Dělník budoucnosti (Illustrated London News, 30. prosince 1911)

December 30, 1911 The Laborer of the Future
Nejpraktičtějším a nejužitečnějším druhem proroctví je takové, které se nenaplní: něco jako Scroogeův Duch Vánoc, které mají teprve přijít. Pokud se nám podaří vylíčit budoucnost tak živě a děsivě, že se jí lidé ve skutečnosti dokážou vyhnout, pak máme důvod si myslet, že máme pravdu víc, než, kdyby se naše proroctví ukázalo jako pravdivé. Neúspěch proroctví je triumfem proroka. A právě v tomto duchu bych si přál, aby byly psány romance o budoucnosti společnosti. Takové knihy mohou přinést opravdu něco dobrého, pokud zaměří svou pozornost na peklo, ke kterému možná míříme, kterému se ale ještě pořád můžeme vyhnout. Tyto knihy se bohužel zpravidla zaměřují na nějakou Utopii, které se vyhnout nemůžeme, ať už bychom si to jakkoliv srdečně přáli. Obvykle nám nabízí hrozivé pohledy na nějakou společnost fungující jako hodinový stroj, která bude sama o sobě nejen mechanická a nevyhnutelná, ale která se v lidských dějinách vyvine vlivem mechanických a nevyhnutelných sil. Někdy je všemohoucí stát, někdy muž vědy. Nebudu se tu ale zdržovat tím, abych odsuzoval takové socialistické nebo eugenické vize a to z toho prostého důvodu, že si nemyslím, že by tu byla i ta nejmenší pravděpodobnost, že se stanou skutečností. Shoduji se se svými přáteli z Eye-Witness,že nebezpečím, které nám v budoucnu hrozí, není rovnostářský socialismus, ani nekonečný a neomezený individualismus, ale praktické podrobení chudých vládnoucí a vlastnící kastě. Nejde už o otázku konkurenční soutěže či konfiskace, nebo čehokoliv o čem staří gentlemani rozpráví v klubu. V praxi socialisté nekonfiskují a v téže praxi kapitalisté nevedou konkurenční soutěž. Vše směřuje k trustům a kruhům bohatých vládců s větší či menší benevolencí vůči obrovským hordám proletariátu. Některým lidem se taková představa líbí. Jiným ne.
Nu, kdybych já psal romantický příběh o budoucnost (od čehož nás Nebesa opatrujtež!), psal bych o státu, kde se velké obchody a firmy staly prakticky nezávislými královstvími či klany, kde je moc zaměstnavatelů nad úředníky a prodavači ohromná, zatímco moc státu nad zaměstnavatelem poměrně malá. Jak jsem již napsal, velký obchodník vykonává moc, jež náleží toliko sudímu—moc trestat. Prozatím je trestem vždy jen pokuta, princip je ale uznán a připuštěn. A pokud dovolíme, aby se princip po pár století vyvíjel, pak si nedovedu představit, proč by nemělo být v moci zaměstnavatele i věznit, ba i tělesné tresty ukládat. Teoreticky může chudý občan trest odmítnout přijmout. Stejně teoreticky ale může i dívenka prodavačka odmítnout pokutu. Zaplatí ji ale proto, že jak někteří říkají, nevlastní výrobní prostředky, nebo jak to formulují jiní, hrozí jí, že ji vyrazí. Jediným omezením těchto možných vývojů je obecná nepravděpodobnost, že by tyranie nabyla přesně té podoby jako v notoricky známých a neoblíbených tyraniích minulosti. Jak správě poukázal už Burke, ani tyrani neudělají přesně tentýž omyl dvakrát. A není pochyb o tom, že otroci ve velkých obchodech budou utlačováni nějakým novým a vědeckým způsobem, pokud jim to tedy bude nějakou útěchou. Nepředpokládám, že by dívenky obsluhující v obchodech pana Browna byly bity devítiocasou kočkou, protože to by bylo mimo veškerou tradici a trend. To se přihází mladým ženám v románech o Rusku, a my máme jakýsi pocit, že u nás by se cosi zrovna takového dít nemělo, zrovna tako jako bychom nemuseli nosit ony legrační kožešinové čapky, ani bychom nemuseli spěchat domů na saních pronásledovaných vlky (kterým bychom v pravidelných intervalech házeli nemluvňata), nebo mluvit o „Maličkém Otci“ nebo dělat kteroukoliv z jiných věcí, které se objevují v románech o Rusi, ohledně kterých vás odkazuji na veselý výklad v nejnovější knize pana Maurice Baringa. Ovšem bití bičem není jediný tělesný trest a v románu, který odmítám napsat, bych neměl vůbec žádný problém vysvětlit, jak se mohou vplížit jiné formy tělesné krutosti. Vyzývám kupříkladu každého, aby se pokusil říci, že by ho v současné společenské atmosféře nějak zvlášť překvapilo, kdyby některý z „filantropických“ zaměstnavatelů zavedl povinná kondiční cvičení. Vybízím kohokoliv, aby označil za nadmíru nepravděpodobné, že by někde bylo místo pokut mohlo být nařízeno, aby provinilec zůstal povinně po práci kvůli kondičnímu cvičení navíc. Pobízím kohokoliv, aby prohlásil za nepravděpodobné, že série svévolných soudních rozhodnutí učiní stížnosti proti nařizování povinných cvičení po práci prakticky beznadějnými. Předpokládejme, že se stav věcí bude vyvíjet po několik staletí a nevidím důvodu, proč by se nakonec nemohlo znovu objevit mučení. Činky vypadají náležitě neškodně, ale pro kohokoliv třímajícího neomezenou moc by bylo naprosto snadné prosadit a vynutit takové jejich použití, které by hraničilo se starým pohanským ukřižováním. Ti, kdo si myslí, že je něco takového nemožné. jsou ti, kdo si myslí, že všichni moderní lidé jsou dobří.
