Co noviny nevidí (Illustrated London News 30. září 1911)

September 30, 191 1 What the Newspapers Don’t See
Všichni jsme se bavili představou novin, jak by asi vycházely v dřívějších historických dobách a jak by mohly vypadat jejich titulky a rozhovory den po bitvě u Hastings nebo vraždě Julia Ceasera. Pan Stead ve svém jen krátce vvycházejícím, leč skvělém, denním listu uvedl reportáž zvláštního zpravodaje z námořní bitvy u Salamis a podobné pojednání pana Belloca o popravě Ludvíka XVI. Je to fikce, která se člověku jaksi zalíbí a utkví mu v paměti. Pořád cítím iracionální naději, že se jednoho dne ukáže, že nějaký kus hnědého papíru poletující ve větru nebo ležící opálený na mřížce se při bližším ohledání ukáže jako kus starodávných novin ohlašující jakousi událost dnes staroslavnou a památnou, tehdy šokující a výbušnou. Rád bych ve „Dvorském cirkuláři“, který zaznamenává každodenní dění v královské rodině, četl: „Král se dnes ráno v doprovodu biskupa města Lodnýna vydal na Whitehall, kde byl před zraky loyálního a nadšeného davu, který zde po mnoho hodin čekal v nanejvýš dobrém rozpoložení, sťat. Biskup města Londýna je nyní hostem u lady Bunbury v Brakelands.“ Nebo bych rád našel článek, v poněkud veselejším a nadšenějším stylu klípků ze společnosti o, řekněme případu měšťanů Calais, popisující, kterak byla královna Phillipa skvostně oděna v bílém sametu a hedvábu, zatímco městští činitelé byli výtečně oblečeni ve svých nočních košilích. Titulky jako „Žhářská záhada: Rozhovor s císařem“ (Nero by rozhovor jistě poskytl s chutí) by poskytly příjemné čtení V dobách mučení by buletiny podepsané dvěma inkvisitory mohly být vydávány jako „zprávy končící tisknutí“.
Je tu ale jen jedna věc, na niž obvykle zapomínáme, když si tyto sny dopřáváme. Totiž tahle: soudě podle moderních novin, lze velmi vážně pochybovat o tom, že noviny vydané bezprostředně po důležité události by se takové významné události vůbec věnovaly. Pokud by den po Hastings vyšla jako šestákový plátek Anglo-Saxon Chronicle, hlavní titulek by nejspíš zněl „Atehlborg plave přes úžinu Anglesey „Já to udělám, vážně“. Celý zbytek noviny by pak zaplnily únavné řeči o ničem v čemsi, co nese jméno Wittan, a děsivé detaily o tom, jak kdosi podřezal krk knězi na velšských blatech a možná by se našla i nadšená zpráva ze sportu, že Mercia „Do toho jde naplno“. Případně kdybychom vážně chtěli dělat paralelu se sportovním fanděním naší doby, pak hlavním zájmem Anglosasů by bylo nesporně náboženství. Anglosaské noviny by byly plné jen zpráv o zázracích a jmenování biskupů. A pak, kdesi v nějakém zapomenutém koutě, bychom našli odstavec „Na pobřeží Sussexu byly spatřeny jisté osoby, zřejmě Normané, které údajně způsobily drobný potíže. Místní úřady jsou přesvědčeny, že není důvodu k obavám.“
V každém věku by samozřejmě zdravý zájem lidstva přitahovaly vraždy. To je ale výjimka potvrzující pravidlo, protože ten, kdo najde mrtvolu, přichází vždy pozdě. Když najdeme mrtvolu, je to důkaz, že jsme nedokázali odhalit spiknutí. Den po Ceasarově pádu by samozřejmě římské noviny byly plné zpráv o dění na Kapitolu a rozhovorů s Cassiem a Antoniem. Všechny úvodníky by byly rozviklané, rozviklanější než Antoniova řeč. Noviny by ale nevykazovaly žádné povědomí o tom, co se skutečně děje. Šéfredaktoři by si nikdy nevšimli, že Caesar překročil Rubikon, zrovna tak, jako naši šéfredaktoři netuší, kde leží Agadir. Netušili by, že překročením oné říčky byla založena římská říše. Jejich noviny by byly plné Luccullových večeří, Clodiova bankrotu a Caesarovy choti prokazující před rozvodových soudem, že je mimo podezření, zbytek by zabrali gladiátoři a peněžní trhy. A jsem si jist, že když se později v Římě objevila jakási malá a podivná sekta, musely být nejprve stovky jejích členů sežrány lvy, než by si jich začali všímat noviny. Noviny jsou trestány za svou slepou modloslužbu rychlosti. Hrnou se tak rychle, že si nikdy ničeho nevšimnou, a rozum musí brát do hrsti tak rychle, že ho nikdy poberou.
Výše uvedené úvahy, střídané kletbami a nadávkami, plynuly z mých rtů po několik hodin, když jsem se v nějakých běžných anglických novinách, ať liberálních nebo konservativních, pokoušel najít úplnou a jasnou zprávu o odborovém kongresu. Říci, že odborový kongres je dnes důležitější než parlament znamená mluvit velmi, velmi střídmě. Ostatně, co by mohlo být méně důležité, než parlament—zejména když není? Parlament „nezasedá“ a kdyby zasedal, na jakých shnilých vejcích partajní politiky by asi tak hřadoval? Nejspíš by debatoval o tom, zda byl pan Alfred Lyttelton vinen hanebnou desinterpretací, když poukázal na drobnou nesrovnalost mezi tím, co říká pan Winston Churchill, když je nyní liberál a mezi tím, co říkával onehdy, když ještě býval Tory. To by mohlo trvat hodiny a hodiny a Speaker tu a tam zasahoval, aby prohlásil, že slovo „zloději“ je v pořádku, ale slovo „lupič“ už v pořádku není. Nu odborový kongres je opravdový parlament, protože diskutuje a vyjednává. Lidé předem neví, na jakou stranu se všichni postaví. Řečníci se snaží obhájit své názory a přesvědčit o nich ostatní a témata, o nichž se diskutuje, jsou témata skutečně pro všechny zajímavá, jsou to otázky černé a bílé, chleba a sýra, toho, co je dobré a co je špatné. Musí zajímat filosofa, protože jsou to základní otázky, musí zajímat i podnikatele, protože jsou to praktické otázky. Existuje právo na práci—a právo přestat pracovat? Vlastní lidé něco? Vlastní své ruce a nohy? Jak lze lidi sytit? Kdy lze porušit dohody? Jsou to věci, o kterých promlouvali velcí řečníci a velcí králové o nich pronášeli soudy. Na těchto a podobných věcech se velké státy měnily z republik v impéria, jejich obyvatelé z nomádů v občany nebo z občanů v otroky. Řeči (nakolik se o nich lze dozvědět) jsou převážně hodné svých mocných témat: jsou zmužilé, spontánní, občas veselé a vždy relevantní. A novin to vše většinou odbudou jedním či dvěma odstavci.
Pomysleme na okamžik na nekonečné vzájemné obviňování ve Westminsteru, tak zuřivé a přece krotké, naznačující nekonečné lži a přece si netroufající navrhnout jedinou pravdu, plné pompy a nedůtklivosti, zahleděné do jakési oficielní nanicovatosti a pak uvažme následující prostou episodu, která se odehrála na odborovém kongresu. Pan Will Crooks (jeden z nejlepších mužů na světě) z jakéhosi důvodu předložil návrh zákona o odborových sporech. Cílem zákona je zřídit arbitrážní tribunály, které by při svých zasedáních uvalovaly přísné tresty na jakéhokoliv dělníka, který „stávkuje“ nebo zaměstnavatele, který „zamkne brány“ (a způsobí tak nucenou výluku v práci pozn. překl.). O přísných trestech mluvím proto, že jde o těžké pokuty a žádný stávkující samozřejmě nemůže těžké pokuty platit. První výsledkem zákona pokud bude schválen a pak se proti němu někdo postaví, musí být to, že dělník půjde do vězení, zatímco zaměstnavatel ne. Nelze si představit historický krok, který by byl dramatičtější a (pro ty kdo s ním nesouhlasí) znamenal větší pohromu. Poprvé v anglických dějinách se navrhuje, aby byl povolán policista, aby donutil konkrétního číšníka pracovat pro konkrétního hospodského. Britská vláda se tu poprvé žádá, aby přímo trestala hokynářova příručího jménem Jones za to, že odešel ze zaměstnání u hokynáře jménem Smith. Je to poprvé, kdy se o tiskařově učni uvažuje tak, že je doslova uvězněn v tiskařově dílně—a nemá jinou alternativu, než vězení. Podle tohoto návrhu může pán nejen absolutně říct: „Běž a hladověj“, ale může také absolutně pronášet „Zůstaň a pracuj“. Ve prospěch takového návrhu lze říci mnoho, protože vždy lze snést mnoho argumentů pro vlastnění otroků. Ale tohoto osudového návrhu postavit anglické chudé pod veškeré dobro a zlo životních podmínek karolinských černochů si přede mnou noviny povšimly jen v následujícím krátkém odstavci:

Byl učiněn útok na pana poslance W. Crookse, kvůli předložení návrhu zákona o pracovních sporech , který dle mínění několika delegátů zbavoval dělníky práva na stávku. Pan poslanec E. Edwards, signatář návrhu zákona, upřímně řekl, že jej podepsal, aniž by jej četl. S navrhovanými opatřením zcela jistě nesouhlasí. Pan Chandler (železniční úředníci) „Jen blázni podepisují věci bez čtení.“ (Slyšte, slyšte)
Je to poměrně krátké, ale je v tom víc, než v parlamentních zprávách.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 161-165, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Liberální unionisté a irská samospráva (Illustrated London News 23. září 1911)

September 23, 1911 The Liberal Unionists and Home Rule
Bylo nebylo, žil byl jeden liberální unionista. Sám jsem ho viděl. Mýlí se ti, kdo tvrdí, že byl pouhou pohádkou nebo fikcí britské ústavy. Nebyl ani pouhou zarážkou, která měla zachránit pana Josepha Chamberlaina před neustálou společností pana Jesse Collingse, ani to nebyl statista v jevištním houfu provolávající oběma gentlemanům slávu. Někteří by takoví být mohli, ale o typu, který mám na mysli, to neplatí. Nebyl to ani nějaký převlečený Tory, ani vyděšený snob skrývající se v koutě Reformního klubu: i takoví existují, ale tenhle to není. Liberální unionista, o kterém mluvím, byl autentický a zvláštní typ Angličana a to typ dosti vytříbený. Docela mimořádné pak je, že tenhle liberální unionista byl opravdu liberální a byl opravdu unionista. Jeho jméno nebyl jen pouhý rozpor v pojmech jako třeba liberální imperialista. Označení „liberální unionista“ bylo v nejhorším případě veselým paradoxem, rozverným a elfským žertem poutajícím pozornost k reálnému problému. Muž, kterého mám na mysli, totiž miloval svobodu anglického druhu, třebaže svobodu irského druhu nenáviděl. Když anglickou konkurenční soutěž označoval za „svobodu“ a irské bojkoty za „tyranii“ upřímně tím vyjadřoval své vlastní preference. To, že kněz může exkomunikovat irského rolníka, mu přišlo jako přežitek divošského čarodějnictví. To, že mladý výhonek bankéřova rodu může propustit a k hladovění odsoudit stovku padesátiletých londýnských účetních se mu jevilo jako dokonalost svobody a rovnosti. Angličan tohoto typu měl mnoho mužných a důstojných vlastností. Měl mysl velmi jasnou, když už ne příliš širokou. Opravdu rozuměl ekonomice, vždyť ji vlastně vymyslel. Na rozdíl od mnoha našich „sociálních reformátorů“ nikdy necpal druhým lidem do krku nějaké principy, aniž by sám věděl, jaké ty principy jsou. Obvykle nosíval staromódní límce a nyní je už mrtvý. Zemřel před několika málo lety.

