Demokracie se šíří níže (Illustrated London News, 26. srpna 1911)

August 26, 1911 The Broadening down of Democracy

Vždycky se tvrdí, že čím je člověk starší, tím bývá konservativnější, pokud jde ale o mně, cítím se v mnoha ohledech čím dál revolučněji. Až mi bude takových sedmadevadesát, budu možná chodit s krvavě rudým praporem a bombou jako krevnatý a krvelačný anarchista, naštěstí ovšem (vzhledem k věku) poměrně již neškodný. Jenže i v téhle záležitosti je snad možné rozlišovat. Pokud jde o staré věci, které nebyly nikdy pouhým módním výstřelkem, jsem čím dál staromódnější: mám na mysli zřejmé pravdy, které byly vždy pilíři naší civilisace a možná i jakékoliv jiné. Že má člověk mít jednoho Boha, jednu manželku, jednu zemi, nakolik lze jeden dům a rozhodně ne víc než jeden volební hlas—to jsou truismy, ve kterých jsem se stal konservativnějším, nebo, abych použil lepší slovo, spokojenějším. Pokud ale jde o všechny staré módy, kterou jsou módami, všechny konvence jedné třídy nebo země, všechna pohodlná vysvětlování toho, co se děje v rodinách a skupinách, jsem v čím dál větším nebezpečí, že vůči nim budu hulvátem, darebákem nebo, což znamená mnohem víc, skeptikem. Mám menší chuť kritizovat svatební obřad, ale mnohem větší chuť udělat scénu na svatbě lidí z lepší společnosti. Mám mnohem větší víru v Anglii, ale mnohem méně věřím v britskou ústavu.

Nu v jednu maximu, či teorii (úzce související s britskou ústavu, pýchou a závistí etc.) jsem věřil po celé své mládí a většina mých známých v ni věří dosud a nejspíš v ni dosud věří většina nanejvýš inteligentních čtenářů této stránky. Ovšem vinou nešťastného záchvatu senilní skepse jsem dospěl k tomu, že jí naprosto a vůbec nevěřím. Jsem přesvědčen, že je to naprostý, nezřízený žvást. Teorie, o které mluvím, má za to, že anglický lid v posledním důsledku získal svobodu, spravedlnost a samosprávu moudrou politikou postupných dílčích kroků. V anglické politice je to teorie dosud téměř všeobecně přijímaná. Je to argument, jímž slečna Pankhurst a její přátelé hájí své šílené požadavky na hlasovací právo pro bohaté staré panny. Tvrdí, že je to první krok, tenký hrot klínu. Je to běžná obrana, kterou liberální ministr hájí, proč nenaplňuje svůj liberalismus, vůdcem labouristů, proč neprosazuje zavedení socialismu, a jíž i ten nejvášnivější anglický socialista vysvětluje, proč nikdy nevystřelí z pušky. Tvrdí, že jejich věc se prosadí pomalu „zrovna tak, jako přišlo demokratické volební právo“. Je to vlastně myšlenka, která do nás pronikala po mnoho generací. Macaulaye nikdo neunavilo její hlásání: „jelikož jsme v sedmnáctém století měli konservativní revoluci, nebylo zapotřebí, abychom měli destruktivní revoluci ve století devatenáctém.“ O Tennysonovi platilo to samé: The land of settled government,/ The land of old and just renown,/ Where freedom slowly broadens down/ From precedent to precedent. (Země s vládou stálou/stará, se slávou zaslouženou/Ke svoboda se zvolna níže šíří/od precedentu k precedentu).