Zkrátka, nakolik se brutální a cyničtí lidé dokážou vyhnout přímému opakování nechvalně známých jmen a symbolů, nemá zneužívání osobní moci meze. Kdybychom upalovali lidi za živa (ke cti Americké Aliance) neměli bychom stavět hranice na jistém konkrétním místě v Londýně zvaném Smithfield. Měli bychom je zaživa upalovat na nějakém nevinnějším místě—třeba v Putney. Možná bychom se měli obejít i bez hranic, ale použít nějaké azbestované zařízení a, když odhlédne od mínění příslušného nedůležitého jedince, nebude to mít nic společného s plameny, které spálily Cranmera a Riddleye. Svoboda je tradiční a konservativní, pamatuje si své legendy a hrdiny. Tyranie je ale vždy mladá a zdánlivě nevinná a chce po nás, abychom na minulost zapomněli.
Jediná tendence, kterou vidím v čistě ekonomickém či právním světě, jenž by se snad mohla postavit vůči bezprávné moci zaměstnavatelů, je téměř stejně bezprávná moc soudců. Soudci totiž mají spravovat tak matoucí a zmatené právo, že by snad bylo skoro i lepší, kdyby se chovali jako despotové a ani se netvářili, že rozhodují podle nějakého práva. Mají pod kontrolou velké státní budovy a velké státní četnictvo a to možná zůstane velkou státní institucí, téměř stejně velkou jako velké privátní instituce. Je veskrze možné, že za pár století od nynějška bude mít anglická vláda pořád jakousi autoritu, jakkoliv mírně a zdrženlivě vykonávanou. Nelze však rozumně doufat (pokud se budeme vyvíjet naznačeným způsobem a směrem), že by mohl být soudce podobně mocný jako zaměstnavatel. Stejnou moc nemá už ani dnes. Je tu ale jedna možná odchylka od pouhého odplývání k osobnímu otročení, totiž ta, že se mohovitý muž, který bude shodou okolností též soudcem, může rozhodnout využít toho, co druhdy bývalo mašinerií státu.
Řečeno jednodušeji, bylo by to prostě takhle. Může se v budoucnu stát, že místo toho, aby byli všichni chudí, jako takoví, otroky vznešených domácností, budou všichni chudí, jako takoví, ve vězení. Jejich pracovní síla bude využívána pro vydělávání peněz státem, zrovna tak jako se práce odsouzených často využívala pro budování cest či vysoušení mokřadů pro velké pozemkové vlastníky. To mi opět připadá jako nikoliv nepravděpodobný výsledek současného trendu legislativy a právního rozhodování. Jeden případ od soudů či z chudobinců za druhým ukazuje k jistému spokojenému předpokladu mezi lidmi ctěnými a váženými, že totiž slušné vězení je přirozeným místem pro chudé—že je to téměř, dalo by se málem říci, jejich domov. Posílají je tam, když nespáchali žádný zločin, když nejsou z žádného zločinu ani obviněni. Jsou tam posíláni proto, že zrovna panuje pochybnost, jak by se s nimi mělo naložit. Jsou tam posíláni z pohnutek skutečné laskavosti, jako do místa lepšího, než je jejich domov. Možná bych měl ve svém románu o budoucnosti nechat žít veškeré obyvatelstvo v čistém a poměrně humánním vězení. Ovšem, já ho nikdy psát nebudu.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 211-215, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Jak nebezpečné je mít jen jednu myšlenku (Ilustrated London News 23. prosince 1911)

December 23, 1911 The Dangers of Having Only One Thought
Když jsem onehdy otevřel pokrokový magazín, který vždy čtu se zájmem, vypadl velký, blyštivý kus papíru, na kterém bylo reprodukováno Dílo, produkt lidské vůle—v každém případě věc záměrně vzniklá, i když ji sotva člověk může označit za podobu či tvar. Kdybyste se mně ptali, co má představovat, pak byste neměli ani ponětí o samotné povaze této krásné věci. Bylo by docela nedostatečné říci, že nic nepředstavuje. Nespokojil bych se ani s tvrzením, že to nic nepřipomíná. S plnou a klidnou jistotou tvrdím, hlásám a potvrzuji, že to je nic : nakolik je to možné, když je obsazený určitý prostor, ta věc tu není. Dole na obrázku je cosi trochu podobného polorozpadlému plotu a nahoře něco trochu podobného čínskému písmu: zbytek vypadá přesně jako použitý piják—což to možná také ve skutečnosti je. To, kterou stranu patří nahoru, odhaduji jen podle otištěného titulu, který zní „Příloha k New Age. Studie od Picassa.“ Na jiném místě je vysvětleno, že Picasso je prvním důležitým umělcem, kterého tato planeta zrodila a že piják náhle se zjevivší na protější straně ukazuje ne věru Stůl, Sklenku vína a Mandolínu, ale „duše“ Stolu, Sklenky vína a mandolíny.
