Příliš mnoho vox populi (Illustrated London News 9. září 1911)

September 9, 1911
Too Much Vox Populi
Celostátní stávka je pro národ zbavený vlastního náboženství asi nejbližší náhražkou národního postu. Je to silný ba bolestivý způsob, jak si uvědomit svou závislost na běžných věcech, ponechávaných bez povšimnutí. Pro naši společnost je příznačné, že na nás něco takového dopadá silou a zvenčí a nepřichází dobrovolně a zevnitř. Jsme-li ale méně zbožní než pohani a nikdy si nijak formálně nepřipomínáme naši závislost na jakýchkoliv bozích, je nám občas připomenuta naše závislost na lidech.
Vox populi vox Dei není maxima, kterou bychom mohli přehnat, moderní svět totiž hluboce ztratil víru v obojí. V jednom smyslu se ale hlas lidu Božímu hlasu podobá a to v tom, že mu věnujeme pramalou pozornost. Vím, že se dnes v některých konservativních listech hlásá theorie v tom smyslu, že se k našim branám valí lůza a dupe po všech našich privilegiích. Zrovna v této chvíli se zdá, že jisté konservativní listy píší komoří a služky, nemohu totiž uvěřit, že by jakýkoliv gentleman či lady byli až tak konservativní. Od té doby, co lídr toryů zničil kanony celní reformy, jsou zřejmě všichni seriozní a zodpovědní toryovští sociální reformátoři umlčeni. Někteří z nich by příležitost stávek využili k formulování jakési konstruktivní sociální politiky ochranářského ražení, ale za současného stavu věcí mohou toliko vykládat jakési nesmysly o posluhování chátře, které zní jako dojmy z malé schůzky Primrose Lague, které pozůstaly v mysli nějakého kuchtíka. Tihle rétorové skutečně tvrdí, že hlasu lidu se dostává příliš velké pozornosti, ale každý, kdo si všímá, co se denně děje, kdo si všímá spíše faktů, než jmen, si bude čím dál víc všímat, že i tam, kde má podněcování úspěch, jen zřídka se daří lidi k něčemu podnítit. Malé skupiny získávají velké ústupky, jen po velmi krátkou dobu ale mohou předstírat, že representují celou masu. A tak před válkou představují národ obchodníci s akciemi, při diskusi o vzdělávání to jsou nonkonformističtí duchovní, při rozpravě o rozpočtu je to zase hrstka majitelů domů a takový druh národa se jistě vzepne v čnícím hněvu a někdy i dostane, co žádá. Jenže skutečný národ, národ, který řídí makléřův taxík a omnibus, kterým jezdí duchovní, je v myšlení většiny vzdělaných lidí přítomný jen velmi málo. Proto také mají takově věci jako stávka na železnici svou cenu. Jsou lidé, kteří si nikdy nevšimnou, že existuje nějaký dělník, dokud nezjistí, že není na svém místě.
V pátek a sobotu jsem potkal jistou váženou osobu, která mluvila tak, jako by pan poslanec Thomas přišel se sekerou a všem jim usekal nohy. Takoví lidé byli doslovně odříznutí. Nedokáži si představit svět bez železničního spojení a ani v nejmenším je neuklidnilo, když jsem jim řekl, že takový svět ještě nedávno existoval a vzkvétal. Marně jsem poukazoval na to, že stávka na železnici trvala od počátku světa až do té doby, kdy George Stephanson zradil věc pracujících. Evangelia a Elginovy mramory, Euklid a Ilias, Věže Notre Dame a Tragedie Hamleta, prince dánského, diferenční počet a francouzská revoluce, to vše se dokázalo odehrát v době, jíž koleje a parní stroje scházely právě tak, jako v pátek a sobotu: všechny tyhle věci jsme dělali v oněch únavných věků, které neinspirovala parní píšťala, a napadaly na ně saze zdvořilé, byť monotonní věty „S vaším dovolením.“
