Úskalí exterémního smýšlení (Illistrated London News 20. ledna 1912)

January 20, 1912 The Dangers of Extreme Thinking
Po tisíce let se všichni myslící lidé shodovali, že nakonec přece jen existuje nějaký zlatý střed, i když možná samo takové označení není příliš uspokojivé. Pravým ideálem je spíše rovnováha či jinými slovy přímost. Na slovu střed je cosi prostředního, ale není ani trochu snadné přijít s nápadem na nějakou náhradu, která by takové malicherné asociace neměla. Nelze od nikoho čekat, že by idealisticky promlouvat o svém „prostředku“. Rovnováha nebo vyrovnanost se spojuje a aritmetikou a financemi a médium se pojí se spiritismem a jistým druhem gum. Jeden školák to docela trefil, když medio tutissimus ibis (uprostřed /mimo krajnosti/ budeš bezpečnější pozn. překl.) přeložil jako „ibis je vždy nejvíc v bezpečí uprostřed“. Ať už to ale budeme brát jakoukoliv formou, onen ibis dokonalejší uměřenosti, uměřenosti rytířské a vášnivé, musí být vždy erbem křesťanstva a veškeré zdravé a rozumné civilisace. Nebude-li onomu moudrému ptáku dovoleno pobývat vprostřed, nebude místa ani pro pelikána blíženecké lásky, sovu moudrosti či holubici pokoje.
I když ale, jak jsem už řekl, každý kdo uvažuje, chápe, že v téměř všem jsou oba extrémy sebevražedné a ďábelské, používá se tento argument v některých případech, pro které neplatí. Existuje spoustu prostých případů, kdy jeden člověk chybuje jedním směrem a jiný druhým: jeden je dřžgrešle a druhý hejsek, jeden je bujný a druhý krotký. Vedle těchto prostých případů je ale značný počet případů, kde to, co označujeme za dvě protikladná zla, jsou ve skutečnosti dvě mírně zamaskované verze jednoho a toho samého zla. Jsme zaplaveni a pronásledováni nejen lživými tvrzeními, ale také falešnými alternativami. Musíme si najít cestu nejen mezi Scyllou a Charybdou, ale také mezi Tweedledum a Tweedledee.
Například mi tu při psaní padl pohled na odstaveček v jedněch novinách pojednávající o jakémsi novém náboženství, které přichází ze zcela novým způsobem poučení a povznesení lidstva. „Je konstruktivní, nikoli destruktivní.“ To mi píší a říkají stovky lidí. Může mi někdo vysvětlit, co by to mělo znamenat? Jak může být konstruktivní něco, co není destruktivní? Co mohou taková slova znamenat, když je aplikujeme na běžné počínání domáckého nebo venkovního života? Když někdo porazí strom a postaví chatrč, je to konstruktivní nebo destruktivní? Někdo naseká dřevo a rozdělá oheň, je to konstruktivní nebo destruktivní? Někdo řekne, že svět není placatý, ale kulatý, je konstruktivní nebo destruktivní? Někdo řekne, že nejvyšším božstvem není Mumbo Jumbo, ale Jumbo Mumbo, je to konstruktivní nebo destruktivní? Za půl hodiny, až se zbavím tohohle zoufalého článku, si vezmu čtvrtku tvrdého papíru a vystříhám z ní postavičky do dětského divadélka, je to konstruktivní nebo destruktivní? Zjevně tu nejde o to, zda chcete ničit nebo neničit, ale o to, zda chcete dřevo nebo chatrč, zda chcete dřevo nebo oheň, zda věříte v kulatý nebo placatý svět, zda věříte v Mumbo Jumbo, nebo Jumbo Mumbo, případně (což je sotva možné) v někoho jiného. A především, v mém případě, jde o to, zda dáváte přednost vybarveným kartonovým postavičkám před krásným prázdným kusem čtvrtky. Kdybyste ty postavičky viděli, obávám se, že byste dali přednost čtvrtce.
