Problémy-sociální a jiné (Illustrated Lodnon News 25. listopadu 1911)

November 25, 191 1 Problems—Social and Others
Existuje-li nějaká slova, která bych chtěl víc než kterákoliv jiná začernit, vypálit nebo vydrápat ze všech knih a časopisů, pak by to byla slova „sociální problémy“. Naznačuje v sobě všechno z nekonečného fušování, které působí, že naše instituce současně utiskují a současně jsou nejisté. Je to dokonalý příklad, jak to nemá vypadat. Lichotí všemu nejhoršímu jak v reformistovi, tak v revolucionáři, lichotí také všemu nejhoršímu v kapitalistovi či konservativci. Lichotí vzbouřenecké zálibě v pouhém rozvracení a tyranově zálibě v pouhém odkládání.
Existují dva druhy zel, která někdo může označovat za nutná zla. První jsou ta, která ať už jsou nutná nebo ne, jsou tak působivě a nezaměnitelně zlá, že se s nimi nemůžeme smířit bez ohledu na jakékoliv opakování, jsou totiž zjevná, abmormální a nepřátelská člověku. Vzteklí psi, rakovina, krutost vůči dětem, nevinní lidé na nucených pracech, rozsápání člověka k smrti v Číně, nebo vyhladovění člověka k smrti v Hammersmith—to vše jsou věci, které nelze snést. Je nutno je za nesnesitelné označovat a to tehdy, když je třeba je unést. I tehdy, kdy jde o věčná zla, musíme je přesto napadat s nekonečnou netrpělivostí. Musíme být jako psi na vodítku, zdraví psi cukající se v obojku, aby se mohli pustit do vzteklých psů a zničit je. Na nevinného muže ve vězení bychom si neměli zvykat o nic víc, než si zvyká on. Smrt člověka hladem na ulici bychom měli vždy považovat za stejně nezvyklou jako to, když je někdo na ulici ubodán. Jsou to věci, se kterými bychom se neměli nikdy smířit, beránek může léhat spolu se lvem, ale ne zmijí. Jsou tu ale další věci, teoreticky politováníhodné, s nimiž se můžeme docela vyrovnaně smířit: klukovské vylomeniny, předsudky starců, flitrování, přesmíru bujné slavení mladých, smutek, do kterého lidé upadají při soumraku, nebo lidé, kteří zešediví, kteří zešediví, když je jim devadesát. Je sporné, zda bychom měli a dokázali kteroukoliv z těchto věcí vykořenit i kdybychom to dokázali a některé z nich bychom si mohli i ponechat jako přepych i poté, co už nebudou nezbytností. Ostatně, pokud jde o ně, není kam spěchat. Nu, prokletím stylu řečí o „sociálním problému“ je to, že vede lidi k domněnce, že o těchto prvořadých hrůzách, které vyžadují spěch, lze mluvit tak, jako by to byly záležitosti pro stejně nekonečné diskuse a fantaskní bádání, jako jsou druhotné problémy, na které není nutno spěchat: až nakonec člověk umučený k smrti (lhostejno zda hladem nebo železem) nebude voláním do zbraně nebo přímou a drsnou výzvou o nic víc, než rostoucí úzkoprsost starého věku nebo smutek prázdného odpoledne.
A pak je tu ještě třetí typ, vhodněji označovaný za problém, když člověk mluví o Euklidově problému nebo šachovém problému. Existují určitá stálá cvičení lidské mysli, která tu jsou od toho, abychom se o nich přeli, nejsou tu však od toho, aby se řešily, tedy problémy, kterými se lidská mysl čas od času zabývá a převrací je tam a zpět, jet tak aby se pocvičila jako veverka v kleci.