Nu, jak řekl Francouz na Mugby Junction „Nebesa! Jak se to stalo?“ Jak to přijde, že lidská důstojnost sestoupí k takovým opičárnám? Jak poklesne lidský mozek zpět do tak zvěrské temnoty? Zkusme, zda dokážeme vysledovat, původ a fungování tohoto procesu. Po Anglii dnes pobíhají tisícovky lidí jistého typu. Jsou samozřejmě v národě drobnou menšinou, jsou ale značnou menšinou ve střední třídě, a pokud se něčí život ubírá jistým směrem, může se zdát, že je takových lidí svět plný. Bouří se proti čemusi, nač zapomněli, ve prospěch čehosi jiného, co (tvrdí oni sami) ještě nenašli. Vždy odkazují na jakousi Myšlenku—Volnou Myšlenku, Myšlenku Pokročilou, Myšlenku Rozvinulou. Pravda je taková, že nikdy a za žádných okolností nemyslí, ale věnují se spoustě zábavnějších činností, než je myšlení: naslouchají hudbě, dívají se na soumrak, chodí na čajové dýchánky, a nakolik to dovedou, jsou laskaví k dětem. „Dobrá,“ povíte, „to je dobrý a spokojený život. Proč by se obtěžovali s myšlením? Co by se stalo s jejich zchátralými chajdami na venkově a jejich etickými společnostmi vlnitého plechu, kdyby začali myslet. Podobně jako nižší živočichové žijí umělecky—na základě obecného pocitu pro příhodnost smyslů a zvyků. Estéti se navzájem poznají po barvě a po vůni—barvě kabátu a vůni oblíbených květin. Navzájem se poznají vzbouření duchové, zrovna tak, jak pozná jeden dandy druhého—podle vázanky. Běžný umělecký socialista vysílá signály svého druhu a přirozeně tíhne ke svému vlastnímu prostředí. V nejmenším netuší, co je to socialismus a ani to nepotřebuje: ví, že je zajedno s druhem lidí, kteří si říkají socialisté a ne s tím druhem lidí, kteří si říkají liberální unionisté. Ví, že výstřednosti druhého člověka budou výstřednostmi jeho druhu a ne jiného druhu. Ví, že na socialistu je spoleh, že bude ženě jiného socialisty říkat „soudružko“ aniž by ji lákal na ginový tah po hospodách. Ví, že na socialistu je spoleh, že u čaje zničí veškerou morálku lidstva, aniž by přitom užil jediného slůvka, které by u mladého člověka mohlo vyvolat uzardění. Ví zkrátka, že na světě jsou lidé jako on a jisté sociologické dohady (které sám nikdy nebere vážně) patří k vnějším testům pro jejich zjišťování.“
Tohle všechno říkáte se svou obvyklou ušlechtilou jemností a neomylným důvtipem. Je tu ale další komplikace, kterou před vámi nemohu dále skrývat. Tragedie je v tom, že tihle spokojení nemyslící lidé kdysi Myšlenku měli. Tahle jedna isolovaná myšlenka jim od té doby vězí v hlavě. Nikdo jim ji z ní nemůže dostat ven a nikdo jim nemůže do hlavy dostat jinou myšlenku. Je to myšlenka, která pokud není korigována jinými myšlenkami, je docela bláhová a nebezpečná, je to ale propojený řetězec konceptů, srozumitelný a dokonce sám o sobě pravdivý: je to ta jediná, kterou mají a děsně si ji užívají. Ta jediná a originální Myšlenka, která kdy těmto lidem pronikla do hlav, zní asi takhle. Můj děda si myslel, že pro telegraf je třeba drátů: Já vím, že se mýlil, proto vše o čem si já myslím, že je pravda, můj vnuk nejspíš bude považovat za omyl. Na tomhle jediném myšlenkovém postupu se odbývá veškerý náš „pokrok“ a velmi přirozeně končí prásknutím—či spíše šplíchnutím Picassovým. Nepopírejme, že na Myšlence je něco pravdy. Některé věci se mění, různé generace mají různá hlediska, pravdu je udržovat náležitě pružnou, aby odpovídala módám, které jsou často autentickými lidskými náladami. Ovšem pro ty, kdo Myšlenku uctívají a klaní se jí, je rouháním mít jakoukoliv jiné myšlenky. Trvají na tom, že naše myšlenky o čemkoliv a na jakékoliv téma musí být mylné a že tedy cokoliv, čemu nemůže nikdo žádným způsobem rozumět (jako je tomu s tím nešťastným Picassem) musí být správné. Člověk by předpokládal, že jejich omyl je natolik