Inu, jak jsem řekl, je to všecko žvást. Sám jsem se řádně rozšířil níže a to jak morálně, tak fysicky, ale nikdy jsem neviděl, že by takový pomalý, přirozený proces, ať už mysli nebo těla, byl nějak zvlášť užitečný pro účely praktického pokání nebo nápravy. Jsem klín, který žádný tenký hrot nemá. Pravda je totiž prostá a smutná. Jednoduše neplatí, že bychom si celkem vzato něco brali postupně kousek po kousku, ale získávali jsme víc a víc. Bylo by mnohem správnější říct, že historie nám před očima v konkrétních chvílích zahoupala reformou a zeptala se (svým vlastním vulgárním jazykem) „Chceš to hned, nebo až se k tomu dostaneš?“ Většinou jsme počkali, až jsme se k tomu dostali, a většinou pořád ještě čekáme. Představa, že se naše instituce postupně rozšiřovaly a zdokonalovaly je celá založená na jedné slabé souvislosti s případem volebního práva do parlamentu. A dokonce ani v případu volebního práva tu není žádný slavnostní pochod událostí, jak si lidé představují. V osmnáctém století došlo v Anglii k opravdovému rozpuku demokracie (zhruba v době obdivuhodných Wilkesových nepokojů a dál), ten se ale nikdy nevtělil do žádný zákonů nebo ústavních opatření, vyjma toho opatření, aby se lidé nechali střílet jak psi. O něco později maličká hrstka velmi bezskrupulosních whigovských aristokratů došla k závěru, že se jim bude hodit, když dají volební právo mnoha bohatým lidem z továrnické třídy, taky sebrali volební právo mnoha chudým lidem, ale o tom se tolik nemluví. O něco později jeden velmi bezkrupulosních toryovský dobrodruh dospěl k závěru, že by se jemuhodilo, aby dal volební právo některým druhům pracujících lidí a to jsou celé dva skrovné příklady na kterých celá teorie stojí. A nyní, po více než století, v důsledku jednoho zvláštního ženského dilematu, mluví jeden či dva lidé potichu o všeobecném volebním právu, ale nejsou ani z jedné dvacetiny tak smělí, jako naši pradědové.
Mimo tento triviální, ale vhodný případ volebního práva, změny a poloviční reformy skutečné reformy nepřinesly, ale na neurčito je oddálily. Mnozí z těch, kdo pomohli zrušit veřejné popravy doufali, že zruší všechny popravy. Myslí si ale někdo, že je dnes stejně pravděpodobné, že se může podařit zrušit šibenice, jako kdyby na nich ještě viseli veřejně popravení oběšenci? Mnozí z těch, kdo pomáhali anglikánskou církev v Irsku zbavit postavení státní církve doufali, že bude následovat to samé v Anglii. Myslí si ale dnes snad někdo, že jsme dnes zrušení státní církve tak blízko, jako jsme často bývali v Millově a Brightově době? Mnozí z těch, kdo pomáhali zrušit bičování v armádě, je chtěli zrušit také ve vězeních, bylo by mnohem snazší to udělat tehdy, než teď. Pan Joseph Chamberlain na počátku své kariéry věřil, že konstituční monarchie nás musí nutně dovést k republice. Dnes by byl první, kdo by přiznal, že republika je dnes mnohem dál, než bývala tehdy.

Pravda je taková, že celá tahle teorie „kousek po kousku“ stojí na naprosto zřejmém a jednoduchém omylu o lidské přirozenosti. Rozrušit obyčejné lidi a zejména rozrušit je samotné, je velmi těžké. Je velmi těžké přimět je k heroickému útoku. Ale přimět je k polovičatému útoku, vrátit se a druhou půlku dokončit o pár let později, když už je jim z té první poloviny naprosto zle, je téměř nemožné. Pokud je někdo ochoten nechat se kvůli svému náboženství upéct za živa, měli byste ho raději chytit, dokud má takovou náladu. Pokud se ale rozhodl nechat se upéct, rozhodl se také umřít. Lidsky řečeno, nemůžete někoho přesvědčit, aby se nechal upéct napůl a pak se za pár měsíců vrátil a nechal si upéct druhou půlku. Když obrazoborce podnítíte, aby za cenu ohrožení svých životů rozbíjeli sochy, měli byste je raději nechat rozbít všechny sochy. Pokud necháte polovinu soch být, zůstanou stát do soudného dne. Chcete-li, aby dav serval ploty, nechte ho servat všechny ploty. Jak říkají ethičtí idealisté o lidském životě, už se nevrátí.

K odstranění poloviny zla je zapotřebí téměř tolik zápalu, trpělivosti a provokující smělosti jako k jeho úplnému odstranění. Jediný rozdíl je v tom, že když se dostaví přirozené reakce únavy, smíchu nebo jiných zájmů, je napravená jen polovina křivdy. A tak naši reformátoři církví, bičování a kdoví čeho, poklesli na duchu po prvním vítězství. Bičování živého člověka je dovede rozrušit, ale něco, co se podobá pobízení mrtvého koně už ne.