V lidském mozku stále duní a resonují ona neviditelná kladiva, která se marně snaží vyklepat kolečko do čtverce. Pan Blatchford a další fatalisté stále lapají po dechu a potí se na šlapacím mlýnu osudu a svobodné vůle. Božští Achilleové budou dějinami věčně běhat za světlem a prchavou želvou. Matematikové si dál lámou hlavu nad tajuplnými vlastnostmi čísla devět a za horkých dnů můžete slyšet, jak jejich hlavy všude kolem praskají jako kaštany. Stále tu pobíhají vynálezci se stroječky na perpetum mobile. Filosofové se dál handrkují o čtvrtém rozměru, aniž by měli i ten nejmenší důvod předpokládat, že něco takové existuje. Tyhle věci jsou součástí božské energie člověka, protože jsou to hry. Pohromou ovšem je, že tím, že naše nejhorší hříchy a tragedie označujeme za „problémy“, lidem matně připomínáme tyto věčné zábavy—třeba kvadraturu kruhu—a to je vede ke spokojenosti s pomalostí, pedanterií, leností a sterilitou. Reformátor si o sobě myslí, že je rychlý jako Achilleus, pokud se loudá skoro tak pomalu jako želva. Zatímco se pan Blatchford potí na svém intelektuálním šlapacím mlýnu jsou chudí, které chce bránit, odesíláni na neomezenou dobu do skutečných šlapacích mlýnů, zatímco filosofové žijí ve čtvrtém rozuměru, další tři rozměry se uzavírají do mizernějších místností a temnějších vězení kolem ostatních lidských dětí a ono také trvá mnohem déle vyrobit kulatý čtverec než podmazat nějakého politika.
Jak jsem ale už řekl, sociologie fušerského druhu škodí jak v revolučním, tak v konservativním směru. Dává sice vykořisťovateli či lichváři výmluvu proč o další den oddálit den pokání, ale také v reformátorovi víc a víc podněcuje obecnou chorobu pochyb na nespokojenosti. Ten, kdo je u moci spí klidně, protože ví, že komise svou zprávu nepodá dřív než o soudném dni a to pak doporučí ustavení další komise. Ten, kdo se bouří se na druhé straně začne bouřit vůči všemu, dokonce i proti vlastním revolučním principům. Napůl zapomene čeho se týká nekonečné šetření a má pocit, jako by skutečně věcné věci měly být také sub judice a nerozhodnuté. Poté, co začal s ušlechtilou zuřivostí, aby svým bratřím zajistil jídlo, končí v pochybnostech, zda jeho bratří jsou jeho bratří nebo zda stojí za to je živit. Čeká, až profesor Kec vydá své dlouho očekávané dílo na tohle téma a to také nebude nikdy hotové.
Pojem „problém“ má v této souvislosti samozřejmě zcela prostý a legitimní význam. Podobně jako „příroda“, „pokrok“, „evoluce“ a mnohá další slova jsou v pořádku, pokud a dokud je nepíšete s velkým písmenem. Primárním a nesmyslným pojmem se stává tehdy, když svůj roh zvedne s nadutým gestem nad p. Problém s malým p je prostě problém toho druhu jako je problém stihnout vlak nebo rozbalit balík. To bývá často velmi složité a vyžaduje to přemýšlení, nikdo o nich ale nemluví tak, jako by to byly starodávné hádanky, na které se nemusí po pár dalších století najít odpověď. Každý člověk je tak či onak vyřeší velmi rychle a pokud je velmi rychle vyřešit nedokáže, je vskutku velmi rozčilen. Skutečné spletitosti a bolest v lidských záležitostech nutno pojednávat stejně, jako uzel, který je třeba rozseknout, rozvázat nebo nechat nerozvázaný, ale každou takovou věc je třeba provést rozhodně, po rozumné úvaze. Politicky mám jisté pochopení pro to, jak Alexandr naložil s uzlem uvázaným Jeho zesnulým Veličenstvem Gordiem, jsem ale ochoten nějakému trpělivějšímu vladaři dovolit, aby jej rozvázal. Ale dovolit mu chci jen to, aby ho začal rozvazovat, ne aby se na něj koukal a nechal si přitom říkat expert.
Pokud máme v Poplaru deset nemluvňat umírajících hlady a na paddigtonském nádraží deset lahví mléka, pak tu může být skutečný „problém“, jak je dostat k sobě. Bude lepší dovézt lahve k nemluvňatům nebo nemluvňata k lahvím? Je skutečně pravda, že je nutno tam dovézt po jednom a na trakači? Nezkazí se mléko tím drncáním? Nebude dětičkám z toho drncání zle? To lze docela správně označit za problémy, ale jen tak na pár hodin. Jakmile o něm začněme mluvit, ne jako o problémech, ale jako o hádankách (tedy trvalých, intelektuálních zálibách) stanou se dvě velmi šokující věci, které v moderní Anglii již přihodily. Na Paddingtonu začne mlékař kvůli šetření mléko pro děti ředit, ba začne mléko pro děti za lepší cenu. V Poplaru otec dětí čeká tak dlouho, až se začne divit—nejprve k čemu je mléko dobré a nakonec, k čemu jsou dobré děti?