prostý, že jej dokáže sledovat i moderní mysl: rozdíl je zcela zřejmý. Existuje-li rozumný důvod předpokládat, že nějaká inovace bude vylepšením, pak je samozřejmě platným argumentem říci, že mnohá skutečná vylepšení byla odsuzována jako pouhá novota. Pokud považuji nějakého člověka za slušného a dozvím se, že byl ve vězení, pak je racionální, abych odpověděl, že ve vězení byl i sv. Pavel nebo Cervantes. Není ale racionální, abych říkal, že všichni lidé ve vězení jsou jako sv. Pavel nebo Cervantes. Pro novou věc musí být důkaz prima facie, jinak je zřejmé, že pro od ní nežádá nic, než novost. Nu, počet nových věcí, které jsou v kteroukoliv danou chvíli možné, je z povahy celé záležitosti nekonečný. Když uděláme cokoliv, upíráme si tisíce jiných věcí. Když se vypravíme do Turnbridge Wells může se o nás tvrdit, že se vyhýbáme milionu míst od Číny po Peru. Kdykoliv si člověk nasadí na hlavu klobouk odmítá si na ni položit nekonečný počet dalších věcí, od květináče po odpadkový koš. Pokud tedy nemáte pro ověření nové věci jiné kritérium než její novotu, pak můžete říct jen: „Nu, já, v mém nynějším stadiu evoluce, nevím k čemu by bylo dobré nosit na hlavě místo klobouku květináč. Nesmím ovšem urážet svého pravnuka, který je velmi akurátní a nakolik mohu říct (neb ještě neexistuje) bude možná naprosto jednoznačně trvat na tom, aby toto uniformou bez výjimky nosili.“
Možná si myslíte, že jde o nepravděpodobný příklad a nezvyklý způsob řeči. Možná jste, neb žijete kdesi na odlehlém venkově, dosud nepotkali lidi, kteří takhle mluví. Pak tedy obraťte svou pozornost, k dalšímu vydání pokrokového listu, o kterém jsem mluvil, a setkáte se s gentlemanem, který mluví přesně jako můj imaginární předek, květináčem místo klobouku. Nápadně inteligentní kritik umění sedí před mým absurdním kusem pijáku ohromený, ale poddajný. Řekne dokonce i tolik, že se v tom vůbec nevyzná, ale že Budoucnost to pochopí. Se vskutku krásnou pokorou padne na tvář od prachu, nejen před Picassem, ale i před naprosto smyšleným pravnukem, který bude tvrdit, že se Picassa nějak pochopil. To je prostě nesnesitelné: nemůžeme prostě chodit po světě s tím, že všechno, co si myslíme je omyl, aniž bychom měli ponětí, co je pravdivé. Měli bychom se pokusit dostat lidem tu Myšlenku z hlavy? Nebo bychom se měli pokusit tam dostat nějakou jinou? Jedno i druhé by představovalo to nejděsivější myšlenkové mučení.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 207-211, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Drobná potěšení chudých (Illustrated London News 16. prosince 1911)

December 16, 1911 The Small Pleasures of the Poor
Satira v naší době zeslábla z několika důvodů, hlavně však, soudím, proto, že svět je již příliš absurdní, než aby jej bylo možné podrobit satiře. Předmět karikatury musí mít jistou důstojnost, v našem případě fakta předjímají karikaturistu. Pokud by se Královská společnost nauk ve Swiftově době skutečně pokoušela z okurek vydobýt sluneční paprsky, Swift by se dočkal toho, že by jeho pojednání o Laputě bylo zmařeno a kvůli tomu by ho zachvátil ukrutný hněv. Pokud by se slavný důkaz, že nosy se dělají pro brýle, udál ve skutečnosti, nemohl by se přihodit v Candidovi . Kdyby nějaké vydání lékařského časopisu Lancetv době královny Anny skutečně obsahovalo odstavec „V nemocnici sv. Tomáše právě zemřel pacient na růži, následkem aromatického záchvatu bolesti,“ je zřejmé, že nešťastný básník Pope by byl ošizen o jeden ze svých nejpoetičtějších veršů. Můžete způsobit, že vznešené věci budou vypadat směšně a o tom celá satira je. Pokud se ale věci rozhodnou, že budou vypadat hloupě a směšně a nic víc, pak je jedinou odpovědí ticho. Je nemožné udělat karikaturu z toho, co se karikuje samo.
