Jak nebezpečné je mít jen jednu myšlenku (Ilustrated London News 23. prosince 1911)

December 23, 1911 The Dangers of Having Only One Thought
Když jsem onehdy otevřel pokrokový magazín, který vždy čtu se zájmem, vypadl velký, blyštivý kus papíru, na kterém bylo reprodukováno Dílo, produkt lidské vůle—v každém případě věc záměrně vzniklá, i když ji sotva člověk může označit za podobu či tvar. Kdybyste se mně ptali, co má představovat, pak byste neměli ani ponětí o samotné povaze této krásné věci. Bylo by docela nedostatečné říci, že nic nepředstavuje. Nespokojil bych se ani s tvrzením, že to nic nepřipomíná. S plnou a klidnou jistotou tvrdím, hlásám a potvrzuji, že to je nic : nakolik je to možné, když je obsazený určitý prostor, ta věc tu není. Dole na obrázku je cosi trochu podobného polorozpadlému plotu a nahoře něco trochu podobného čínskému písmu: zbytek vypadá přesně jako použitý piják—což to možná také ve skutečnosti je. To, kterou stranu patří nahoru, odhaduji jen podle otištěného titulu, který zní „Příloha k New Age. Studie od Picassa.“ Na jiném místě je vysvětleno, že Picasso je prvním důležitým umělcem, kterého tato planeta zrodila a že piják náhle se zjevivší na protější straně ukazuje ne věru Stůl, Sklenku vína a Mandolínu, ale „duše“ Stolu, Sklenky vína a mandolíny.
Nu, jak řekl Francouz na Mugby Junction „Nebesa! Jak se to stalo?“ Jak to přijde, že lidská důstojnost sestoupí k takovým opičárnám? Jak poklesne lidský mozek zpět do tak zvěrské temnoty? Zkusme, zda dokážeme vysledovat, původ a fungování tohoto procesu. Po Anglii dnes pobíhají tisícovky lidí jistého typu. Jsou samozřejmě v národě drobnou menšinou, jsou ale značnou menšinou ve střední třídě, a pokud se něčí život ubírá jistým směrem, může se zdát, že je takových lidí svět plný. Bouří se proti čemusi, nač zapomněli, ve prospěch čehosi jiného, co (tvrdí oni sami) ještě nenašli. Vždy odkazují na jakousi Myšlenku—Volnou Myšlenku, Myšlenku Pokročilou, Myšlenku Rozvinulou. Pravda je taková, že nikdy a za žádných okolností nemyslí, ale věnují se spoustě zábavnějších činností, než je myšlení: naslouchají hudbě, dívají se na soumrak, chodí na čajové dýchánky, a nakolik to dovedou, jsou laskaví k dětem. „Dobrá,“ povíte, „to je dobrý a spokojený život. Proč by se obtěžovali s myšlením? Co by se stalo s jejich zchátralými chajdami na venkově a jejich etickými společnostmi vlnitého plechu, kdyby začali myslet. Podobně jako nižší živočichové žijí umělecky—na základě obecného pocitu pro příhodnost smyslů a zvyků. Estéti se navzájem poznají po barvě a po vůni—barvě kabátu a vůni oblíbených květin. Navzájem se poznají vzbouření duchové, zrovna tak, jak pozná jeden dandy druhého—podle vázanky. Běžný umělecký socialista vysílá signály svého druhu a přirozeně tíhne ke svému vlastnímu prostředí. V nejmenším netuší, co je to socialismus a ani to nepotřebuje: ví, že je zajedno s druhem lidí, kteří si říkají socialisté a ne s tím druhem lidí, kteří si říkají liberální unionisté. Ví, že výstřednosti druhého člověka budou výstřednostmi jeho druhu a ne jiného druhu. Ví, že na socialistu je spoleh, že bude ženě jiného socialisty říkat „soudružko“ aniž by ji lákal na ginový tah po hospodách. Ví, že na socialistu je spoleh, že u čaje zničí veškerou morálku lidstva, aniž by přitom užil jediného slůvka, které by u mladého člověka mohlo vyvolat uzardění. Ví zkrátka, že na světě jsou lidé jako on a jisté sociologické dohady (které sám nikdy nebere vážně) patří k vnějším testům pro jejich zjišťování.“
