Úskalí exterémního smýšlení (Illistrated London News 20. ledna 1912)

January 20, 1912 The Dangers of Extreme Thinking
Po tisíce let se všichni myslící lidé shodovali, že nakonec přece jen existuje nějaký zlatý střed, i když možná samo takové označení není příliš uspokojivé. Pravým ideálem je spíše rovnováha či jinými slovy přímost. Na slovu střed je cosi prostředního, ale není ani trochu snadné přijít s nápadem na nějakou náhradu, která by takové malicherné asociace neměla. Nelze od nikoho čekat, že by idealisticky promlouvat o svém „prostředku“. Rovnováha nebo vyrovnanost se spojuje a aritmetikou a financemi a médium se pojí se spiritismem a jistým druhem gum. Jeden školák to docela trefil, když medio tutissimus ibis (uprostřed /mimo krajnosti/ budeš bezpečnější pozn. překl.) přeložil jako „ibis je vždy nejvíc v bezpečí uprostřed“. Ať už to ale budeme brát jakoukoliv formou, onen ibis dokonalejší uměřenosti, uměřenosti rytířské a vášnivé, musí být vždy erbem křesťanstva a veškeré zdravé a rozumné civilisace. Nebude-li onomu moudrému ptáku dovoleno pobývat vprostřed, nebude místa ani pro pelikána blíženecké lásky, sovu moudrosti či holubici pokoje.
I když ale, jak jsem už řekl, každý kdo uvažuje, chápe, že v téměř všem jsou oba extrémy sebevražedné a ďábelské, používá se tento argument v některých případech, pro které neplatí. Existuje spoustu prostých případů, kdy jeden člověk chybuje jedním směrem a jiný druhým: jeden je dřžgrešle a druhý hejsek, jeden je bujný a druhý krotký. Vedle těchto prostých případů je ale značný počet případů, kde to, co označujeme za dvě protikladná zla, jsou ve skutečnosti dvě mírně zamaskované verze jednoho a toho samého zla. Jsme zaplaveni a pronásledováni nejen lživými tvrzeními, ale také falešnými alternativami. Musíme si najít cestu nejen mezi Scyllou a Charybdou, ale také mezi Tweedledum a Tweedledee.
Například mi tu při psaní padl pohled na odstaveček v jedněch novinách pojednávající o jakémsi novém náboženství, které přichází ze zcela novým způsobem poučení a povznesení lidstva. „Je konstruktivní, nikoli destruktivní.“ To mi píší a říkají stovky lidí. Může mi někdo vysvětlit, co by to mělo znamenat? Jak může být konstruktivní něco, co není destruktivní? Co mohou taková slova znamenat, když je aplikujeme na běžné počínání domáckého nebo venkovního života? Když někdo porazí strom a postaví chatrč, je to konstruktivní nebo destruktivní? Někdo naseká dřevo a rozdělá oheň, je to konstruktivní nebo destruktivní? Někdo řekne, že svět není placatý, ale kulatý, je konstruktivní nebo destruktivní? Někdo řekne, že nejvyšším božstvem není Mumbo Jumbo, ale Jumbo Mumbo, je to konstruktivní nebo destruktivní? Za půl hodiny, až se zbavím tohohle zoufalého článku, si vezmu čtvrtku tvrdého papíru a vystříhám z ní postavičky do dětského divadélka, je to konstruktivní nebo destruktivní? Zjevně tu nejde o to, zda chcete ničit nebo neničit, ale o to, zda chcete dřevo nebo chatrč, zda chcete dřevo nebo oheň, zda věříte v kulatý nebo placatý svět, zda věříte v Mumbo Jumbo, nebo Jumbo Mumbo, případně (což je sotva možné) v někoho jiného. A především, v mém případě, jde o to, zda dáváte přednost vybarveným kartonovým postavičkám před krásným prázdným kusem čtvrtky. Kdybyste ty postavičky viděli, obávám se, že byste dali přednost čtvrtce.