Nu, dnes a denně je slyšet a vidět věci, a zprávy o nich v novinách, které jsou zrovna tak absurdní jako kterákoliv z těchto záležitostí. Vědci tančící kolem v očekávání abiogense (spontánního zrození, jde o přesvědčení, že neživá hmota může zplodit živé tvory pozn. překl.) nebo čtvrté dimense jsou zrovna tak směšní jako Swiftovi učenci s jejich okurkami. Evolucionista, který tvrdí, že může věřit, že věci mají svůj účel, ale nemůže věřit, že vznikly podle záměru, mluví mnohem beznadějnější nesmysly než starý Pangloss, když říkal, že nosy vznikly kvůli brýlím. A v denním tisku lze zcela běžně číst spoustu odstavců, které jsou stejně doslova směšné jako ten o muži umírajícím na růži v aromatické bolesti. Zde je kupříkladu odstavec, který jsem vybral (takové nešťastné sloveso smím použít jen proto, že naznačuje nadšenou péči)z jistých velmi výtečných novin.
Ony noviny prohlásily, že již po nějakou dobu se jisté správní rady snažily „odnaučit staré ženy v chudobincích šňupání tabáku.“ Nu, takové věci nemůžete přehnat. Nelidštější občané se mohou vysmívat obecnímu blbovi, ale v jeho vlastním oboru ho nemohou překonat. Nemohou být větší blbci než blb. A kdyby se Swift a Voltaire vrátili na tento svět, nemohli by vymyslet nic směšnějšího, než větu o odnaučování stařen od šňupání tabáku. Je to věta dokonalá v každé slabice, je to řetěz bez slabých článků. Slovo „odnaučit“ je nejlepší vtip, jaký jsem za poslední roky slyšel. Nápad odnaučovat stařeny čemukoliv je jak od Swifta v tom nejhorším jeho rozpoložení. Představa odnaučovat někoho od šňupacího tabáku, jako by to byl nějaký ohromný útisk, v sobě nese divočejší ironii, než jaké by byl schopen Voltaire. Tihle absurdní správcové se skutečně dlouze přeli, a zvažovali pro a proti, zda lze těmto starým troskám špatného užívání a smůly dovolit šňupat tabák. Co je to za lidi, kteří vůbec dokáží o šňupání mluvit s vážnou tváří? Z jakého dřeva nebo kamene tesají a vyřezávají ty, kdo dokážou o šňupání mluvit stejně hlubokým, odpovědným a znělým hlasem jako kdyby mluvili o hříchu? Hodiny jsem to zkoušel. Zavřel jsem se v ložnici a vyslovoval „šňupací tabák“ či „šňupání“ všemi možnými tóny hlasu: a přesto si pořád nedokážu představit jakoukoliv rozumnou skupinu příčetných mužů a žen, kteří by se o tom vůbec chtěli bavit. Pomyslete na všechny věci, které by správní rady dle chudinského práva mohly diskutovat, zda mají být strážci zákona, nebo (jak se to někdy děje) opatrovníky chudých: pomyslete na to, co by mohli probírat—a pak uvažte, že se ve skutečnosti zaobírají hříchem šňupání. Je na světě jen velmi málo lidí, pro které je šňupání důležité a to jsou ti, kterým má být zapovězeno. Šňupací tabák není střelný prach, kterým by se dal vyhodit do vzduchu Parlament, ale šňupací tabák může poskytnout jistou úlevu v děsivých podmínkách chudobince. Je to dokonalý příklad toho, čeho si chudí mohou doopravdy dopřát a v čem je bohatí doopravdy nemusí obtěžovat. Je to věc příliš malá, než aby ji