Anglická rodina v soudní síni (Illustrated London News 28. října 1911)

October 28, 191 1 The English Family in the Courtroom
Dlouho jsem se snažil, ale můj vkus v téhle záležitosti se nemění. Život v ubytovně, která se pomalu mění v blázinec, se mi nelíbí. Někteří lidé, ti evolučního smýšlení, nacházejí útěchu zřejmě v pomalosti takového procesu. Dokud nedochází k narušení kontinuity, dokud vyrůstá jedna věc nepostřehnutelně z druhé, jsou spokojení. Člověk musí být očividně potěšen, když ho postihne paralýza—alespoň tehdy, pokud je to plíživá paralýza. Já ale budu raději, kdyby na to přišlo, aby mě schvátil paralytický šok. Když říkám „ať mě schvátí“ paralytický šok, nechci, aby bohové brali můj požadavek příliš vážně. A moji bohové ho tak brát nebudou. Rozhodně ale dávám přednost šoku fysiologickému, zrovna tak, jako preferuji coup-de-theatre v dramatu a coup-d’etat v politice: taková rána může být někdy dotekem génia. Nikdy jsem ale neslyšel o tom, že by vzešlo něco dobrého z plíživé paralýzy, nebo vůbec z čehokoliv plíživého. S několika čestnými výjimkami se kloním k tomu, abych všechny evoluční sociology a opatrné reformátory počítal mezi plíživé tvory země a opakuji (s důvěrou ve zdravý rozum mých božstev) dopřejte mi ran. Pro rány mám stejné pochopení jako pro stávky, přivádí lidi k jádru věci. A pokud někdo chce vidět skutečnou nevýhodu pomalých nevědomých metod, pak jej odkazuji na věci, které se tisknou v klopotném a automatickém denním tisku. Noviny se píší docela nedbale, někdy se ale docela vyplatí je číst pečlivě. Pokud to uděláte, opravdu pocítíte, že na mé větě o tom, že se celá věc mění v útulek pro idioty, není příliš nic přehnaného.
Například následující odstavec cituji z jednoho důležitého denního listu. Nebudu říkat kterého: to by bylo, bez dalších provokací, příliš brutální. Mimoto, pokud vím, to není chyba dotyčných novin, ono se to tak skutečně mohlo stát—a v tom případě není pochyb o tom že druhým jménem Británie je Bedlam (slavný londýnský ústav pro choromyslné pozn. překl.). Mám tu ale před sebou konkrétní stánku z konkrétního dne a mohu je citovat každému, kdo by si skutečně myslel, že si to vše vymýšlím. Pasáž se týká jednoho z případů onoho moderního zasahování do věcí otců a matek, jejichž příjem se nachází pod určitou úrovní a které nám v poslední době poskytlo tolik komických a tragických příkladů. Zde ale jsou ona skutečně vytištěná slova, o kterých mluvím:
Tihle maličcí, všichni se kupodivu jmenují Smith, patří ke dvěma rodinám a před soudem stanuli minulý týden kvůli obvinění, že mají rodiče nezpůsobilé řádné péče.
Tohle jsou věci, které si musíme ukládat. Mohou nás potěšit za mnoha zimních nocí, které nás brzy začnou obklopovat. Jak dobře vím, co chci dělat, až přijdou dlouhé, temné podzimní večery! Chci rozvažovat nad tím, co mohl mít na mysli člověk, který napsal tahle slova. Možná je opravdu myslel jako vtip, možná prosťáček reportér, který ten prostoduchý odstavec napsal, skutečně s výbuchem smíchu procitl a pochopil šílenost situace. Možná opravdu opakoval skutečnou formulaci—je mnoho podobně veselých formulací. Budeme-li tu větu posuzovat jako vtip, pak si myslím, že by bylo ještě lepší, kdyby končila v půli „Tito maličcí byli před soudem minulý týden kvůli obvinění, že mají rodiče.“ To zřejmě ukazuje pointu poněkud epigramatičtěji. V delší a důmyslněji nesmyslné větě je ale pointa ta samá.
