Anglická rodina v soudní síni (Illustrated London News 28. října 1911)

October 28, 191 1 The English Family in the Courtroom
Dlouho jsem se snažil, ale můj vkus v téhle záležitosti se nemění. Život v ubytovně, která se pomalu mění v blázinec, se mi nelíbí. Někteří lidé, ti evolučního smýšlení, nacházejí útěchu zřejmě v pomalosti takového procesu. Dokud nedochází k narušení kontinuity, dokud vyrůstá jedna věc nepostřehnutelně z druhé, jsou spokojení. Člověk musí být očividně potěšen, když ho postihne paralýza—alespoň tehdy, pokud je to plíživá paralýza. Já ale budu raději, kdyby na to přišlo, aby mě schvátil paralytický šok. Když říkám „ať mě schvátí“ paralytický šok, nechci, aby bohové brali můj požadavek příliš vážně. A moji bohové ho tak brát nebudou. Rozhodně ale dávám přednost šoku fysiologickému, zrovna tak, jako preferuji coup-de-theatre v dramatu a coup-d’etat v politice: taková rána může být někdy dotekem génia. Nikdy jsem ale neslyšel o tom, že by vzešlo něco dobrého z plíživé paralýzy, nebo vůbec z čehokoliv plíživého. S několika čestnými výjimkami se kloním k tomu, abych všechny evoluční sociology a opatrné reformátory počítal mezi plíživé tvory země a opakuji (s důvěrou ve zdravý rozum mých božstev) dopřejte mi ran. Pro rány mám stejné pochopení jako pro stávky, přivádí lidi k jádru věci. A pokud někdo chce vidět skutečnou nevýhodu pomalých nevědomých metod, pak jej odkazuji na věci, které se tisknou v klopotném a automatickém denním tisku. Noviny se píší docela nedbale, někdy se ale docela vyplatí je číst pečlivě. Pokud to uděláte, opravdu pocítíte, že na mé větě o tom, že se celá věc mění v útulek pro idioty, není příliš nic přehnaného.
Například následující odstavec cituji z jednoho důležitého denního listu. Nebudu říkat kterého: to by bylo, bez dalších provokací, příliš brutální. Mimoto, pokud vím, to není chyba dotyčných novin, ono se to tak skutečně mohlo stát—a v tom případě není pochyb o tom že druhým jménem Británie je Bedlam (slavný londýnský ústav pro choromyslné pozn. překl.). Mám tu ale před sebou konkrétní stánku z konkrétního dne a mohu je citovat každému, kdo by si skutečně myslel, že si to vše vymýšlím. Pasáž se týká jednoho z případů onoho moderního zasahování do věcí otců a matek, jejichž příjem se nachází pod určitou úrovní a které nám v poslední době poskytlo tolik komických a tragických příkladů. Zde ale jsou ona skutečně vytištěná slova, o kterých mluvím:
Tihle maličcí, všichni se kupodivu jmenují Smith, patří ke dvěma rodinám a před soudem stanuli minulý týden kvůli obvinění, že mají rodiče nezpůsobilé řádné péče.
Tohle jsou věci, které si musíme ukládat. Mohou nás potěšit za mnoha zimních nocí, které nás brzy začnou obklopovat. Jak dobře vím, co chci dělat, až přijdou dlouhé, temné podzimní večery! Chci rozvažovat nad tím, co mohl mít na mysli člověk, který napsal tahle slova. Možná je opravdu myslel jako vtip, možná prosťáček reportér, který ten prostoduchý odstavec napsal, skutečně s výbuchem smíchu procitl a pochopil šílenost situace. Možná opravdu opakoval skutečnou formulaci—je mnoho podobně veselých formulací. Budeme-li tu větu posuzovat jako vtip, pak si myslím, že by bylo ještě lepší, kdyby končila v půli „Tito maličcí byli před soudem minulý týden kvůli obvinění, že mají rodiče.“ To zřejmě ukazuje pointu poněkud epigramatičtěji. V delší a důmyslněji nesmyslné větě je ale pointa ta samá.