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 192-196, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Muž a jeho poselství (Illustrated London News 18. listopadu 1911)

November 18, 1911
A Man and His Message
Vidím dnes ráno ve svých novinách sloupek s titulkem „Bergson: muž a jeho poselství.“ Nu, řeknete, není důvodu se rozčilovat, není třeba klít a nadávat. Výtečné sloupky psané výtečnými lidmi, kteří mluví právě takhle všichni známe—alespoň z novin, v každém případě. Nebylo by těžké sepsat gramatiku a slovník jejich typických výrazů. Jednotlivé části rozděleného křesťanství označují jako „církve“, důmyslně napsané články za „řeči“: někdy dokonce hochům říkají „kluci“. Jisté vlastnosti chmele, hroznů a lidské chuti jsou podle nich „problém pití“, jako kdyby byla s pitím nějaká potíž, nebo jako kdyby byl člověk nějakou nešťastnou náhodou stvořený bez úst. Když mluví o „volání“, nemyslí tím, že by chtěli jít někomu zatelefonovat, na tohle si dávejte pozor, abyste jim dobře rozuměli. Vždy odsuzují aroganci „militarismu“ a „klerikalismu“ v téhle naší ubohé zemi, která nemá ani armádu ani náboženství. Když nastane menší pomlka v konversaci, zvolají „Ach, při Cromwellově hodině!“, třebaže Cromwell by do jedné hodiny vložil více militarismu z litého železa, než by lord Roberts vložil do sta let. Věří v čiré potěšení a pravý patriotismus, věří také v podporu a propagaci věci Míru. Navzdory tomu všemu jsou to ale v naprosté většině případů laskaví, bystří a upřímní křesťanští lidé a celá kypící spousta z nich jsou mí osobní přátelé. Zapomněl jsem zmínit, že když se jim nelíbí obchodování s něčím, říkají tomu „kšefty“.
Na téhle zmínce o „muži“ a jeho „poselství“ bylo ale cosi zvláštního, co omlouvalo můj okamžitý hněv. Nyní jsem již klidný a pokusím se vše vysvětlit. Moje rozčilení nemá nic společného s jakýmkoliv znevažováním chvály, jíž se dostalo panu Bergsonovi.
Tvrzení onoho filosofa zde neuvádím v pochybnost ze tří výtečných důvodů: za prvé proto, že o něm nic nevím, za druhé proto, že k němu z toho důvodu chovám nejhlubší úctu a za třetí proto, že článek útočící nebo obhajující moderního metafysika by byl tak ďábelsky nudný, že byste při jeho čtení neusnuli jen tehdy, pokud bych já usnul při jeho psaní a tak jej vůbec nenapsal. (Tahle věta je poněkud dlouhá a velmi komplikovaná, no ale pomyslete na to, co občas píše Ruskin! Jejím účelem je toliko vysvětlit, že to, co chci říct, nemá vůbec nic společného s Bergsonem. O Bergsonovi neříkám ani slabiku. Mluvím jen o „Muži a jeho poselství“).
Slovo „poselství“ v tom smyslu, ve kterém se zde užívá, je dokonalým příkladem toho, co bych označil za mrtvá slova. Věta je jako dlouhá řada lany vzájemně svázaných horolezců, kteří se pokouší zdolat vrchol a tam si při pohledu na rozhled z něj odpočinout. S tím, jak se blíží k vrcholu (ač to může znít neuvěřitelně) záleží vše na tom, kolik z nich je horolezců a kolik mrtvol. Podobně je tomu ve větě, mrtvá slova stahují živá dolů. Nebo řečeno trochu jinak, ty nahodilé části věty, které cosi znamenají, musí za sebou vláčet mrtvou váhu té větší části věty, která nemá žádný význam ani smysl. Nejdůležitější v této věci je všímat si naprosté falše moderního výmyslu, že vše, co je nové je jakousi obnovou či renesancí. Většina mlhy a špíny naší nynější politiky a etiky pochází z jednoho jediného omylu. Pochází z dojmu, že vše co je nové, je také mladé. Mladé je to, co má život před sebou—jako když básník mluví o Bakchovi vždy mladém. Novým se rozumí jen to, co za sebou nemá žádnou ověřitelnou zkušenost—jako když první geografové Ameriky mluvili o „Novém světě“. Novináři (jsem jeden z nich) budou psát o „nové pyramidě“ nebo o „nové mumii“ nebo „nové fosilii“ a bude to znamenat, že se pyramida, mumie či fosilie se právě jen vrátily do světa vědění. Jenže dokonce ani novinář a dokonce ani já sám, ten největší lajdák a nejméně hajitelná osoba mezi novináři, by nikdy nemluvil o „mladé mumii“, nebo „mladé fosilii“. A přece bychom měli mluvit o mladém dubnovém vzduchu či mladistvém nadšením patriotů, protože to jsou věci, které mají právě tak dlouhý život za sebou jako před sebou. Amerika je Nový svět jen v tom smyslu, ve kterém mluvíme o Nové fosilii. Amerika je zrovna tak stará jako Evropa. Stejně tak jsou to často stará slova, která jsou mladá: mladá, ale ne nová. A často jsou to nová slova, která jsou mrtvá. Slovo „the“, anglický člen určitý, je docela živé. To samé platí o slovu „a“, členu neurčitém. Každý ví, co znamenají, a vybírá si je pečlivě s ohledem na jejich význam. Nikdo si kupříkladu nemyslí, že „vzal si nějaký koláč“ a „za tohle dostal koláč“ znamená jedno a to samé (hra s anglický „he took a cake“ a „he took the cake“ v druhém případě jde o idiom označující, často spíše ironicky něco nevídaného pozn. překl. ). Jsou ovšem slova, často poměrně nedávno osvojená, která se používají bez toho, aby to mělo i jen náznak smyslu. Možná nejlepší příklad je ten, který jsem už citoval, totiž zvyk nazývat přesvědčení či zápal nějakého významného autora jeho „poselstvím“.
Je zřejmé, že při správnému užívání slov, spočívá celý smysl řeči o člověku a jeho poselství v tom, že poselství musí být čímsi zcela odděleným od člověka. Naši předkové, staří angličtí protestanti, pojem „poselství“ užívali, aby vyjádřili své žhnoucí přesvědčení, že skrze lidské bytosti přijali od Boha přímé potvrzení a učení. Nemluvili o člověkově poselství, aby udělali člověka důležitým, ale naopak, aby ho učili nevýznamným. Obraz pouhého běžícího otroka, nebo služebníka nesoucího dopis užívali k tomu, aby zdůraznili, že pravda je opravdu přítomná a že záleží jen na tom, zda jsme ji slyšeli. Proroka drželi v patřičných mezích tím, že jej vytrvale srovnávali s pošťákem. Osobně dávám přednost kněžím před proroky, a před oběma dávám přednost světcům. Dávám přednost křesťanské představě pravdy propracovávající se celkem lidské duše před více hebrejskou představou pravdy procházející jeho žilami jako telefonními dráty. Není ale ani pochyb ani sporu o tom, že právě představu telefonu museli mít lidé na mysli, když mluvili o tom, že tvrzení nějakého proroka jsou jeho poselstvím. Prorok přicházel v uniformě proroka, tak jako poslíček (který si za chvíli přijde pro tenhle článek) přijde v uniformě poslíčka. I když je osobně mnohem přívětivější povahy než mnozí proroci, nebýt uniformy. nedostane se mu takové důvěry. Nemá právo tenhle článek vylepšovat, jakkoliv by ho vylepšit mohl. A jediný slovní význam slova „poselství“ byl v tom, že prorok neměl právo vylepšovat proroctví. To si uvědomte, a pak se obraťte k použití toho slova včera ráno. Člověk, který ho použil, nepomyslel ani na okamžik na prostý význam slova. Použil je ve vztahu k sugestivnímu a poněkud skeptickému modernímu transcendentalistovi, který má velmi zajímavou theorii, o které by on sám jako první přiznal (ba se tím, dokonce, nikoliv nespravedlivě, chlubil) že ji má zcela ze své vlastní hlavy. Řekl by, že hledá Boha, a lze docela dobře tvrdit, že ten, kdo hledá Boha je cosi lepšího, než pouhý sluha poslaný poklusem se zprávou. Jenže právě to se rozumí slovem „poselství“, je to jediný význam, ve kterém je lze použít a byl to také jediná důvod, proč se tak praktické, ba profánní slovo kdy používalo. Podívejte se na ně, jak bylo včera použito na šátravého, nezodpovědného mystika a díváte se přes hřbitov mrtvých slov.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 189-192, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Smysl loyality (Illustrated London News 11. listopadu 1911)

