O rasových vztazích (Illustrated London News 19. srpna 1911)

August 19, 1911 On the Relations between the Races
Jeden vážený týdeník píše v poznámce o Universálním rasovém kongresu: „Třebaže se organizátoři kongresu snažili v jeho uspořádání zdůraznit vědecký aspekt, rozdmychal přední německý antropolog první den jednání planoucí kontroverzi svými tvrzeními o trvalosti rasových bariér a nepřátelství.“ Docela by mně zajímalo,co takovéhle věty mají znamenat. Seriozní a odpovědný tisk vlastně téměř žádné jiné nepíše. Lidé mluví o tom, že se žurnalistika podbízí nejlevnějšímu publiku a zahlcuje svět konstatováním zřejmého. Zdá se mi ovšem, že žurnalistika se zpravidla halí hávem největšího diplomatického tajemství. Znovu se ptám, co ta věta má znamenat? Jaký je význam slova třebaže na začátku? Když ji osekáme na kostru, zdá se, že ta věta zní: „I když uspořádali vědecký kongres, nějaký antropolog přece jen tvrdí, že národy přetrvají.“ Jaké matné asociace nebo předsudky měl na mysli člověk, který napsal tak podivnou a mnohamluvnou antitezi? Měl na mysli, že věda není kontroversní, nebo že antropologie není věda, nebo že je vědecké myslet si, že rasy nepřetrvají a nevědecké myslit si, že přetrvají? Otevřete téměř jakýkoliv významný magazín, nebo kterékoliv opravdu seriosní noviny a zjistíte, že jsou poseté podobným rozvleklými, nedůslednými větami. Dlouhé soupravy neohraných podstatných a přídavných jmen jsou spřažené docela nesrozumitelnými spojkami: „Třebaže musí mít všichni pochopení pro delikátní a složitou úlohu, kterou před arcibiskupa z Canterbury staví výběr varhaníka pro Bootle Abbey, přece jen nadešla doba, kdy můžeme náboženství Dálného Východu považovat za pouhé výstřednosti uctívání fetišů“ nebo „Ať už si myslíme cokoliv o četných a naléhavých problémech vyvolávaných vůdcovstvím pana Balfoura, je většina rozumných Angličanů přesvědčená alespoň o tom, že socialistické přerozdělování vlastnictví nebude mít věčného trvání.“ Na stránkách novin nacházím takových vět desítky a desítky. Pro tento literární styl je příznačné, že každá věta je strnulá a přece má přeraženou páteř.
Když se nyní ponořím do neprostupných hlubin onoho odstavce o rasovém kongresu, začínám matně vidět vzdálený záblesk toho, co měl autor na mysli. Nakolik se jeho nejasná idea může přiodít do podoby slov, musel myslím uvažovat asi takhle: „Moderní věci mají být klidné a zdvořilé. Je zdvořilé říci černochovi, že bude brzy bílý, ale není zdvořilé mu říkat, že nejspíš zůstane černý.“ Zda by bylo zdvořilé povědět bílému člověku, že bude brzy černý nedokážu říct, neb jsem do těchto matných a zmatených myšlenek nepronikl náležitě hluboko. Obecně je ale jejich vyznění následující: pokud a dokud říkáte každému, ať je červený, bílý, černý nebo žlutý, že jsou všichni vlastně skoro stejní, a budou ještě stejnější, bude to na kongres nebo dýchánek působit uklidňujícím způsobem. A vše, co je uklidňující označují za liberální a vše co je liberální označují za vědecké.
Nu všechny tyhle řeči o Sjednocení, a Povznesení vzhůru a Pokrokovosti jsou ve skutečnosti velmi špatné pro smysl pro lidské bratrství. Přinejlepším je to pouhý okraj moderního života a bílí, černí a žlutí lidé se mohou doopravdy respektovat jen díky samotným základům veškerého smrtelného života. Opravdové lidské bratrství spočívá přesně v těch věcech, které by tihle lidé pokládali za barbarské, totiž ve svátostech pohlaví a podivných obřadech za mrtvé. Kořen, ze kterého to vše vyrůstá, je hluboko v zemi, je velmi hrubý, velmi starodávný a (myslí si tihle lidé) velmi špinavý. Jenže jejich vlastní metoda seznamování pozápadnělých Indů s civilisovanými obyvateli Sandwichových ostrovů se podobá pouhému svazování korun stromů jedné k druhé.
