Episoda Neústupných (Illustrated London News 2. září 1911)

September 2, 1911 The Episode of the Die-Hards

Teď když náhle utichl napůl umělý hněv stranických politiků, našla by se jedna či dvě poznámky, které lze přičinit k této konkrétní episodě Neústupných (přezdívka pro skupinu členů Horní sněmovny, kteří zatvrzele odporovali snahám zbavit jejich Sněmovnu práva veta v některých legislativních záležitostech pozn. překl.). Na obou stranách samozřejmě docházelo k nejdivočejšímu přehánění, a takové řeči jsou tím řidší, čím je jich víc. Líčit pana Asquitha jako heroického tribuna obrovského lidového vzepětí je stejně absurdní jako tvrdit o něm, ,že je zrádce, který svého krále i vlast prodal panu Johnu Redmondovi. Nahlíženo s chladnou hlavou je pan Asquith uvážlivý, dobře naložený světaznalý muž, kterému se podařilo zbavit se něčeho, co považoval za překážku v mašinerii svého řemesla. Běžného Angličana kvůli této překážce žádná soustředěná hrůza netrápí. Běžný Angličan by se ale ani neobtěžoval s tím, aby kvůli záchraně takové překážky přešel silnici. Změnu, ať už byla dobrá nebo špatná, provedli oficiální politikové pro opravu a pokračování oficiální politiky.

Za politikou je ale něco mnohem živějšího a zábavnějšího, něco čemu říkáme společnost. Za demokracií je lidská společnost, za oligarchií zase vybraná společnost, v obou ale nacházíme skutečnou lidskou přirozenost, která je u základu všech regulací a reforem. Britskou veřejnost najdeme (jak se také sluší a patří) ponejvíce veřejně shromážděnou v britském hostinci. Ve stejném smyslu platí, že skutečné politické strany nejsou ani unionistické, ani liberální, ale jsou to ty, které se schází na zahradních dýcháncích a loveckých výletech. A první a nejpraktičtější ponaučení z té záležitosti s vetem a Neústupnými je ponaučení ne politické ale společenské. Nezdar tohoto opožděného pokusu je Nemesis poslaná na anglickou aristokracii pro její společenské chování v posledních čtyřiceti nebo padesáti letech. Aristokraté se marně dovolávali aristokracie, která nejenže neexistovala, ale kterou sami zadupali do země.

Zhruba v době, kdy vyvstala hrozba čtyř set peerů (nových členů Horní sněmovny, povýšených do šlechtického stavu, aby převážili hlasy těch, kdo bránili omezení pravomocí komory pozn. překl.) napsal jeden prostomyslný autor v Blackwood’s Magazine vzdorný článek vybízejí vládu, aby spáchala, co nejhoršího dovede. Čtyři sta peerů, prohlašoval, zjistí, že jsou v nemožném postavení—vůbec se nedostanou do pozice šlechticů. Tvrdil, že „čára mezi nimi a ostatními peery nebude nikdy překročena“ a že, „se ještě rádi vrátí na předměstí, ze kterých pochází.“ Nu zní, to jako by sám pisatel v Blackwood byl nevinný obyvatel předměstí, v každém případě je buď velmi nevinný, nebo velmi směle zavádí. Je totiž prostým faktem, že čára mezi novými a starými peery bude prakticky neviditelná, jak tomu ostatně už dlouho velmi bylo dříve. Pravda je taková, že do Sněmovny lordů již vstoupili takoví lidé, kteří by se při nuceném návratu do míst odkud pocházejí, vraceli by se míst, která by nebyla ani z poloviny tak vytříbená a vážená jako předměstí. Nelze si ani představit, že by čtyři stovky libovolných peerů byly horší, i kdyby nastoupily ve spěchu, než ti, kdo do Sněmovny přišli postupně jeden po druhém. A ti přitom s „překročením čáry“ mezi nimi a ostatními peery neměli nejmenší problém, tedy jinak řečeno, neměli ani ten nejmenší problém v tom, aby s nimi lidé shodného i nižšího postavení zacházeli jako se šlechtici. Ani ten nejskromnější ze čtyř set členů Horní sněmovny by se v tak širokém a všezahrnujícím sboru neměl cítit nesvůj.