V tom spočívá omyl „prvního kroku“a tenkého hrotu klínu. Je příliš tenký, tak tenký, že se zalomí v podstatě věci a uvízne v ní. Všichni jsme slyšeli o místě dlážděném dobrými úmysly. Naše ústava je parketová podlaha sestavená z vyleštěných dřevěných trojúhelníků. Je celá sestavená z tenkých hrotů klínů, které už nikam dál nepronikly.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 141-145, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

O rasových vztazích (Illustrated London News 19. srpna 1911)

August 19, 1911 On the Relations between the Races
Jeden vážený týdeník píše v poznámce o Universálním rasovém kongresu: „Třebaže se organizátoři kongresu snažili v jeho uspořádání zdůraznit vědecký aspekt, rozdmychal přední německý antropolog první den jednání planoucí kontroverzi svými tvrzeními o trvalosti rasových bariér a nepřátelství.“ Docela by mně zajímalo,co takovéhle věty mají znamenat. Seriozní a odpovědný tisk vlastně téměř žádné jiné nepíše. Lidé mluví o tom, že se žurnalistika podbízí nejlevnějšímu publiku a zahlcuje svět konstatováním zřejmého. Zdá se mi ovšem, že žurnalistika se zpravidla halí hávem největšího diplomatického tajemství. Znovu se ptám, co ta věta má znamenat? Jaký je význam slova třebaže na začátku? Když ji osekáme na kostru, zdá se, že ta věta zní: „I když uspořádali vědecký kongres, nějaký antropolog přece jen tvrdí, že národy přetrvají.“ Jaké matné asociace nebo předsudky měl na mysli člověk, který napsal tak podivnou a mnohamluvnou antitezi? Měl na mysli, že věda není kontroversní, nebo že antropologie není věda, nebo že je vědecké myslet si, že rasy nepřetrvají a nevědecké myslit si, že přetrvají? Otevřete téměř jakýkoliv významný magazín, nebo kterékoliv opravdu seriosní noviny a zjistíte, že jsou poseté podobným rozvleklými, nedůslednými větami. Dlouhé soupravy neohraných podstatných a přídavných jmen jsou spřažené docela nesrozumitelnými spojkami: „Třebaže musí mít všichni pochopení pro delikátní a složitou úlohu, kterou před arcibiskupa z Canterbury staví výběr varhaníka pro Bootle Abbey, přece jen nadešla doba, kdy můžeme náboženství Dálného Východu považovat za pouhé výstřednosti uctívání fetišů“ nebo „Ať už si myslíme cokoliv o četných a naléhavých problémech vyvolávaných vůdcovstvím pana Balfoura, je většina rozumných Angličanů přesvědčená alespoň o tom, že socialistické přerozdělování vlastnictví nebude mít věčného trvání.“ Na stránkách novin nacházím takových vět desítky a desítky. Pro tento literární styl je příznačné, že každá věta je strnulá a přece má přeraženou páteř.
Když se nyní ponořím do neprostupných hlubin onoho odstavce o rasovém kongresu, začínám matně vidět vzdálený záblesk toho, co měl autor na mysli. Nakolik se jeho nejasná idea může přiodít do podoby slov, musel myslím uvažovat asi takhle: „Moderní věci mají být klidné a zdvořilé. Je zdvořilé říci černochovi, že bude brzy bílý, ale není zdvořilé mu říkat, že nejspíš zůstane černý.“ Zda by bylo zdvořilé povědět bílému člověku, že bude brzy černý nedokážu říct, neb jsem do těchto matných a zmatených myšlenek nepronikl náležitě hluboko. Obecně je ale jejich vyznění následující: pokud a dokud říkáte každému, ať je červený, bílý, černý nebo žlutý, že jsou všichni vlastně skoro stejní, a budou ještě stejnější, bude to na kongres nebo dýchánek působit uklidňujícím způsobem. A vše, co je uklidňující označují za liberální a vše co je liberální označují za vědecké.
Nu všechny tyhle řeči o Sjednocení, a Povznesení vzhůru a Pokrokovosti jsou ve skutečnosti velmi špatné pro smysl pro lidské bratrství. Přinejlepším je to pouhý okraj moderního života a bílí, černí a žlutí lidé se mohou doopravdy respektovat jen díky samotným základům veškerého smrtelného života. Opravdové lidské bratrství spočívá přesně v těch věcech, které by tihle lidé pokládali za barbarské, totiž ve svátostech pohlaví a podivných obřadech za mrtvé. Kořen, ze kterého to vše vyrůstá, je hluboko v zemi, je velmi hrubý, velmi starodávný a (myslí si tihle lidé) velmi špinavý. Jenže jejich vlastní metoda seznamování pozápadnělých Indů s civilisovanými obyvateli Sandwichových ostrovů se podobá pouhému svazování korun stromů jedné k druhé.
