzské republiky znamenal smrt benátské republiky stojí jistě za to pokusit se dostat se za pouhé fráze o repulikánství. Každý z nás může přijít s tvrzením, že ve své moderní podobě je francouzská či americká republika stejně zkažená nebo nedemokratická jako stará republika benátská. Podobně může každý tvrdit, že Jiří V. Je politicky stejně bezmocný jako byl Jiří I. Osobně si nemyslím, že by byla nynější francouzská republika dekadentní nebo že by nynější anglická monarchie byla impotentní. Jsem však přesvědčen, že ve všech těchto záležitostech se musíme dívat na nová fakta, ne jen na staré nálepky. Je docela správné a důležité bavit se o tom, zda demokracie vede k socialismu, zda je v souladu s katolicismem, zda podněcuje válku, zda připouští umění, zda je demokracie nudná či zda je bezprávím. Pro moderního člověka je tu ale jedna mnohem vážnější a pronikavější otázka, než tyhle všechny: zda je totiž demokracie demokratická.
V Anglii čím dál víc roste zklamání a rozčarování. Pan Asquith a pan Balfour dají dohromady nějaký plán omezení a reforem, který bude obsahovat asi tolik: že až budeme mít sněmovnu lordů ze které budou vyloučeni všichni aristokraté a dolní sněmovnu, ze které budou vyloučeni všichni demokraté—pak bude Anglie svobodnou a navěky šťastnou zemí. Nebudu v drobném soukromí této stránky zastírat, že o tom mám své pochybnosti. Jenže tento mrak zmatků není už jen jakousi mlhou visící nad britskými ostrovy. Už jsem své jakobínské sympatie dal dříve najevo natolik, že jistě nebudu zle pochopen, když řeknu, že i francouzská republika už před nějakou dobou vykazovala známky, že se může stát nedemokratickou prostě tím, že se stane nelidskou. Nelze žádným představitelným způsobem předstírat, že by v kterékoliv zemi na světě chtěli občané prostšího a jednoduššího druhu zakazovat staré náboženské fráze nebo rozbíjet staré národní symboly kladivem. Jednotná a nerozdílná republika se ještě pořád může ze státu změnit v sektu, ale já doufám, že hrozivá historie velkých anglických puritánů a jejich pohrom může být pro francouzské demokraty ještě pořád výstrahou a varováním.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 123-126, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Korunovace v Londýně, pohledem z Beaconsfieldu (Illustrated London News 15. července 1911)

July 15, 1911
The Coronation in London as Seen from Beaconsfield
Až bude tahle stránka vytištěná bude vypadat jako pravdivá a barvitá zpráva o korunovaci, kterou napsal někdo, kdo ji neviděl. Národní svátek držím v malém městečku Beaconsfieldu, kde budeme mít naši vlastní malou korunovaci, samozřejmě ne (mohu vás ujistit) v nějakém velezrádném smyslu, ale po poněkud více venkovském, místním a možná groteskním způsobu, než by bylo vhodné pro okázalou a vznešenou slávu ve městě. Budeme tu mít třeba závody s vejcem na lžičce, běh v pytlích a závody dvojic se svázanýma nohama, které by se do korunovačního průvodu vážně nehodily. To by opravdu nešlo, abych se, omezen pytlem na nohou, pokoušel přejít přes silnici, zrovna ve chvíli, kdy by se blížily jednotky královské stráže, nebo aby se náš pan vikář opatrně nesoucí vejce na lžíci pletl pod nohy mašírujícím sipáhům. Jelikož jsme tedy vnímali, že Londýn neposkytuje žádné vhodné dějiště, kde bychom mohli dát najevo radost a patriotismus tak, jak je nám vlastní, rozhodli jsme se slavit doma. Nijak to však neznamená, že by lidé v Beaconsfieldu nějak postrádali slavnostní loyalitu nijak nechybí. Beaconsfiled by klidně rozsvítil i maják nebo strážní oheň, kdyby nějaký měl. Bohužel ale v Beaconsfieldu žádný není a nikdy nebyl (hra se slovy beacon a Beaconsfield pozn. překl.)—je to zmatek zaviněný neznalými lidmi, kteří malovali mapy. Správné slovo je ve skutečnosti „Beccan“. Je to náš šibolet proti proradným cizincům: každého, kdo řekne „Beekonsfield“ místo „Bekonsfield“ se zmocníme a zabijeme ho na brodech jordánských. To už ale zabíhám do věcí, které sice možná jsou velké a vzrušujícím, jsou ale přece jen lokální.