Je zcela neobyčejné, že taková věta vůbec mohla být kdekoliv otištěna, třeba i v koutě, třeba i nedopatřením. Každému z dlouhé řady lidských bytostí, které mají něco společného s jejím publikováním musela dát elektrický šok. Reportér, který pravděpodobně diktoval zapisovatelce, měl vyskočit až ke stropu, jen co ta slova vyslovil. Zapisovatelka měla odspěchat od stroje k telefonu a volat policii, jen co to slyšela. Sazeči měli jeden po druhém raději vyhlásit stávku, než by tiskli útok na rozum, který je obscénnější, než jakýkoliv útok na slušnost. Korektor, který je tak důležitou osobou v každé redakci, měl onu větu škrtnout a nahradit ji čímkoliv, co by ho zrovna napadlo. Cokoliv jiného by byla změna k lepšímu, jakákoliv slova na světě. Šéfredaktor to měl zastavit a nejen to, měl propustit každého, kdo jakkoliv nepřímo nedokázal zabránit tomu, aby něco takového vyšlo. Ani moc nepřeháním, protože už sama myšlenka dosahuje k nejzazším hranicím intelektuálního fiaska a veřejného kolapsu.
Děti (nebo „maličcí“, jak jim jsme nuceni říkat) byli před „soudem“ kvůli obvinění, že mají rodiče, kteří—ne, není v silách lidského jazyka adekvátně vyjádřit situaci. „Hoch Higgs byl předveden v želízkách na lavici obžalovaných, protože byl obviněn, že byl svým nešťastným otcem krutě zbit.“ Nebo „Děvčátko Jane Smith bylo usvědčeno z ne méně než sedmnácti popálení rozžhaveným pohrabáčem, kterých se na ní dopustila její rodina.“ A třeba taky „Maličcí Tom a Sally byli, navzdory důmyslné obhajobě, usvědčeni z toho, že mají babičku, jejíž náboženská situace ani zdaleka nevyhovuje nárokům.“ A taky „Sarah Huggins, stará osm let, byla odsouzena k nuceným pracem, protože svět postihla pratetičkou hrubě nezdrženlivých způsobů.“ Jak jsem ale už řekl, žádná fraseologie nestačí k tomu, aby dodala slovům větší úžas, než mají. A přece tu ta slova máme, otištěná ve výtečném denním listu, a zřejmě nevyvolávají žádné komentáře.
Pokud ale chceme proniknout k tomu, v čem je opravdový problém s moderní Anglií, musíme se obeznámit s jednou běžnou odpovědí na tuto otázku. Myslím, že vím, co by měl na mysli běžný Angličan, kdyby řekl, že v případě oné mimořádné právní definice se není čeho obávat. Ve skutečnosti by říkal asi něco následujícího: že si je docela jist, že v praxi by moderní soudy netrestaly děti za chyby jejich rodičů. Naopak (a to by říkal naprostou pravdu) je mnohem pravděpodobnější, že by moderní soudy neférově a přehnaně trestaly rodiče za chyby jejich dětí. Jinak řečeno, moderní Angličan se spokojí s důvěrou, že všechen tenhle zmatek bude užit způsobem, který jaksi neurčitě považuje za lidský a humánní.
Nu, této důvěry se musí moderní Angličan co nejrychleji zbavit. Ctnosti a neřesti na sobě velmi závisí, zejména pak neřesti. A pokud začnete být skutečně lhostejní vůči pojmu pravdy, pak nejspíš chystáte cestu stejné lhostejnosti vůči laskavosti a odvaze a všemu dalšímu, oč se opírá lidská vzpřímenost. Pokud vědomě připustíte nerozumné rozsudky, pak budou brzy následovat rozsudky nespravedlivé. Pokud vědomě připustíte rozsudky nespravedlivé, pak budou brzy následovat rozsudky kruté. V lidstvu je vždy dost zla k tomu, aby se chopilo příležitosti, které mu jakýkoliv slovní trik nebo zákrut nerovnosti nabídne k tomu, aby té či oné osobě přinesl vítězství v té či oné konkrétní spletitosti. Již jsme viděli, jak tohoto omylu povstal obludné morální zlo. Mám na mysli přehnaný smysl pro dojemnost dětství, spojený s nejhrubší tupostí vůči dojemnosti stáří. To jsou věci, které se přihází, když někdo vyjde z právní fikce, že děti jsou původci svých rodičů.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 177-181, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

O mořských hadech a pochybnostech (Illustrated London News, 21. října 1911)

October 21, 1911 On Sea-Serpents and Doubt
