Liberální unionisté a irská samospráva (Illustrated London News 23. září 1911)

September 23, 1911 The Liberal Unionists and Home Rule
Bylo nebylo, žil byl jeden liberální unionista. Sám jsem ho viděl. Mýlí se ti, kdo tvrdí, že byl pouhou pohádkou nebo fikcí britské ústavy. Nebyl ani pouhou zarážkou, která měla zachránit pana Josepha Chamberlaina před neustálou společností pana Jesse Collingse, ani to nebyl statista v jevištním houfu provolávající oběma gentlemanům slávu. Někteří by takoví být mohli, ale o typu, který mám na mysli, to neplatí. Nebyl to ani nějaký převlečený Tory, ani vyděšený snob skrývající se v koutě Reformního klubu: i takoví existují, ale tenhle to není. Liberální unionista, o kterém mluvím, byl autentický a zvláštní typ Angličana a to typ dosti vytříbený. Docela mimořádné pak je, že tenhle liberální unionista byl opravdu liberální a byl opravdu unionista. Jeho jméno nebyl jen pouhý rozpor v pojmech jako třeba liberální imperialista. Označení „liberální unionista“ bylo v nejhorším případě veselým paradoxem, rozverným a elfským žertem poutajícím pozornost k reálnému problému. Muž, kterého mám na mysli, totiž miloval svobodu anglického druhu, třebaže svobodu irského druhu nenáviděl. Když anglickou konkurenční soutěž označoval za „svobodu“ a irské bojkoty za „tyranii“ upřímně tím vyjadřoval své vlastní preference. To, že kněz může exkomunikovat irského rolníka, mu přišlo jako přežitek divošského čarodějnictví. To, že mladý výhonek bankéřova rodu může propustit a k hladovění odsoudit stovku padesátiletých londýnských účetních se mu jevilo jako dokonalost svobody a rovnosti. Angličan tohoto typu měl mnoho mužných a důstojných vlastností. Měl mysl velmi jasnou, když už ne příliš širokou. Opravdu rozuměl ekonomice, vždyť ji vlastně vymyslel. Na rozdíl od mnoha našich „sociálních reformátorů“ nikdy necpal druhým lidem do krku nějaké principy, aniž by sám věděl, jaké ty principy jsou. Obvykle nosíval staromódní límce a nyní je už mrtvý. Zemřel před několika málo lety.

A právě jeho smrt přinesla velmi mnoho jiných zajímavých věcí: porážku starých Neústupných, umírnění pana Balfoura. Nový postoj k irským záležitostem působí i na torye i liberály. Pravda je taková, že skutečný odpor vůči irské státnosti spočíval na jisté teorii o Anglii, nikoliv Irsku. A právě tahle teorie o Anglii se zhroutila. Věřili v ni téměř všichni velcí muži doby vlády královny Viktorie. Dnes jí mezi vzdělanými muži věří jen sotvakdo.

