Různé národy, různé způsoby (Illustrated London News 1. července 1911)

July 1, 1911
Different Nations, Different Styles
Čím víc člověk myslí a cestuje, tím zřejmější mu bude, že téměř každý křesťanský národ, podobně jako každé křesťanské manželství je jakýmsi vášnivým kompromisem, kterému nemůže nikdo jiný rozumět. Zrovna tak jako může v jedné rodině muž sbírat hady, protože nemůže kouřit cigarety, nebo žena je semetrika, protože není sufražetka, tak dosahuje každý velký evropský národ praktické rovnováhy nějakým zvláštním a takřka tajným způsobem. Bylo by omylem domnívat se, že je tato rovnováha vlastní jen jistým národům—mluvit o Němcích jako o „efektivních“ nebo Angličanech jako o „praktických“. V povrchním slova smyslu jsou zdatné všechny velké bílé národy, v hlubším a vznešenějším smyslu je celá lidská rasa stejně neschopná jako pomocná škola. Jenže evropské národy ani tak neusilují o různé věci, jako spíše usilují o ty samé věci odlišnými způsoby. Vezměme si obyčejný, často připomínaný příklad: případ čerstvého vzduchu. Když Angličan večeří v srpnu ve francouzské restauraci vevnitř, nedovolí mu otevřít okno—ježaté vlasy Galů vstávají nad takovým návrhem vzhůru. Angličan pak možná ztratí nervy, rozbije okno vycházkovou holí a odejde s myšlenkou, že Francouzi musí být buď všichni polykači ohně nebo zavržené duše. Jenže představme si, že by nějaký Francouz v londýnské čajovně náhle zatoužil po tom druhu čerstvého vzduchu, který může mít ve Francii. Představme si, že by si vzal svůj stolek a židli a postavil by si je doprostřed Ludgate Circus a po několik hodin tam seděl a upíjel svou černou kávu, zatímco by na něj policajt mával, ať se hne pryč a omnibusy přehrazovaly ulici jako barikády. Pro mezinárodní porozumění by to byla scéna stejně nešťastná jako ta se špacírkou a vytlučeným oknem. A přitom by Francouz dělal naprosto to samé: dožadoval by se a dopřával by si čerstvého vzduchu jak je zvyklý ve své rodné zemi.
Tak je tomu i s mezinárodními vztahy a mezinárodní kritikou. Německé děti z vytříbených tříd jsou v děsivých hodinách sváženy do škol za každého počasí a s působivými náklady vzdělávacích zavazadel. Jsou-li ale domovy posedlé školou, pak školy bývají domáčtější, protože Němci mají skutečný talent pro rodinné zacházení s dětmi. Mnoho Rusů mi řeklo, že i když jsou Angličané mnohem svobodnější od uvěznění, Rusové jsou mnohem svobodnější ve vězení.
Je obzvláštní chybou připisovat tuto abstraktní efektivitu Německu. Německo není o nic efektivnější než kterákoliv jiná země. Pokud lze mluvit o nějakém úspěchu, pak je to úspěch národní a velmi často nemůže ani být o žádném úspěchu řeči. Onehdy jsem déle než dva dny čekal na jistém pruském, paláci podobném, poštovním úřadě na obyčejnou peněžní zásilkou adresovanou mé maličkosti, zatímco úředníci vedli složitou korespondenci se starou, asi devadesátiletou, dámou, kterou jsem neznal a o níž nakonec oni trvali, že musí osobně přijít a dosvědčit mou identitu. Na tom není nic zvlášť praktického. Mramorové poštovní úřady, ať už se jakkoliv podobají palácům, nepatří k místům, kde by člověk mohl strávit svůj den nejprospěšnější. Přísahy umírající německé učitelky nejsou nezastupitelnou podmínkou pro převedení dvou liber něčích vlastních peněz do jeho kapsy. Celkem vzato ale není Německo ani efektivnější, ani méně efektivní, než Francie nebo Anglie, ale jeho úspěch je národní a pro Německo specifický. Mramorové poštovní úřady těší národní apetit, jako by to bylo něco k jídlu. Teutonům nevadí čekat, pokud mohou čekat na nějakém příjemném a působivém místě. Německá pravidla a předpisy ani jejich knoflíky a nástěnky nemají původ v efektivitě Němců. Původ mají v jejich sentimentalitě, v omnibusech a na železničních nádražích se rádi chovají, jako by byli v kostele. Německo ovšem dokáže Němce pořádat mnohem lépe, než dokázal třeba i Napoleon, za kterým stál pravý evropský rozum, a meč svobody tak byl u Lipska zlomen. To je celý argument ve prospěch nacionalismu.