A právě jeho smrt přinesla velmi mnoho jiných zajímavých věcí: porážku starých Neústupných, umírnění pana Balfoura. Nový postoj k irským záležitostem působí i na torye i liberály. Pravda je taková, že skutečný odpor vůči irské státnosti spočíval na jisté teorii o Anglii, nikoliv Irsku. A právě tahle teorie o Anglii se zhroutila. Věřili v ni téměř všichni velcí muži doby vlády královny Viktorie. Dnes jí mezi vzdělanými muži věří jen sotvakdo.

Běžte do Crystal Palace (vím, že takový příkaz může znít drsně, ale nařizuji to pro veřejné blaho) , běžte tedy, říkám, do Crystal Palace a v liniích oné ohromné, poctivé a ošklivé budovy uvidíte stále ještě stopy oné teorie a onoho viktoriánského ducha. Ta teorie je zrovna tak velká a prosvětlená jako Crystal Palace, a zrovna tak tvrdá a repetitivní jako Crystal Palace. Podobně jako Crystal Palace ji lze vidět a prohlédnout—po čase. Onen palác z oken byl totiž vystavěn v čase, kdy se křišťálově jasných a tuhých jako železo jevilo mnoho věcí, o nichž se posléze ukázalo, že tak jasné nebo tuhé nakonec nebyly. Byla to doba, kdy železnice byla čerstvý vynález a všechno ostatní vypadalo, že je nebo bude také zrovna vynalezeno. Byl to čas, kdy podnikání a obchod lidé označovali za „bělokřídlého zvěstovatele“ a říkali o něm, že státy a národy navzájem spojí zlatým řetězem. Lidé oné doby byli liberálové a, v abstraktní rovině, by rádi dopřáli druhým lidem, aby si dělali, co chtějí. Nedokázali ale pochopit, že si lidé železnici nevybrali, když k tomu dostali příležitost. Lidé, jako byli třeba Irové, kteří dávali přednost malé špinavé chalupě nebo malé, temné svatyni, před hezkým, velkým a průhledným Crystal Palace jim přišli jako ti, kdo opustili sféru rozumu. Irský rolník jejich pozornost nepřitáhl tím, čím byl ve skutečnosti, tedy patriotem bojujícím proti nevýhodám, ale jevil se jim prostě jako šílenec, který se pere s čísly v tom smyslu, že zápolí s aritmetikou. Až do roku 1870 běžný anglický světaznalý muž—řekněme třeba někdo jako Thackeray—předpokládal s naprostým a základním přesvědčením, že průmyslová Anglie našla klíč k lidskému pokroku. Volný obchod a rostoucí továrny, rozrůstající se kolonie a vzájemně se rozmnožujíc vynálezy—to vše nebyla jen jedna cesta, nebo anglická cesta nebo velmi dobrá cesta, ale byla to jediná cesta civilisace. Ti, kdo z ní sešli, byli jako lidé zanechaní bloudění v poušti kmenem pochodujícím do vyvolené země. Ti, kdo nešli za tak jasným světlem, se skrývali před rozumem a propadali se do divošství. Nauky průmyslu a svobody bylo možné vymáhat a prosazovat tak, jak vymáháme a prosazujeme samozřejmé věci. Pokud je Irové nepřijmou dobrovolně, nelze s nimi zacházet jako se svobodnými lidmi. Omámila je nějaká ohavná stará pověra a pro samosprávu se proto nehodili. Požehnání Přírody anglickým přístavům a dílnám bylo přece stejně zřejmé jako kterýkoliv zázrak s manou nebo s chleby a rybami. Takový byl základní pocit starých liberálních unionistů. Tahle idea byla psychologickou páteří mnoha velkých mužů typu Macaulaye a Milla. Dnes se tato idea v mozku každého, kdo nějaký má, rozpadla. Zbylo ještě hodně lidí, kteří jsou proti irské samosprávě v praktickém smyslu. Jsou mnozí, kteří si myslí, že starý Gladstoneův způsob nemůže fungovat a raději by postupovali cestou místní správy a tak dál. Mnozí osobně shledávají irskou víru a povahu odpudivou a velice dávají přednost své vlastní. Mnozí, jelikož podnikají, ji považují za velkou zábavu a raději by měli stůl v Birminghamu, než celou farmu v Donegalu. Jak jsem už říkal, je stále mnoho těch, kdo průmyslovou civilisaci považují za jednu cestu—anglickou cestu a velmi dobrou cestu. Není ale už nikoho, kdo by ji považoval za jedinou cestu. Nelze si představit žádného moderního člověka, v jakémkoliv slova smyslu, ať dobrém nebo zlém, že by bral za jisté, že Glasgow a Leeds svým „krokem vpřed“ vylepšily svět. Sám o sobě si to člověk myslet může, ale brát to za jisté tak, jak to brali Macaulay a Mill, už nemůže. Je možné, že cestou lidstva je cesta z Ashton under Lyne do Manchesteru a že je to cesta do Ráje. Modernímu estetickému oku to však není samo o sobě zřejmé. Aby to mohlo omluvit zotročení Donegalu, muselo by to samo o sobě zřejmé být. Podle liberálních principů nelze Paddyho uvěznit jako zrádce, leda bychom mohli opravdu říct, že byl coby šílenec zavřen do blázince.