Velká slavnost v Londýně byla veliká a vznešená přinejmenším v tom, že dokonce i jen její plán v popularizačních náčrtcích a očekávání v novinách má v sobě cosi ústředního a významného. Na velkém anglickém městě obklopeném dřevěnými hradbami jako stará anglická válečná loď bylo cosi pitoreskního a málem epického. Někdy si přeji, aby byl Londýn stále ještě vystavěný ze dřeva. Lze proti tomu namítnout, že by část města mohla vyhořet, ale i to by mohla být výhoda: záleží na tom, která část by to byla. V každém případě už pouhá legenda a zvěst v mnoha takových venkovanech jako jsme já probouzí prapůvodní chuť už jen po pouhé dřevěnosti oněch dřevěných zdí. Železo a skála vzdorují člověk příliš krutě a tráva se před ním sklání příliš snadno. Celá podivná magie stromu spočívá v následujícím: že člověk může na strom vyšplhat a může jej pokácet. V tom může být (nakolik vím nebo se starám) počátek uctívání stromů.
Naši venkovskou imaginaci ale nepotěšila jen představa Londýna znovu nádherně dřevěného. Další inspirativní myšlenkou, malou, ale velmi ústřední a důležitou, je kruh ulic, jimiž měl průvod projít. Ubíral se sice jen velmi drobným dílem ohromné sítě londýnských ulic, jakousi náhodou ale byla jeho cesta symbolická, i když by někteří mohli tvrdit, že je to cesta pozpátku. Mohli bychom si představovat, že král skutečně musel projet ulicemi jakoby projížděl staletími a dorazit, poté co prošel mnoha různými atmosférami velmi rozmanitých období našeho státního společenství, nakonec na starodávné místo, jež bylo pramenem starodávné anglické monarchie. Nejbližší asociace jsou ty, které jsou nejmodernější, nejznepokojivější, nebo nejtriviálnější. Místo, kam nakonec dospěje, představují vše, co se původně znamenalo být králem.
Královský průvody vyšel z Buckinghamského paláce a vydal se Constitution Hill. Ti, kdo jsou rozrušeni ze současného politického střetu a sváru z toho musí udělat spoustu dobrých vtipů. Složitý, ale nikoliv zcela nepraktický kompromis, kterému se říkávalo britská ústava byl ještě nedávno územím bezpečným a příjemným, byť poněkud plochým. Sotvakdo by chtěl popírat, že od těch dob začal být Constitution Hill trošku strmý. Ovšem každá taková blízká a soudobá úvaha z mysli beefeatera nebo granátníka vyprchá, jen co odbočí a otevře se před ním celé Piccadilly. Piccadilly je totiž dokonalým vyjádřením velkého viktoriánského věku, jehož jsme všichni dětmi. Pro korunovaci to věru není nepříhodné místo, protože královna Viktorie ve své vlastní osobnosti vyjadřovala jednu velkou epochu evoluce Anglie. Nebyla jen pouhým jménem, jaké používáme, když mluvíme třeba o domu z doby královny Anny nebo oděvu z doby královny Anny. Říkat, že byla matkou svého národa, nebyla tak docela nadsázka v tom smyslu, že v její době se všichni narodili pod vlivem shodným s jejím. Ohledně královny Anny všichni zapomínají na jedno, totiž, že byla Stuartovna. Její skutečné náklonnosti se obracely k její rodině v exilu. Ale královna Viktorie byla skutečně viktoriánská. Přátelila se s Tennysonem, byla patronkou biskupů Broad Church. Byla čímsi nesmírně mocnějším než despotou—byla symbolem. O symbolech se nelze přít a já se nemohu přít (ač debatuji velmi rád) o způsobu, jímž mi celá perspektiva Piccadilly vede k myšlence o velkém viktoriánském