Tohle je jeden z nejhorších ze všech zlých důsledků falešného užívání stran a stranických nálepek. Není to tak, že bychom si měli vybrat mezi dvěma stejně špatnými věcmi. Často si máme vybírat mezi dvěma zcela stejnými věcmi. Všude po celé Evropě se vznáší výtky vůči těm, kdo se odmítají poddat hrubým střetům mezi carem a nihilisty, nebo atheisty a klerikály, nebo kvakery a hurávlastenci. Podobně byl napadán Erasmus a jeho přátelé, protože sice trvali na tom, že jsou reformátoři, ale odmítli se stát puritány. Pravda je ale taková, že takoví lidé nejenže vidí zlo na obou stranách, ale vidí na obou stranách to samé zlo. To, co se siru Thomasi Morovi nelíbilo na arogantním hlučném evangelizátorovi bylo přesně to samé, co se mu nelíbilo na arogantním kardinálovi: byla to arogance.
To samé je dnes po celé Evropě. Vezměme si, jen jako první příklad, Německo. To, co provokuje slušného radikála na pruském aristokratovi je to samé, co slušeného konservatice provokuje na pruském socialistovi. Nejde o problém opačných extrémů. Nejde o problém (jak říkají zoufalí „pokrokoví“ lidé), že by Bebel „zašel příliš daleko“ nebo Bismarck „nezašel dost daleko“. Jak Bismarckova, tak Bebelova filosofie zašly tak daleko, jak jen mohly a obě dorazily na přesně stejné místo, totiž místo, o kterém se nikdy nepíše v rodinných magazínech. Podstatná námitka zní, že obě jsou materialistické, tedy že mysl obou je tvořena z jakéhosi zatvrdlého bláta. Pruský oficír, který považuje vítězství Pruska za nevyhnutelné i pruský socialista, který považuje za nevyhnutelné vítězství socialismu se oba mýlí, naštěstí pro ně a všechny ostatní. Nejenže se ale mýlí, dopouští se i oba stejného omylu. Junkeři, kteří opovrhují socialismem a socialisté, kteří opovrhují křesťanstvím, nejsou vůči sobě v protikladu. Nejsou protikladnými typy lidí: jsou lidmi naprosto shodnými, jsou lidmi filosoficky shrnutými v knize Přísloví pod mystickým označením Bloud. Není to tak, že by aristokrat měl jednu chybu a revolucionář chybu protikladnou. Oba mají tytéž chyby, které anglická Kniha modliteb popisuje jako pýchu, marnivost, zaslepenost a zatvrzelost srdce.
Kdybych tu na to měl místo, mohl bych procházet většinu evropských zemí a ukazovat, že tam existují věci prakticky stejné, totiž falešné protiklady mezi věcmi, které jsou duchovně totožné. Například ve Francii, kde je úhlavní neřest určitého hrubého a cynického požitkářství vyvažována ústřední ctností jisté zmužilosti a sebeobrany, je mezi nejpodsaditějším a nejospalejším měšťákem a nejkrvelačnějším a nejnepředloženějším Apačem mnohem menší rozdíl, než by se na první pohled zdálo.
