Co noviny nevidí (Illustrated London News 30. září 1911)

September 30, 191 1 What the Newspapers Don’t See
Všichni jsme se bavili představou novin, jak by asi vycházely v dřívějších historických dobách a jak by mohly vypadat jejich titulky a rozhovory den po bitvě u Hastings nebo vraždě Julia Ceasera. Pan Stead ve svém jen krátce vvycházejícím, leč skvělém, denním listu uvedl reportáž zvláštního zpravodaje z námořní bitvy u Salamis a podobné pojednání pana Belloca o popravě Ludvíka XVI. Je to fikce, která se člověku jaksi zalíbí a utkví mu v paměti. Pořád cítím iracionální naději, že se jednoho dne ukáže, že nějaký kus hnědého papíru poletující ve větru nebo ležící opálený na mřížce se při bližším ohledání ukáže jako kus starodávných novin ohlašující jakousi událost dnes staroslavnou a památnou, tehdy šokující a výbušnou. Rád bych ve „Dvorském cirkuláři“, který zaznamenává každodenní dění v královské rodině, četl: „Král se dnes ráno v doprovodu biskupa města Lodnýna vydal na Whitehall, kde byl před zraky loyálního a nadšeného davu, který zde po mnoho hodin čekal v nanejvýš dobrém rozpoložení, sťat. Biskup města Londýna je nyní hostem u lady Bunbury v Brakelands.“ Nebo bych rád našel článek, v poněkud veselejším a nadšenějším stylu klípků ze společnosti o, řekněme případu měšťanů Calais, popisující, kterak byla královna Phillipa skvostně oděna v bílém sametu a hedvábu, zatímco městští činitelé byli výtečně oblečeni ve svých nočních košilích. Titulky jako „Žhářská záhada: Rozhovor s císařem“ (Nero by rozhovor jistě poskytl s chutí) by poskytly příjemné čtení V dobách mučení by buletiny podepsané dvěma inkvisitory mohly být vydávány jako „zprávy končící tisknutí“.
Je tu ale jen jedna věc, na niž obvykle zapomínáme, když si tyto sny dopřáváme. Totiž tahle: soudě podle moderních novin, lze velmi vážně pochybovat o tom, že noviny vydané bezprostředně po důležité události by se takové významné události vůbec věnovaly. Pokud by den po Hastings vyšla jako šestákový plátek Anglo-Saxon Chronicle, hlavní titulek by nejspíš zněl „Atehlborg plave přes úžinu Anglesey „Já to udělám, vážně“. Celý zbytek noviny by pak zaplnily únavné řeči o ničem v čemsi, co nese jméno Wittan, a děsivé detaily o tom, jak kdosi podřezal krk knězi na velšských blatech a možná by se našla i nadšená zpráva ze sportu, že Mercia „Do toho jde naplno“. Případně kdybychom vážně chtěli dělat paralelu se sportovním fanděním naší doby, pak hlavním zájmem Anglosasů by bylo nesporně náboženství. Anglosaské noviny by byly plné jen zpráv o zázracích a jmenování biskupů. A pak, kdesi v nějakém zapomenutém koutě, bychom našli odstavec „Na pobřeží Sussexu byly spatřeny jisté osoby, zřejmě Normané, které údajně způsobily drobný potíže. Místní úřady jsou přesvědčeny, že není důvodu k obavám.“
V každém věku by samozřejmě zdravý zájem lidstva přitahovaly vraždy. To je ale výjimka potvrzující pravidlo, protože ten, kdo najde mrtvolu, přichází vždy pozdě. Když najdeme mrtvolu, je to důkaz, že jsme nedokázali odhalit spiknutí. Den po Ceasarově pádu by samozřejmě římské noviny byly plné zpráv o dění na Kapitolu a rozhovorů s Cassiem a Antoniem. Všechny úvodníky by byly rozviklané, rozviklanější než Antoniova řeč. Noviny by ale nevykazovaly žádné povědomí o tom, co se skutečně děje. Šéfredaktoři by si nikdy nevšimli, že Caesar překročil Rubikon, zrovna tak, jako naši šéfredaktoři netuší, kde leží Agadir. Netušili by, že překročením oné říčky byla založena římská říše. Jejich noviny by byly plné Luccullových večeří, Clodiova bankrotu a Caesarovy choti prokazující před rozvodových soudem, že je mimo podezření, zbytek by zabrali gladiátoři a peněžní trhy. A jsem si jist, že když se později v Římě objevila jakási malá a podivná sekta, musely být nejprve stovky jejích členů sežrány lvy, než by si jich začali všímat noviny. Noviny jsou trestány za svou slepou modloslužbu rychlosti. Hrnou se tak rychle, že si nikdy ničeho nevšimnou, a rozum musí brát do hrsti tak rychle, že ho nikdy poberou.