November 11, 1911 The Meaning of Loyalty
Slova jsou dnes divoká i krotká, vlastně jsou divoká, protože jsou krotká. Právě proto, že je jejich význam dnes tak bezbarvý a krotký, používají se tak výstředně a někdy až směšně. Letmý pohled na titulky kterýchkoliv novin ukáže slova, jejichž smysl se ztratil, použité na věci, na něž jsou přímo obzvláště nepoužitelné. Když si některá z obyčejných profesionálních sboristek pro peníze vezme postaršího patrona lehčího dramatu, vždycky to dostane titulek „Romantický sňatek“. Oko mi padá na jiný příklad v novinách, které mám zrovna před sebou. Pan Lloyd George předložil pojišťovací schéma, což může být velmi dobré nebo velmi špatné pro cokoliv, co tu o něm chci zde říct. Ovšem jedny noviny, které plán podporují, vyšly s obrovským titulkem „Demolice“ a pod ním stálo „Konkurenční „plán“ k návrhu zákona“. Očividně to mělo vyznít tak, že kdokoliv kritizuje veřejný návrh, je jako člověk, který boří veřejnou stavbu: že cítit pochybnost o zákonu, který ještě ani neexistuje, je to samé je to samé jako urážet nějaké instituce, které existují pět set let. Přijdete s návrhem postavit na zahradě u mě za domem obrovskou věž a pokud i jen na okamžik zaotálím se souhlasem, budu obviněn, že jsem ji spálil. Pro kritiku a slyšení všech stran existují zvažující senáty, pokud ale dva nebo tři lidé mají „alternativní plán“ mluví se o nich jako by to byli tajuplní chuligáni, kteří jen tak pro legraci pobořili katedrálu svatého Pavla.
Další příklad lze najít ve volném a popletením užívání slova „loyalita“—loyalita k politickým vůdcům, loylita k průmyslovým zaměstnavatelům, loyální Irové, loyální Bůrové, loyální Indové a tak dál. Pomatené myšlenky nelze napravit jinak, než návratem k morálním samozřejmostem. Loyalitu lze asi nejlépe definovat nějak takhle: je to cit vůči věcem, vůči nimž jsme vázáni povinností, která je v jistém slova smyslu nekonečná—tedy nelze ji vypočítat pro směnu, a lze ji vyjádřit jako obecné a konečné věnování citů. Člověk je proto vázán loyalitou ke své matce, i kdyby pila nebo se věnovala stranické politice, protože s darem, který je mystický a absolutní, darem samotného života a to života darovaného s rizikem smrti, nelze poměřovat nic menšího, než pomoc zvládnout jakékoliv její problémy. Pokud se něčí matka opije a vyleze na pouliční lucernu, nesmí člověk odnést žebřík a nechat ji tam. Pokud má výstřední zalíbení vstupovat do jeho domu komínem nebo střešním oknem, nesmí ji kvůli tomu nikdo vyhánět na ulici, aby tam zemřela hlady. Stejně tak je člověk povinen loaylitou své zemi, protože nemůže, ani jen ve své představivosti, stanovit meze tomu, zač je zavázán sdílené kultuře a řádu, které chránily jeho kolébku a formovaly jeho mysl. Ať už pokuřuji na louce nebo operuji v nemocnici, ať už zakládám náboženství nebo civím na jitřní obláček, nemohu vědět, nakolik jsem za to vše zavázán tomu, že jsem Angličanem, tomu, že ve své duši mám jisté dobře střežené tradice a tomu, že se do mého těla hluboko vsákly jisté zvyky. I když proto bude Anglie opilá a nespořádáná (jako byla v noci, kdy přišla zpráva o prolomení obklíčení v Mafekingu) nebo opilá a nezpůsobilá (jako nyní), přece jen bude nejzazší skutek opuštění toho, co vnímám, že je v jejím zájmu a podpora zájmů jakéhokoliv jiného národa pořád skutkem Modreda, Galeona a Jidáše Iškariotského.