Apač bude velmi důstojný, pokud mu dáte správné víno a příbory a z měšťáka se může docela dobře stát Apač, pokud správné víno a příbory nedostane. Právě tak tvrdí nejlepší znalci Rusi, že revoluce mohla být nespořádáná, ale povstala proti vládě, která byl téměř stejně neuspořádáná a že bezohlednost rebelů byla jen národním protějškem nedbalosti úředních činitelů. Zkrátka, je-li ruský policista příliš krutý vůči anarchistům, je to proto, že je sám příliš velký anarchista. V oněch velmi početných zprávách o ukrutnostech v ruských vězeních, kterými náš liberální tisk překypuje, jsem si častokrát všiml podivné věty, že konstábl nebo dozorce skočil na vězně „svýma botama“. Věřím, že dochází k velké spoustě policejní krutosti, ve vězení i mimo ně, v Anglii, ve Francii, v Německu i v Americe. Dokáže si ale někdo představit anglického policajta, jak se dopouští mučení tím, že skáče v botách? Mám za to, že ve všech zemích jsou dvě strany dvěma stranami jedné a téže národní neřesti. O naší národní neřesti může být sotva pochyb. Jeden bystrý pozorovatel Ruska pravil, že Rusi chybí „pojivo pokrytectví.“ Nám ne.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 226-229, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Vládnutí- v Anglii a Itálii (Illustrated London News 6. ledna 2012)

January 6, 1912 Government—in England and in Italy
V mém oblíbeném listu, který se každý týden velkými literami ohlašuje jako „Orgán pokrokového hnutí v náboženství a sociální etice“, je tento týden článek o strašlivé situaci v Itálii. Ta země je podle všeho v zatrachtilém stavu. Jistý duchovní z právě zmíněného listu v Itálii osobně byl, přímo stanul na oné divošské půdě, kterou my ostatní známe jen jako poslední drsnou výspu na hranici lidských dějin a civilisace. Zdá se, že Itálie je ve stavu, který musí být pro nás v Anglii být těžké si i jen představit jako možný. Je tam (zdá se) nemožné zcela důvěřovat cti firemních propagátorů a finančníků. Nepanuje tam nic z oné sladké a bezstarostné jistoty, s níž se vy nebo já vrháme do jakékoliv obchodní spekulace nebo věnujeme svou důvěru jakémukoliv obchodnímu zástupci. V oné podivné zemi lidé také trpí hrůznou chorobou, kterou si v naší zemi těžko představit, které ale jejich římští předkové dali hrubé jméno fames a cynicky dodávali, že je z ní nejlepší omáčka. Právě tak vzdálené a odpudivé jsou i politické praktiky Italů, kteří si čas od času dopřávají válečných anexí—což je lokální a technický pojem, který tu nemám prostor vysvětlovat. Žel, ani jejich náboženský stav není pokornému a chápavému oku o nic milejší, protože v Itálii je mnoho lidí, kteří nevěří v atanášovské vyznání víry. Jak řekla staropanenská tetička sledující velkou herečku svíjející se na podlaze v roli Kleopatry „Jak odlišné od domácího života naší drahé zesnulé královny!“
Je mi líto, ale právě tohle onen muž říká. Opravdu říká, že tyto věci „ukazují, jak Italům schází politická poctivost. To, že jsou stejní také ve svém soukromém počínání, je smutná zkušenost každého cestovatele v této krásné a oblíbené zemi.“ Jak odlišné (křičím s tetičkou) od stavu této hezčí a ještě oblíbenější země, kde ve svém soukromém podnikání nikdo žádných smutných zkušeností nemá, kde nikdo nikdy nepotká nikoho, kdo by postrádal upřímnosti! Říká, že ekonomická situace je opravdu docela smutná, že „země se hemží žebráky, obchodníci jsou nechvalně známí svou nevěrohodností.“ Jak odlišné (volám znova) od situace v Anglii, kde jsou blahobyt, hojnost a bezpečí nižších tříd na takové úrovni, že je nelze donutit k žebrotě, i když je k tomu policie neustále vybízí! Náš autor říká, že útok na Tripolis dobře ukazuje italskou nemravnost v tom, jak opovrhuje arbitráží a především „v tom, jak všeobecnému souhlasu se toto tažení v Itálii těší a s jakým údivem a rozhořčením přijímá nepřátelskou kritiku, kterou proti němu vznáší ostatní státy světa.“ Jak odlišné, opět, od naší anglické morálky, od chladné, leč jemné uvážlivosti, s níž byly zvažovány všechny možné otázky těsně před válkou v Transvaalu! Jak odlišné od prozíravé kajícnosti a pokory, s níž jsme přijímali od Evropy všeobecné pokárání! Tvrdí také, že mnozí vzdělaní Italové „jsou do značné míry atheisté a bezvěrci.“ Jak odlišné od moderní Anglie! Mám dojem, že pokud byste vy nebo já měli ve společnosti potkat vzdělaného agnostika, sotva bychom ten šok přežili.
Myslím ale, že mým nejoblíbenějším odstavcem je ten následující, který zřejmě velmi ostře a živě popisuje rozdíl mezi Itálií a moderní Británií—
Itálii značně chybí veřejný duch. Lidé v ní se nestaví svým vlastním problémům, ale čekají, že se iniciativy ve všech veřejných reformách chopí vláda. Výsledkem je zatuchlé veřejné vědomí, nedostatek součinnosti mezi nejlépe vzdělanými a vlivnými občany a byrokratická, rozvleklá správa veřejných záležitostí, která totiž potřebuje neustálé pobízení od soukromého a sdruženého vědomí, aby veřejní činitelé stále odváděli nejlepší práci.