V okamžiku, kdy se připustí že průmyslová Anglie je jen jedním z mnoha možných typů civilisace, se stará unionistova věc hroutí. Otřeste jednou vírou anglické bourgeoisie , že Birmingham je vzorem celého světa a všechny lepší vlastnosti anglické bourgeoisie , její laskavost a láska ke svobodě se začnou valit zase zpět. Jestliže lze něco říci proti birminghamským továrnám, pak je možná co říci ve prospěch donegalských farem. Jestliže my nemáme naprostou pravdu, pak se vzdorní Irové nemusí úplně mýlit. To je pravá a vnitřní smrt starého unionismu. Nejde o to, že bychom jako národ získali nějaké nové pochopení nebo důvěru v irskou politiku. Ztratili jsme ale naprosto důvěru v anglickou politiku.
Proto všechny strany potkala změna, ne nutně politických záměrů, ale zcela jistě změna náhledu na všechny irské záležitosti. Jak může například muž kultury, zvědavosti a duševní energie pana Balfoura nyní zůstávat v rigidním postoji našeho zestárlého přítele s límcem a Crystal Palace? Jsem si jist, že pan Balfour v Crystal Palace nevečeřívá. Nedávno pan Balfour naléhavě vybízel, aby Angličané znovu zavedli drobné vlastnictví půdy, za které irští rolníci tak dlouho bojovali. Jak může pan Balfour opravdově opovrhovat Iry za to, že se drží obyčejů, které chce zavést i mezi Angličany? Jak mohou skupiny anglické oligarchie fascinované katolickými a anglo-katolickými idejemi opravdu opovrhovat „pověrečnými“ Iry, že se drží právě těchto idejí v chudobě a pronásledování? Ale k udržení starého neochvějného postoje nestačilo nic menšího, než právě skutečné opovrhování Iry a skutečné smýšlení o nich jako o lidu vzdorném, nerozumném a pověrečném. Jakmile přestanete Irem opovrhovat, začnete ho obdivovat.

Není pochyb o tom, že je dobře, že byla vynalezena železnice, ale od té doby bylo vynalezeno ještě pár dalších věcí—například stávky na železnici. Ani ti, kdo litovali železniční dělníky pro jejich mizerné mzdy, ani ti, kdo litovali cestujících kvůli vlakům, které nejely, si nemohli být jisti, že složitý proletářský systém průmyslové pracovní síly je nejlepším systémem na světě. Mnoho poměrně bohatých lidí si onen pátek a onu sobotu muselo přát, aby byli rolníky s políčkem, kde by měli brambory, které by nemuseli kupovat. Crystal Palace je nepochybně ušlechtilá stavba, ale není to ani jediný možný architektonický styl, ani styl, který by neměl chyb. Dokonce i jeho obdivovatelé si začali všímat, že ti, kdo bydlí v takových domech ze skla, nesmí házet kamením.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 156-160, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Pravý velšský duch (Illustrated London News 16. září 1911)