Neobyčejný stav, do něhož upadla moderní kritika, dobře symbolisuje způsob, jakým mluví o mořském hadu, o němž někteří námořníci tvrdí, že ho v poslední době spatřili. Nakolik ale tři nebo čtyři praktiční a uznávání muži, kapitáni, první důstojníci nebo námořníci, tvrdí, že něco takového viděli, natolik tu je o takové bytosti solidní důkaz, důkaz stejně dobrý jak jsou ty, na jejichž základě se dozvídáme o slavíku zaslechnutém v Richmondu, nebo uprchlém trestanci zahlédnutém v Dartmooru, nebo o papeži ve Vatikánu, nebo panu Pearym na pólu, nebo o čemkoliv jiném, co plní noviny a svědkové o tom jsou sice dostateční, ale často velmi málo početní. Pokud jde o existenci takového tvora, apriorní nepravděpodobnost tu není veškerá žádná. Mořský had je tvor, který podle všech analogií ze země i moře, může naprosto dobře existovat. Není o nic větším zázrakem než vodní smršť. Není ani to ani z poloviny takový netvor jako velryba. Velryba je totiž cosi porušeného, bytost z pomezí: tvor téměř nepřirozený. Je to tvor odpovídající okřídlenému slonu, nebo žraloku, který by hnízdil na stromě. Je to obrovská kráva se šupinami, která kojí a pase svá telata na polích slané vody. Ve srovnání s velrybou je mořský had záležitostí poměru a stupně. Je to jen jeden z vodních hadů natažený poněkud do délky, a prodává-li příroda své hady po yardu, pak může dělat obchody stejně dobře ve velkém jako v malém. Nepoměr nemusí být o nic větší, než ten, který dělí prase od jeho strýčka slona, nebo ještěrku od jejího bratrance krokodýla. Zodpovědná a zapsaná společnost mužů (nyní už jich musí být dobrá stovka) potvrdila, při různých příležitostech, že takovou bytost viděli. Nikdo nikdy nepředložil ani ten nejmenší prvotní důvod, proč by ji vidět nemohli.
Ovšem kdesi v půli viktoriánské éry přišlo do módy považovat mořského hada za zdiskreditovaný vtip. Spatření hadů ve vodě bylo jaksi spojováno se spatřením hadů v D.T. Námořník může v moři zahlédnout všechny možné další obludné tvary, třeba Leviathana, tak jak je Pán Bůh stvořil, aby se tam bavili—tvar půltuctu hadů s jednou hlavou, který známe jako chobotnici; tvar hlavy neoddělitelné od beztvarého těla, jako je tomu u velryby; tvary s ústy na břiše nebo očima na zádech—pokud ale spatřil dlouhý cylindrický tvar, pak „to zase chyt“. Rozumějte, netvrdím, že samotný závěr, k němuž první viktoriáni dospěli, nebyl správný. Možná žádný mořský had neexistuje, a mně osobně by rozhodně nikdy nechyběl. Ale i tehdy, pokud by závěr správný byl, myšlenkový postup byl okázale mylný, naprosto zmatený, sentimentální a nevědecký. Libovolně se rozhodli, že budou mořského hada, který by mohl docela dobře být přirozeným jevem, považovat za obzvláště mimořádný druh nadpřirozené události. Had byl jaksi povšechně dáván do jedné společnosti s duchem s Cock Lane, zázrakem sv. Januaria, lékem na královo zlo (skorfula, tuberkulóza uzlin, nemoc, kterou měl léčit dotek panovníka, obyčej známý zejména z francouzského a anglického dvora pozn. překl.), kamenem mudrců a všemi dalšími věcmi, o kterých se předpokládalo, že jsou příliš dobré, než aby to mohla být pravda. Pravda je taková, že mnohé z nich jsou dnes dokázané jako pravé a to i lidmi, kteří o nich nesmýšlí dobře. Parapsychologické fenomény naší doby, nestačí-li k tomu, aby potvrdily spritismus, stačily docela dobře na to, aby zničily materialismus. Nedávné spekulace o kovech a prvcích přivedly vědu nezvykle blízko k pojetí kamene mudrců. Všechna tato hluboká narušení našich positivistických předpokladů by před námi ale neměla skrývat absurditu takového spojování myšlenek. Otázka zda je v moři nějaký obrovský plaz, je naprosto podobná otázce, zda je nějaká velká krysa v kuchyni: je to otázka zcela přirozená. I pokud je mořský had fikcí, není pohádkou. Viktoriáni se ale rozhodli vykázat ho do pohádkového světa a přidali ho do nádherného seznamu věcí, ve které nevěřili.