kompromisu za kterého jsem se narodil. Už cosi na jeho výšce, tak příhodné a přece vysoké, připomíná starý kompromis, který byl tak formální a přece v jistých ohledech tolik svobodný. Mám na mysli Savile Club, pana Edmunda Gosse a myslím i ony mužské kluby, které se změnily v ženské, aniž by to vyvolalo skandál. Myslím na viktoriánské estéty, kteří se na rozdíl od obyvatel Latinské čtvrti neoblékali nevázaně, ale jen absurdně do jistých druhů cylindrů a redignotů. Že by po Piccadilly chodil každý s vlčím mákem či lilií ale chci říct právě tak málo, jako bych chtěl tvrdit, že kdykoliv se někdo ubíral po Constitution Hill uvažoval přitom o stranickém systému. Tvrdím ale, že Piccadilly vyvolává zcela konkrétní a silnou vzpomínku na devatenácté století se všemi jeho pozoruhodnými racionalisty, estéty, frajery a umírněnými reformátory a že člověk (zejména v průvodu) může cítit nápadnou změnu, když vjede do těchto starších a tišších oblastí, které byly součástí Londýna už za Karla II.
Když totiž král vjel do St James Street přejel z devatenáctého století do osmnáctého. Zde nacházíme velkého ducha Charlese Foxe, jehož samotný duch by byl zdatnější a silnější, než těla většiny lidí. Setkáváme se zde s velkým problémem Anglie osmnáctého století—s aristokracií, která věřila v demokracii. Královský kočár projel touto atmosférou „Whiteů“ tak marnotratnou v soukromí, tak rozumnou ve veřejném životě a dostal se na dohled pravé národní legendy, vynesené sto stop vysoko jakoby na velkém gejzíru vody, ale pevné a stojící—Nelsona.
Král ale stál ještě musel přejet celé věky, aby se shledal se svou korunou. Musel projet Whitehallem představujícím všechnu chorou energii, všechnu zlověstnou rozhodnost sedmnáctého století. Tuto část cesty bychom mohli označit za pochmurnou, tak jako století, které připomíná. Na dřevěných tribunách tu leží jakýsi smutek, jako by tu bylo nějaké asociace mezi jejich dřevěnou konstrukcí a popravištěm. Král musí ale putovat dál zpět časem, aby získal svou korunu z jediného jejího snesitelného zdroje, doby přinejmenším čistší, než byla bezbožnost osmnáctého století, nebo náboženství století sedmnáctého. A když za sebou nechá Whitehall dorazí k Westminsteru, kde se bude poprvé mluvit o jistých starodávných a společných věcech, jako je spravedlnost a milosrdenství. Vrátí se zpět k počátkům národa, do světa, který ti, kdo o něm nic neví, označují za „středověký“ a ti, kdo o něm něco ví mu říkají zdravý rozum.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 119-122, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Různé národy, různé způsoby (Illustrated London News 1. července 1911)

July 1, 1911
Different Nations, Different Styles
Čím víc člověk myslí a cestuje, tím zřejmější mu bude, že téměř každý křesťanský národ, podobně jako každé křesťanské manželství je jakýmsi vášnivým kompromisem, kterému nemůže nikdo jiný rozumět. Zrovna tak jako může v jedné rodině muž sbírat hady, protože nemůže kouřit cigarety, nebo žena je semetrika, protože není sufražetka, tak dosahuje každý velký evropský národ praktické rovnováhy nějakým zvláštním a takřka tajným způsobem. Bylo by omylem domnívat se, že je tato rovnováha vlastní jen jistým národům—mluvit o Němcích jako o „efektivních“ nebo Angličanech jako o „praktických“. V