V téhle filantropické antropologii jsou navíc dva nebo tři zcela praktické omyly. První spočívá v obrovském předpokladu, že „sbližování“ či spolupráce ras je vždy k dobrému, bez toho, aby bylo řečeno, zda se sblížily jako milenci, nebo jako dvě protijedoucí auta. Za zřejmý přínos pro kulturu a všelidskou vzájemnost se pokládá požadavek, aby se rasy „mísily“ a „vzájemně se poznávaly“. Jenže tak tomu zcela jistě není. Nebylo by příliš náročné hájit názor, že by obrovské spousta naší rasy by byla mnohem spokojenější a šťastnější, kdyby se lidé navzájem nenavštěvovali. Sám takový názor nezastávám, ale myslím, že je právě tak obhajitelný jako opačná nauka, která všechny kontakty bere jako příbuzenské vztahy. V řekněme čtrnáctém století žily evropská a africká rasa navzájem zcela odděleně. Černí lidé si žili po svém způsobu, byl to přirozeně černý způsob, ale jsem si zcela jistý, že zas nebyl tak temný, jak se někdy maluje. Předpokládám, že občas někoho snědli, ale to byl náboženský úkon a jako většina náboženských úkonů byl ve velké neoblibě a často se zanedbával. Jejich kmenový systém byl současně příliš jednoduchý, než aby umožňoval trvalou nerovnost potravy či složité pokrytectví jazyka, nebo krutosti intelektu či zvrhlosti přirozených vášní. Mezitím Evropa byla ve čtrnáctém století Evropou tisíc let a staré pohanské otroctví už z ní bylo tou dobou téměř zcela vymýceno a vykořeněno. Téměř se již stala civilisací svobodných lidí.
Pak nadešel věk osvícenství s ďáblem a všemi jeho anděly. Poté přišla hrozné a pekelné nadšení pro geografii. Vystrojily se lodi, zhotovily se mapy, byly objeveny kontinenty. Nejtemnější pokušitel z hlubin se usadil na chápavém rameni sira Johna Hawkinse a poradil mu, že problém s pracovní silou by mohl vyřešit tím, že bude krást černé lidi a nutit je pracovat místo bílých lidí. A tak byli, v typickém věku umění vědy a skepse, černí a bílí lidé „dáni dohromady“. Tak se otevřela zlatá brána renesance a dovnitř okamžitě vpadlo otroctví, starodávná to a pohanská řeka.
Pokud jde o Ameriku, jen málokdo popře, že nebýt nešťastného osvícení piráta Hawkinse, mohly dnes na této planetě koexistovat dvě rasy bez neustálého zoufání. Amerika by se nepotřebovala ani zbavovat otrokářů, ani svrhávat aristokracii, byla by ušetřena jak slzí Strýčka Toma, tak krve Stonewalla Jacksona. Čím víc ale člověk vidí po celém světě filantropické i jiné podniky, tím víc si všímá, že (bez ohledu na všechna zvláštní jména) kontakt je častěji střetem než smířením. Plány na záchranu černochů jsou zpravidla ještě dravější a hrabivější, než staré otevřené plány na jejich zotročení. A kdy nyní (po dlouhé a bolestné době ztrácení ilusí) slyším, že Nikaragui je nutno zabránit v utiskování Indiánů, mám vždy nepříjemný pocit, že se někdo snaží utiskovat Nikaraguu. Zdaleka nejzdravější vztahy byly ty staré, kdy byly kontinenty vzájemně oddělené a komunikovaly mezi sebou jen prostřednictvím příležitostných cestovatelů. Ti samozřejmě vyprávěli lži, byly to ale lži z marnivosti, ne z chamtivosti. Když středověký cestovatel tvrdil, že hroch je „napůl člověk, napůl kůň“, nechtěl hrocha ani koupit, ani prodat, ani ukrást, prostě jen lhal pro své vlastní umělecké uspokojení. A dokud jsou cestovatelé takhle uvolnění, jsou obvykle laskavě přijímáni. Bílému muži v Africe hostinu častěji strojili, než by si ho k hostině servírovali. . Černého náčelníka v Evropě čekalo právě tak provolávání slávy jako výsměšky. Bitva se strhává tehdy, když se srazí celé bojové řady dvou kmenů.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 138-141, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

