Muž a jeho poselství (Illustrated London News 18. listopadu 1911)

November 18, 1911
A Man and His Message
Vidím dnes ráno ve svých novinách sloupek s titulkem „Bergson: muž a jeho poselství.“ Nu, řeknete, není důvodu se rozčilovat, není třeba klít a nadávat. Výtečné sloupky psané výtečnými lidmi, kteří mluví právě takhle všichni známe—alespoň z novin, v každém případě. Nebylo by těžké sepsat gramatiku a slovník jejich typických výrazů. Jednotlivé části rozděleného křesťanství označují jako „církve“, důmyslně napsané články za „řeči“: někdy dokonce hochům říkají „kluci“. Jisté vlastnosti chmele, hroznů a lidské chuti jsou podle nich „problém pití“, jako kdyby byla s pitím nějaká potíž, nebo jako kdyby byl člověk nějakou nešťastnou náhodou stvořený bez úst. Když mluví o „volání“, nemyslí tím, že by chtěli jít někomu zatelefonovat, na tohle si dávejte pozor, abyste jim dobře rozuměli. Vždy odsuzují aroganci „militarismu“ a „klerikalismu“ v téhle naší ubohé zemi, která nemá ani armádu ani náboženství. Když nastane menší pomlka v konversaci, zvolají „Ach, při Cromwellově hodině!“, třebaže Cromwell by do jedné hodiny vložil více militarismu z litého železa, než by lord Roberts vložil do sta let. Věří v čiré potěšení a pravý patriotismus, věří také v podporu a propagaci věci Míru. Navzdory tomu všemu jsou to ale v naprosté většině případů laskaví, bystří a upřímní křesťanští lidé a celá kypící spousta z nich jsou mí osobní přátelé. Zapomněl jsem zmínit, že když se jim nelíbí obchodování s něčím, říkají tomu „kšefty“.
Na téhle zmínce o „muži“ a jeho „poselství“ bylo ale cosi zvláštního, co omlouvalo můj okamžitý hněv. Nyní jsem již klidný a pokusím se vše vysvětlit. Moje rozčilení nemá nic společného s jakýmkoliv znevažováním chvály, jíž se dostalo panu Bergsonovi.
Tvrzení onoho filosofa zde neuvádím v pochybnost ze tří výtečných důvodů: za prvé proto, že o něm nic nevím, za druhé proto, že k němu z toho důvodu chovám nejhlubší úctu a za třetí proto, že článek útočící nebo obhajující moderního metafysika by byl tak ďábelsky nudný, že byste při jeho čtení neusnuli jen tehdy, pokud bych já usnul při jeho psaní a tak jej vůbec nenapsal. (Tahle věta je poněkud dlouhá a velmi komplikovaná, no ale pomyslete na to, co občas píše Ruskin! Jejím účelem je toliko vysvětlit, že to, co chci říct, nemá vůbec nic společného s Bergsonem. O Bergsonovi neříkám ani slabiku. Mluvím jen o „Muži a jeho poselství“).
Slovo „poselství“ v tom smyslu, ve kterém se zde užívá, je dokonalým příkladem toho, co bych označil za mrtvá slova. Věta je jako dlouhá řada lany vzájemně svázaných horolezců, kteří se pokouší zdolat vrchol a tam si při pohledu na rozhled z něj odpočinout. S tím, jak se blíží k vrcholu (ač to může znít neuvěřitelně) záleží vše na tom, kolik z nich je horolezců a kolik mrtvol. Podobně je tomu ve větě, mrtvá slova stahují živá dolů. Nebo řečeno trochu jinak, ty nahodilé části věty, které cosi znamenají, musí za sebou vláčet mrtvou váhu té větší části věty, která nemá žádný význam ani smysl. Nejdůležitější v této věci je všímat si naprosté falše moderního výmyslu, že vše, co je nové je jakousi obnovou či renesancí. Většina mlhy a špíny naší nynější politiky a etiky pochází z jednoho jediného omylu. Pochází z dojmu, že vše co je nové, je také mladé. Mladé je to, co má život před sebou—jako když básník mluví o Bakchovi vždy mladém. Novým se rozumí jen to, co za sebou nemá žádnou ověřitelnou zkušenost—jako když první geografové Ameriky mluvili o „Novém světě“. Novináři (jsem jeden z nich) budou psát o „nové pyramidě“ nebo o „nové mumii“ nebo „nové fosilii“ a bude to znamenat, že se pyramida, mumie či fosilie se právě jen vrátily do světa