September 16, 1911 The True Welsh Spirit
Nechápu Velšany. Když říkáme, že takovou a takovou osobu nechápeme, obvykle tím myslíme, že působí protivně nebo obtěžuje. Je nám nějak nepříjemná a hádanka jejích motivů a dalších záměrů nabývá praktické povahy. Zde nic takového na mysli nemám: zde prostě míním to, co říkám. Vzdálení Trojané mi nikdy neublížili, Taffy (hanlivé označení Velšana, zde narážka na dětskou říkačku o zlodějském Taffym pozn. překl.) nikdy nepřišel ke mně domů, ani neukradl žádné zásoby. Nemyslím, že by byl Taffy zloděj, neznám ho ani natolik, abych si byl jist předběžným tvrzením, že je Taffy Velšan. Míním docela prostě a bezelstně, že o Walesu nic nevím—nevím ani (zcela jistě), že takové místo existuje. Ostatně, před pár týdny jsem se vydal na zvláštní místo plné kamení a tamní lidé říkali, že je to Wales. Jenže zase jiní lidé říkali, že tamti lidé jsou velmi prohnaní a že se nedá věřit ničemu, co říkají. Já ale zase nevěřil těm druhým lidem, kteří nevěřili těm prvním lidem a vše se tak vracelo do původního příjemného stavu, totiž holé a nezaujaté nevědomosti. To je postoj, který zachovávám vůči velmi mnoha věcem v tomto světě. Svou víru si nechávám pro věci z jiného světa. Pokud jde o tento svět, jsem naprostý agnostik.
Zdá se mi ale, že v tomhle konkrétním případě ignorance nejsem sám. Myslím, že velká většina Angličanů nemá skutečné ponětí o velšském duchu typu či duchu, ať už je to cokoliv. O Skotu a Irovi nějaké ponětí a představu mají, sice bude falešná, ale jakési zlomky pravé tradice obsahovat bude. Abychom tak řekli, Skota Angličan chápe, i když mu rozumí špatně. Angličan ví, co jsou Irové zač, i když se hněvivě ptá nebes, proč jsou takoví. Lakomý puritán v kostkovaných kalhotách je velmi hrubou a nespravedlivou verzí oné zvláštní směsi, která tvoří Skota—kombinace jisté hrubosti vlákna s velkou intelektuální bystrostí pro abstraktní, ba mystické věci. Přesto je to jakási verze, Skotova prosa i poesie v karikatuře zůstává. Obrázek Paddyho u Donnybrooku vynechává všechnu subtilnost a sebetrýznivou ironii, které se mísí s irskou bojovností. Přesto, Irové bojovní jsou, Angličan jeho vůdčí rys vystihl. Ví, že Skotovi, při vší jeho spořivosti, trochu haraší a stejně tak ví, že v Irovi je vždycky žihadlo, které se pro zábavu či slávu může zabodnout do něj samotného nebo kohokoliv jiného.
V těchto případech sděluje karikatura, ač upjatá, velmi přibarvená, zastaralá a převážně lživá, zbytky několika pravd. Kdo kdy ale viděl karikaturu Velšana? V Punchi a podobných časopisech nevidíme nikdy nic jiného, než obrázky Velšanky—jako by v oné podivné zemi plné kamení žádní muži nebyli. A dokonce i tu ženu jako Velšanku označuje jen to, že má oblečený neobyčejný kroj, dosti podobný tomu, který nosí Popelčina nadpřirozená kmotra. Velice přihlouplé obrázky Irů s dlouhými horními rty, podobnými opičím pozná každý i bez toho, aby autor naznačoval jakékoliv kroje. Skoty Charlese Keeneho s jejich tuhými vousy a drsnými lícními kostmi pozná každý i bez kostkovaných kalhot. Pokud ale Velšance vezmete její neobyčejný klobouk, nic nenaznačí, že je to Velšanka. V naší mysli není žádný velšský typ, ze kterého bychom si tropili žerty. Je zajímavé připomenout si, že Shakespeare takový typ v hlavě očividně měl. Tento stav naprostého ne-porozumění (odlišný od špatného pochopení) Velšanům se mi nyní zdá nejen unikátní, ale také důležitý a dosti vážný. Pokud se totiž příliš nemýlím, bude Wales hrát jistou jedinečnou a možná dominantní roli v událostech naší mimořádné doby. Pokud nás Velšané začnou ovlivňovat bez toho, abychom si je my i jen začali představovat, čeká nás znovu to samé co s Iry, totiž postupné či nedokonalé chápání něčeho s čím celou dobu zápasíme v temnotě. Náznaky takového hnutí ve Walesu (ať už je kdekoliv), poukazy na rostoucí vliv Velšanů (ať už je to kdokoliv) je cosi, co se k nám dostává víc široce rozdělovanými událostmi a nápovědami, než nějakým teatrálním příkladem. Někteří by ovšem pana Lloyda George za teatrální příklad označili, dostalo se mu ostatně i mnohem onačejších označení. A v té míře je to pravda. Pan Lloyd George je mnohem autentičtější, upřímnější a mohutnější coby vůdce malého velšského národa, než v jakékoliv jiné ze svých rolí či funkcí v nichž je tak bláhově veleben či směšně ostouzen. Pro každého ale, kdo si dokáže všímat historie tak, jak se právě odehrává, zabírá i ten nejmenší stávkový sekretář na velšské železnici nebo ve velšském dole v přítomném obraze mnohem větší místo než pan Lloyd George. A k mnoha nejdramatičtějším a nejúčinnějším dělnickým revoltám došlo právě ve Walesu a především právě ve Walesu se projevují své vlastní specifické rysy, ať dobré nebo špatné, které je odlišovaly od celé nálady Anglie v poslední době. Epizoda s poníky v dolech postavila výzvu moderní teorii zvířat. Moderní teorii Židů se postavily násilné antisemitské nepokoje posledních týdnů. Ze Západu k nám míří věci hněvivé a nepovědomé, věci ztracené a od středověku zapomenuté.
Když už padla zmínka o podivných rozmíškách mezi Velšany a Židy, využiji příležitosti, abych opravil podivný omyl, který vězí v myslích mnoha mých dopisovatelů. Jistý pochmurný gentleman v Americe se mně pořád ptá, jak se vede mému antisemitskému předsudku a celkově dává najevo zvědavost, kolik hebrejských zubů jsem tento týden vytrhal a jak často se před mým domem odehrává pogrom. Všechno to zřejmě opírá o jakési mé tvrzení, že Židé jsou tyrani a zrádci. Na tomto základě je jeho rozhořčení výmluvné, obsáhlé a (dle mého názoru) spravedlivé. Jediná slabina, která tuto nadstavbu postihuje, je podivný detail, že jsem nikdy neřekl, že Židé jsou tyrani a zrádci. Řekl jsem, že Žid jednoho konkrétního druhu mívá sklony stát se tyranem a jiný konkrétní druh Žida mívá sklon stávat se zrádcem. Říkám to znova. Zřejmé fakty tohoto druhu jsou přípustné v kritice každého jiného národa na téhle planetě: není považované za úzkoprsé a nesnášenlivé tvrdit o jistém druhu Francouzů, že mají sklony ke smyslnosti nebo jistém druhu Prusů, že bývají nadutí. Je jasné jako den, že pařížská tradice života a literatury obsahuje prvek značné smyslnosti a stejně jasné je, že pruská teorie aristokracie a armády v sobě má prvek dosti hrubé povýšenosti. A právě tak je zjevné, že ti, kdo jsou věřiteli budou vždy v pokušení stát se tyrany a ti, kdo jsou kosmopolitní, budou vždy v pokušení stát se vyzvědači. V tomto ohledu bych si představoval, že Židé se budou ve svých morálních proporcích mezi sebou lišit stejně jako zbytek lidstva. Rechabeám byl tyran, Jóšafat nebyl. V možná nejslavnějším sboru Židů v lidských dějinách byl poměr zrádců jeden z dvanácti. Nechápu ale proč by tyrani nemohli být označeni za tyrany a zrádci za zrádce, proč by Rechabeám neměl být příčinou vzpoury v Judeji, nebo proč by se Jidáš neměl stát předmětem nelibosti jen proto, že jsou příslušníky rasy pronásledované z jiných důvodů a při jiných příležitostech. Mé názory na Židy jsou následující. Jsou rozumnější než ti, kdo rozbíjejí jejich obchody a mnohem rozumnější, než ti, kdo je ospravedlňují při jakékoliv příležitosti.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 152-156, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Příliš mnoho vox populi (Illustrated London News 9. září 1911)