V poslední době jsem prošel celnicemi ve třech zemích—Anglii, Francii a Německu. Lišily se od sebe jako přednáška, masakr a raní buzení. Celní kontroly v nich se stejně dobře mohly odbývat na třech různých planetách, nebo je mohly provádět tři různé druhy zvířat. Všechny ale byly stejně efektivní, všechny byly protivné a všechny trvaly přesně stejně dlouhou. Francouzská douane vnukla anglické dámě neuvyklé cestování, že se dostala do jakéhosi obzvláště špinavého a krvelačného kouta francouzské revoluce. Paličatí chlapi do každého bouchali a naráželi, zplna hrdla hulákali a zavazadly házeli kolem sebe, jako by to bylo smetí—takový pohled její prosté mysli připadal jako jistý zmatek. Ptala se, jak se vůbec můžeme dostat na konec takové anarchie. Téměř ve stejnou chvíli, kdy to řekla, bylo po všem, všichni měli správná zavazadla, prošli správnou formou kontroly, všichni byli znovu volní a spokojení. „Tohle lidé,“ řekl jsem jí, „kolem sebe tlučou a hulákají ne proto, že by byli zmatení nebo bezprávní, ani proto, že by byli neschopní, přitom ale také ne proto, že by byli efektivní. Třískají a hulákají proto, že to jsou Francouzi, mají to rádi a zřejmě je to uklidňuje.“
Francouzská celnice byla malá, zaprášená dřevěná místnost, spíš přístřešek. Německá celnice byl ohromný soumračný chrám, vykládaný zlatem a mosaikami podobně jako střecha katedrály sv. Pavla. Rozhlehlé prostory jejích pater znějících ozvěnou nebyly ani užívány, ba ani obydleny. Množství úředních činitelů postávajících kolem v estetických uniformách barvy paví zeleni vypadalo, že nedělá vůbec nic. Na paví zeleni není nic zvlášť „praktického“. Samozřejmě různí činitelé si člověka vzájemně posílali a předávali, s tichou pompou mu též dovolovali, aby postupoval z jedné velké čekárny do další, přesně stejně vyhlížející. Nebyl to ale žádný opravdový útisk, zrovna tak jako francouzské mêlée nebylo opravdu brutální, celé to byl jakýsi národní sport. A zavazadla byla prozkoumána a předáná a cestovatelé shromážděni a vypuštěni na svobodu, za přesně stejnou dobu jako v Boulogne.
Atmosféra anglického přístavu a celnice je ještě třetí odlišná záležitost, méně popsatelná, ale myslím, že ještě národnější než ty ostatní. Její duch je vyjádřen v anglickém nosiči zavazadel a k definci onoho ducha má nejblíže označení, že je důvěrný a komický. Každý, kdo vystupuje z anglické lodi nebo vlaku je přijat jako by byl jakýmsi ničemou, který se vrací k rodině a čeká na něj starý vozka. Dokonce u úředníci celního úřadu mají ve tváři jakýsi úšklebek. Jakmile jsem vystoupil na doverské molo propleskal mě po tváři pach domova : zeptal jsem se malého, poněkud pivem načichlého poslíčka, jestli přijede vlak. Jaksi prazvláštně pokrčil rameny a trhl palce a hrubě odvětil „Jo, pane, tudlenc přijede..jo tamhlec jede.“ A pak odešel, celý rozesmátý, jako by to, že běžný vlak přijede na obvyklé místo byl ten největší vtip na světě. Němečtí úředníci na vás zírají. Francouzští úředníci se na vás mračí. Angličtí úředníci na vás mrkají. Všichni ale vydávají zavazadla.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 111-115, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s