Právě tak je člověk vázán také loyalitou k jakékoliv církvi či náboženství pokud a dokud věří, že jsou božské, protože není rozmíšek a pří, které by bylo lze poměřovat s tak ohromnou povinností jako je povinnost slyšet pravdu o věcech. Všechny tyto autority koření v rozumu nebo v povaze věcí. To neznamená, že člověk nesmí svou matku šplhající po pouliční lucerně peskovat, nebo že nesmí o makefingské noci svou zemi odsuzovat (prolomení obklíčení Makefingu bylo bouřlivě oslavovaným úspěchem v búrských válkách na počátku dvacátého století. Chesterton byl důrazným odpůrcem této války pozn. překl.) ani to neznamená, že by člověk nesměl pochybovat, přít se a klást otázky v jakémkoliv náboženském společenství, do kterého patří. Znamená to však, že člověk musí jakékoliv úplné odřeknutí se kterékoliv z těchto tří věcí považovat za naprostou zradu. To je pravý smysl slova loyalita a jakákoliv jeho druhotná použití jsou, pokud jsou legitimní, jen odvozená. Loyalita poddaných vůči králi či vojáků nebo námořníků vůči kapitánovi tedy odvisí od patriotické ideje a podobně poslušnost mnichů či kajícníků odvisí od konečné pravdy náboženství. Konečně, sluší se dodat, že za starých časů anarchie počátků feudalismu a mnohem řidčeji v moderní anarchii, vznikaly mezi pány a sluhy vztahy, které měly tuto konečnou a spletitou kvalitu a závazky na obou stranách tak byly poctivě vnímány jako nekonečné. Nikdo, vyjma šílence, nebude předpokládat, že by takové vztahy pociťoval často a neznám slovo pro člověka, který očekává, že je bude mít ke čtyřem tisícům dělníků na železnici. Tohle tedy je loyalita: milovat něco tak, jak člověk miluje svou matku, s nekonečnou vděčností za nekonečný dar.
Ovšem pan Lloyd George není moje matka. Tolik ze své rodinné historie či svého soukromého rodokmenu mohu bez zaváhání potvrdit. Žádnému politickému programu jsem nikdy nepřipsal takovou abstraktní božskou autoritu, jakou věřící připisuje zjevení. Architektura a zařízení Národního literárního klubu, při vší své příjemnosti, se nikdy nenořily od dětství do mého těla i duše jako anglické počasí nebo anglický jazyk, jako londýnská mlha nebo vánoční oheň. Pokud se usadím na louce a začnu pokuřovat, jsem si docela jist, že moje emoce nejsou se zařízením Národního literárního klubu nijak spojeny. Budu-li se ráno dívat na barevný obláček na obloze ani nepřímo z toho neplyne, že by mi hlavou bleskla nějaká myšlenka na ministra financí. Vůči všem těmto praktickým politickým věcem jsem v poměru praktické politické kritiky, nikoli ve vztahu loyality. Existují opravdu všechny možné kouty a neznámá zákoutí Anglie, kam můžete uniknout před Westminsterem. Neexistuje ale žádný kout ani zákoutí Anglie, kam byste se mohli utéct před Anglií. Nejtajnější a nejtišší místa jsou často ta nejnárodnější. Borový les je hotový blázinec jednotvárnosti, každý strom v něm vypadá stejně a stejně vypadají také všechny borové lesy po celé západní Evropě. Přesto jsem občas stával uprostřed nějaké anglické borové výsadby a zdávalo se mi, i když to mohl být jen bláhový nápad, že bych ji měl rozeznat jako anglickou a odlišnou od borových lesů, které jsem viděl v Německu nebo Francii. Loyalita náleží jen těmto všudypřítomným věcem, věcem, které se člověka zmocňují miliony kořenů, protože loyalita v posledním intelektuálním ohledu náleží jen oné vyšší věci, která nás všechny stvořila a je nad námi všemi.
Dalším poučením je, že by si člověk měl dávat pozor (v celém našem divokém a neurčitě patriotickém žurnalismu) aby odlišoval mezi slovy rebel a zrádce. Obě se, stejně chaoticky, používají na Angličany, Skoty, Iry a Indy. Rebel je praktické označení, podobně jako policista: zrovna tak, jako může existovat král de facto, může existovat de facto rebel. Zrada je ale pojem morální a žádná inteligentní osoba jej nemůže používat pro nikoho jiného, než pro ty, kdo opustili něco, k čemu se hlásili nebo měli hlásit a zavázali nebo měli zavázat slibem věčného přilnutí. Fenian (radikální stoupenec irské nezávislosti pozn. překl.) je zrovna tak zcela jistě rebel, jako zcela jistě není zrádcem. Je to rozdíl, který se hodí držet v paměti, budeme-li kdy (což není vůbec nemožné) sami přemoženi a ovládnuti.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 185-188, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Turci a evropská morálka (Illustrated London News 4. listopadu 1911)

November 4, 1911 The Turks and European Morality