September 9, 1911
Too Much Vox Populi
Celostátní stávka je pro národ zbavený vlastního náboženství asi nejbližší náhražkou národního postu. Je to silný ba bolestivý způsob, jak si uvědomit svou závislost na běžných věcech, ponechávaných bez povšimnutí. Pro naši společnost je příznačné, že na nás něco takového dopadá silou a zvenčí a nepřichází dobrovolně a zevnitř. Jsme-li ale méně zbožní než pohani a nikdy si nijak formálně nepřipomínáme naši závislost na jakýchkoliv bozích, je nám občas připomenuta naše závislost na lidech.
Vox populi vox Dei není maxima, kterou bychom mohli přehnat, moderní svět totiž hluboce ztratil víru v obojí. V jednom smyslu se ale hlas lidu Božímu hlasu podobá a to v tom, že mu věnujeme pramalou pozornost. Vím, že se dnes v některých konservativních listech hlásá theorie v tom smyslu, že se k našim branám valí lůza a dupe po všech našich privilegiích. Zrovna v této chvíli se zdá, že jisté konservativní listy píší komoří a služky, nemohu totiž uvěřit, že by jakýkoliv gentleman či lady byli až tak konservativní. Od té doby, co lídr toryů zničil kanony celní reformy, jsou zřejmě všichni seriozní a zodpovědní toryovští sociální reformátoři umlčeni. Někteří z nich by příležitost stávek využili k formulování jakési konstruktivní sociální politiky ochranářského ražení, ale za současného stavu věcí mohou toliko vykládat jakési nesmysly o posluhování chátře, které zní jako dojmy z malé schůzky Primrose Lague, které pozůstaly v mysli nějakého kuchtíka. Tihle rétorové skutečně tvrdí, že hlasu lidu se dostává příliš velké pozornosti, ale každý, kdo si všímá, co se denně děje, kdo si všímá spíše faktů, než jmen, si bude čím dál víc všímat, že i tam, kde má podněcování úspěch, jen zřídka se daří lidi k něčemu podnítit. Malé skupiny získávají velké ústupky, jen po velmi krátkou dobu ale mohou předstírat, že representují celou masu. A tak před válkou představují národ obchodníci s akciemi, při diskusi o vzdělávání to jsou nonkonformističtí duchovní, při rozpravě o rozpočtu je to zase hrstka majitelů domů a takový druh národa se jistě vzepne v čnícím hněvu a někdy i dostane, co žádá. Jenže skutečný národ, národ, který řídí makléřův taxík a omnibus, kterým jezdí duchovní, je v myšlení většiny vzdělaných lidí přítomný jen velmi málo. Proto také mají takově věci jako stávka na železnici svou cenu. Jsou lidé, kteří si nikdy nevšimnou, že existuje nějaký dělník, dokud nezjistí, že není na svém místě.
V pátek a sobotu jsem potkal jistou váženou osobu, která mluvila tak, jako by pan poslanec Thomas přišel se sekerou a všem jim usekal nohy. Takoví lidé byli doslovně odříznutí. Nedokáži si představit svět bez železničního spojení a ani v nejmenším je neuklidnilo, když jsem jim řekl, že takový svět ještě nedávno existoval a vzkvétal. Marně jsem poukazoval na to, že stávka na železnici trvala od počátku světa až do té doby, kdy George Stephanson zradil věc pracujících. Evangelia a Elginovy mramory, Euklid a Ilias, Věže Notre Dame a Tragedie Hamleta, prince dánského, diferenční počet a francouzská revoluce, to vše se dokázalo odehrát v době, jíž koleje a parní stroje scházely právě tak, jako v pátek a sobotu: všechny tyhle věci jsme dělali v oněch únavných věků, které neinspirovala parní píšťala, a napadaly na ně saze zdvořilé, byť monotonní věty „S vaším dovolením.“
Ujistil jsem své přátele, že tyhle věci nejsou po život člověka podstatné. Mé naléhání bylo ale marné, nebudu tvrdit, že by bylo bez účinku, ale spíše, že mělo účinek negativní, ba jaksi opačný. Když jsem tedy zjistil, jak jsou upjatí k myšlence, že se vnitřní železniční okruh běží podle týchž věčných a pro pro vesmír podstatných zákonů jako sluneční soustava, zkusil jsem to jinak. Řekl jsem: „Jestliže tedy cítíte, že je železnice tak cenná a životně důležitá, jestliže máte dojem, že bez zpátečního lístku je člověk jen stěží člověkem, pak jistě trvale obdivujete, chválíte a odměňujete ty ty, kdo pro vás tuto nekonečnou hostinu připravují a udržují. Pokud si myslíte, že váš denní lístek je cosi jako váš chléb vezdejší, pak jej jistě, právě tak jako chléb vezdejší vkládáte do svých modliteb a politických idejí. Kdykoliv zahlédnete výpravčího budete hluboce pohnuti. Když vás výpravčí vyzve, abyste ‚s vaším dovolením‘ popošli po nástupišti, živě a silně jste si uvědomili, že po kolejích cestujete jen s jeho dovolením. Když strážný rozbalil vlajku bylo to pro váš vášnivý patriotismus to samé, jako kdyby svou vlajku rozbalil anglický voják. Pro osobu vaší pronikavé imaginace a vnímavosti totiž oba představují formu národní obrany a disciplíny tváří v tvář smrti. Kdekoliv se dá vlak do pohybu myslíte ihned a s tepajícím srdcem na ony miliony tvrdě pracujících a udatných lidí, bez jejich úsilí každého dne i noci byste vězel v blátě jako starý ošklivý hromotluk, zrovna tak, jako se vám to stalo teď. Udržoval jste si o těch lidech trvalé povědomí. Bylo vaším zvykem se vždy doptávat na jejich pracovní podmínky, na znamenitost jejich odměny, na všechny drobné detaily, které by komukoliv méně pečlivému než vám unikly, jako třeba, zda mají dost co jíst, nebo kolik z nich zešílelo či zemřelo v chudobinci. Takovými věcmi se vaše mysl zaměstnávala při každé cestě vlakem, než vás tato hrozná stávka na dva dny zbavila příležitosti těmto veřejným dobrodincům děkovat a chránit je.“
Jenže ani odpovědi na tento srdečný hold nebyly zcela uspokojivé. Tihle nadšenci do strojů nebyli tak nadšení, jak jsem předpokládal. Kousek po kousku, útržkovými a pochybnými větami ve mně vyvolali dojem, který jsem shledal naprosto šokujícím. Pravda je taková, že ze způsobu jímž mluvili jsem vskutku nabyl dojmu, že je nikdy ani ve snu nenapadlo, že by mohli i jen na okamžik pomyslet na železniční dělníky. Moje představa, že jsou vůči nim plní horoucí vděčnosti je zřejmě zcela překvapila. A když jsem se pokoušel zjistit, že se ta otázka nakonec objevila, ze všech stran jsem dostával jen jednu odpověď. Nikdy před stávkou na železniční dělníky ani nepomysleli. A bez stávky by si na ně nikdy ani nevzpomněli.
To je příkré a zdravé ponaučení z celé záležitosti. Je důležitější, než jakékoliv praktické projevy spravedlnosti, které musí z tohoto šetření vzejít, pokud bude mít příslušná komise odvahu vyšetřovat. Důležitější, i víc než reformy, které mají a mohou nastat, je připomínka toho, co trvale existuje. Je nepominutelnou skutečností, že pro ty, kdo mají vliv na stát jsou lidé jako jsou výpravčí neviditelní do té doby, dokud nezačnou být hrubí. Dělníka si nikdo nevšímá, dokud nepřestane pracovat. Na těch, kdo montují židle sedíme jako na samotných židlích, na stavitelích pian drnkáme právě tak jako na pianech, a po zahradnících se procházíme právě tak jako po zahradách. Jediný způsob jak mohou tito lidé začít existovat je ukázat, že mohou přestat existovat. Právě tím se národní stávka podobá národnímu postu. Je to cvičením v umění rozpoznávání skrze nepřítomnost. Právě tak jako si je přísný katolík vědom masa jen v pátek, nebo jako si přísný Žid uvědomuje, že chleba je z kvašeného těsta jen o dni nekvašených chlebů.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 149-152, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Episoda Neústupných (Illustrated London News 2. září 1911)