Tohle všechno říkáte se svou obvyklou ušlechtilou jemností a neomylným důvtipem. Je tu ale další komplikace, kterou před vámi nemohu dále skrývat. Tragedie je v tom, že tihle spokojení nemyslící lidé kdysi Myšlenku měli. Tahle jedna isolovaná myšlenka jim od té doby vězí v hlavě. Nikdo jim ji z ní nemůže dostat ven a nikdo jim nemůže do hlavy dostat jinou myšlenku. Je to myšlenka, která pokud není korigována jinými myšlenkami, je docela bláhová a nebezpečná, je to ale propojený řetězec konceptů, srozumitelný a dokonce sám o sobě pravdivý: je to ta jediná, kterou mají a děsně si ji užívají. Ta jediná a originální Myšlenka, která kdy těmto lidem pronikla do hlav, zní asi takhle. Můj děda si myslel, že pro telegraf je třeba drátů: Já vím, že se mýlil, proto vše o čem si já myslím, že je pravda, můj vnuk nejspíš bude považovat za omyl. Na tomhle jediném myšlenkovém postupu se odbývá veškerý náš „pokrok“ a velmi přirozeně končí prásknutím—či spíše šplíchnutím Picassovým. Nepopírejme, že na Myšlence je něco pravdy. Některé věci se mění, různé generace mají různá hlediska, pravdu je udržovat náležitě pružnou, aby odpovídala módám, které jsou často autentickými lidskými náladami. Ovšem pro ty, kdo Myšlenku uctívají a klaní se jí, je rouháním mít jakoukoliv jiné myšlenky. Trvají na tom, že naše myšlenky o čemkoliv a na jakékoliv téma musí být mylné a že tedy cokoliv, čemu nemůže nikdo žádným způsobem rozumět (jako je tomu s tím nešťastným Picassem) musí být správné. Člověk by předpokládal, že jejich omyl je natolik prostý, že jej dokáže sledovat i moderní mysl: rozdíl je zcela zřejmý. Existuje-li rozumný důvod předpokládat, že nějaká inovace bude vylepšením, pak je samozřejmě platným argumentem říci, že mnohá skutečná vylepšení byla odsuzována jako pouhá novota. Pokud považuji nějakého člověka za slušného a dozvím se, že byl ve vězení, pak je racionální, abych odpověděl, že ve vězení byl i sv. Pavel nebo Cervantes. Není ale racionální, abych říkal, že všichni lidé ve vězení jsou jako sv. Pavel nebo Cervantes. Pro novou věc musí být důkaz prima facie, jinak je zřejmé, že pro od ní nežádá nic, než novost. Nu, počet nových věcí, které jsou v kteroukoliv danou chvíli možné, je z povahy celé záležitosti nekonečný. Když uděláme cokoliv, upíráme si tisíce jiných věcí. Když se vypravíme do Turnbridge Wells může se o nás tvrdit, že se vyhýbáme milionu míst od Číny po Peru. Kdykoliv si člověk nasadí na hlavu klobouk odmítá si na ni položit nekonečný počet dalších věcí, od květináče po odpadkový koš. Pokud tedy nemáte pro ověření nové věci jiné kritérium než její novotu, pak můžete říct jen: „Nu, já, v mém nynějším stadiu evoluce, nevím k čemu by bylo dobré nosit na hlavě místo klobouku květináč. Nesmím ovšem urážet svého pravnuka, který je velmi akurátní a nakolik mohu říct (neb ještě neexistuje) bude možná naprosto jednoznačně trvat na tom, aby toto uniformou bez výjimky nosili.“
Možná si myslíte, že jde o nepravděpodobný příklad a nezvyklý způsob řeči. Možná jste, neb žijete kdesi na odlehlém venkově, dosud nepotkali lidi, kteří takhle mluví. Pak tedy obraťte svou pozornost, k dalšímu vydání pokrokového listu, o kterém jsem mluvil, a setkáte se s gentlemanem, který mluví přesně jako můj imaginární předek, květináčem místo klobouku. Nápadně inteligentní kritik umění sedí před mým absurdním kusem pijáku ohromený, ale poddajný. Řekne dokonce i tolik, že se v tom vůbec nevyzná, ale že Budoucnost to pochopí. Se vskutku krásnou pokorou padne na tvář od prachu, nejen před Picassem, ale i před naprosto smyšleným pravnukem, který bude tvrdit, že se Picassa nějak pochopil. To je prostě nesnesitelné: nemůžeme prostě chodit po světě s tím, že všechno, co si myslíme je omyl, aniž bychom měli ponětí, co je pravdivé. Měli bychom se pokusit dostat lidem tu Myšlenku z hlavy? Nebo bychom se měli pokusit tam dostat nějakou jinou? Jedno i druhé by představovalo to nejděsivější myšlenkové mučení.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 207-211, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s