Běžte do Crystal Palace (vím, že takový příkaz může znít drsně, ale nařizuji to pro veřejné blaho) , běžte tedy, říkám, do Crystal Palace a v liniích oné ohromné, poctivé a ošklivé budovy uvidíte stále ještě stopy oné teorie a onoho viktoriánského ducha. Ta teorie je zrovna tak velká a prosvětlená jako Crystal Palace, a zrovna tak tvrdá a repetitivní jako Crystal Palace. Podobně jako Crystal Palace ji lze vidět a prohlédnout—po čase. Onen palác z oken byl totiž vystavěn v čase, kdy se křišťálově jasných a tuhých jako železo jevilo mnoho věcí, o nichž se posléze ukázalo, že tak jasné nebo tuhé nakonec nebyly. Byla to doba, kdy železnice byla čerstvý vynález a všechno ostatní vypadalo, že je nebo bude také zrovna vynalezeno. Byl to čas, kdy podnikání a obchod lidé označovali za „bělokřídlého zvěstovatele“ a říkali o něm, že státy a národy navzájem spojí zlatým řetězem. Lidé oné doby byli liberálové a, v abstraktní rovině, by rádi dopřáli druhým lidem, aby si dělali, co chtějí. Nedokázali ale pochopit, že si lidé železnici nevybrali, když k tomu dostali příležitost. Lidé, jako byli třeba Irové, kteří dávali přednost malé špinavé chalupě nebo malé, temné svatyni, před hezkým, velkým a průhledným Crystal Palace jim přišli jako ti, kdo opustili sféru rozumu. Irský rolník jejich pozornost nepřitáhl tím, čím byl ve skutečnosti, tedy patriotem bojujícím proti nevýhodám, ale jevil se jim prostě jako šílenec, který se pere s čísly v tom smyslu, že zápolí s aritmetikou. Až do roku 1870 běžný anglický světaznalý muž—řekněme třeba někdo jako Thackeray—předpokládal s naprostým a základním přesvědčením, že průmyslová Anglie našla klíč k lidskému pokroku. Volný obchod a rostoucí továrny, rozrůstající se kolonie a vzájemně se rozmnožujíc vynálezy—to vše nebyla jen jedna cesta, nebo anglická cesta nebo velmi dobrá cesta, ale byla to jediná cesta civilisace. Ti, kdo z ní sešli, byli jako lidé zanechaní bloudění v poušti kmenem pochodujícím do vyvolené země. Ti, kdo nešli za tak jasným světlem, se skrývali před rozumem a propadali se do divošství. Nauky průmyslu a svobody bylo možné vymáhat a prosazovat tak, jak vymáháme a prosazujeme samozřejmé věci. Pokud je Irové nepřijmou dobrovolně, nelze s nimi zacházet jako se svobodnými lidmi. Omámila je nějaká ohavná stará pověra a pro samosprávu se proto nehodili. Požehnání Přírody anglickým přístavům a dílnám bylo přece stejně zřejmé jako kterýkoliv zázrak s manou nebo s chleby a rybami. Takový byl základní pocit starých liberálních unionistů. Tahle idea byla psychologickou páteří mnoha velkých mužů typu Macaulaye a Milla. Dnes se tato idea v mozku každého, kdo nějaký má, rozpadla. Zbylo ještě hodně lidí, kteří jsou proti irské samosprávě v praktickém smyslu. Jsou mnozí, kteří si myslí, že starý Gladstoneův způsob nemůže fungovat a raději by postupovali cestou místní správy a tak dál. Mnozí osobně shledávají irskou víru a povahu odpudivou a velice dávají přednost své vlastní. Mnozí, jelikož podnikají, ji považují za velkou zábavu a raději by měli stůl v Birminghamu, než celou farmu v Donegalu. Jak jsem už říkal, je stále mnoho těch, kdo průmyslovou civilisaci považují za jednu cestu—anglickou cestu a velmi dobrou cestu. Není ale už nikoho, kdo by ji považoval za jedinou cestu. Nelze si představit žádného moderního člověka, v jakémkoliv slova smyslu, ať dobrém nebo zlém, že by bral za jisté, že Glasgow a Leeds svým „krokem vpřed“ vylepšily svět. Sám o sobě si to člověk myslet může, ale brát to za jisté tak, jak to brali Macaulay a Mill, už nemůže. Je možné, že cestou lidstva je cesta z Ashton under Lyne do Manchesteru a že je to cesta do Ráje. Modernímu estetickému oku to však není samo o sobě zřejmé. Aby to mohlo omluvit zotročení Donegalu, muselo by to samo o sobě zřejmé být. Podle liberálních principů nelze Paddyho uvěznit jako zrádce, leda bychom mohli opravdu říct, že byl coby šílenec zavřen do blázince.

V okamžiku, kdy se připustí že průmyslová Anglie je jen jedním z mnoha možných typů civilisace, se stará unionistova věc hroutí. Otřeste jednou vírou anglické bourgeoisie , že Birmingham je vzorem celého světa a všechny lepší vlastnosti anglické bourgeoisie , její laskavost a láska ke svobodě se začnou valit zase zpět. Jestliže lze něco říci proti birminghamským továrnám, pak je možná co říci ve prospěch donegalských farem. Jestliže my nemáme naprostou pravdu, pak se vzdorní Irové nemusí úplně mýlit. To je pravá a vnitřní smrt starého unionismu. Nejde o to, že bychom jako národ získali nějaké nové pochopení nebo důvěru v irskou politiku. Ztratili jsme ale naprosto důvěru v anglickou politiku.
Proto všechny strany potkala změna, ne nutně politických záměrů, ale zcela jistě změna náhledu na všechny irské záležitosti. Jak může například muž kultury, zvědavosti a duševní energie pana Balfoura nyní zůstávat v rigidním postoji našeho zestárlého přítele s límcem a Crystal Palace? Jsem si jist, že pan Balfour v Crystal Palace nevečeřívá. Nedávno pan Balfour naléhavě vybízel, aby Angličané znovu zavedli drobné vlastnictví půdy, za které irští rolníci tak dlouho bojovali. Jak může pan Balfour opravdově opovrhovat Iry za to, že se drží obyčejů, které chce zavést i mezi Angličany? Jak mohou skupiny anglické oligarchie fascinované katolickými a anglo-katolickými idejemi opravdu opovrhovat „pověrečnými“ Iry, že se drží právě těchto idejí v chudobě a pronásledování? Ale k udržení starého neochvějného postoje nestačilo nic menšího, než právě skutečné opovrhování Iry a skutečné smýšlení o nich jako o lidu vzdorném, nerozumném a pověrečném. Jakmile přestanete Irem opovrhovat, začnete ho obdivovat.

Není pochyb o tom, že je dobře, že byla vynalezena železnice, ale od té doby bylo vynalezeno ještě pár dalších věcí—například stávky na železnici. Ani ti, kdo litovali železniční dělníky pro jejich mizerné mzdy, ani ti, kdo litovali cestujících kvůli vlakům, které nejely, si nemohli být jisti, že složitý proletářský systém průmyslové pracovní síly je nejlepším systémem na světě. Mnoho poměrně bohatých lidí si onen pátek a onu sobotu muselo přát, aby byli rolníky s políčkem, kde by měli brambory, které by nemuseli kupovat. Crystal Palace je nepochybně ušlechtilá stavba, ale není to ani jediný možný architektonický styl, ani styl, který by neměl chyb. Dokonce i jeho obdivovatelé si začali všímat, že ti, kdo bydlí v takových domech ze skla, nesmí házet kamením.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 156-160, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s