September 2, 1911 The Episode of the Die-Hards

Teď když náhle utichl napůl umělý hněv stranických politiků, našla by se jedna či dvě poznámky, které lze přičinit k této konkrétní episodě Neústupných (přezdívka pro skupinu členů Horní sněmovny, kteří zatvrzele odporovali snahám zbavit jejich Sněmovnu práva veta v některých legislativních záležitostech pozn. překl.). Na obou stranách samozřejmě docházelo k nejdivočejšímu přehánění, a takové řeči jsou tím řidší, čím je jich víc. Líčit pana Asquitha jako heroického tribuna obrovského lidového vzepětí je stejně absurdní jako tvrdit o něm, ,že je zrádce, který svého krále i vlast prodal panu Johnu Redmondovi. Nahlíženo s chladnou hlavou je pan Asquith uvážlivý, dobře naložený světaznalý muž, kterému se podařilo zbavit se něčeho, co považoval za překážku v mašinerii svého řemesla. Běžného Angličana kvůli této překážce žádná soustředěná hrůza netrápí. Běžný Angličan by se ale ani neobtěžoval s tím, aby kvůli záchraně takové překážky přešel silnici. Změnu, ať už byla dobrá nebo špatná, provedli oficiální politikové pro opravu a pokračování oficiální politiky.

Za politikou je ale něco mnohem živějšího a zábavnějšího, něco čemu říkáme společnost. Za demokracií je lidská společnost, za oligarchií zase vybraná společnost, v obou ale nacházíme skutečnou lidskou přirozenost, která je u základu všech regulací a reforem. Britskou veřejnost najdeme (jak se také sluší a patří) ponejvíce veřejně shromážděnou v britském hostinci. Ve stejném smyslu platí, že skutečné politické strany nejsou ani unionistické, ani liberální, ale jsou to ty, které se schází na zahradních dýcháncích a loveckých výletech. A první a nejpraktičtější ponaučení z té záležitosti s vetem a Neústupnými je ponaučení ne politické ale společenské. Nezdar tohoto opožděného pokusu je Nemesis poslaná na anglickou aristokracii pro její společenské chování v posledních čtyřiceti nebo padesáti letech. Aristokraté se marně dovolávali aristokracie, která nejenže neexistovala, ale kterou sami zadupali do země.

