Mladí Turci a jejich západní vzory (Illustrated London News, 5. srpna 2011)

August 5, 1911 The Young Turks and Their Western Models
Mladí Turkcijsou zábavní lidé. Neříkám to jen tak rýpavě, třebaže samo jméno „Mladí Turci“ jako by v sobě mělo něco trochu legračního a není to jen tím, že nám je v dětství dávaly naše chůvy. Ani si nemyslím, že by moje pocity bylo možné odvozovat od zkušenosti mého přítele, který byl, po ohromném diplomatickém rozruchu a všelijakém okolkování, představen jednomu Mladému Turkovi, jen aby zjistil, že je to jistý velmi starý Žid.

Ne, prvek fantastična, který Evropan vidí, a nemůže si pomoci, v takových východních experimentech, má filosofičtější kořeny. Pokud se smějeme, když východní národy napodobují západní instituce, smějeme se západním institucím a ne jen východním národům: křesťanstvo totiž nemá, ani ve svém úpadku, křesťanštější vlastnost a přednost, než je schopnost smát se sobě samému. Když si ušlechtilý divoch nasadí cylindr, smějeme se, ale smějeme se cylindru, ne divochovi. Divoch je v jistém smyslu úspěšný satirik. Dokazuje, jak se pokrývka hlavy naší nejvyšší společnosti nehodí na nahou a heroickou lidskou podobu. Právě tak můžeme mít dojem, že kopírování našich parlamentů je svým způsobem jejich karikaturou. Ovšem karikaturisté jsou Turci. My jsme karikaturou. Naše veselí, spíš na náš vlastní účet, než Orientálců, se vlastně mísí s jistým smutkem. Oni povstali ve starém lidském zoufalství a naději, bojovali se starou lidskou udatností a krutostí. A získali tu přehojnou odměnou, že i je nyní mohou pronásledovat volební agitátoři, mohou být zasypáni růžovými a modrými rosetami a být v autech cizích lidí odváženi k hlasování pro názory někoho jiného. Možná si jejich poslanci také píší za jména písmena M a P (arabsky je tu napsat nedokážu/písmena MP – anglicky Member of Parliament, poslanec pozn. překl./) a i je možná honí whipové chodbami , kde pak jen divoce a slabě prosí vládu, aby „odložila biče (jako by byli psi) a přistupovala k věci nadstranicky“ (whip – doslova bič—je britský ekvivalent šéfa poslanecké frakce, který má na starosti prosazování kázně poslanců při hlasováních. V britském parlamentu poslanci hlasují tak, že projdou jednou či druhou chodbou u zasedací síně. Pozn. překl.) Nikdo také nepřekoná jejich obdiv ke královskému lovčímu (který, jak ke své lítosti zjistí, opustil své místo /Master of Buckhounds politicky obsazovaná dvorská funkce zaniklá počátkem dvacátého století buckhound je menší plemeno loveckých psů pozn. překl. /), ale písek v přesýpacích hodinách propadal, poslední vyjednávání selhala, vůle lidu musí zvítězit, Ulster se bude bít a Ulster bude v pořádku, směmovnu lordů bude nutné napravit nebo zrušit, chtějí osm a nebudou čekat (slogan požadující stavbu velkých válečných lodí v reakci na německé zbrojení před první světovou válkou pozn. překl.) a ve všeobecném radostném sboru sloganů a rozumu Westmister bude dál Westminsterem—a Lambeth Lambethem (Lambeth Palace je londýnské ústředí anglikánské církve pozn. překl.). Mladí Turci se nesmí pohoršovat nad naším nedostatkem nadšení pro parlamentní oligarchie, ať už se totiž smějeme nebo pláčeme, aspoň se nesmějeme jim, ale pláčeme nad sebou a nad našimi dětmi.

S Mladými Turky je ale ještě jedna potíž. Zcela se kolem nich omotal západní liberalismus, protože západní liberalismu se zamotal do všeho, zejména pak sám do sebe. Namísto toho, abychom hlásali naprosto určité liberální ideje (jako jsou práva i toho největšího ignoranta nebo posvátnost i té nejmenší národnosti) sesbírali jsme my liberálové jakousi nepořádnou sbírku všech možných nápadů a názorů páté přes deváté, o kterých si myslíme, že jsou nové nebo všelidské a výsledkem je, že když se je pokoušíme aplikovat na konkrétní hnutí, jako jsou Mladí Turkové, upadáme do naprostého chaosu a nemáme jediné logické vodítko. Proto se tedy v této konkrétní věci západní demokratické mínění dělí na dva tábory.

Jedna skupina progresistů si podle všeho myslí, že Mladým Turkům se musí dovolit cokoliv a je nutné je nechat zabíjet kohokoliv, protože jsou Mladí. Druhá skupina progresistů zprvu Mladé Turecko posilovala, nyní je ale plná hrůzy a zděšení, protože Mladí Turkové chtějí být a zůstat Turky. Tito učenci jaksi zneklidněli z toho, že mládě tohoto zvířete není docela jiné zvíře. Mladí Turci nemají rádi Abdula Hamida, ostatně myslím, že ho nemá ráda rád nikdo, vyjma konstantinoplských psů. Jenže oni nemají křesťanství, malé národy či další podobné rytířské věci, rádi o nic víc než on. Dr. Parker odsoudil sultána a Mladí Turci ho svrhli, ale nikoliv se záměrem (ani kdyby to bylo možné) nabídnout trůn dr. Parkerovi.