Poté začali mořského hada lovit a ničit všemi starými otlučenými zbraněmi raně viktoriánských pochybností: zbraněmi, které si již otupili proti mnohem důležitějším věcem. Tak jak to dělají skeptici vždy, nasadili jako první protidemokratický argument. Říkali, že kapitáni a námořníci jsou hrubí, nevzdělaní nebo negramotní lidé, na které v tak delikátní záležitosti jakou jsou mořské příšery není spoleh. Na základě svědectví nevzdělaných lidí v mořského hada neuvěřili. Na základě svědectví nevzdělaných lidí by člověka pověsili. Na základě pouhého slova nějakého policajta, který posel podlahu soudní síně svými od úst odpadlými koncovkami, by nechali občana uvěznit a zbičovat. Pokud ale člověk, který se plaví po mořích řekl, že viděl něco padesát stop dlouhého a neměl žádný přízemní důvod to jen předstírat—pak si najednou vzpomněli, že nikdy nestudoval na universitě. Nikdy nezískal onen přesný filologický nátěr, onen velmi jemný obrat stylu a ústřední postavení vkusu, které člověku umožňují poznat, zda se kolem jeho lodi pohybovalo cosi velikosti a tvaru Skotského expresu, nebo ne.
Poté postoupili k dalšímu velkému skeptickému argumentu—rozložení jakéhokoliv jevu na jeho jednotlivé části. Pokud se kapitánu Jonesovi had jevil jako dlouhá linie temné hmoty, pak to mohla být linie velkých tmavých ryb plujících s výtečnou vojenskou kázní v řadě za sebou. Pokud se kapitánovi Smithovi linie jevila jako pomačkaná nebo zubatá, pak to mohla být řada společně kupředu postupujících žraloků (jako sboristky cupitající k forbíně) a jejich zádové ploutve se přitom ostře rýsovaly proti obloze. Pokud se z moře vynořila hlava nebo tělo hada stejně neklamně jako nějaký ohromný otazník, pak tu na takové tázání pořád ještě byla odpověď: mohlo to být jedno z chlapadel obří sépie, které se prostě líbilo mávat jednou rukou z vody podobě jako Jezerní Paní očekávající Excalibur. Sám jsem všechna výše uvedená vysvětlení spatření mořského hada námořníky viděl na vlastní oči v tisku. Všechna jsou naprosto vhodná a typicky moderní a všechna pouze opomíjí jedinou věc, že by totiž bylo zrovna tak snadné aplikovat tento dělivý a rozrušující proces na jakýkoliv jiný předmět, který byl spatřen jen chvilkově při řadě různých příležitostí. Když cestovatelé poprvé popisovali žirafu, bylo to bráno za lež. Nyní ji najdeme v zoologických zahradách, pořád ale jako lež vypadá. Pokud by ji neviděl nikdo než pár zatoulaných cestovatelů a vědci se rozhodli (z nějakých jejich popletených důvodů) o ní pochybovat, bylo by pro ně velmi snadné každé její údajné spatření vysvětlovat stejným způsobem. Mohla to být třeba krajta napřímená těsně za koněm, který šel se skrytou nebo skloněnou hlavou: z toho by mohl vzniknout dojem čtvernožce s hrozně vysokým krkem. Mohlo to být nějaké zvíře s dlouhým nosem a špičatýma ušima vyhlížející přes vršek osamělého bezlistého stromu: to by, za jistého osvětlení a stínů, mohlo vyvolat dojem vysokého sloupu obratlů zakončeného ovčí tváří. Tyhle náhodné iluse na souši i na moři nemají meze, máme ale právo položit těm, kdo je používají jako argumenty proti možné existenci žiraf, dvě otázky. Za prvé máme právo se ptát, proč všechny tyto náhody tvořívají obraz žirafy? A za druhé máme právo se ptát, proč by, u všech všudy, nemohlo něco takového jako je žirafa existovat?