povrchním slova smyslu jsou zdatné všechny velké bílé národy, v hlubším a vznešenějším smyslu je celá lidská rasa stejně neschopná jako pomocná škola. Jenže evropské národy ani tak neusilují o různé věci, jako spíše usilují o ty samé věci odlišnými způsoby. Vezměme si obyčejný, často připomínaný příklad: případ čerstvého vzduchu. Když Angličan večeří v srpnu ve francouzské restauraci vevnitř, nedovolí mu otevřít okno—ježaté vlasy Galů vstávají nad takovým návrhem vzhůru. Angličan pak možná ztratí nervy, rozbije okno vycházkovou holí a odejde s myšlenkou, že Francouzi musí být buď všichni polykači ohně nebo zavržené duše. Jenže představme si, že by nějaký Francouz v londýnské čajovně náhle zatoužil po tom druhu čerstvého vzduchu, který může mít ve Francii. Představme si, že by si vzal svůj stolek a židli a postavil by si je doprostřed Ludgate Circus a po několik hodin tam seděl a upíjel svou černou kávu, zatímco by na něj policajt mával, ať se hne pryč a omnibusy přehrazovaly ulici jako barikády. Pro mezinárodní porozumění by to byla scéna stejně nešťastná jako ta se špacírkou a vytlučeným oknem. A přitom by Francouz dělal naprosto to samé: dožadoval by se a dopřával by si čerstvého vzduchu jak je zvyklý ve své rodné zemi.
Tak je tomu i s mezinárodními vztahy a mezinárodní kritikou. Německé děti z vytříbených tříd jsou v děsivých hodinách sváženy do škol za každého počasí a s působivými náklady vzdělávacích zavazadel. Jsou-li ale domovy posedlé školou, pak školy bývají domáčtější, protože Němci mají skutečný talent pro rodinné zacházení s dětmi. Mnoho Rusů mi řeklo, že i když jsou Angličané mnohem svobodnější od uvěznění, Rusové jsou mnohem svobodnější ve vězení.
Je obzvláštní chybou připisovat tuto abstraktní efektivitu Německu. Německo není o nic efektivnější než kterákoliv jiná země. Pokud lze mluvit o nějakém úspěchu, pak je to úspěch národní a velmi často nemůže ani být o žádném úspěchu řeči. Onehdy jsem déle než dva dny čekal na jistém pruském, paláci podobném, poštovním úřadě na obyčejnou peněžní zásilkou adresovanou mé maličkosti, zatímco úředníci vedli složitou korespondenci se starou, asi devadesátiletou, dámou, kterou jsem neznal a o níž nakonec oni trvali, že musí osobně přijít a dosvědčit mou identitu. Na tom není nic zvlášť praktického. Mramorové poštovní úřady, ať už se jakkoliv podobají palácům, nepatří k místům, kde by člověk mohl strávit svůj den nejprospěšnější. Přísahy umírající německé učitelky nejsou nezastupitelnou podmínkou pro převedení dvou liber něčích vlastních peněz do jeho kapsy. Celkem vzato ale není Německo ani efektivnější, ani méně efektivní, než Francie nebo Anglie, ale jeho úspěch je národní a pro Německo specifický. Mramorové poštovní úřady těší národní apetit, jako by to bylo něco k jídlu. Teutonům nevadí čekat, pokud mohou čekat na nějakém příjemném a působivém místě. Německá pravidla a předpisy ani jejich knoflíky a nástěnky nemají původ v efektivitě Němců. Původ mají v jejich sentimentalitě, v omnibusech a na železničních nádražích se rádi chovají, jako by byli v kostele. Německo ovšem dokáže Němce pořádat mnohem lépe, než dokázal třeba i Napoleon, za kterým stál pravý evropský rozum, a meč svobody tak byl u Lipska zlomen. To je celý argument ve prospěch nacionalismu.