Pokud chtěli být angličtí toryovští statkáři výluční, pak se měli o svou výlučnost začít starat už dávno. Nemohou očekávat, že si svůj koláč můžou schovat napříště a také si na něm hned pochutnat, jinak řečeno, nemohou čekat, že se jim podaří současně podaří uchovat aristokracii, přede vším ostatním, aniž by uchovali současně její nevýhody a to, čeho se musí odříkat. Rozhodli se, že si svůj koláč vezmou, ale také si vzali s sebou samozvaného pekaře. Byli pekaři zavázáni, prostě a výlučně proto, že měli rádi jeho pečivo. Protože byli pekaři zavázáni, udělali z něj peera a to v tom nejreálnějším a nejzlověstnějším smyslu, udělali jej sobě rovným. Nu sám mám pečivo velmi rád a jsem docela připraven mít rád pekaře, kteří je připravují, mám také pochopení pro mnohé záliby našich oligarchů, jako jsou záliby v pohodlném životě, dobrém víně, starých anglických zahradách a podobných věcech. Pravdou ale zůstává, že pokud máte zastávat ideu, která čelí útoku, pak musíte být někdy připraveni se v těchto věcech uskrovnit. Pravdou též zůstává, že angličtí aristokraté nebyli připraveni uskrovnit se ani v těchto věcech, ani v mnoha jiných, mnohem pochybnějších. Jednoznačně dávali přednost, ať už pod maskou přezíravé shovívavosti, kosmopolitních sympatií, politické liberálnosti nebo finančních konsultací, či prostě jen z lenosti a dobromyslnosti, politice získávání úspěšných hulvátů na svou stranu. Takové oligarchy lze snad, nehledě na jejich uctívání peněz, pochválit za jejich toleranci. Nemůžou se ale znenadání nechat ohlašovat zvukem trumpet a požadovat uctívání kvůli své výlučnosti.

Existovaly aristokracie, k nimž by ani ta nejmocnější vláda na světe nedokázala připojit čtyři sta nových a umělých členů. Kdyby sir Robert Walpole oblékl nějaké londýnské obecní radní do kiltů, dal jim kožešinové brašny a poslal je dělat náčelníky na skotskou Vysočinu ještě před „pětačtyřicátým“, skončil by takový experiment nezdarem. Tihle by zjistili, že mezi nimi a ostatními náčelníky je nepřekročitelná čára. Tihle by se vrátili do svých rodných předměstí. Jenže skutečný náčelník z Vysočiny si svou imunitu před napodobováním kupoval ochotou raději žít o okoralé kůrce chleba a kousku citronové kůry, než se věnovat obchodu nebo „mechanické práci“. Kdyby Abraham Lincoln poslal, před válkou, skupinu kupců z Massachusetts, aby se ujali postavení starých virginských rodin, dívaly by se na ně staré rodiny ve Virginii nepochybně shora. Jenže staré virginské rodiny by se také nehrnuly na jejich karetní večírky, nepily by jejich šampaňské, nepůjčovaly by si jejich peníze, ani by nemámily jejich finanční tajemství. Jižanský gentleman byl připraven položit život za to, aby se mohl odtrhnout od Yankeeho a ten by se kvůli tomu snad dokázal vzdát jednoho chodu ze svého oběda. Anglický aristokrat ovšem neukázal, že by byl ochoten se pro zachování svého ideálu aristokracie zříci čehokoliv.

Osobně ideál aristokracie odsuzuji a mám jej v ohavnosti. Pro mě je aristokracie zkaženou esencí, jejím tělem je případek, totiž moc, a duší neřest, totiž pýcha. Jenže k tomu, abyste hájili cokoliv, třeba i neřest, musíte mít nějaké ctnosti. Jestliže chtějí oligarchové být oddělení sami o sobě a být v úctě, pak toho lze dosáhnout jen jediným způsobem. Vždycky budou tisíce snobů a otroků, kteří budou napodobovat všechno jejich veselí a všechnu jejich velikost. Před plagiátorskou nápodobou je zpravidla v bezpečí jediné—sebezápor.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 145-148, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s