Je zcela neobyčejné, že taková věta vůbec mohla být kdekoliv otištěna, třeba i v koutě, třeba i nedopatřením. Každému z dlouhé řady lidských bytostí, které mají něco společného s jejím publikováním musela dát elektrický šok. Reportér, který pravděpodobně diktoval zapisovatelce, měl vyskočit až ke stropu, jen co ta slova vyslovil. Zapisovatelka měla odspěchat od stroje k telefonu a volat policii, jen co to slyšela. Sazeči měli jeden po druhém raději vyhlásit stávku, než by tiskli útok na rozum, který je obscénnější, než jakýkoliv útok na slušnost. Korektor, který je tak důležitou osobou v každé redakci, měl onu větu škrtnout a nahradit ji čímkoliv, co by ho zrovna napadlo. Cokoliv jiného by byla změna k lepšímu, jakákoliv slova na světě. Šéfredaktor to měl zastavit a nejen to, měl propustit každého, kdo jakkoliv nepřímo nedokázal zabránit tomu, aby něco takového vyšlo. Ani moc nepřeháním, protože už sama myšlenka dosahuje k nejzazším hranicím intelektuálního fiaska a veřejného kolapsu.
Děti (nebo „maličcí“, jak jim jsme nuceni říkat) byli před „soudem“ kvůli obvinění, že mají rodiče, kteří—ne, není v silách lidského jazyka adekvátně vyjádřit situaci. „Hoch Higgs byl předveden v želízkách na lavici obžalovaných, protože byl obviněn, že byl svým nešťastným otcem krutě zbit.“ Nebo „Děvčátko Jane Smith bylo usvědčeno z ne méně než sedmnácti popálení rozžhaveným pohrabáčem, kterých se na ní dopustila její rodina.“ A třeba taky „Maličcí Tom a Sally byli, navzdory důmyslné obhajobě, usvědčeni z toho, že mají babičku, jejíž náboženská situace ani zdaleka nevyhovuje nárokům.“ A taky „Sarah Huggins, stará osm let, byla odsouzena k nuceným pracem, protože svět postihla pratetičkou hrubě nezdrženlivých způsobů.“ Jak jsem ale už řekl, žádná fraseologie nestačí k tomu, aby dodala slovům větší úžas, než mají. A přece tu ta slova máme, otištěná ve výtečném denním listu, a zřejmě nevyvolávají žádné komentáře.
Pokud ale chceme proniknout k tomu, v čem je opravdový problém s moderní Anglií, musíme se obeznámit s jednou běžnou odpovědí na tuto otázku. Myslím, že vím, co by měl na mysli běžný Angličan, kdyby řekl, že v případě oné mimořádné právní definice se není čeho obávat. Ve skutečnosti by říkal asi něco následujícího: že si je docela jist, že v praxi by moderní soudy netrestaly děti za chyby jejich rodičů. Naopak (a to by říkal naprostou pravdu) je mnohem pravděpodobnější, že by moderní soudy neférově a přehnaně trestaly rodiče za chyby jejich dětí. Jinak řečeno, moderní Angličan se spokojí s důvěrou, že všechen tenhle zmatek bude užit způsobem, který jaksi neurčitě považuje za lidský a humánní.
Nu, této důvěry se musí moderní Angličan co nejrychleji zbavit. Ctnosti a neřesti na sobě velmi závisí, zejména pak neřesti. A pokud začnete být skutečně lhostejní vůči pojmu pravdy, pak nejspíš chystáte cestu stejné lhostejnosti vůči laskavosti a odvaze a všemu dalšímu, oč se opírá lidská vzpřímenost. Pokud vědomě připustíte nerozumné rozsudky, pak budou brzy následovat rozsudky nespravedlivé. Pokud vědomě připustíte rozsudky nespravedlivé, pak budou brzy následovat rozsudky kruté. V lidstvu je vždy dost zla k tomu, aby se chopilo příležitosti, které mu jakýkoliv slovní trik nebo zákrut nerovnosti nabídne k tomu, aby té či oné osobě přinesl vítězství v té či oné konkrétní spletitosti. Již jsme viděli, jak tohoto omylu povstal obludné morální zlo. Mám na mysli přehnaný smysl pro dojemnost dětství, spojený s nejhrubší tupostí vůči dojemnosti stáří. To jsou věci, které se přihází, když někdo vyjde z právní fikce, že děti jsou původci svých rodičů.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 177-181, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s