O bláznivém psaní a bláznivých proroctvím (Illustrated London News 12. srpna 1911)

August 12, 1911
On Crazy Writing and Crazy Prophecies
Docela by mě zajímalo, kde se bere hluboké moderní přesvědčení, že se všichni naši potomci zblázní. Byli jsme zvyklí na myšlenku, že lidské plémě jednoho dne přepadne do slunce, na teorii Nové potopy, že všichni lidé utonou. Kde ale naši sociologičtí rozumáři a romantici vzali myšlenku, že budou všichni padlí na hlavu? Žádné jiné slovo se totiž nehodí pro předpovědi velmi běžné právě nyní v mnoha esejích a románech. Nejprostší studium přírodních věd nás pravděpodobně povede k předpokladu, že naši synové a dcery budou muži a ženami a ne sfingami a minotaury, a že muži a ženy se budou zajímat o obvyklé věci—převážně o sebe navzájem. Sex, sebeobrana, nebezpečí porodu, nebezpečí bitvy, budou vždy zastiňovat a dominovat vše ostatní. Narození, úmrtí a sňatky budou vždy na titulní stránce. Zvláštní vylepšení i pozoruhodné vynálezy porostou, dokud nebudou vsazeny do rámce těchto obrovských věcí a pak růst přestanou. Z toho, co ale slyšíme od společenských proroků, bychom se mohli domnívat, že tyto vynálezy a vylepšení porostou do čím dál ohromnější velikosti v jakési prázdnotě a nakonec pohltí vše, včetně lidstva, které je vytvořilo.
Onehdy jsem například slyšel velmi střízlivou a vědeckou přednášku o letectví. Přednášející zcela klidně řekl, jaksi na okraj, že nelze přesně určit dobu, kdy se létání stane běžným způsobem všednodenního pohybu, ale že taková doba docela jistě přijde. Nu to je to samé, jako kdyby v době, kdy byla právě vynalezena železnice, nějaký drážní ředitel napsal, že všichni nakonec budeme celý svůj život večeřet a spát po vlacích, ale zatím nemůže zveřejnit, k jakému datu toto nové uspořádání vejde v platnost. Je zřejmé, že aeroplán poroste, dokud nezaplní své konkrétní místo v civilisaci tak, jak narostl železniční vlak a pak růst přestane, zrovna tak jako přestal růst vlak. Kdyby některý z prvních železničních spekulantů prorokoval, že se železnice stane milionkrát rozšířenější a nezbytnější, než většina lidí předpokládala, měl by pravdu. Pokud by ale předpokládal, že tyto cestující domy budou brzy jediné, které zbudou, pak by se mýlil. Pokud by tvrdil, že katedrála sv. Pavla a Hlavní pošta budou jednoho dne jezdit na kolečkách s ojnicí, žil by v mylném dojmu. Pára zažila svou éru moci a bohatství, zhruba tak dlouhou, jak bylo možné očekávat. A kupodivu pořád máme jídelny a ne jídelní vozy a ložnice (což mě těší) a ne wagons de lit. Kdyby první konstruktér automobilů řekl, že automobily se neomezí jen na na projektanty, nebo na mimořádně bohaté lidi, měl by pravdu. Pokud by ale tvrdil, že už v roce 1911 bude každý člověk jezdit z ráno patra do přízemí k snídani autem a stejně tak večer zpátky do ložnice, vozit se autem po knihově, aby si vybral knížku a když bude chtít zazvonit na zvonek sveze se přes salon také autem, pak bychom dnes už mohli rozeznat, že trochu přehnání. Stejně tak samozřejmě i člověk, který tvrdí, že letectví bude mnohem důležitější než nyní, má nejspíš pravdu. Ale ten, kdo říká, že s létání stane běžným lidským zvykem je nejen sám blázen, ale očividně věří, že může svou mentální chorobu odkázat svým potomkům.
Jednou z věcí, podle kterých blázna dobře poznáme je to, že říká směšné a pošetilé věci jaksi mezi řečí, na okraj a závorce. Pokud je něco napsané divoce a užvaněné od první stránky do poslední, není to známka šílenství. Ba ne, může to být dokonce známka příčetnosti. Může to být jakýsi vrchol jakéhosi hulákajícího veselí pocházejícího z čirého zdraví: známe mnoho stránek velmi zdravých a rozumných autorů, od Rabelaise po Dickense, které jsou přesně takové. Pokud ale někdo napíše deset umírněných stránek a jednu obludnost v závorce, pak si myslím, že v jeho mozku je jakési podivné místo a mohlo by být lidsky žádoucí promluvit si o tom s jeho rodinou. V povzneseném duchu