Demokracie se šíří níže (Illustrated London News, 26. srpna 1911)

August 26, 1911 The Broadening down of Democracy

Vždycky se tvrdí, že čím je člověk starší, tím bývá konservativnější, pokud jde ale o mně, cítím se v mnoha ohledech čím dál revolučněji. Až mi bude takových sedmadevadesát, budu možná chodit s krvavě rudým praporem a bombou jako krevnatý a krvelačný anarchista, naštěstí ovšem (vzhledem k věku) poměrně již neškodný. Jenže i v téhle záležitosti je snad možné rozlišovat. Pokud jde o staré věci, které nebyly nikdy pouhým módním výstřelkem, jsem čím dál staromódnější: mám na mysli zřejmé pravdy, které byly vždy pilíři naší civilisace a možná i jakékoliv jiné. Že má člověk mít jednoho Boha, jednu manželku, jednu zemi, nakolik lze jeden dům a rozhodně ne víc než jeden volební hlas—to jsou truismy, ve kterých jsem se stal konservativnějším, nebo, abych použil lepší slovo, spokojenějším. Pokud ale jde o všechny staré módy, kterou jsou módami, všechny konvence jedné třídy nebo země, všechna pohodlná vysvětlování toho, co se děje v rodinách a skupinách, jsem v čím dál větším nebezpečí, že vůči nim budu hulvátem, darebákem nebo, což znamená mnohem víc, skeptikem. Mám menší chuť kritizovat svatební obřad, ale mnohem větší chuť udělat scénu na svatbě lidí z lepší společnosti. Mám mnohem větší víru v Anglii, ale mnohem méně věřím v britskou ústavu.

Nu v jednu maximu, či teorii (úzce související s britskou ústavu, pýchou a závistí etc.) jsem věřil po celé své mládí a většina mých známých v ni věří dosud a nejspíš v ni dosud věří většina nanejvýš inteligentních čtenářů této stránky. Ovšem vinou nešťastného záchvatu senilní skepse jsem dospěl k tomu, že jí naprosto a vůbec nevěřím. Jsem přesvědčen, že je to naprostý, nezřízený žvást. Teorie, o které mluvím, má za to, že anglický lid v posledním důsledku získal svobodu, spravedlnost a samosprávu moudrou politikou postupných dílčích kroků. V anglické politice je to teorie dosud téměř všeobecně přijímaná. Je to argument, jímž slečna Pankhurst a její přátelé hájí své šílené požadavky na hlasovací právo pro bohaté staré panny. Tvrdí, že je to první krok, tenký hrot klínu. Je to běžná obrana, kterou liberální ministr hájí, proč nenaplňuje svůj liberalismus, vůdcem labouristů, proč neprosazuje zavedení socialismu, a jíž i ten nejvášnivější anglický socialista vysvětluje, proč nikdy nevystřelí z pušky. Tvrdí, že jejich věc se prosadí pomalu „zrovna tak, jako přišlo demokratické volební právo“. Je to vlastně myšlenka, která do nás pronikala po mnoho generací. Macaulaye nikdo neunavilo její hlásání: „jelikož jsme v sedmnáctém století měli konservativní revoluci, nebylo zapotřebí, abychom měli destruktivní revoluci ve století devatenáctém.“ O Tennysonovi platilo to samé: The land of settled government,/ The land of old and just renown,/ Where freedom slowly broadens down/ From precedent to precedent. (Země s vládou stálou/stará, se slávou zaslouženou/Ke svoboda se zvolna níže šíří/od precedentu k precedentu).

