Pravý velšský duch (Illustrated London News 16. září 1911)

September 16, 1911 The True Welsh Spirit
Nechápu Velšany. Když říkáme, že takovou a takovou osobu nechápeme, obvykle tím myslíme, že působí protivně nebo obtěžuje. Je nám nějak nepříjemná a hádanka jejích motivů a dalších záměrů nabývá praktické povahy. Zde nic takového na mysli nemám: zde prostě míním to, co říkám. Vzdálení Trojané mi nikdy neublížili, Taffy (hanlivé označení Velšana, zde narážka na dětskou říkačku o zlodějském Taffym pozn. překl.) nikdy nepřišel ke mně domů, ani neukradl žádné zásoby. Nemyslím, že by byl Taffy zloděj, neznám ho ani natolik, abych si byl jist předběžným tvrzením, že je Taffy Velšan. Míním docela prostě a bezelstně, že o Walesu nic nevím—nevím ani (zcela jistě), že takové místo existuje. Ostatně, před pár týdny jsem se vydal na zvláštní místo plné kamení a tamní lidé říkali, že je to Wales. Jenže zase jiní lidé říkali, že tamti lidé jsou velmi prohnaní a že se nedá věřit ničemu, co říkají. Já ale zase nevěřil těm druhým lidem, kteří nevěřili těm prvním lidem a vše se tak vracelo do původního příjemného stavu, totiž holé a nezaujaté nevědomosti. To je postoj, který zachovávám vůči velmi mnoha věcem v tomto světě. Svou víru si nechávám pro věci z jiného světa. Pokud jde o tento svět, jsem naprostý agnostik.
Zdá se mi ale, že v tomhle konkrétním případě ignorance nejsem sám. Myslím, že velká většina Angličanů nemá skutečné ponětí o velšském duchu typu či duchu, ať už je to cokoliv. O Skotu a Irovi nějaké ponětí a představu mají, sice bude falešná, ale jakési zlomky pravé tradice obsahovat bude. Abychom tak řekli, Skota Angličan chápe, i když mu rozumí špatně. Angličan ví, co jsou Irové zač, i když se hněvivě ptá nebes, proč jsou takoví. Lakomý puritán v kostkovaných kalhotách je velmi hrubou a nespravedlivou verzí oné zvláštní směsi, která tvoří Skota—kombinace jisté hrubosti vlákna s velkou intelektuální bystrostí pro abstraktní, ba mystické věci. Přesto je to jakási verze, Skotova prosa i poesie v karikatuře zůstává. Obrázek Paddyho u Donnybrooku vynechává všechnu subtilnost a sebetrýznivou ironii, které se mísí s irskou bojovností. Přesto, Irové bojovní jsou, Angličan jeho vůdčí rys vystihl. Ví, že Skotovi, při vší jeho spořivosti, trochu haraší a stejně tak ví, že v Irovi je vždycky žihadlo, které se pro zábavu či slávu může zabodnout do něj samotného nebo kohokoliv jiného.
V těchto případech sděluje karikatura, ač upjatá, velmi přibarvená, zastaralá a převážně lživá, zbytky několika pravd. Kdo kdy ale viděl karikaturu Velšana? V Punchi a podobných časopisech nevidíme nikdy nic jiného, než obrázky Velšanky—jako by v oné podivné zemi plné kamení žádní muži nebyli. A dokonce i tu ženu jako Velšanku označuje jen to, že má oblečený neobyčejný kroj, dosti podobný tomu, který nosí Popelčina nadpřirozená kmotra. Velice přihlouplé obrázky Irů s dlouhými horními rty, podobnými opičím pozná každý i bez toho, aby autor naznačoval jakékoliv kroje. Skoty Charlese Keeneho s jejich tuhými vousy a drsnými lícními kostmi pozná každý i bez kostkovaných kalhot. Pokud ale Velšance vezmete její neobyčejný klobouk, nic nenaznačí, že je to Velšanka. V naší mysli není žádný velšský typ, ze kterého bychom si tropili žerty. Je zajímavé připomenout si, že Shakespeare takový typ v hlavě očividně měl. Tento stav naprostého ne-porozumění (odlišný od špatného pochopení) Velšanům se mi nyní zdá nejen unikátní, ale také důležitý a dosti vážný. Pokud se totiž příliš nemýlím, bude Wales hrát jistou jedinečnou a možná dominantní roli v událostech naší mimořádné doby. Pokud nás Velšané začnou ovlivňovat bez