Nejlepší práci odvádí veřejní činitelé samozřejmě v Anglii. Shodou okolností mohu tento smutný leč pravdivý obrázek o latinském zotročení potvrdit. Získal jsem též autentické informace z Itálie a to v tajném listu orazítkovaném sedmi dýkami, lebkou a zkříženými hnáty, papežskou korunou a rudou čapkou svobody (listu, který se jakýmsi způsobem podařilo propašovat, díky úplatku, přes krutou leč bohužel zkorumpovanou italskou policii). Mám tu před sebou úplné odhalení pletich prováděných v poslední době v italském parlamentu. Ukazuje se, že ministr financí signor Loido Giogione předložil parlamentu (třebaže samozřejmě ne lidu) návrh donutit všechny šumaře, lupiče, flašinetáře, umělce, zmrzlináře etc., tak jak spolu tvoří veškeré obyvatelstvo Itálie, aby se vzdali velkého množství makaronů v naději, že dostanou jednoho dne trochu léků a tato konkrétní spekulace měla být každému jednotlivému Italovi, který by snad byl raději chudý, vnucena brutální policejní silou, s jejímž nasazením se v této zkažené zemi vládne. Nu, na podporu této spekulace by se dalo říci mnohé, malárie cholera jsou zlé věci, a je asi dobré, že všichni chudí Italové mohou při pomyšlení na ně klidně spát. Je ale také zřejmé, že lze cosi říct proti ní, a po všech italských provinciích toho proti ní pověděli hodně jak zmrzlináři, tak obchodníci, kteří je zaměstnávají. Každý měl tu zkušenost, že při svých nejběžnějších italských činnostech, ať to byla procházka po Corsu (ať už je to cokoliv), projížďce na gondole, návštěvě právě vybuchující sopky, zajetí lupiči a tak dále, člověk slyšel od všemožných lidí protesty, ať poučené nebo nepoučené, proti tomuto návrhu. Při nejférovějším odhadu, a nejnižším počítání bylo dost dokladů o národních pochybnostech a rozdělení k tomu, aby našly svůj reprezentativní hlas v politice, pokud by Itálie nějaké zastupitelské instituce měla.
Věřil by někdo tomu, že v té proklaté a osudem odsouzené zemi se onomu protestu v parlamentu vůbec nedostalo sluchu? Vůdce opozice, signor Bonaro Legge, si proti zákonu nedovolil hlasovat. Nedovolili si to ani jeho stoupenci. Jen o lombardském dělníku Lans-bioriovi a výstředním aristokratovi hraběti Robertovi z Cecily lze vůbec říct, že jej napadli. Nejklíčovější pozměňovací návrh byl odmítnut bez hlasování. Druhá italská komora, obsazená Colonny a Storzzii, jej schválila okamžitě. Ani jej nepozdržela (jak podle nové italské Ústavy mohla) pro další debatu. Celá věc byla parlamentem prohnána díky nesporné energii a obratnosti ministra financí.
K tomu bych řekl, že nenajdeme lepší příklad toho, nad čím Orgán Pokrokového hnutí tak oprávněně hořekuje, totiž smutného faktu (v Itálii), že lidé „čekají ve všech veřejných reformách, až se vláda chopí iniciativy.“ Pokud bychom se my v Anglii i jen pokusili o takový experiment, jako je zákon o zdravotním pojištění, měl by plán původ v srdcích celého národa, každý by návrhu zákona rozuměl, nikdo by o něm necítil žádnou pochybnost, parlamentem by jej nemusel protlačovat žádný energický a obratný ministr, nikdo ze sloužících by se na něj nedíval s moudrým nebo bláhovým strachem, žádný politik by pro něj nehlasoval s váháním nebo ze zbabělosti. Anglie by to udělala pořádně, ale Anglie je od Itálie tak odlišná.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 219-219, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988