Zhruba v době, kdy vyvstala hrozba čtyř set peerů (nových členů Horní sněmovny, povýšených do šlechtického stavu, aby převážili hlasy těch, kdo bránili omezení pravomocí komory pozn. překl.) napsal jeden prostomyslný autor v Blackwood’s Magazine vzdorný článek vybízejí vládu, aby spáchala, co nejhoršího dovede. Čtyři sta peerů, prohlašoval, zjistí, že jsou v nemožném postavení—vůbec se nedostanou do pozice šlechticů. Tvrdil, že „čára mezi nimi a ostatními peery nebude nikdy překročena“ a že, „se ještě rádi vrátí na předměstí, ze kterých pochází.“ Nu zní, to jako by sám pisatel v Blackwood byl nevinný obyvatel předměstí, v každém případě je buď velmi nevinný, nebo velmi směle zavádí. Je totiž prostým faktem, že čára mezi novými a starými peery bude prakticky neviditelná, jak tomu ostatně už dlouho velmi bylo dříve. Pravda je taková, že do Sněmovny lordů již vstoupili takoví lidé, kteří by se při nuceném návratu do míst odkud pocházejí, vraceli by se míst, která by nebyla ani z poloviny tak vytříbená a vážená jako předměstí. Nelze si ani představit, že by čtyři stovky libovolných peerů byly horší, i kdyby nastoupily ve spěchu, než ti, kdo do Sněmovny přišli postupně jeden po druhém. A ti přitom s „překročením čáry“ mezi nimi a ostatními peery neměli nejmenší problém, tedy jinak řečeno, neměli ani ten nejmenší problém v tom, aby s nimi lidé shodného i nižšího postavení zacházeli jako se šlechtici. Ani ten nejskromnější ze čtyř set členů Horní sněmovny by se v tak širokém a všezahrnujícím sboru neměl cítit nesvůj.

Pokud chtěli být angličtí toryovští statkáři výluční, pak se měli o svou výlučnost začít starat už dávno. Nemohou očekávat, že si svůj koláč můžou schovat napříště a také si na něm hned pochutnat, jinak řečeno, nemohou čekat, že se jim podaří současně podaří uchovat aristokracii, přede vším ostatním, aniž by uchovali současně její nevýhody a to, čeho se musí odříkat. Rozhodli se, že si svůj koláč vezmou, ale také si vzali s sebou samozvaného pekaře. Byli pekaři zavázáni, prostě a výlučně proto, že měli rádi jeho pečivo. Protože byli pekaři zavázáni, udělali z něj peera a to v tom nejreálnějším a nejzlověstnějším smyslu, udělali jej sobě rovným. Nu sám mám pečivo velmi rád a jsem docela připraven mít rád pekaře, kteří je připravují, mám také pochopení pro mnohé záliby našich oligarchů, jako jsou záliby v pohodlném životě, dobrém víně, starých anglických zahradách a podobných věcech. Pravdou ale zůstává, že pokud máte zastávat ideu, která čelí útoku, pak musíte být někdy připraveni se v těchto věcech uskrovnit. Pravdou též zůstává, že angličtí aristokraté nebyli připraveni uskrovnit se ani v těchto věcech, ani v mnoha jiných, mnohem pochybnějších. Jednoznačně dávali přednost, ať už pod maskou přezíravé shovívavosti, kosmopolitních sympatií, politické liberálnosti nebo finančních konsultací, či prostě jen z lenosti a dobromyslnosti, politice získávání úspěšných hulvátů na svou stranu. Takové oligarchy lze snad, nehledě na jejich uctívání peněz, pochválit za jejich toleranci. Nemůžou se ale znenadání nechat ohlašovat zvukem trumpet a požadovat uctívání kvůli své výlučnosti.

Existovaly aristokracie, k nimž by ani ta nejmocnější vláda na světe nedokázala připojit čtyři sta nových a umělých členů. Kdyby sir Robert Walpole oblékl nějaké londýnské obecní radní do kiltů, dal jim kožešinové brašny a poslal je dělat náčelníky na skotskou Vysočinu ještě před „pětačtyřicátým“, skončil by takový experiment nezdarem. Tihle by zjistili, že mezi nimi a ostatními náčelníky je nepřekročitelná čára. Tihle by se vrátili do svých rodných předměstí. Jenže skutečný náčelník z Vysočiny si svou imunitu před napodobováním kupoval ochotou raději žít o okoralé kůrce chleba a kousku citronové kůry, než se věnovat obchodu nebo „mechanické práci“. Kdyby Abraham Lincoln poslal, před válkou, skupinu kupců z Massachusetts, aby se ujali postavení starých virginských rodin, dívaly by se na ně staré rodiny ve Virginii nepochybně shora. Jenže staré virginské rodiny by se také nehrnuly na jejich karetní večírky, nepily by jejich šampaňské, nepůjčovaly by si jejich peníze, ani by nemámily jejich finanční tajemství. Jižanský gentleman byl připraven položit život za to, aby se mohl odtrhnout od Yankeeho a ten by se kvůli tomu snad dokázal vzdát jednoho chodu ze svého oběda. Anglický aristokrat ovšem neukázal, že by byl ochoten se pro zachování svého ideálu aristokracie zříci čehokoliv.

Osobně ideál aristokracie odsuzuji a mám jej v ohavnosti. Pro mě je aristokracie zkaženou esencí, jejím tělem je případek, totiž moc, a duší neřest, totiž pýcha. Jenže k tomu, abyste hájili cokoliv, třeba i neřest, musíte mít nějaké ctnosti. Jestliže chtějí oligarchové být oddělení sami o sobě a být v úctě, pak toho lze dosáhnout jen jediným způsobem. Vždycky budou tisíce snobů a otroků, kteří budou napodobovat všechno jejich veselí a všechnu jejich velikost. Před plagiátorskou nápodobou je zpravidla v bezpečí jediné—sebezápor.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 145-148, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988