Tyhle věci jsou alegorií, znovu opakuji, že necítím po mořském hadu žádnou tužbu, necítím k němu žádnou náklonnost (protože jako domácí mazlíček by byl poněkud na pováženou), ba k němu ani nemám žádný respekt, protože jeho způsoby a mravy nebyly nikdy nijak přesně zaznamenány a mohou být v mnohém podřadné vůči jemným a rytířským mravům velryby. Pokud ale nemám žádný respekt vůči mořskému hadu, pak ještě méně úcty mám k onomu druhu filosofie, která mořského hada zpochybňuje. Je to průhledně nevědecký padělek, který se sám označuje za vědu. Všechny její první principy jsou předsudky. Všechny její sylogismy jsou lživé. Nedokáže najít hlavu ani patu, či spíš ocas, u ničeho, ani u mořského hada ne. Dovede si jen házet korunou a říkat „Hlava a vyhrávám já, ocas had prohrává.“ Je to naprosto rozviklaný a slabomyslný způsob lidského myšlení a jelikož byl používán proti lepším věcem, než je mořský had nebudu jej odsuzovat, ale dopřeji mu výhodu, budu o něm pochybovat.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 173-177, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Prokletí nálepek (Illustrated London News, 14. října 1911)

October 14, 1911 The Curse of Labels
Když Artemus Ward řekl „Ona nedělá tolik škody ani tak lidská neznalost, jako spíš to, že lidi vědí tolika věci, které znají špatně,“ byla to jedna ze dvou nebo tří nejmoudřejších věcí pronesených v této starodávné zemi. Při čtení těchto slov člověk přímo vidí stovky vážených, dobře informovaných, dobrými úmysly vedených lidí, šupitajících po ulicích, kteří znají věci. Znají spoustu věcí: vědí, že socialismus chce rovné rozdělené všeho vlastnictví; vědí, že jesuité učí, že účel světí prostředky; vědí, že Kniha modliteb člověku říká, aby konal svou povinnost v tom životním stavu, do něhož se Bohu zalíbilo povolat; vědí, že Browning věřil, že „se světem je vše v pořádku“. Vědí tyhle věci absolutně, jsou si jimi docela jisti a žádný rozpor jejich jistotou neotřese. Jenže ony věci takové nejsou: socialisté nechtějí rozdělovat všechno vlastnictví rovným dílem, oni je vlastně nechtějí dělit vůbec; jesuité neučí, že účel světí prostředky, leda v tom smyslu, v jakém tomu věří všichni rozumní lidé; Kniha modliteb nemluví „o životním stavu, do něhož se Bohu zalíbilo mně povolat“ a Browning nikde nepřevzal odpovědnost za tak pošetilý názor, že se světem je všechno v pořádku.
Existuje jistý zvláštní druh omylu, který není jen strnulý, ale je malovaný—pokrytý barevnými a libovolnými obrazy jako heraldickými symboly. Všichni veřejně činní muži tak k sobě mají přivázané nálepky a mluvit o nich jako o lidských bytostech, odděleně od nálepek, je takřka nemožné. Rooosevelt je vždy houževnatý a krotí buvola, Lord Hugh Cecil je vždy středověký a zjevně nosí biret, německý císař věří v božské právo vladaře, ocelovou pěst a Boží zásah v jeho prospěch a Tolstoj byl takřka svatý venkovan, který se kopal v zemi a byl v nenávisti proto, že byl tak dobrý a mírný. Žádná z těchto nálepek vůbec neodpovídá psychologii a potížím čtvera rozhodně zajímavých mužů. Rooseveltův význam nemá zvlášť společného s houževnatostí, byl to tvárný a spíše uměřený politik, který upravil a vylepšil politiku strany trustů vůči trustům a jeho zápasy měly společného mnohem víc s býky a medvědy, než se lvy a bizony. Lord Hugh Cecil není ani v nejmenším středověký, víc než on snad ani člověk středověku být vzdálen nemůže. Mystického na něm není nic: je to velmi moderní anglický gentleman s velkým talentem právě pro náš konkrétní parlamentní život a naše konkrétní ekonomické pře. Kaiser nemá, dokonce ani ve své vlastní mysli, s Bohem víc co do činění, než kdokoliv z nás: je to rozrušený moderní diplomat a trošku i novinář a rozhodně nemiluje válku. A Tolstoj nebyl rustikální světec, ale subtilní, smělý a strohý aristokrat s veškerou nelítostností velkého logika a vší arogancí velkého umělce.
