O mořských hadech a pochybnostech (Illustrated London News, 21. října 1911)

October 21, 1911 On Sea-Serpents and Doubt
Neobyčejný stav, do něhož upadla moderní kritika, dobře symbolisuje způsob, jakým mluví o mořském hadu, o němž někteří námořníci tvrdí, že ho v poslední době spatřili. Nakolik ale tři nebo čtyři praktiční a uznávání muži, kapitáni, první důstojníci nebo námořníci, tvrdí, že něco takového viděli, natolik tu je o takové bytosti solidní důkaz, důkaz stejně dobrý jak jsou ty, na jejichž základě se dozvídáme o slavíku zaslechnutém v Richmondu, nebo uprchlém trestanci zahlédnutém v Dartmooru, nebo o papeži ve Vatikánu, nebo panu Pearym na pólu, nebo o čemkoliv jiném, co plní noviny a svědkové o tom jsou sice dostateční, ale často velmi málo početní. Pokud jde o existenci takového tvora, apriorní nepravděpodobnost tu není veškerá žádná. Mořský had je tvor, který podle všech analogií ze země i moře, může naprosto dobře existovat. Není o nic větším zázrakem než vodní smršť. Není ani to ani z poloviny takový netvor jako velryba. Velryba je totiž cosi porušeného, bytost z pomezí: tvor téměř nepřirozený. Je to tvor odpovídající okřídlenému slonu, nebo žraloku, který by hnízdil na stromě. Je to obrovská kráva se šupinami, která kojí a pase svá telata na polích slané vody. Ve srovnání s velrybou je mořský had záležitostí poměru a stupně. Je to jen jeden z vodních hadů natažený poněkud do délky, a prodává-li příroda své hady po yardu, pak může dělat obchody stejně dobře ve velkém jako v malém. Nepoměr nemusí být o nic větší, než ten, který dělí prase od jeho strýčka slona, nebo ještěrku od jejího bratrance krokodýla. Zodpovědná a zapsaná společnost mužů (nyní už jich musí být dobrá stovka) potvrdila, při různých příležitostech, že takovou bytost viděli. Nikdo nikdy nepředložil ani ten nejmenší prvotní důvod, proč by ji vidět nemohli.
Ovšem kdesi v půli viktoriánské éry přišlo do módy považovat mořského hada za zdiskreditovaný vtip. Spatření hadů ve vodě bylo jaksi spojováno se spatřením hadů v D.T. Námořník může v moři zahlédnout všechny možné další obludné tvary, třeba Leviathana, tak jak je Pán Bůh stvořil, aby se tam bavili—tvar půltuctu hadů s jednou hlavou, který známe jako chobotnici; tvar hlavy neoddělitelné od beztvarého těla, jako je tomu u velryby; tvary s ústy na břiše nebo očima na zádech—pokud ale spatřil dlouhý cylindrický tvar, pak „to zase chyt“. Rozumějte, netvrdím, že samotný závěr, k němuž první viktoriáni dospěli, nebyl správný. Možná žádný mořský had neexistuje, a mně osobně by rozhodně nikdy nechyběl. Ale i tehdy, pokud by závěr správný byl, myšlenkový postup byl okázale mylný, naprosto zmatený, sentimentální a nevědecký. Libovolně se rozhodli, že budou mořského hada, který by mohl docela dobře být přirozeným jevem, považovat za obzvláště mimořádný druh nadpřirozené události. Had byl jaksi povšechně dáván do jedné společnosti s duchem s Cock Lane, zázrakem sv. Januaria, lékem na královo zlo (skorfula, tuberkulóza uzlin, nemoc, kterou měl léčit dotek panovníka, obyčej známý zejména z francouzského a anglického dvora pozn. překl.), kamenem mudrců a všemi dalšími věcmi, o kterých se předpokládalo, že jsou příliš dobré, než aby to mohla být pravda. Pravda je taková, že mnohé z nich jsou dnes dokázané jako pravé a to i lidmi, kteří o nich nesmýšlí dobře. Parapsychologické fenomény naší doby, nestačí-li k tomu, aby potvrdily spritismus, stačily docela dobře na to, aby zničily materialismus. Nedávné spekulace o kovech a prvcích přivedly vědu nezvykle blízko k pojetí kamene mudrců. Všechna tato hluboká narušení našich positivistických předpokladů by před námi ale neměla skrývat absurditu takového spojování myšlenek. Otázka zda je v moři nějaký obrovský plaz, je naprosto podobná otázce, zda je nějaká velká krysa v kuchyni: je to otázka zcela přirozená. I pokud je mořský had fikcí, není pohádkou. Viktoriáni se ale rozhodli vykázat ho do pohádkového světa a přidali ho do nádherného seznamu věcí, ve které nevěřili.