V poslední době jsem prošel celnicemi ve třech zemích—Anglii, Francii a Německu. Lišily se od sebe jako přednáška, masakr a raní buzení. Celní kontroly v nich se stejně dobře mohly odbývat na třech různých planetách, nebo je mohly provádět tři různé druhy zvířat. Všechny ale byly stejně efektivní, všechny byly protivné a všechny trvaly přesně stejně dlouhou. Francouzská douane vnukla anglické dámě neuvyklé cestování, že se dostala do jakéhosi obzvláště špinavého a krvelačného kouta francouzské revoluce. Paličatí chlapi do každého bouchali a naráželi, zplna hrdla hulákali a zavazadly házeli kolem sebe, jako by to bylo smetí—takový pohled její prosté mysli připadal jako jistý zmatek. Ptala se, jak se vůbec můžeme dostat na konec takové anarchie. Téměř ve stejnou chvíli, kdy to řekla, bylo po všem, všichni měli správná zavazadla, prošli správnou formou kontroly, všichni byli znovu volní a spokojení. „Tohle lidé,“ řekl jsem jí, „kolem sebe tlučou a hulákají ne proto, že by byli zmatení nebo bezprávní, ani proto, že by byli neschopní, přitom ale také ne proto, že by byli efektivní. Třískají a hulákají proto, že to jsou Francouzi, mají to rádi a zřejmě je to uklidňuje.“
Francouzská celnice byla malá, zaprášená dřevěná místnost, spíš přístřešek. Německá celnice byl ohromný soumračný chrám, vykládaný zlatem a mosaikami podobně jako střecha katedrály sv. Pavla. Rozhlehlé prostory jejích pater znějících ozvěnou nebyly ani užívány, ba ani obydleny. Množství úředních činitelů postávajících kolem v estetických uniformách barvy paví zeleni vypadalo, že nedělá vůbec nic. Na paví zeleni není nic zvlášť „praktického“. Samozřejmě různí činitelé si člověka vzájemně posílali a předávali, s tichou pompou mu též dovolovali, aby postupoval z jedné velké čekárny do další, přesně stejně vyhlížející. Nebyl to ale žádný opravdový útisk, zrovna tak jako francouzské mêlée nebylo opravdu brutální, celé to byl jakýsi národní sport. A zavazadla byla prozkoumána a předáná a cestovatelé shromážděni a vypuštěni na svobodu, za přesně stejnou dobu jako v Boulogne.
Atmosféra anglického přístavu a celnice je ještě třetí odlišná záležitost, méně popsatelná, ale myslím, že ještě národnější než ty ostatní. Její duch je vyjádřen v anglickém nosiči zavazadel a k definci onoho ducha má nejblíže označení, že je důvěrný a komický. Každý, kdo vystupuje z anglické lodi nebo vlaku je přijat jako by byl jakýmsi ničemou, který se vrací k rodině a čeká na něj starý vozka. Dokonce u úředníci celního úřadu mají ve tváři jakýsi úšklebek. Jakmile jsem vystoupil na doverské molo propleskal mě po tváři pach domova : zeptal jsem se malého, poněkud pivem načichlého poslíčka, jestli přijede vlak. Jaksi prazvláštně pokrčil rameny a trhl palce a hrubě odvětil „Jo, pane, tudlenc přijede..jo tamhlec jede.“ A pak odešel, celý rozesmátý, jako by to, že běžný vlak přijede na obvyklé místo byl ten největší vtip na světě. Němečtí úředníci na vás zírají. Francouzští úředníci se na vás mračí. Angličtí úředníci na vás mrkají. Všichni ale vydávají zavazadla.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 111-115, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988