vládcové ostouzeli a přece příliš velká, než aby se jí chudáci odřekli. Člověku by se zdálo, že ji lze docela dobře nechat na pokoji. Bylo už dost zlé, když výstřední milionářská morálka zakázala dávat chudým staré kostelní pivo a vánoční pivo. Pokud někdo jedná z titulu svého úřadu, nemá právo vnucovat pospolitosti svou soukromou morálku: jelikož je činitelem obce, smí prosazovat jen morálku obcí sdílenou. Kostelní a vánoční pivo dostávali všichni Angličané, kteří věřili ve Vánoce a v církve. Dostávali je, než Anglie konvertovala od křesťanství. Vždy nicméně připustím (nikdo tomu sice nevěří, ale já jsem rád férový), že s pitím alkoholu se pojí velká lidská tragedie, která tenhle požitek svým způsobem odlišuje od ostatních. Alkohol mohl některé lidi odlidštit, někteří lidé se kvůli tomu, že si dali sklenku navíc, mohli dopustit vraždy. Koho ale kdy odlidštil šňupací tabák, nebo kdo kdy naplánoval vraždu poté, co si dopřál o jedno šňupnutí víc? Šňupání vás nemůže odlidštit. Pokud vám ale šňupání zakážou, tím vás lidskosti zbavit mohou. Čirá fraška celé záležitosti je nabíledni. Komukoliv, kdo v sobě má onu instinktivní ironii, která člověku umožňuje bavit se fraškou, to musí být zřejmé. Bylo by jistě moudřejší učit stařeny baletnímu tanci, než je učit odvykání šňupání. Každý, kdo kdy žil i jen s tou nejmenší sympatií vůči svým bližním ví, že velmi staří lidé mají své zvyky, které je bezpečnější, i kdyby šlo o zlozvyky, raději snášet, než ničit. Nikdo se nebude svého dědečka majora snažit „odvykat“ kouření cigaret. Nikdo se nesnaží svého prastrýce statkáře a venkovského šlechtice odvykat sprostému klení. Kdybyste vy nebo já nadhodili, že by bylo dobré majora nebo statkáře odnaučit pití piva nebo kouření tabáku, myslila by si celá rodina nepochybně, že jsme se zbláznili. Co by řekli, kdybychom do doporučení zahrnuli ještě i šňupací tabák si ani představit neumím. Na velmi chudé se ale něco takového ovšem uvaluje proto, že jsou velmi chudí a jiné výmluvy, o které by se dalo i jen diskutovat, pro to není.
Existují dva docela jednoznačné fakty, které záležitost tohoto druhu činí jak idiotskou, tak opovrženíhodnou. Prvním je ten, že u starých lidí—když už u nikoho jiného—bychom neměli trvat na zdravých návycích. Lze tvrdit, že nová generace může vyrůst nanejvýš dychtivě na nových zvycích ohledně jídla a cvičení. Lze tvrdit, že mladí rytíři, kteří následovali Černého prince u Poitiers všichni vyrostli na kakau, lze udávat, že všichni mladí nezkušení rekruti, kteří drželi své čtverce u Waterloo, byli všichni živeni podle předpisů a pravidel pana Eustace Milese. Je ale očividné, že na staré lidi takový zdraví prospěšný nátlak činit nemusíme. Tak či tak už jim mnoho času nezbývá a jejich čas mnohem spíš závisí na jejich vlastním pohodlí a zvycích, než na teorii kohokoliv jiného o veskrze zdravém stravování od samého počátku. Zestárlý chudák se šňupáním do hrobu nepřivede, jen je docela dobře možné, že umře na to, že ho nebude mít.