Tohle je jeden z nejhorších ze všech zlých důsledků falešného užívání stran a stranických nálepek. Není to tak, že bychom si měli vybrat mezi dvěma stejně špatnými věcmi. Často si máme vybírat mezi dvěma zcela stejnými věcmi. Všude po celé Evropě se vznáší výtky vůči těm, kdo se odmítají poddat hrubým střetům mezi carem a nihilisty, nebo atheisty a klerikály, nebo kvakery a hurávlastenci. Podobně byl napadán Erasmus a jeho přátelé, protože sice trvali na tom, že jsou reformátoři, ale odmítli se stát puritány. Pravda je ale taková, že takoví lidé nejenže vidí zlo na obou stranách, ale vidí na obou stranách to samé zlo. To, co se siru Thomasi Morovi nelíbilo na arogantním hlučném evangelizátorovi bylo přesně to samé, co se mu nelíbilo na arogantním kardinálovi: byla to arogance.
To samé je dnes po celé Evropě. Vezměme si, jen jako první příklad, Německo. To, co provokuje slušného radikála na pruském aristokratovi je to samé, co slušeného konservatice provokuje na pruském socialistovi. Nejde o problém opačných extrémů. Nejde o problém (jak říkají zoufalí „pokrokoví“ lidé), že by Bebel „zašel příliš daleko“ nebo Bismarck „nezašel dost daleko“. Jak Bismarckova, tak Bebelova filosofie zašly tak daleko, jak jen mohly a obě dorazily na přesně stejné místo, totiž místo, o kterém se nikdy nepíše v rodinných magazínech. Podstatná námitka zní, že obě jsou materialistické, tedy že mysl obou je tvořena z jakéhosi zatvrdlého bláta. Pruský oficír, který považuje vítězství Pruska za nevyhnutelné i pruský socialista, který považuje za nevyhnutelné vítězství socialismu se oba mýlí, naštěstí pro ně a všechny ostatní. Nejenže se ale mýlí, dopouští se i oba stejného omylu. Junkeři, kteří opovrhují socialismem a socialisté, kteří opovrhují křesťanstvím, nejsou vůči sobě v protikladu. Nejsou protikladnými typy lidí: jsou lidmi naprosto shodnými, jsou lidmi filosoficky shrnutými v knize Přísloví pod mystickým označením Bloud. Není to tak, že by aristokrat měl jednu chybu a revolucionář chybu protikladnou. Oba mají tytéž chyby, které anglická Kniha modliteb popisuje jako pýchu, marnivost, zaslepenost a zatvrzelost srdce.
Kdybych tu na to měl místo, mohl bych procházet většinu evropských zemí a ukazovat, že tam existují věci prakticky stejné, totiž falešné protiklady mezi věcmi, které jsou duchovně totožné. Například ve Francii, kde je úhlavní neřest určitého hrubého a cynického požitkářství vyvažována ústřední ctností jisté zmužilosti a sebeobrany, je mezi nejpodsaditějším a nejospalejším měšťákem a nejkrvelačnějším a nejnepředloženějším Apačem mnohem menší rozdíl, než by se na první pohled zdálo.
Apač bude velmi důstojný, pokud mu dáte správné víno a příbory a z měšťáka se může docela dobře stát Apač, pokud správné víno a příbory nedostane. Právě tak tvrdí nejlepší znalci Rusi, že revoluce mohla být nespořádáná, ale povstala proti vládě, která byl téměř stejně neuspořádáná a že bezohlednost rebelů byla jen národním protějškem nedbalosti úředních činitelů. Zkrátka, je-li ruský policista příliš krutý vůči anarchistům, je to proto, že je sám příliš velký anarchista. V oněch velmi početných zprávách o ukrutnostech v ruských vězeních, kterými náš liberální tisk překypuje, jsem si častokrát všiml podivné věty, že konstábl nebo dozorce skočil na vězně „svýma botama“. Věřím, že dochází k velké spoustě policejní krutosti, ve vězení i mimo ně, v Anglii, ve Francii, v Německu i v Americe. Dokáže si ale někdo představit anglického policajta, jak se dopouští mučení tím, že skáče v botách? Mám za to, že ve všech zemích jsou dvě strany dvěma stranami jedné a téže národní neřesti. O naší národní neřesti může být sotva pochyb. Jeden bystrý pozorovatel Ruska pravil, že Rusi chybí „pojivo pokrytectví.“ Nám ne.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 226-229, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s