Vytříbené myšlení ve složité civilisaci (Illustrated London News, 7. říja 1911)

October 7, 1911 Fine Thought in a Complex Civilization
Navenek by se mohlo zdát, že složitost civilisace jdou ruku v ruce s vyspělostí a subtilností myšlení, ale není tomu tak. Ve skutečnosti je snazší myslet jemně a přesně, když jde o záležitosti populární a prosté. Je snazší počítat s počítadlem, než počítat pomocí různých zlomků obrázkové skládačky. Je snazší na něco ukázat klacíkem, než celou otepí klacků. Je mnohem snazší vést vyčerpávající diskusi o kvadratuře kruhu nad půlpenny a půlpennyovou poštovní známkou, než totéž ilustrovat pomocí Trafalgarského náměstí a Kolosea. Stojí za povšimnutí, že všechny staré typické intelektuální hádanky, na nichž si tříbili důvtip mudrci, byly předkládány pod znakem nějakého běžného nebo i domáckého předmětu. Jehla, na níž měli tančit všichni scholastikovi andělé, byla nejspíš docela obyčejná jehla na šití nebo látání. Vršící se hromada, jež byla potěšením tolika sofistů, předpokládám, původně bývala hromadou soli na stole nebo písku vedle moře. Achillea bychom asi těžko mohli označit za běžný nebo domácký předmět, ale želva si na takové označení nárok dělat může a navíc příslušný problém lze diskutovat pomocí starými obrazů želvy a zajíce. Další velký výpočet pokroku lze snáz uvážit v obrazu šplhající žáby a jiné zas pomocí takový primárních symbolů jako je obilí, řek, liška, husa a člověk. Otázku žáby nejspíš poprvé probíral nějaký samotářský filosof nebo poustevník, v nějakém tichém kraji a prostém věku, který skutečně pozoroval žabí námahu. Umístění druhé hádanky zase svědčí o původu mezi zemědělci, vesnickými balíky a venkovany, kteří měli víc času na přemýšlení. Veškeré subtilnosti politické ekonomie začínají slovy, která by mohla otevírat nějakou velkou primitivní epickou báseň: „Na ostrově žil člověk.“
Spletité podmínky tak vyspělé civilisace, jako je ta naše, nepřejí dovádění myšlenek až k jemnému hrotu. Nehrozí nám nebezpečí, že bychom debatovali o tom, kolik andělů může tančit na hrotu jehly. Dmeme se tak nezřízenou pýchou nad úvahou, kolik čertů mizerných se podílí na výrobě jehly, že nás nikdy ani nenapadne o ní přemýšlet ve vytříbenějších vztazích prostoru a měřítka. Vršící se hromada se v naší době navršila natolik, že ční do nedohledna jako obrovská beztvará hora, kterou mysl smrtelníka nemůže pojmout. Do každého obrazu vstupují zvláštní detaily, sporné maličkosti a nelze s ním proto dál zacházet jako s diagramem. Když začneme přemýšlet o žábě, která se vyšplhá o dva kroky a o jeden spadne,a začneme přemýšlet důvěrnějším nebo tematičtějším způsobem (řekněme třeba, že si představíme úspěšného gentlemana, an týmž způsobem vystupuje do schodů) pak to roznítí naše city, naše pocity radosti, mstivosti, soucitu a závisti a žabí problém se pak řeší méně vědecky, než kdybychom ho pojednávali v podzemní kobce nebo na poušti.
Zcela mimořádným příkladem toho všeho je nynější diskuse o dělnických nepokojích. Od veřejně činných mužů nečekám, že budou rozumět ekonomii, ostatně jí nerozumím sám. Chápu ovšem elementární ideje směny a výměny, práce a mzdy, smlouvy a donucení: ideu vlastnění stroje, ideu vlastnění páru rukou, ideu vlastnictví bankovního konta či ideu vlastnění člověka. A zdá se mi, že naši veřejně činní muži nabízející rady v Královské komisi nechápou dokonce ani tyto základní pojmy, jakousi abecedu a nezbytnosti lidské mysli. Zdá se, že ctihodní finančníci a železniční magnáti vládnoucí miliony v penězích a ovládající tisíce lidí nechápu tak docela, co se děje, když si člověk koupí žemli za penny.