může kdokoliv napsat cokoliv a s největší pravděpodobností, pokud by to všechno bylo nemožné, pak to bude nejspíš pravda. Pokud ale napíšu nějakou běžnou informaci jako třeba „Beaconsfield je město v South Bucks, se čtyřmi hlavními ulicemi, zvanými „ends“, z nichž jedna vede směrem na Windsor, jedna do Wycombe, jedna do Aylesbury (kde jsem snědl sto černochů) a jedna do Londýna“ – pak myslím bude závorka ze zbytku vyprávění vyčnívat s jistou mimořádnou nepravděpodobností. Nebo kdyby nějaký historik napsal „Karel I. stanul 1649 před zvláštním tribunálem, kterému předsedal Bradshaw (jehož matka byla mrožice) a poté byl popraven na Whitehallu“— pak opět přesnost zbytku jeho podání bude zdůrazněna podivností jednoho tvrzení. Nebo kdyby nějaký zeměpisec napsal. „Anglie je obklopena na východě Německým oceánem, na severu Skotskem, na západě kanálem sv. Jiří a Irskem (kde jsou lidé nezpůsobilí samosprávy) a na jihu Anglickým kanálem a Francií“—pak bychom měli všichni cítit , že autor byl šílený, i když šílený možná jen v jedné záležitosti.
Vždycky narážím, v těch nejkulturnějších kruzích, v nejpečlivěji napsaných textech, na tenhle zvláštní prve toho, co bych snad označil za bláznivé volné narážky. Jakoby někdo mezi nejběžnější ptáky našich plotů vypustil dvanáctihlavého pštrosa. Vezme velrybu procházející se po sloních nohou a bude ji brát docela zlehka. A v žádné oblasti to není víc tiše poutající než v oblasti diskusí o budoucnosti, o kterých jsem mluvil výše. Můj nadšený přednášející o letectví se totiž v tom smyslu, jako by předpokládal, že lidé budou vylétat z oken svých ložnic a poletovat na zahradní párty rozpovídal uprostřed naprosto prosaického výkladu o odporu vzduchu, úhlech pro plachtění, podvozcích pro přistání a bezmotorovém létání. Abych vzal jiný příklad. Četl jsem nedávno velmi spravedlivý a uvážlivý článek o filosofie jistého Němce, který ho v jednom bodu vychvaloval a v jiném se od něj distanoval. A najednou, a docela poklidně, se objevil odstavec v němž kritik řekl (s jistým uspokojeným zarděním), že německý profesor téměř jako by navrhoval, který on (náš kritik) již dlouho zastával. A jaký to byl názor? A věru jaký! Bylo to míněné, že lidstvo se co nevidět promění v jedno obrovské zvíře, které nebude mít víc vědomého života než krevní tělísko. Tak to doopravdy byl. Nu a proč by se měla racionální naděje a zvědavost kohokoliv o lidské budoucnosti křivit a očerňovat takovou duchaprostou noční můrou? Zrovna tahle kupříkladu nemá jakýkoliv vědecký základ, který bych si dokázal představit a je zrovna tak absurdně nemožná, jako je ohavně nežádoucí. Proč by měl náš nešťastný gentleman předjímat, že se všichni rozpustíme do jedné organické bytosti víc, než že nám najednou odpadnou nohy začnou si z vlastního popudu tančit ulicí. Dávno před tím, než bych se přihlásil k této šokující formě imperialismu, podle které bychom se všichni měli stát ne pouze jedním národem, ale přímo jednou osobou—dávno předtím než bych podlehl tak zvěrskému otroctví, bych začal mít chuť propagovat „Svobodu “nohám“ a „Samosprávu nosům“. Jenže ještě před tím bych zase měl předložit skromnou a váhavou úvahu, že z mláďat lidského rodu mohou snad vyrůst lidé a nést takovou obecnou podobnost vůči svým předkům jakou máme my vůči našim. Už máme zkušenost, že poté, co experti na vzdělávání předvedou to nejhorší co dovedou, kluci jsou pořád kluci a není proto mimo hranice představivosti myšlenka, že až sociologové napáchají, co oni nejhoršího dovedou, muži bodu pořád muži. Jsou tu reálné tyranie s nimiž musíme bojovat, tyranie, které tiše narostly během desetiletí a staletí a my si nemůžeme dovolit, aby nás, zatímco nás stále ještě utiskuje naše minulost, tísnila ještě i naše budoucnost.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 134-137, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Mladí Turci a jejich západní vzory (Illustrated London News, 5. srpna 2011)