Existují jistí lidé, kteří vždy používají vzdálené věci, jimž nerozumíme, aby vnesli zmatky do věcí blízkých, kterým rozumíme. Tyto přímočaré zlé činy, které ve zdravých společnostech vyvolají ránu do tváře, vyvolávají u nás často nějaké složité omluvy založené na nějaké odlehlé a fantastické paralele. Mám-li námitky proti nějakým starým supovitým lichvářům, kteří ztloustli na lopotě a strachu chudých, vždycky se najde nějaký akademický socialista, který bude vysvětlovat, že s tím nelze nic udělat do té doby, dokud nezrušíme samotný úrok a že tedy nějaká stará dáma, která má pár liber v železniční společnosti je přesně stejný druh osoby jako lichvář. Pokud vyjádřím politování nad tím, že jistý hrad, z něhož členové jedné a téže trvající rodiny odcházeli do Aškalonu, na Flodden a k Naseby, má koupit majitel poněkud pochybného krámu se smaženými rybami, pokaždé se objeví nějaký historický badatel, který řekne, že ona stará rodina byla taky kdysi zbohatlická a také před osmi sty lety nahradila nějakou jinou rodinu. Pokud prohlásím, že nějaký národ nemá vůči jinému národu používat bez důvodu síly, vždycky se najde nějaký starý evolucionářský osel, který řekne, že „pokud by na to přišlo“ (jak on velmi rád říká), pak jsou tu jisté pochybnosti o legálnosti postupu Hengista a Horsy a že o Skotsko by se mohli se Skoty soudit Piktové. Všechny tyhle odlehlé paralely jsou pomýlené z jednoho zcela prostého důvodu. Vidíme, jak konkrétně ubližuje lichvář, u staré dámy takovou konkrétní způsobenou škodu nevidíme, i kdyby snad existovala. Vím, že změna, která vyhání skutečného venkovského šlechtice a nahrazuje ho falešným je změnou k horšímu, zda byla změnou k horšímu ta, která autentického zemana na hrad dosadila, nevíme. Pokud nám někdo krade před očima, víme to. Zda Hengist někdy skutečně kradl nevíme, protože nevíme, zda vůbec existoval.
Možná nejsilnějším příkladem toho všeho je naše současná diskuse o Turcích. Nemám na mysli Mladé Turky, ti by byli námětem mnohem veselejšího a lehčím tónem psaného článku, než je tenhle. Mám na mysli staré Turky. Mám na mysli jediné Turky, které kdokoliv s nějakým smyslem pro historii bere vážně: skutečné Turky, kteří mají jediné dvě věci, které v tomto světě stojí za to mít, totiž víru a bojovného ducha. Nu a právě tak, jako jsou ti jistí lidé, kteří by na rodinný večírek pozvali opici a zrovna tak, jako někteří budou plenit proto, že i Hengist plenil, tak jsou i tací, kteří tvrdí, že Turkové mají stejné právo být v Tripolisu, jako Angličané v Anglii. Je to celé zcela prosté. V Essexu a Suffolku mohly být nějaké plenivé nájezdy, ale při pohledu na ně by člověka nic takového nenapadlo. Těžko si představit méně slibné místo pro masakr. Jenže Albánie je od Essexu podivně odlišná.
Pravda je taková, že přinejmenším od té doby, co se římská říše stala křesťanskou, pokud už ne mnohem dříve, byla pro Evropany myšlenka, že pouhý úspěch zakládá pravou autoritu, nepředstavitelná. Ať už tomu budeme říkat, idealismus či pokrytectví, křesťanské výboje považovaly vždy za nezbytné hlásit se k nějakému důvodu obecné morálky. Platilo to od nejdrsnějších fází temného věku po nejsubtilnější fáze naší doby. Alfréd sjedná smlouvu (nebo jak tomu Anglosasové říkali, pakt) s Dány a nemůže je zahnat dál, dokud oni sami smlouvu neporuší. Vilém Dobyvatel si sám Dobyvatel neříká: nazývá se Vilémem Dědicem—své nároky totiž zakládá na Edwardově slibu a Haroldově přísaze. Edward I. nemíří do Skotska, aby je jak říká nemorální moderní fráze „civilizoval“. Nejde do Skotska, aby si je přisvojil: prohlašuje, že jeho již je a svůj nárok na hodnost lenního pána dokládá argumenty, které jsou téměř tak spletité, pedantické a falešné jako argumenty dnešního prvotřídního advokáta. Edward III. si nedělá na Francii nárok ve jménu Kresčaku: svůj nárok vznáší ve jménu vysoce moderní představy politického práva ženy vládnout. Jidřich V. svůj nárok na Francii neopírá o Agincourt: nárok vznáší ve jménu Edwarda III. Cromwell je sice nanejvýš nepopupulární vojenský despota, ale hlásá, že vládne z vůle lidu: whigovští aristokraté, kteří vyhnali Stuartovce a válčili s Francouzi hlásali, že měli „podporu lidu“; Napoleon I. nevládl na základě triumfu, ale referenda; Napoleon III. se nehlásí se státnímu převratu, ale k následným volbám; Prusové Alsasko a Lotrinsko nepožadují proto, že by mohli cokoliv požadovat, ale kvůli jejich germánskému původu a přirozenému právu na Rýn; Itálie si nečiní nárok na Tripolis prostě proto, že ho chce, ale s ohledem na jeho evropský původ a přirozené právo na Středomoří.