Jeden železniční ředitel vypovídající před komisí řekl, že „národ by měl od svých železničních služebníků očekávat tutéž loyalitu, jako od svých vojáků a námořníků.“ Nemyslím, že by lidská mysl mohla být o mnoho víc popletená. Nejlogičtější odpovědí na to by byla okamžitá konfiskace veškerých zisků železničních společností státem. To by patrně železničního magnáta přivedlo do kontaktu s prvky celého problému účinněji, než jakékoliv složité a namáhavé pokusy vysvětlovat mu ideu patriotismu. I on by tak mohl začít chápat, že armáda se neprovozuje za účelem zisku několika málo osob, ani pro žádný finanční prospěch jako takový, a že pokud by nějaký takový výnos z armády být mohl, do poslední pence by ho samozřejmě získal stát. Mohli bychom ještě vysvětlit, že voják je podrobený zvláštnímu donucení a nebezpečí a je také obklopený zvláštní symbolikou a slávou proto, že není služebníkem nějakého bohatého člověka, který by pracoval v prospěch dotyčného boháče, ale je prostě samotným národem v jeho posledním úsilí přežít. Právě tohle morální pojetí umožňuje mluvit o „loyalitě“ vojáků. Železničního magnáta to jistě velmi překvapí, ale pravda je taková, že pro platy železničních magnátů a jejich dividendy lidé necítí to samé nadšení jako pro obranu své země. Pohled na direktorův hedvábný klobouk z toho či onoho důvodu nevyvolává v lidech tytéž city jako staroslavná anglická koruna nebo svatojiřský kříž. Pomyšlení, že bohatne z práce lidí mnohem chudších lze snášet, povznášející ovšem není. Nádražní poslíček mu není zavázán větší „loyalitou“, než poslední stánkař. Poslíček, zrovna jako stánkař, je svobodný člověk, který něco prodává za určitou cenu. K uvažování o společnosti je vázán jen v nepřímém a obecném smyslu, že ji musíme brát v potaz všichni a to ne v žádném vojenském smyslu, protože vojenskou loyalitou může být člověk vázán jen vůči vládě a státu.
Ve snaze postavit železnici jako takovou do zcela zvláštního postavení a směrem ke státu do jedné řady s armádou a válečným námořnictvem, se ovšem projevuje ještě jeden docela podivný rys intelektuální slabosti. Železnice není pro chod společnosti o nic „podstatnější“, než kterákoliv jiná část jejího nesmírně komplikovaného systému, v němž a skrze nějž žije. Jestliže je cílem dostat lahev mléka z farmy v Somersetu k dítěti v Brixtonu, pak přeprava ve vlaku není pro celý systém o nic podstatnější než podojení krávy, výroba lahve nebo hřebelcování mlékařovy kobyly. Muž, který přikládá uhlí pod kotlem lokomotivy, není pro jízdu vlaku ani trochu „podstatnější“ než horníci, kteří těží uhlí v dolech, nebo dělníci, kteří vyrábí vagony v továrně. Všechnu tuhle práci dělají proletářští dělníci a téměř všechnu vykonávají pod nějakými magnáty, kteří si dávají záležet na tom, aby je drželi pořádně pod sebou a náležitě mizerně placené. Vždy je tu proto možnost stávky, která bude právě tak ochromující jako stávka na železnici. Logickým důsledkem mírného návrhu našeho magnáta tedy je, že všechny osoby v zaměstnaneckém poměru ve Velké Británii by měly být podrobeny stannému právu.
Musíme se skutečně rozhodnout a rozmyslet, pokud jde o tuhle prostou a prvořadou záležitost: co je zač nádražní poslíček—zda je občan, nevolník, voják, zločinec, nebo nemluvně v náručí. Je-li občanem dohadujícím se na trhu o ceně, pak má právě takové právo na stávku, jako mám já právo odmítnout vydavatelovu nabídku. Pohromu spočívající v tom, že nevyjde moje kniha, ponese společnost klidněji, než nese zastavení vlaků, ale ani v jednom případě není prodejce zavázán přijmout kvůli „společnosti“ libovolně nehoráznou nabídku, kterou si kupec usmyslí předložit. Je-li poslíček otrok, pak ať žije na pánově půdě a ten ať ho náležitě živí, jak se u otroka patří. A konečně, je-li voják, ať se podrobí rozkazům státu, ale ať je také oblékán do skvělých šatů a nosí zmužilé zbraně, ať před ním hraje hudba, když jde ulicí, a ať je obecně pokládán za romantického hrdinu.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 165-169, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s