August 5, 1911 The Young Turks and Their Western Models
Mladí Turkcijsou zábavní lidé. Neříkám to jen tak rýpavě, třebaže samo jméno „Mladí Turci“ jako by v sobě mělo něco trochu legračního a není to jen tím, že nám je v dětství dávaly naše chůvy. Ani si nemyslím, že by moje pocity bylo možné odvozovat od zkušenosti mého přítele, který byl, po ohromném diplomatickém rozruchu a všelijakém okolkování, představen jednomu Mladému Turkovi, jen aby zjistil, že je to jistý velmi starý Žid.

Ne, prvek fantastična, který Evropan vidí, a nemůže si pomoci, v takových východních experimentech, má filosofičtější kořeny. Pokud se smějeme, když východní národy napodobují západní instituce, smějeme se západním institucím a ne jen východním národům: křesťanstvo totiž nemá, ani ve svém úpadku, křesťanštější vlastnost a přednost, než je schopnost smát se sobě samému. Když si ušlechtilý divoch nasadí cylindr, smějeme se, ale smějeme se cylindru, ne divochovi. Divoch je v jistém smyslu úspěšný satirik. Dokazuje, jak se pokrývka hlavy naší nejvyšší společnosti nehodí na nahou a heroickou lidskou podobu. Právě tak můžeme mít dojem, že kopírování našich parlamentů je svým způsobem jejich karikaturou. Ovšem karikaturisté jsou Turci. My jsme karikaturou. Naše veselí, spíš na náš vlastní účet, než Orientálců, se vlastně mísí s jistým smutkem. Oni povstali ve starém lidském zoufalství a naději, bojovali se starou lidskou udatností a krutostí. A získali tu přehojnou odměnou, že i je nyní mohou pronásledovat volební agitátoři, mohou být zasypáni růžovými a modrými rosetami a být v autech cizích lidí odváženi k hlasování pro názory někoho jiného. Možná si jejich poslanci také píší za jména písmena M a P (arabsky je tu napsat nedokážu/písmena MP – anglicky Member of Parliament, poslanec pozn. překl./) a i je možná honí whipové chodbami , kde pak jen divoce a slabě prosí vládu, aby „odložila biče (jako by byli psi) a přistupovala k věci nadstranicky“ (whip – doslova bič—je britský ekvivalent šéfa poslanecké frakce, který má na starosti prosazování kázně poslanců při hlasováních. V britském parlamentu poslanci hlasují tak, že projdou jednou či druhou chodbou u zasedací síně. Pozn. překl.) Nikdo také nepřekoná jejich obdiv ke královskému lovčímu (který, jak ke své lítosti zjistí, opustil své místo /Master of Buckhounds politicky obsazovaná dvorská funkce zaniklá počátkem dvacátého století buckhound je menší plemeno loveckých psů pozn. překl. /), ale písek v přesýpacích hodinách propadal, poslední vyjednávání selhala, vůle lidu musí zvítězit, Ulster se bude bít a Ulster bude v pořádku, směmovnu lordů bude nutné napravit nebo zrušit, chtějí osm a nebudou čekat (slogan požadující stavbu velkých válečných lodí v reakci na německé zbrojení před první světovou válkou pozn. překl.) a ve všeobecném radostném sboru sloganů a rozumu Westmister bude dál Westminsterem—a Lambeth Lambethem (Lambeth Palace je londýnské ústředí anglikánské církve pozn. překl.). Mladí Turci se nesmí pohoršovat nad naším nedostatkem nadšení pro parlamentní oligarchie, ať už se totiž smějeme nebo pláčeme, aspoň se nesmějeme jim, ale pláčeme nad sebou a nad našimi dětmi.

S Mladými Turky je ale ještě jedna potíž. Zcela se kolem nich omotal západní liberalismus, protože západní liberalismu se zamotal do všeho, zejména pak sám do sebe. Namísto toho, abychom hlásali naprosto určité liberální ideje (jako jsou práva i toho největšího ignoranta nebo posvátnost i té nejmenší národnosti) sesbírali jsme my liberálové jakousi nepořádnou sbírku všech možných nápadů a názorů páté přes deváté, o kterých si myslíme, že jsou nové nebo všelidské a výsledkem je, že když se je pokoušíme aplikovat na konkrétní hnutí, jako jsou Mladí Turkové, upadáme do naprostého chaosu a nemáme jediné logické vodítko. Proto se tedy v této konkrétní věci západní demokratické mínění dělí na dva tábory.

Jedna skupina progresistů si podle všeho myslí, že Mladým Turkům se musí dovolit cokoliv a je nutné je nechat zabíjet kohokoliv, protože jsou Mladí. Druhá skupina progresistů zprvu Mladé Turecko posilovala, nyní je ale plná hrůzy a zděšení, protože Mladí Turkové chtějí být a zůstat Turky. Tito učenci jaksi zneklidněli z toho, že mládě tohoto zvířete není docela jiné zvíře. Mladí Turci nemají rádi Abdula Hamida, ostatně myslím, že ho nemá ráda rád nikdo, vyjma konstantinoplských psů. Jenže oni nemají křesťanství, malé národy či další podobné rytířské věci, rádi o nic víc než on. Dr. Parker odsoudil sultána a Mladí Turci ho svrhli, ale nikoliv se záměrem (ani kdyby to bylo možné) nabídnout trůn dr. Parkerovi.