Zajímavý příklad k tomu jsem viděl v nových novinách Eye Witness, které se pokouší do našich politických a společenských záležitostí vnést onen tolik potřebný prvek, kterému z nedostatku lepšího označení říkáme realismus. Pan Marcus Baring do nich napsal článek o svém ruském příteli, který poukázal, že i když politická svoboda v chráněném a systematickém slova smyslu v Rusku žalostně chybí, jistým druhům společenské a osobní svobody se lze v Rusku těšit více než v Anglii. „Rus,“ řekl jeden příslušník onoho plemene, „je ve vězení svobodnější, než Angličan na ulici.“ Samozřejmě tím mínil, že v hrubších společnostech může člověk ve vězení zpívat, koupit si něco k pití, lenošit nebo konversovat. Ten článek vyvolal rozčílený dopis od jistého zjevně upřímného muže, který si říkal „Demokrat“ a ošklíbal se nad páně Baringovým ruským přítelem a tvrdil, že to bude nějaký bohatý Rus. Pan Baring na to odpověděl, že už jen to přídavné jméno ukazuje pisatelovu neznalost Ruska, protože tím naznačoval, že boháči, jako tací, vůči chudým, jako takovým, chovají tytéž podivné a vzdálené pocity jako v Anglii. „Není pravda,“ psal pan Baring, „že zámožní Rusové, jak o Gorký nebo Stolypin chovají vůči chudému Rusovi tytéž pocity, jaké chovají pan Cadbury nebo pan Webb vůči chudému Angličanovi. Kterýkoliv Angličan, kterékoliv třídy mu poví, že to není pravda.“
A tu se dostáváme k oné podivné záležitosti s nálepkami. Rusko neznám a proto samozřejmě nemohu říct, zda má pan Baring pravdu nebo ne. Jeho argument je ale naprosto jasný. Nemá nic společného se samostatnými charaktery Stolypina nebo Gorkého. Prostě jen tvrdí, že v jedné konkrétní společnosti nemá bohatství jeden konkrétní efekt, který má v jiné konkrétné společnosti. Ovšem „Demokrat“ byl vyděšen, zmaten a rozezlen. Před „Demokratem“ tu totiž ležela takříkajíc rozložená barevná mapa světa s jistými kmeny, osobami či institucemi označenými černou nebo bílou: černý kříž božského práva pro kaisera, bílý kříž pravého křesťanství pro hraběte Tolstého, černá plocha pro Kongo a bílá plocha pro Finy. A mátlo ho, a přivádělo k zuřivosti, zjištění, že Gorkého (na jeho mapě označený Dobrý) lze zatřídit vedle Stolypina (v jeho mapě označeného Zlý) a to i jen pro neškodný účel sdělení, že jsou to oba Rusové a oba docela zámožní. „Nechápu, proč by pan Baring měl lidi jako je Gorký urážet spojováním se Stolypinem. V mysli demokratů se ono druhé jméno spojuje především s jistou ne velmi pohodlnou „vázankou“—samozřejmě se tím míní oprátka, k níž Stolypin odsoudil tolik vzbouřenců.
Nu a právě ono „především spojuje“ je to, nad čím si zoufám a nač útočím. Vyjma matného, leč silného dojmu, že kdybych byl Rusem, musel bych být ruským revolucionářem, nevím o Rusku nic a rozhodně nevím nic o Stolypinovi. Vím však, že tenhle zvyk „převážného spojování“ míchající postavy nebo složité problémy s nějakým hrubým, monotónním obrazem je prokletím Evropy. To, že je Stolypin „převážně spojován“ s jistým druhem „vázanky“ je samo o sobě stejně málo osvětlující nebo poučné jako to, že Gladstone byl spojován s jistým druhem nákrčníku. I kdyby byl Stolypin špatným člověkem, bylo by zajímavé vědět, jakým druhem špatného člověka byl. Tak jak věci stojí, je skutečný Stolypin (ať už je jakýkoliv) nejen zardoušen svou vlastní vázankou, ale je jí přímo skryt, zrovna tak jako je skutečný kaiser skryt svou korunou a mečem a skutečný Roosevelt svým širokým kloboukem a puškou. Mě ale záleží na skutečných lidech a je pro mě zajímavé slyšet, že Stolypin, i když to byl špatný člověk, jednu konkrétní společenskou chybu neměl. Nebo, abychom se dotkli reality ještě jinak, četl jsem kdesi, že Stolypin usiloval o podporu rolníků proti revoluci tím, že jim pomáhal stát se drobnými vlastníky půdy. Pokud je to fakt, je to zajímavý fakt. Pokud to byl tyranův úplatek, zrádcův úskok, ohavný projev reakce nebo děsivá administrativní chyba, pořád je to zajímavý fakt. Ukazuje rys člověkova myšlení, náznak jeho filosofie, náhled jak se, pokud měl opravdu dobrou vůli, snažil pomoci své zemi, nebo jak se pokoušel, pokud byl opravdu tyranem, uklidnit své svědomí. Pokud budeme Stolypina „převážně spojovat“ s věšením, aniž bychom ho „převážně spojovali“ s čímkoliv jiným, pak nemáme uchopitelnou postavu—a to ani postavu lumpa. Je to jen lepenková figura z jedné strany pomalovaná.