Poté začali mořského hada lovit a ničit všemi starými otlučenými zbraněmi raně viktoriánských pochybností: zbraněmi, které si již otupili proti mnohem důležitějším věcem. Tak jak to dělají skeptici vždy, nasadili jako první protidemokratický argument. Říkali, že kapitáni a námořníci jsou hrubí, nevzdělaní nebo negramotní lidé, na které v tak delikátní záležitosti jakou jsou mořské příšery není spoleh. Na základě svědectví nevzdělaných lidí v mořského hada neuvěřili. Na základě svědectví nevzdělaných lidí by člověka pověsili. Na základě pouhého slova nějakého policajta, který posel podlahu soudní síně svými od úst odpadlými koncovkami, by nechali občana uvěznit a zbičovat. Pokud ale člověk, který se plaví po mořích řekl, že viděl něco padesát stop dlouhého a neměl žádný přízemní důvod to jen předstírat—pak si najednou vzpomněli, že nikdy nestudoval na universitě. Nikdy nezískal onen přesný filologický nátěr, onen velmi jemný obrat stylu a ústřední postavení vkusu, které člověku umožňují poznat, zda se kolem jeho lodi pohybovalo cosi velikosti a tvaru Skotského expresu, nebo ne.
Poté postoupili k dalšímu velkému skeptickému argumentu—rozložení jakéhokoliv jevu na jeho jednotlivé části. Pokud se kapitánu Jonesovi had jevil jako dlouhá linie temné hmoty, pak to mohla být linie velkých tmavých ryb plujících s výtečnou vojenskou kázní v řadě za sebou. Pokud se kapitánovi Smithovi linie jevila jako pomačkaná nebo zubatá, pak to mohla být řada společně kupředu postupujících žraloků (jako sboristky cupitající k forbíně) a jejich zádové ploutve se přitom ostře rýsovaly proti obloze. Pokud se z moře vynořila hlava nebo tělo hada stejně neklamně jako nějaký ohromný otazník, pak tu na takové tázání pořád ještě byla odpověď: mohlo to být jedno z chlapadel obří sépie, které se prostě líbilo mávat jednou rukou z vody podobě jako Jezerní Paní očekávající Excalibur. Sám jsem všechna výše uvedená vysvětlení spatření mořského hada námořníky viděl na vlastní oči v tisku. Všechna jsou naprosto vhodná a typicky moderní a všechna pouze opomíjí jedinou věc, že by totiž bylo zrovna tak snadné aplikovat tento dělivý a rozrušující proces na jakýkoliv jiný předmět, který byl spatřen jen chvilkově při řadě různých příležitostí. Když cestovatelé poprvé popisovali žirafu, bylo to bráno za lež. Nyní ji najdeme v zoologických zahradách, pořád ale jako lež vypadá. Pokud by ji neviděl nikdo než pár zatoulaných cestovatelů a vědci se rozhodli (z nějakých jejich popletených důvodů) o ní pochybovat, bylo by pro ně velmi snadné každé její údajné spatření vysvětlovat stejným způsobem. Mohla to být třeba krajta napřímená těsně za koněm, který šel se skrytou nebo skloněnou hlavou: z toho by mohl vzniknout dojem čtvernožce s hrozně vysokým krkem. Mohlo to být nějaké zvíře s dlouhým nosem a špičatýma ušima vyhlížející přes vršek osamělého bezlistého stromu: to by, za jistého osvětlení a stínů, mohlo vyvolat dojem vysokého sloupu obratlů zakončeného ovčí tváří. Tyhle náhodné iluse na souši i na moři nemají meze, máme ale právo položit těm, kdo je používají jako argumenty proti možné existenci žiraf, dvě otázky. Za prvé máme právo se ptát, proč všechny tyto náhody tvořívají obraz žirafy? A za druhé máme právo se ptát, proč by, u všech všudy, nemohlo něco takového jako je žirafa existovat?
Tyhle věci jsou alegorií, znovu opakuji, že necítím po mořském hadu žádnou tužbu, necítím k němu žádnou náklonnost (protože jako domácí mazlíček by byl poněkud na pováženou), ba k němu ani nemám žádný respekt, protože jeho způsoby a mravy nebyly nikdy nijak přesně zaznamenány a mohou být v mnohém podřadné vůči jemným a rytířským mravům velryby. Pokud ale nemám žádný respekt vůči mořskému hadu, pak ještě méně úcty mám k onomu druhu filosofie, která mořského hada zpochybňuje. Je to průhledně nevědecký padělek, který se sám označuje za vědu. Všechny její první principy jsou předsudky. Všechny její sylogismy jsou lživé. Nedokáže najít hlavu ani patu, či spíš ocas, u ničeho, ani u mořského hada ne. Dovede si jen házet korunou a říkat „Hlava a vyhrávám já, ocas had prohrává.“ Je to naprosto rozviklaný a slabomyslný způsob lidského myšlení a jelikož byl používán proti lepším věcem, než je mořský had nebudu jej odsuzovat, ale dopřeji mu výhodu, budu o něm pochybovat.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 173-177, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s