toho, abychom si je my i jen začali představovat, čeká nás znovu to samé co s Iry, totiž postupné či nedokonalé chápání něčeho s čím celou dobu zápasíme v temnotě. Náznaky takového hnutí ve Walesu (ať už je kdekoliv), poukazy na rostoucí vliv Velšanů (ať už je to kdokoliv) je cosi, co se k nám dostává víc široce rozdělovanými událostmi a nápovědami, než nějakým teatrálním příkladem. Někteří by ovšem pana Lloyda George za teatrální příklad označili, dostalo se mu ostatně i mnohem onačejších označení. A v té míře je to pravda. Pan Lloyd George je mnohem autentičtější, upřímnější a mohutnější coby vůdce malého velšského národa, než v jakékoliv jiné ze svých rolí či funkcí v nichž je tak bláhově veleben či směšně ostouzen. Pro každého ale, kdo si dokáže všímat historie tak, jak se právě odehrává, zabírá i ten nejmenší stávkový sekretář na velšské železnici nebo ve velšském dole v přítomném obraze mnohem větší místo než pan Lloyd George. A k mnoha nejdramatičtějším a nejúčinnějším dělnickým revoltám došlo právě ve Walesu a především právě ve Walesu se projevují své vlastní specifické rysy, ať dobré nebo špatné, které je odlišovaly od celé nálady Anglie v poslední době. Epizoda s poníky v dolech postavila výzvu moderní teorii zvířat. Moderní teorii Židů se postavily násilné antisemitské nepokoje posledních týdnů. Ze Západu k nám míří věci hněvivé a nepovědomé, věci ztracené a od středověku zapomenuté.
Když už padla zmínka o podivných rozmíškách mezi Velšany a Židy, využiji příležitosti, abych opravil podivný omyl, který vězí v myslích mnoha mých dopisovatelů. Jistý pochmurný gentleman v Americe se mně pořád ptá, jak se vede mému antisemitskému předsudku a celkově dává najevo zvědavost, kolik hebrejských zubů jsem tento týden vytrhal a jak často se před mým domem odehrává pogrom. Všechno to zřejmě opírá o jakési mé tvrzení, že Židé jsou tyrani a zrádci. Na tomto základě je jeho rozhořčení výmluvné, obsáhlé a (dle mého názoru) spravedlivé. Jediná slabina, která tuto nadstavbu postihuje, je podivný detail, že jsem nikdy neřekl, že Židé jsou tyrani a zrádci. Řekl jsem, že Žid jednoho konkrétního druhu mívá sklony stát se tyranem a jiný konkrétní druh Žida mívá sklon stávat se zrádcem. Říkám to znova. Zřejmé fakty tohoto druhu jsou přípustné v kritice každého jiného národa na téhle planetě: není považované za úzkoprsé a nesnášenlivé tvrdit o jistém druhu Francouzů, že mají sklony ke smyslnosti nebo jistém druhu Prusů, že bývají nadutí. Je jasné jako den, že pařížská tradice života a literatury obsahuje prvek značné smyslnosti a stejně jasné je, že pruská teorie aristokracie a armády v sobě má prvek dosti hrubé povýšenosti. A právě tak je zjevné, že ti, kdo jsou věřiteli budou vždy v pokušení stát se tyrany a ti, kdo jsou kosmopolitní, budou vždy v pokušení stát se vyzvědači. V tomto ohledu bych si představoval, že Židé se budou ve svých morálních proporcích mezi sebou lišit stejně jako zbytek lidstva. Rechabeám byl tyran, Jóšafat nebyl. V možná nejslavnějším sboru Židů v lidských dějinách byl poměr zrádců jeden z dvanácti. Nechápu ale proč by tyrani nemohli být označeni za tyrany a zrádci za zrádce, proč by Rechabeám neměl být příčinou vzpoury v Judeji, nebo proč by se Jidáš neměl stát předmětem nelibosti jen proto, že jsou příslušníky rasy pronásledované z jiných důvodů a při jiných příležitostech. Mé názory na Židy jsou následující. Jsou rozumnější než ti, kdo rozbíjejí jejich obchody a mnohem rozumnější, než ti, kdo je ospravedlňují při jakékoliv příležitosti.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 152-156, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s