A tohle je upjatá bláhovost, jíž se musíme v první řadě vyhýbat při posuzování cizích záležitostí: uvažování nad událostmi vyčpělým, prostým způsobem, o němž víme, že se nijak nevztahuje k vášnivým rozporům a složitostem životů reálných lidí. Stolypin možná byl vinen. Nic o něm nevím. Je-li tomu ale tak, pak byl ještě něčím ještě jiným: byl Stolypinem. Stolypina zastřelil v divadle jakýsi horlivec, který byl zřejmě patriotický a upřímný. Booth křičel „Sic semper, tyrannis.“ stejně upřímně jako kterýkoliv ruský revolucionář. Pokud si myslíme, že nebylo důvodu nazývat Lincolna tyranem—vždyť je to přece jen další nálepka.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 169-173, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Vytříbené myšlení ve složité civilisaci (Illustrated London News, 7. říja 1911)

October 7, 1911 Fine Thought in a Complex Civilization
Navenek by se mohlo zdát, že složitost civilisace jdou ruku v ruce s vyspělostí a subtilností myšlení, ale není tomu tak. Ve skutečnosti je snazší myslet jemně a přesně, když jde o záležitosti populární a prosté. Je snazší počítat s počítadlem, než počítat pomocí různých zlomků obrázkové skládačky. Je snazší na něco ukázat klacíkem, než celou otepí klacků. Je mnohem snazší vést vyčerpávající diskusi o kvadratuře kruhu nad půlpenny a půlpennyovou poštovní známkou, než totéž ilustrovat pomocí Trafalgarského náměstí a Kolosea. Stojí za povšimnutí, že všechny staré typické intelektuální hádanky, na nichž si tříbili důvtip mudrci, byly předkládány pod znakem nějakého běžného nebo i domáckého předmětu. Jehla, na níž měli tančit všichni scholastikovi andělé, byla nejspíš docela obyčejná jehla na šití nebo látání. Vršící se hromada, jež byla potěšením tolika sofistů, předpokládám, původně bývala hromadou soli na stole nebo písku vedle moře. Achillea bychom asi těžko mohli označit za běžný nebo domácký předmět, ale želva si na takové označení nárok dělat může a navíc příslušný problém lze diskutovat pomocí starými obrazů želvy a zajíce. Další velký výpočet pokroku lze snáz uvážit v obrazu šplhající žáby a jiné zas pomocí takový primárních symbolů jako je obilí, řek, liška, husa a člověk. Otázku žáby nejspíš poprvé probíral nějaký samotářský filosof nebo poustevník, v nějakém tichém kraji a prostém věku, který skutečně pozoroval žabí námahu. Umístění druhé hádanky zase svědčí o původu mezi zemědělci, vesnickými balíky a venkovany, kteří měli víc času na přemýšlení. Veškeré subtilnosti politické ekonomie začínají slovy, která by mohla otevírat nějakou velkou primitivní epickou báseň: „Na ostrově žil člověk.“
Spletité podmínky tak vyspělé civilisace, jako je ta naše, nepřejí dovádění myšlenek až k jemnému hrotu. Nehrozí nám nebezpečí, že bychom debatovali o tom, kolik andělů může tančit na hrotu jehly. Dmeme se tak nezřízenou pýchou nad úvahou, kolik čertů mizerných se podílí na výrobě jehly, že nás nikdy ani nenapadne o ní přemýšlet ve vytříbenějších vztazích prostoru a měřítka. Vršící se hromada se v naší době navršila natolik, že ční do nedohledna jako obrovská beztvará hora, kterou mysl smrtelníka nemůže pojmout. Do každého obrazu vstupují zvláštní detaily, sporné maličkosti a nelze s ním proto dál zacházet jako s diagramem. Když začneme přemýšlet o žábě, která se vyšplhá o dva kroky a o jeden spadne,a začneme přemýšlet důvěrnějším nebo tematičtějším způsobem (řekněme třeba, že si představíme úspěšného gentlemana, an týmž způsobem vystupuje do schodů) pak to roznítí naše city, naše pocity radosti, mstivosti, soucitu a závisti a žabí problém se pak řeší méně vědecky, než kdybychom ho pojednávali v podzemní kobce nebo na poušti.
Zcela mimořádným příkladem toho všeho je nynější diskuse o dělnických nepokojích. Od veřejně činných mužů nečekám, že budou rozumět ekonomii, ostatně jí nerozumím sám. Chápu ovšem elementární ideje směny a výměny, práce a mzdy, smlouvy a donucení: ideu vlastnění stroje, ideu vlastnění páru rukou, ideu vlastnictví bankovního konta či ideu vlastnění člověka. A zdá se mi, že naši veřejně činní muži nabízející rady v Královské komisi nechápou dokonce ani tyto základní pojmy, jakousi abecedu a nezbytnosti lidské mysli. Zdá se, že ctihodní finančníci a železniční magnáti vládnoucí miliony v penězích a ovládající tisíce lidí nechápu tak docela, co se děje, když si člověk koupí žemli za penny.