A druhá věc je ta, že nikde jinde není tak zlé a proradné upírat lidem drobná potěšení (byť by jinde byla zlořečená) než právě v chudobinci. Argument proti tomu, aby směl tulák dostat sklenici piva zní, že by mohl jít dál a dostat další a pak skončit ve škarpě. Jak by mohl znít argument proti tomu, aby si směl šňupnout tabáku, si v tuhle chvíli nedokážu představit. V chudobinci mu ale můžete dát přesně tolik piva nebo šňupacího tabáku, kolik se sami rozhodnete, můžete si být jisti, že nedojde k žádné nezřízenosti, jste tedy dotlačeni zpět k jakési ďábelské nelibosti vůči pivu či šňupacímu tabáku jako takovému. Pokud chudákům upřete takové věci jako je šňupací tabák, když ho mohou mít jen tolik, kolik jim ho dáte, pak musíte mít na mysli jednu ze dvou věcí: buď ten tabák nesnášíte—což ovšem vypadá poněkud nepředstavitelně, nebo, což je celkem vzato pravděpodobnější, nenávidíte chudáky.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 204-207, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Prostý občan a zahraniční politika (Illustrated London News 2. prosince 1911)

December 2, 1911 The Common Citizen and Foreign Policy

Pořád po mně i po vás v těchto dnech někdo chce, abychom podepsali nějakou petici, nebo se přidali k protestu proti nějakému skandálu, zpravidla zahraničnímu. Nechci ze sebe v těchto záležitostech dělat soudce kohokoliv jiného, ale zahraniční případy alespoň já sám za sebe jednoznačně odmítám. Můj první důvod pro to je až bolestně prostý a praktický. Budu-li mluvit jako obyčejný Evropan, který miluje svou zemi a obdivuje téměř všechny ostatní, vím, že takové protesty vždy mají, a vždy musí mít, přesně opačný účinek oproti tomu, o který usilují. Pokud chcete Irům zostřit vyhazování z farem a Búrům přiložit pod vypalované statky, pak nemáte účinnější možnost, než říct běžným Angličanům, že v té záležitosti jsou s Irskem nebo Transvaalem ve spolku cizinci. Kdokoliv, kdo takovému mezinárodnímu podráždění při krisi nebo konfliktu vážně nerozumí, si ani nezaslouží, aby měl nějakou rodnou zemi, pokud ostatně vůbec nějakou má. Byl jsem proti jihoafrické válce a hodně jsem se kvůli tomu narozčiloval. Nikdy jsem ale nebyl tak hloupý, abych argumentoval tím, že kontinent je polepený plakáty ostouzejícími naši vlajku a vysmívajícími se naší armádě. Nezajímala mě agitace, ale Búrové. Vůči pouhé touze „zaprotestovat si“, tedy jen si užít nějaké emoce, nechovám žádného respektu. Když někomu říkáme, aby něco udělat, mám to jediný účel: aby udělal žádanou věc. A pokud mu to říkáte, když naprosto jasně víte, že kvůli tomu udělá pravý opak, pak nejenže váš zápal označím za hysterii, ale zajdu až tak daleko, že si vás dovolím označit za neupřímného člověka.
Je tu ale ještě jeden hlubší a více zneklidňující důvod, proč se k těmto periodickým výbuchům spravedlivého hněvu proti Francouzům, Rusům, Belgičanům nebo Italům já sám za sebe nepřidávám. Abych to řekl docela stroze a stručně, nebudu svým bližním nadávat dřív, než si budu jist tím, že mohu věřit těm, kdo mi na ně donášejí. Jsem si docela jist, že pokud jde o masy, je jejich hněv a rozhořčení opravdové a nepochybuji o tom, že v mnoha případech jsou křivdy, kvůli kterým se hněvají, křivdami skutečnými. Vůbec si ale nejsem jist, zda příslušná agitace počíná vždy z dobrých motivů nebo zda je namířena k dobrému cíli. Pokud tohle nevím, může se mi stát, že pomáhám budování nějaké tyranie nebo loupeže skryté za zástěnami peticí, které mohou být mnohem horší než ty, proti nimž se používá můj podpis.
Těchto mimořádných pomíjivých rozruchů jsem viděl mnoho a začal jsem rozeznávat proces, který se vždy opakuje. Někdo najde safírový důl míli nebo dvě od Pekingu. O tom se neřekne ani slovo: ovšem asi tak měsíc poté začnou v Claphamu a Streathamu působit hrozný skandál marnotratné způsoby tetičky čínského císaře. Nějaký konkrétní přístav na Islandu by se náramně hodil pro zcela novou taktiku našeho válečného námořnictva. Naši námořní experti zachovávají náležitou oficielní zdrženlivost, ale poprvé začínají na veřejnost pronikat odporné tajnosti o islandském lovu mrožů. Jistá část veřejnosti začne projevovat sympatie k Bílé Hoře (Monteblanco je očividná hra s Montenegro Černou horou, proto se jí držím, vtip nijak nesouvisí s českou Bílou Horou pozn. překl.), což by bylo velmi ku škodě naší slibné protibělohorské politice. O politice nepadne ani slovo: ale dosud mírná tvář knížete bělohorského se před našima očima začíná měnit a pomalu se křiví v obličej démona. Je odhalen jako zrádce své vlastní choti, tyran svých dítek, prokletí pro svou zemi a zhouba pro celý lidský rod. Možná je to všechno pravda—podobné věci platí pro mnoho vysoce vážených a uznávaných lidí. Zdá se ovšem zvláštní, že nyní slyšíme jen o jeho zločinech, když jsme před tím slyšeli jen o tom, jak velké vážnosti se těší. Zkrátka proces, se kterým jsem se tak důvěrně obeznámil je dostatečně banální a v každém jednotlivém případě se mění jen velmi málo. Negr má kokosový ořech a vy ten ořech chcete. Nu kokosový ořech je maličkost, o kokosovém ořechu není třeba mluvit. Jenže lidská duše, bratři moji, je vážná záležitost a stav negrovy duše je takový, že až strach pomyslet. Zničilo ho obžerství a jeho jedinou nadějí je prostý život. Dlužno zopakovat, že když tvrdím, že tyhle rozruchy jsou umělé, neznamená to, že jsou zcela nepodložené. Transvaal byl špatně spravován, mizernou vládu měla i Kuba, Leopold Belgický byl starý mizera a všichni se shodneme, že Dreyfus byl člověk, kterému se stala velká křivda. Ovšem všechny tyto záležitosti by se na nás nehrnuly s tak naprosto neuměřeným opakování a výstředností, s tak bezohledným přeháněním a ještě bezohlednějšími vynechávkami, pokud by za tím vším nebyl nějaký plán, spiknutí či tažení přesahující a překračující onu spravedlivou a normální nesnášenlivost, kterou bychom měli chovat vůči všemu lidskému zlu a to zejména našemu vlastnímu. Pokud a dokud neznám cíl plánu, pokud a dokud neznám morální podklad tažení nepohnu se. Nepřidám se k protestu žížal proti tyranii ptáků jen proto, abych zjistil, že jsem hračkou v kočičí tlapě.