Mladí Turkové se chtějí, předpokládám, držet—pokud možno s využitím západních informací a metod podnikání—svých starodávných, tradičních a mimořádných způsobů. A právě proto, že tureckým tradicím nečelíme, ani je necítíme, máme v nich takový zmatek. A přitom je tu jistá turecká tradice, která Evropu mate a které Evropa vzdoruje v každé epoše. Vzpomínám si, že jsem v době poledních protestů kvůli pronásledovaným Arménům, četl v dobrých radikálních novinách pojednání o životě sv. Kateřiny Sienské. Článek učinil plně zadost, byť poněkud přehlíživě, morální kráse velké světice a pak s hlubokou bolestí a studem poznamenal, že sv.Kateřina (v mnoha ohledech tak laskavá), žel!, snažně nabádala jistého neklidného mladíka, aby se přestal se všemi prát, nebo když už se rvát musí, aby se šel bít s Turky. Podle oněch novin byl tohle hrozný a zastaralý fanatismus. A vzpomínám si, že tentýž list, prakticky v sousedním sloupci, otiskl zuřivě proarménský článek vyzývající radikály, aby byli v pokoji s celým světem, ale pustili se se vším všudy do Turků. Radikálové gladstonovského ražení ostatně hlásali stejný postup a přístup jako sv. Kateřina Sienská. Sv. Kateřina Sienská jenom řekla o pár století dřív to samé, co pak znělo v Midlothianských proslovech, bulharských agitacích, projevech pana Claydena a sonetech pana Williama Watsona. V nanejvýš odlišných dobách tedy, a na základě nejrozmanitějších filosofií, Evropané cítil, že Turek se odlišuje od všech ostatních postav v Evropě, že je čímsi cizím a čímsi hrozivým. A mají pravdu. Není to žádné ospravedlnění proto, aby Turka utiskovali, ale je to naprosto dobrý důvod dávat pozor, aby on neutiskoval nás, ani žádná malá území na našem okraji. Liší se od nás proto, že je zakotvený v konkrétním a odlišném historickém náboženství. Mrzí mě, pokud se vám tenhle důvod nelíbí. Žádný jiný ale neexistuje.

Poukážu zde jen na jeden důležitý bod politických mravů. Turecká říše je jedinou reálnou říší v Evropě. Všechny ostatní nejsou říše, ale omyly, nesourodé národy spojené dohromady nahodilým nedopatřením, jako v případě Anglie a Irska, nebo množství drobných národů dočasně vedených jedním silným národem, jako v případě Pruska v Německu, ale ve všech těchto případech je život celé věci národní. Ir může mít mít britského veřejného ducha, ale může být jen irským patriotem. Maďar může být rakouským politikem, ale patriotem může být jen maďarským. Ale Turkové jsou imperialisté, svou dlouhou historií, životní situací a živou vírou. Ve své historii neměli žádnou pevnou hranici dohodnutou se svými sousedy podle společných morálních zásad. Jediné co mohli šířit, byl velký vojenský despotismus a velké militantní vyznání: a neměli co jiného na práci, než je šířit. Neměli žádnou posvátnou půdu zděděnou po předcích z jejíhož okraje by mohli odhánět cizince. Měli jen posvátnou, celý svět obsahující víru, do které musí být cizinci z donucení nebo dobrovolně pohlceni. Turci byli pravým impériem, a impérium není nic než jeden obrovský loupeživý nájezd. Turecko táboří v Evropě: je to obec stanů, ne obec domů. V dlouhé romantické historii muslimských výbojů z Východu může historik najít stovku příležitostí mluvit o tureckém heroismu, tureckém fanatismu, turecké zbožnosti, tureckém státnickém umění a kultuře, ale nikdy ho nenapadne mluvit o tureckém patriotismu. O „Turecku v Evropě“ mluvíme tak, jako bychom mohli mluvit o „Turecku na Měsíci“, jako by Turecko bylo jakousi epidemií osypek. Tento postoj se nemění jen proto, že Turci jsou Mladí Turci, jen proto, že se naučili moc nejsilnějších označovat „přežitím nejzpůsobilejších“, jen proto, že naší vírou opovrhují jako nacionalisté, místo toho aby ji nenáviděli jako muslimové. Albánce a všechny malé křesťanské národy budou utlačovat protože malý národ je idea, kterou nechápou. Kříž sv. Jiří, ať v Řecku nebo v Anglii, je záležitost strohých, rovných čar, pevného tvaru. Ale Půlměsíc, jak už jméno napovídá, nemůže než ubývat a přibývat.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 130-134, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988