Inu, jak jsem řekl, je to všecko žvást. Sám jsem se řádně rozšířil níže a to jak morálně, tak fysicky, ale nikdy jsem neviděl, že by takový pomalý, přirozený proces, ať už mysli nebo těla, byl nějak zvlášť užitečný pro účely praktického pokání nebo nápravy. Jsem klín, který žádný tenký hrot nemá. Pravda je totiž prostá a smutná. Jednoduše neplatí, že bychom si celkem vzato něco brali postupně kousek po kousku, ale získávali jsme víc a víc. Bylo by mnohem správnější říct, že historie nám před očima v konkrétních chvílích zahoupala reformou a zeptala se (svým vlastním vulgárním jazykem) „Chceš to hned, nebo až se k tomu dostaneš?“ Většinou jsme počkali, až jsme se k tomu dostali, a většinou pořád ještě čekáme. Představa, že se naše instituce postupně rozšiřovaly a zdokonalovaly je celá založená na jedné slabé souvislosti s případem volebního práva do parlamentu. A dokonce ani v případu volebního práva tu není žádný slavnostní pochod událostí, jak si lidé představují. V osmnáctém století došlo v Anglii k opravdovému rozpuku demokracie (zhruba v době obdivuhodných Wilkesových nepokojů a dál), ten se ale nikdy nevtělil do žádný zákonů nebo ústavních opatření, vyjma toho opatření, aby se lidé nechali střílet jak psi. O něco později maličká hrstka velmi bezskrupulosních whigovských aristokratů došla k závěru, že se jim bude hodit, když dají volební právo mnoha bohatým lidem z továrnické třídy, taky sebrali volební právo mnoha chudým lidem, ale o tom se tolik nemluví. O něco později jeden velmi bezkrupulosních toryovský dobrodruh dospěl k závěru, že by se jemuhodilo, aby dal volební právo některým druhům pracujících lidí a to jsou celé dva skrovné příklady na kterých celá teorie stojí. A nyní, po více než století, v důsledku jednoho zvláštního ženského dilematu, mluví jeden či dva lidé potichu o všeobecném volebním právu, ale nejsou ani z jedné dvacetiny tak smělí, jako naši pradědové.
Mimo tento triviální, ale vhodný případ volebního práva, změny a poloviční reformy skutečné reformy nepřinesly, ale na neurčito je oddálily. Mnozí z těch, kdo pomohli zrušit veřejné popravy doufali, že zruší všechny popravy. Myslí si ale někdo, že je dnes stejně pravděpodobné, že se může podařit zrušit šibenice, jako kdyby na nich ještě viseli veřejně popravení oběšenci? Mnozí z těch, kdo pomáhali anglikánskou církev v Irsku zbavit postavení státní církve doufali, že bude následovat to samé v Anglii. Myslí si ale dnes snad někdo, že jsme dnes zrušení státní církve tak blízko, jako jsme často bývali v Millově a Brightově době? Mnozí z těch, kdo pomáhali zrušit bičování v armádě, je chtěli zrušit také ve vězeních, bylo by mnohem snazší to udělat tehdy, než teď. Pan Joseph Chamberlain na počátku své kariéry věřil, že konstituční monarchie nás musí nutně dovést k republice. Dnes by byl první, kdo by přiznal, že republika je dnes mnohem dál, než bývala tehdy.

Pravda je taková, že celá tahle teorie „kousek po kousku“ stojí na naprosto zřejmém a jednoduchém omylu o lidské přirozenosti. Rozrušit obyčejné lidi a zejména rozrušit je samotné, je velmi těžké. Je velmi těžké přimět je k heroickému útoku. Ale přimět je k polovičatému útoku, vrátit se a druhou půlku dokončit o pár let později, když už je jim z té první poloviny naprosto zle, je téměř nemožné. Pokud je někdo ochoten nechat se kvůli svému náboženství upéct za živa, měli byste ho raději chytit, dokud má takovou náladu. Pokud se ale rozhodl nechat se upéct, rozhodl se také umřít. Lidsky řečeno, nemůžete někoho přesvědčit, aby se nechal upéct napůl a pak se za pár měsíců vrátil a nechal si upéct druhou půlku. Když obrazoborce podnítíte, aby za cenu ohrožení svých životů rozbíjeli sochy, měli byste je raději nechat rozbít všechny sochy. Pokud necháte polovinu soch být, zůstanou stát do soudného dne. Chcete-li, aby dav serval ploty, nechte ho servat všechny ploty. Jak říkají ethičtí idealisté o lidském životě, už se nevrátí.

K odstranění poloviny zla je zapotřebí téměř tolik zápalu, trpělivosti a provokující smělosti jako k jeho úplnému odstranění. Jediný rozdíl je v tom, že když se dostaví přirozené reakce únavy, smíchu nebo jiných zájmů, je napravená jen polovina křivdy. A tak naši reformátoři církví, bičování a kdoví čeho, poklesli na duchu po prvním vítězství. Bičování živého člověka je dovede rozrušit, ale něco, co se podobá pobízení mrtvého koně už ne.

V tom spočívá omyl „prvního kroku“a tenkého hrotu klínu. Je příliš tenký, tak tenký, že se zalomí v podstatě věci a uvízne v ní. Všichni jsme slyšeli o místě dlážděném dobrými úmysly. Naše ústava je parketová podlaha sestavená z vyleštěných dřevěných trojúhelníků. Je celá sestavená z tenkých hrotů klínů, které už nikam dál nepronikly.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 141-145, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s