Jeden železniční ředitel vypovídající před komisí řekl, že „národ by měl od svých železničních služebníků očekávat tutéž loyalitu, jako od svých vojáků a námořníků.“ Nemyslím, že by lidská mysl mohla být o mnoho víc popletená. Nejlogičtější odpovědí na to by byla okamžitá konfiskace veškerých zisků železničních společností státem. To by patrně železničního magnáta přivedlo do kontaktu s prvky celého problému účinněji, než jakékoliv složité a namáhavé pokusy vysvětlovat mu ideu patriotismu. I on by tak mohl začít chápat, že armáda se neprovozuje za účelem zisku několika málo osob, ani pro žádný finanční prospěch jako takový, a že pokud by nějaký takový výnos z armády být mohl, do poslední pence by ho samozřejmě získal stát. Mohli bychom ještě vysvětlit, že voják je podrobený zvláštnímu donucení a nebezpečí a je také obklopený zvláštní symbolikou a slávou proto, že není služebníkem nějakého bohatého člověka, který by pracoval v prospěch dotyčného boháče, ale je prostě samotným národem v jeho posledním úsilí přežít. Právě tohle morální pojetí umožňuje mluvit o „loyalitě“ vojáků. Železničního magnáta to jistě velmi překvapí, ale pravda je taková, že pro platy železničních magnátů a jejich dividendy lidé necítí to samé nadšení jako pro obranu své země. Pohled na direktorův hedvábný klobouk z toho či onoho důvodu nevyvolává v lidech tytéž city jako staroslavná anglická koruna nebo svatojiřský kříž. Pomyšlení, že bohatne z práce lidí mnohem chudších lze snášet, povznášející ovšem není. Nádražní poslíček mu není zavázán větší „loyalitou“, než poslední stánkař. Poslíček, zrovna jako stánkař, je svobodný člověk, který něco prodává za určitou cenu. K uvažování o společnosti je vázán jen v nepřímém a obecném smyslu, že ji musíme brát v potaz všichni a to ne v žádném vojenském smyslu, protože vojenskou loyalitou může být člověk vázán jen vůči vládě a státu.
Ve snaze postavit železnici jako takovou do zcela zvláštního postavení a směrem ke státu do jedné řady s armádou a válečným námořnictvem, se ovšem projevuje ještě jeden docela podivný rys intelektuální slabosti. Železnice není pro chod společnosti o nic „podstatnější“, než kterákoliv jiná část jejího nesmírně komplikovaného systému, v němž a skrze nějž žije. Jestliže je cílem dostat lahev mléka z farmy v Somersetu k dítěti v Brixtonu, pak přeprava ve vlaku není pro celý systém o nic podstatnější než podojení krávy, výroba lahve nebo hřebelcování mlékařovy kobyly. Muž, který přikládá uhlí pod kotlem lokomotivy, není pro jízdu vlaku ani trochu „podstatnější“ než horníci, kteří těží uhlí v dolech, nebo dělníci, kteří vyrábí vagony v továrně. Všechnu tuhle práci dělají proletářští dělníci a téměř všechnu vykonávají pod nějakými magnáty, kteří si dávají záležet na tom, aby je drželi pořádně pod sebou a náležitě mizerně placené. Vždy je tu proto možnost stávky, která bude právě tak ochromující jako stávka na železnici. Logickým důsledkem mírného návrhu našeho magnáta tedy je, že všechny osoby v zaměstnaneckém poměru ve Velké Británii by měly být podrobeny stannému právu.
Musíme se skutečně rozhodnout a rozmyslet, pokud jde o tuhle prostou a prvořadou záležitost: co je zač nádražní poslíček—zda je občan, nevolník, voják, zločinec, nebo nemluvně v náručí. Je-li občanem dohadujícím se na trhu o ceně, pak má právě takové právo na stávku, jako mám já právo odmítnout vydavatelovu nabídku. Pohromu spočívající v tom, že nevyjde moje kniha, ponese společnost klidněji, než nese zastavení vlaků, ale ani v jednom případě není prodejce zavázán přijmout kvůli „společnosti“ libovolně nehoráznou nabídku, kterou si kupec usmyslí předložit. Je-li poslíček otrok, pak ať žije na pánově půdě a ten ať ho náležitě živí, jak se u otroka patří. A konečně, je-li voják, ať se podrobí rozkazům státu, ale ať je také oblékán do skvělých šatů a nosí zmužilé zbraně, ať před ním hraje hudba, když jde ulicí, a ať je obecně pokládán za romantického hrdinu.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 165-169, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988