Nu, mnohé z těchto předkládaných či předstíraných důvodů mohly být pokrytecké a všechny mohly být pomýlené, vydávají však svědectví o pevně dané evropské morálce, kterou nikdy nemohli ignorovat ani ti největší dobyvatelé. V případě mohamedánské civilisace ale žádná taková etika kolem hranic či jen pouhých titulů neexistovala. Dobrý muslimský král byl takový, který byl přísný v náboženství, udatný v bitvě, spravedlivý v rozsuzování svého lidu, který ale v mezinárodních vztazích neměl nejmenší výčitky, pokud přesunul sousedův hraniční milník. Právě to dodává jistou falešnost tónu Mladých Turků, když mluví řečí francouzského racionalismu o spravedlnosti a pravdě. Kdyby Turkům na těchto věcech za mák záleželo, nikdy by nebyli v Tripolisu, ba ani v Turecku ještě ne. Někdo by mohl říct, že totéž platí pro mnohé evropské mocnosti, které okupují provincie některé starší rasy. Jenže právě zde docházíme k důležitému rozdílu. Bez ohledu na to, zda Angličané jsou v Anglii domorodci, chovají se tak jako by byli. Bez ohledu na to zda jsou Toskánci či Lombarďané Italové nebo Gótové, v Itálii se usadili a Itálii slouží, chovají se jako starodávný národ. Ať už putování Galů ve Francii začalo nebo ne, ve Francii skončilo a Galové jsou doma. Jenže turecká vláda nemá v plenivém nájezdu jen svůj původ: ona plenivým nájezdem je. Je jím svou zuřivosti, vojenskou mašinerií, přísným rozlišováním mezi přáteli a nepřáteli, svým odmítáním tolerovat nebo mísit. Století za stoletím, oblast za oblastí tato starodávná a neobyčejná říše propuká znovu a znovu a chová se přitom tak, jak dovede jen ten nejdivočejší voják při náhlém plenění města.
Není tak docela bláhové předpokládat, že tento duch odtažité a prázdné nadvlády má náboženský původ. Pojí se také s muslimským děsem z modloslužby, s bezvýraznou strohostí jejich umění a celou onou poněkud nelidskou prostotou, která jim brání mít místní obrazy a zvláštní svatyně. Lidské krajiny je nefascinují a nezmocňují se jich, nepodléhají kouzlu krajin, které si podrobí. Jejich mech na nich neroste, nepodmaní si je jejich břečťan nebo psí víno. V jejich triumfech se nikdy neobjevuje onen romantický obrat a msta o nichž římský básník mluví v případě Hellady. Pod nimi porobené Řecko nikdy nevedlo svého dobyvatele do zajetí. Pokud jde o odvahu, morální sílu a stoicismus, mohou se Turkové s Římany srovnávat. Ale Řím leží na Řecku jako houba: Turecko leží na Řecku jako kámen. Turky nikdy ani nenapadlo ani přesvědčit lidi ani zachovat památky. Pro pána, který se nedokáže poučit od svého otroka, není naděje.
Je vždy sporné, zda se národ, který má zemi potřebuje snižovat k tomu, aby měl říši. Jsem jeden z těch, kdo se vždy pokoušeli Anglii přesvědčit, aby se nesnižovala k této provinční—ba spíš předměstské ideji imperiální expanze. Tak či tak ale musí být zřejmé, že národ, který má říši, aniž by kdy měl zemi, představuje velké nebezpečí. Turecká říše je dokonalou ukázkou imperialismu a právě proto se rozsype na kusy. Je to jako by člověk viděl zdálky cosi, co vypadá jako les, když však přijde blíž, zjistí, že jsou to jen hejna a hejna dravých ptáků, smělých a bdělých a spořádaných a tichých, která ale visí na nebi, aniž by se kdy dotkla půdy země.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 181-185, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988