Ujistil jsem své přátele, že tyhle věci nejsou po život člověka podstatné. Mé naléhání bylo ale marné, nebudu tvrdit, že by bylo bez účinku, ale spíše, že mělo účinek negativní, ba jaksi opačný. Když jsem tedy zjistil, jak jsou upjatí k myšlence, že se vnitřní železniční okruh běží podle týchž věčných a pro pro vesmír podstatných zákonů jako sluneční soustava, zkusil jsem to jinak. Řekl jsem: „Jestliže tedy cítíte, že je železnice tak cenná a životně důležitá, jestliže máte dojem, že bez zpátečního lístku je člověk jen stěží člověkem, pak jistě trvale obdivujete, chválíte a odměňujete ty ty, kdo pro vás tuto nekonečnou hostinu připravují a udržují. Pokud si myslíte, že váš denní lístek je cosi jako váš chléb vezdejší, pak jej jistě, právě tak jako chléb vezdejší vkládáte do svých modliteb a politických idejí. Kdykoliv zahlédnete výpravčího budete hluboce pohnuti. Když vás výpravčí vyzve, abyste ‚s vaším dovolením‘ popošli po nástupišti, živě a silně jste si uvědomili, že po kolejích cestujete jen s jeho dovolením. Když strážný rozbalil vlajku bylo to pro váš vášnivý patriotismus to samé, jako kdyby svou vlajku rozbalil anglický voják. Pro osobu vaší pronikavé imaginace a vnímavosti totiž oba představují formu národní obrany a disciplíny tváří v tvář smrti. Kdekoliv se dá vlak do pohybu myslíte ihned a s tepajícím srdcem na ony miliony tvrdě pracujících a udatných lidí, bez jejich úsilí každého dne i noci byste vězel v blátě jako starý ošklivý hromotluk, zrovna tak, jako se vám to stalo teď. Udržoval jste si o těch lidech trvalé povědomí. Bylo vaším zvykem se vždy doptávat na jejich pracovní podmínky, na znamenitost jejich odměny, na všechny drobné detaily, které by komukoliv méně pečlivému než vám unikly, jako třeba, zda mají dost co jíst, nebo kolik z nich zešílelo či zemřelo v chudobinci. Takovými věcmi se vaše mysl zaměstnávala při každé cestě vlakem, než vás tato hrozná stávka na dva dny zbavila příležitosti těmto veřejným dobrodincům děkovat a chránit je.“
Jenže ani odpovědi na tento srdečný hold nebyly zcela uspokojivé. Tihle nadšenci do strojů nebyli tak nadšení, jak jsem předpokládal. Kousek po kousku, útržkovými a pochybnými větami ve mně vyvolali dojem, který jsem shledal naprosto šokujícím. Pravda je taková, že ze způsobu jímž mluvili jsem vskutku nabyl dojmu, že je nikdy ani ve snu nenapadlo, že by mohli i jen na okamžik pomyslet na železniční dělníky. Moje představa, že jsou vůči nim plní horoucí vděčnosti je zřejmě zcela překvapila. A když jsem se pokoušel zjistit, že se ta otázka nakonec objevila, ze všech stran jsem dostával jen jednu odpověď. Nikdy před stávkou na železniční dělníky ani nepomysleli. A bez stávky by si na ně nikdy ani nevzpomněli.
To je příkré a zdravé ponaučení z celé záležitosti. Je důležitější, než jakékoliv praktické projevy spravedlnosti, které musí z tohoto šetření vzejít, pokud bude mít příslušná komise odvahu vyšetřovat. Důležitější, i víc než reformy, které mají a mohou nastat, je připomínka toho, co trvale existuje. Je nepominutelnou skutečností, že pro ty, kdo mají vliv na stát jsou lidé jako jsou výpravčí neviditelní do té doby, dokud nezačnou být hrubí. Dělníka si nikdo nevšímá, dokud nepřestane pracovat. Na těch, kdo montují židle sedíme jako na samotných židlích, na stavitelích pian drnkáme právě tak jako na pianech, a po zahradnících se procházíme právě tak jako po zahradách. Jediný způsob jak mohou tito lidé začít existovat je ukázat, že mohou přestat existovat. Právě tím se národní stávka podobá národnímu postu. Je to cvičením v umění rozpoznávání skrze nepřítomnost. Právě tak jako si je přísný katolík vědom masa jen v pátek, nebo jako si přísný Žid uvědomuje, že chleba je z kvašeného těsta jen o dni nekvašených chlebů.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 149-152, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s