Na tohle zazní docela upřímná odpověď: „Běžný občan tedy nemůže mít žádný názor na zahraniční politiku?“ To je rozumná námitka a jsou na ni dvě odpovědi. První zní, že moje námitka samozřejmě platí jen tehdy, když jsme osedláni, navlečeni do postoje (a docela upřímně řečeno, jsou nám ústa ucpána ne uzdou ale roubíkem pozn. aut.) a poháněni malým kroužkem publicistů, kteří mohou veřejnosti vykládat vše, co ji rozněcuje, aniž by jim pořádně řekli, proč a k čemu je rozněcují. Pokud bychom tento kruh dokázali zničit, pak bychom našemu obecnému dojmu z veřejných výroků mohli důvěřovat asi tak stejně jako důvěřujeme našemu obecnému dojmu z místních klepů. Jenže zprávy nyní pronikají jen jedním či dvěma průsmyky v horách. A dokud nemohu věřit strážím, do války se nevydám.
Druhá odpověď je následující. Existuje jeden způsob, jak můžeme ověřit upřímnost takových odhalení. Falešnou a podloudnou agitaci můžete opravdu odhalit podle jedné její známky, totiž známky náhlého, tichého a naprostého zmizení. Vyměňujeme si komplimenty a sestavujeme koaliční vládu s Búry: jsou to titíž Búrové, kvůli jejichž špinavým zvykům a hrůzné krutosti jsme kavalírsky spěchali na pomoc ženám v Gold Reed City, jsou to oni lidé, kteří porušovali dohody, zrazovali posádky a velvyslance zpráskali biči. Teď o těchto obviněních nikdo nemluví a ani by nikoho ve snu nenapadlo o nich mluvit. Vedli jsme konsultace a téměř byli v alianci s francouzským vojenským systémem, jemuž vládli ti samí francouzští důstojníci, ti vyvrhelové, kteří kvůli tomu, aby zostudili jednoho nešťastného Žida, nasypali Picquartovi do omelety rozbité sklo a do Laboriho zad vpálili kulku. Po celou dobu Entente Cordiale o těchto věcech nikdo nemluvil. To je tedy zkouška mechanické agitace. Podobně jako vše mechanické, a na rozdíl od všeho živého, se může zcela zastavit a ustrnout. Koně nenastartujete tak rychle jako motor.
To je důvod, proč jsem tak staromódní radikál, že věřím ve starou Gladstoneovu tradici proti Turkům v Evropě: totiž proto, že tyranie Turků, ačkoliv je nepochybně přeháněna a informace o ní jsou stejně překroucené jako o většině věcí, které mají lidé důvod nenávidět, takhle zprudka nekončí. Nekončí vůbec. Objevuje se zas a znova, i když zrovna není potřeba pro nějaké křižácké tažení a když se zrovna tomu či o nomu politikovi nehodí. Lze tvrdit, že ukrutnosti v Bulharsku se panu Gladstoneovi hodily. Nikdo nebude tvrdit, že ukrutnosti v Arménii přišly vhod lordu Roseberymu. A nikdo nebude prohlašovat, že nedávné násilí v Albánii se hodilo komukoliv, leda snad přátelům Abdula Hamida, což musí být malá a vybraná společnost. To je jediný test, který nyní máme: pečlivé pozorování věcí, které se opakují a které se neopakují. Musíme vystačit s historií, nynějším zprávám důvěřovat nemůžeme.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 196-199, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988