vědění. Jenže dokonce ani novinář a dokonce ani já sám, ten největší lajdák a nejméně hajitelná osoba mezi novináři, by nikdy nemluvil o „mladé mumii“, nebo „mladé fosilii“. A přece bychom měli mluvit o mladém dubnovém vzduchu či mladistvém nadšením patriotů, protože to jsou věci, které mají právě tak dlouhý život za sebou jako před sebou. Amerika je Nový svět jen v tom smyslu, ve kterém mluvíme o Nové fosilii. Amerika je zrovna tak stará jako Evropa. Stejně tak jsou to často stará slova, která jsou mladá: mladá, ale ne nová. A často jsou to nová slova, která jsou mrtvá. Slovo „the“, anglický člen určitý, je docela živé. To samé platí o slovu „a“, členu neurčitém. Každý ví, co znamenají, a vybírá si je pečlivě s ohledem na jejich význam. Nikdo si kupříkladu nemyslí, že „vzal si nějaký koláč“ a „za tohle dostal koláč“ znamená jedno a to samé (hra s anglický „he took a cake“ a „he took the cake“ v druhém případě jde o idiom označující, často spíše ironicky něco nevídaného pozn. překl. ). Jsou ovšem slova, často poměrně nedávno osvojená, která se používají bez toho, aby to mělo i jen náznak smyslu. Možná nejlepší příklad je ten, který jsem už citoval, totiž zvyk nazývat přesvědčení či zápal nějakého významného autora jeho „poselstvím“.
Je zřejmé, že při správnému užívání slov, spočívá celý smysl řeči o člověku a jeho poselství v tom, že poselství musí být čímsi zcela odděleným od člověka. Naši předkové, staří angličtí protestanti, pojem „poselství“ užívali, aby vyjádřili své žhnoucí přesvědčení, že skrze lidské bytosti přijali od Boha přímé potvrzení a učení. Nemluvili o člověkově poselství, aby udělali člověka důležitým, ale naopak, aby ho učili nevýznamným. Obraz pouhého běžícího otroka, nebo služebníka nesoucího dopis užívali k tomu, aby zdůraznili, že pravda je opravdu přítomná a že záleží jen na tom, zda jsme ji slyšeli. Proroka drželi v patřičných mezích tím, že jej vytrvale srovnávali s pošťákem. Osobně dávám přednost kněžím před proroky, a před oběma dávám přednost světcům. Dávám přednost křesťanské představě pravdy propracovávající se celkem lidské duše před více hebrejskou představou pravdy procházející jeho žilami jako telefonními dráty. Není ale ani pochyb ani sporu o tom, že právě představu telefonu museli mít lidé na mysli, když mluvili o tom, že tvrzení nějakého proroka jsou jeho poselstvím. Prorok přicházel v uniformě proroka, tak jako poslíček (který si za chvíli přijde pro tenhle článek) přijde v uniformě poslíčka. I když je osobně mnohem přívětivější povahy než mnozí proroci, nebýt uniformy. nedostane se mu takové důvěry. Nemá právo tenhle článek vylepšovat, jakkoliv by ho vylepšit mohl. A jediný slovní význam slova „poselství“ byl v tom, že prorok neměl právo vylepšovat proroctví. To si uvědomte, a pak se obraťte k použití toho slova včera ráno. Člověk, který ho použil, nepomyslel ani na okamžik na prostý význam slova. Použil je ve vztahu k sugestivnímu a poněkud skeptickému modernímu transcendentalistovi, který má velmi zajímavou theorii, o které by on sám jako první přiznal (ba se tím, dokonce, nikoliv nespravedlivě, chlubil) že ji má zcela ze své vlastní hlavy. Řekl by, že hledá Boha, a lze docela dobře tvrdit, že ten, kdo hledá Boha je cosi lepšího, než pouhý sluha poslaný poklusem se zprávou. Jenže právě to se rozumí slovem „poselství“, je to jediný význam, ve kterém je lze použít a byl to také jediná důvod, proč se tak praktické, ba profánní slovo kdy používalo. Podívejte se na ně, jak bylo včera použito na šátravého, nezodpovědného mystika a díváte se přes hřbitov mrtvých slov.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 189-192, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s