Výše uvedené úvahy, střídané kletbami a nadávkami, plynuly z mých rtů po několik hodin, když jsem se v nějakých běžných anglických novinách, ať liberálních nebo konservativních, pokoušel najít úplnou a jasnou zprávu o odborovém kongresu. Říci, že odborový kongres je dnes důležitější než parlament znamená mluvit velmi, velmi střídmě. Ostatně, co by mohlo být méně důležité, než parlament—zejména když není? Parlament „nezasedá“ a kdyby zasedal, na jakých shnilých vejcích partajní politiky by asi tak hřadoval? Nejspíš by debatoval o tom, zda byl pan Alfred Lyttelton vinen hanebnou desinterpretací, když poukázal na drobnou nesrovnalost mezi tím, co říká pan Winston Churchill, když je nyní liberál a mezi tím, co říkával onehdy, když ještě býval Tory. To by mohlo trvat hodiny a hodiny a Speaker tu a tam zasahoval, aby prohlásil, že slovo „zloději“ je v pořádku, ale slovo „lupič“ už v pořádku není. Nu odborový kongres je opravdový parlament, protože diskutuje a vyjednává. Lidé předem neví, na jakou stranu se všichni postaví. Řečníci se snaží obhájit své názory a přesvědčit o nich ostatní a témata, o nichž se diskutuje, jsou témata skutečně pro všechny zajímavá, jsou to otázky černé a bílé, chleba a sýra, toho, co je dobré a co je špatné. Musí zajímat filosofa, protože jsou to základní otázky, musí zajímat i podnikatele, protože jsou to praktické otázky. Existuje právo na práci—a právo přestat pracovat? Vlastní lidé něco? Vlastní své ruce a nohy? Jak lze lidi sytit? Kdy lze porušit dohody? Jsou to věci, o kterých promlouvali velcí řečníci a velcí králové o nich pronášeli soudy. Na těchto a podobných věcech se velké státy měnily z republik v impéria, jejich obyvatelé z nomádů v občany nebo z občanů v otroky. Řeči (nakolik se o nich lze dozvědět) jsou převážně hodné svých mocných témat: jsou zmužilé, spontánní, občas veselé a vždy relevantní. A novin to vše většinou odbudou jedním či dvěma odstavci.
Pomysleme na okamžik na nekonečné vzájemné obviňování ve Westminsteru, tak zuřivé a přece krotké, naznačující nekonečné lži a přece si netroufající navrhnout jedinou pravdu, plné pompy a nedůtklivosti, zahleděné do jakési oficielní nanicovatosti a pak uvažme následující prostou episodu, která se odehrála na odborovém kongresu. Pan Will Crooks (jeden z nejlepších mužů na světě) z jakéhosi důvodu předložil návrh zákona o odborových sporech. Cílem zákona je zřídit arbitrážní tribunály, které by při svých zasedáních uvalovaly přísné tresty na jakéhokoliv dělníka, který „stávkuje“ nebo zaměstnavatele, který „zamkne brány“ (a způsobí tak nucenou výluku v práci pozn. překl.). O přísných trestech mluvím proto, že jde o těžké pokuty a žádný stávkující samozřejmě nemůže těžké pokuty platit. První výsledkem zákona pokud bude schválen a pak se proti němu někdo postaví, musí být to, že dělník půjde do vězení, zatímco zaměstnavatel ne. Nelze si představit historický krok, který by byl dramatičtější a (pro ty kdo s ním nesouhlasí) znamenal větší pohromu. Poprvé v anglických dějinách se navrhuje, aby byl povolán policista, aby donutil konkrétního číšníka pracovat pro konkrétního hospodského. Britská vláda se tu poprvé žádá, aby přímo trestala hokynářova příručího jménem Jones za to, že odešel ze zaměstnání u hokynáře jménem Smith. Je to poprvé, kdy se o tiskařově učni uvažuje tak, že je doslova uvězněn v tiskařově dílně—a nemá jinou alternativu, než vězení. Podle tohoto návrhu může pán nejen absolutně říct: „Běž a hladověj“, ale může také absolutně pronášet „Zůstaň a pracuj“. Ve prospěch takového návrhu lze říci mnoho, protože vždy lze snést mnoho argumentů pro vlastnění otroků. Ale tohoto osudového návrhu postavit anglické chudé pod veškeré dobro a zlo životních podmínek karolinských černochů si přede mnou noviny povšimly jen v následujícím krátkém odstavci:

Byl učiněn útok na pana poslance W. Crookse, kvůli předložení návrhu zákona o pracovních sporech , který dle mínění několika delegátů zbavoval dělníky práva na stávku. Pan poslanec E. Edwards, signatář návrhu zákona, upřímně řekl, že jej podepsal, aniž by jej četl. S navrhovanými opatřením zcela jistě nesouhlasí. Pan Chandler (železniční úředníci) „Jen blázni podepisují věci bez čtení.“ (Slyšte, slyšte)
Je to poměrně krátké, ale je v tom víc, než v parlamentních zprávách.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 161-165, G. K Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s