Mladí Turkové se chtějí, předpokládám, držet—pokud možno s využitím západních informací a metod podnikání—svých starodávných, tradičních a mimořádných způsobů. A právě proto, že tureckým tradicím nečelíme, ani je necítíme, máme v nich takový zmatek. A přitom je tu jistá turecká tradice, která Evropu mate a které Evropa vzdoruje v každé epoše. Vzpomínám si, že jsem v době poledních protestů kvůli pronásledovaným Arménům, četl v dobrých radikálních novinách pojednání o životě sv. Kateřiny Sienské. Článek učinil plně zadost, byť poněkud přehlíživě, morální kráse velké světice a pak s hlubokou bolestí a studem poznamenal, že sv.Kateřina (v mnoha ohledech tak laskavá), žel!, snažně nabádala jistého neklidného mladíka, aby se přestal se všemi prát, nebo když už se rvát musí, aby se šel bít s Turky. Podle oněch novin byl tohle hrozný a zastaralý fanatismus. A vzpomínám si, že tentýž list, prakticky v sousedním sloupci, otiskl zuřivě proarménský článek vyzývající radikály, aby byli v pokoji s celým světem, ale pustili se se vším všudy do Turků. Radikálové gladstonovského ražení ostatně hlásali stejný postup a přístup jako sv. Kateřina Sienská. Sv. Kateřina Sienská jenom řekla o pár století dřív to samé, co pak znělo v Midlothianských proslovech, bulharských agitacích, projevech pana Claydena a sonetech pana Williama Watsona. V nanejvýš odlišných dobách tedy, a na základě nejrozmanitějších filosofií, Evropané cítil, že Turek se odlišuje od všech ostatních postav v Evropě, že je čímsi cizím a čímsi hrozivým. A mají pravdu. Není to žádné ospravedlnění proto, aby Turka utiskovali, ale je to naprosto dobrý důvod dávat pozor, aby on neutiskoval nás, ani žádná malá území na našem okraji. Liší se od nás proto, že je zakotvený v konkrétním a odlišném historickém náboženství. Mrzí mě, pokud se vám tenhle důvod nelíbí. Žádný jiný ale neexistuje.

Poukážu zde jen na jeden důležitý bod politických mravů. Turecká říše je jedinou reálnou říší v Evropě. Všechny ostatní nejsou říše, ale omyly, nesourodé národy spojené dohromady nahodilým nedopatřením, jako v případě Anglie a Irska, nebo množství drobných národů dočasně vedených jedním silným národem, jako v případě Pruska v Německu, ale ve všech těchto případech je život celé věci národní. Ir může mít mít britského veřejného ducha, ale může být jen irským patriotem. Maďar může být rakouským politikem, ale patriotem může být jen maďarským. Ale Turkové jsou imperialisté, svou dlouhou historií, životní situací a živou vírou. Ve své historii neměli žádnou pevnou hranici dohodnutou se svými sousedy podle společných morálních zásad. Jediné co mohli šířit, byl velký vojenský despotismus a velké militantní vyznání: a neměli co jiného na práci, než je šířit. Neměli žádnou posvátnou půdu zděděnou po předcích z jejíhož okraje by mohli odhánět cizince. Měli jen posvátnou, celý svět obsahující víru, do které musí být cizinci z donucení nebo dobrovolně pohlceni. Turci byli pravým impériem, a impérium není nic než jeden obrovský loupeživý nájezd. Turecko táboří v Evropě: je to obec stanů, ne obec domů. V dlouhé romantické historii muslimských výbojů z Východu může historik najít stovku příležitostí mluvit o tureckém heroismu, tureckém fanatismu, turecké zbožnosti, tureckém státnickém umění a kultuře, ale nikdy ho nenapadne mluvit o tureckém patriotismu. O „Turecku v Evropě“ mluvíme tak, jako bychom mohli mluvit o „Turecku na Měsíci“, jako by Turecko bylo jakousi epidemií osypek. Tento postoj se nemění jen proto, že Turci jsou Mladí Turci, jen proto, že se naučili moc nejsilnějších označovat „přežitím nejzpůsobilejších“, jen proto, že naší vírou opovrhují jako nacionalisté, místo toho aby ji nenáviděli jako muslimové. Albánce a všechny malé křesťanské národy budou utlačovat protože malý národ je idea, kterou nechápou. Kříž sv. Jiří, ať v Řecku nebo v Anglii, je záležitost strohých, rovných čar, pevného tvaru. Ale Půlměsíc, jak už jméno napovídá, nemůže než ubývat a přibývat.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 130-134, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

One comment on “Mladí Turci a jejich západní vzory (Illustrated London News, 5. srpna 2011)

  1. […] Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky. […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s