V téhle filantropické antropologii jsou navíc dva nebo tři zcela praktické omyly. První spočívá v obrovském předpokladu, že „sbližování“ či spolupráce ras je vždy k dobrému, bez toho, aby bylo řečeno, zda se sblížily jako milenci, nebo jako dvě protijedoucí auta. Za zřejmý přínos pro kulturu a všelidskou vzájemnost se pokládá požadavek, aby se rasy „mísily“ a „vzájemně se poznávaly“. Jenže tak tomu zcela jistě není. Nebylo by příliš náročné hájit názor, že by obrovské spousta naší rasy by byla mnohem spokojenější a šťastnější, kdyby se lidé navzájem nenavštěvovali. Sám takový názor nezastávám, ale myslím, že je právě tak obhajitelný jako opačná nauka, která všechny kontakty bere jako příbuzenské vztahy. V řekněme čtrnáctém století žily evropská a africká rasa navzájem zcela odděleně. Černí lidé si žili po svém způsobu, byl to přirozeně černý způsob, ale jsem si zcela jistý, že zas nebyl tak temný, jak se někdy maluje. Předpokládám, že občas někoho snědli, ale to byl náboženský úkon a jako většina náboženských úkonů byl ve velké neoblibě a často se zanedbával. Jejich kmenový systém byl současně příliš jednoduchý, než aby umožňoval trvalou nerovnost potravy či složité pokrytectví jazyka, nebo krutosti intelektu či zvrhlosti přirozených vášní. Mezitím Evropa byla ve čtrnáctém století Evropou tisíc let a staré pohanské otroctví už z ní bylo tou dobou téměř zcela vymýceno a vykořeněno. Téměř se již stala civilisací svobodných lidí.
Pak nadešel věk osvícenství s ďáblem a všemi jeho anděly. Poté přišla hrozné a pekelné nadšení pro geografii. Vystrojily se lodi, zhotovily se mapy, byly objeveny kontinenty. Nejtemnější pokušitel z hlubin se usadil na chápavém rameni sira Johna Hawkinse a poradil mu, že problém s pracovní silou by mohl vyřešit tím, že bude krást černé lidi a nutit je pracovat místo bílých lidí. A tak byli, v typickém věku umění vědy a skepse, černí a bílí lidé „dáni dohromady“. Tak se otevřela zlatá brána renesance a dovnitř okamžitě vpadlo otroctví, starodávná to a pohanská řeka.
Pokud jde o Ameriku, jen málokdo popře, že nebýt nešťastného osvícení piráta Hawkinse, mohly dnes na této planetě koexistovat dvě rasy bez neustálého zoufání. Amerika by se nepotřebovala ani zbavovat otrokářů, ani svrhávat aristokracii, byla by ušetřena jak slzí Strýčka Toma, tak krve Stonewalla Jacksona. Čím víc ale člověk vidí po celém světě filantropické i jiné podniky, tím víc si všímá, že (bez ohledu na všechna zvláštní jména) kontakt je častěji střetem než smířením. Plány na záchranu černochů jsou zpravidla ještě dravější a hrabivější, než staré otevřené plány na jejich zotročení. A kdy nyní (po dlouhé a bolestné době ztrácení ilusí) slyším, že Nikaragui je nutno zabránit v utiskování Indiánů, mám vždy nepříjemný pocit, že se někdo snaží utiskovat Nikaraguu. Zdaleka nejzdravější vztahy byly ty staré, kdy byly kontinenty vzájemně oddělené a komunikovaly mezi sebou jen prostřednictvím příležitostných cestovatelů. Ti samozřejmě vyprávěli lži, byly to ale lži z marnivosti, ne z chamtivosti. Když středověký cestovatel tvrdil, že hroch je „napůl člověk, napůl kůň“, nechtěl hrocha ani koupit, ani prodat, ani ukrást, prostě jen lhal pro své vlastní umělecké uspokojení. A dokud jsou cestovatelé takhle uvolnění, jsou obvykle laskavě přijímáni. Bílému muži v Africe hostinu častěji strojili, než by si ho k hostině servírovali. . Černého náčelníka v Evropě čekalo právě tak provolávání slávy jako výsměšky. Bitva se strhává tehdy, když se srazí celé bojové řady dvou kmenů.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 138-141, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s