Šílenství a zodpovědnost (Illustrated London News 24. února 1912)

February 24, 1912 Madness and Responsibility

Pro národ je špatným znamením, když ty nejhorší věci jsou nejlepší. Mám na mysli to, když zloději jsou poctivější než právníci, nebo právníci čistší než kněží, kdy věci, které jsou zapřisáhle vulgární, jsou důvěryhodnější, než ty, které se prohlašují za důstojné nebo idealistické. Právě nyní jsme takovému stavu v jistých ohledech blízko. Nejhorší nepoctivosti a neupřímnosti nejsou v bulvárním tisku, ale seriozních novinách, nejhoršího podvádění lidí se nedopouští demagogové, ale státníci. Ti, kdo jsou na volné noze, nejsou zdaleka nejhorší mezi všemi našimi svévolnými lupiči. Všichni známe jistý druh dobrodruha, který už dlouho ovládá naše sportovní či populární listy, ve kterých mu často stojí za to říkat pravdy, které si nikdo jiný netroufne, cítíme přitom nutkání zlehčovat jeho nezodpovědnost s ohledem na jeho nezávislost. Nikdy mu nemůžeme tak docela důvěřovat—často mu ale můžeme věřit. Každého napadnou příklady takhle složitého veřejného ducha v našem současném tisku a žalobách pro pomluvu.

Jedním takovým starším a ušlechtilejším příkladem byl zesnulý pan Labouchere, který zachovával jistou královskou loyalitu vůči svým theoriím tím, že odmítal zachovávat loyalitu vůči svým společníkům. Pouze jeho cynismus mu dovoloval být stále donem Quichotem. Jakmile začal být jednou slavnostně vážný, věděli jsme, že mu nějaký zájem či instituce sdělily, nad čím má tak chmurně slavnostní být. Dokázal být kostlivcem ve skříni—i kostlivcem na hostině. Dělal to ale tak, jak to dělají kostlivci—křenil se. Dělal výtečnou práci, zůstává ale vážný odrazem doby, že tak světácká a frivolní postava mohla být nezávislým typem. Neříká se snadno o nějakém systému nebo době, že se člověk musí podívat do společenských listů, aby našel něco, co by se podobalo pravdě. Neříká se lehko, že to byl „cynický požitkář“, jistý finanční spekulant, velmi běžný posměváček našich velkých tradic, kdo se jako jediný ptal po chybějícím telegramu při vyšetřování Jamesonova výpadu v búrské válce. Typ upřímných žurnalistů do té doby propadl mnohem níž, než k pouhé prostořekosti. Pokud budeme takhle nadále pokračovat, pak se ocitneme v situaci, kdy mluvit pravdu budou jen lháři.

Tohoto podivného převrácení důstojnosti a nestoudnosti je ještě mnoho příkladů. Možná je to náhoda, ale často se stává, že skandální plátky jsou dnes férovější než partajní tisk. A podle stejného principu velmi vážně pochybuji o tom, zda je nějaká jiná část novin stejně povznášející nebo filosofický jako jsou policejní zprávy. Skutečná rvačka ve Whitechapel je mnohem cennější, ne předstíraná bitka ve Westminsteru a je také mnohem důležitější, jak pro filosofa, tak pro patriota. Zprávy o vraždách a vloupáních navíc velmi často vyvolávají zásadní a naléhavé otázky o Bohu a člověku, což jsou právě ty otázky, kterým se hlavní články a zvláštní zpravodajové velmi pečlivě vyhýbají.

Četl jsem kdesi onehdy o jednom případu, který shrnoval celou duchovní válku naší doby, jež pohnula základy svobody a náboženství a v novém jazyce položila ohromnou otázku útisku. Byl to případ atheisty a pesimisty, který zabil své vlastní dítě a tvrdil (a zjevně věřil), že mu dopřál laskavost, když je ochránil od toho, aby zdědilo to, co ten nešťastník označoval za morální poskvrnu. Soudce a právníci se s těmi nejlidštějšími motivy usilovně snažili dokázat, že je ten muž šílený, on se ještě usilovněji snažil dokázat, že je příčetný a to se mu i povedlo. Naprosto zřetelně a vyrovnaně se držel svého míněná a chtěl nést důsledky svého činu. Doufám, že ten nešťastník nakonec dostane milost, protože celou tu záležitost se škrtícími šňůrami našich odporných moderních věznic, kde smrt působí bez božského vykoupení i demokratického hněvu, upřímně nesnáším. A jsem si docela jist, že soudce v tvrdém boji o mužův život jednal toliko jako křesťan a dobrý člověk. To ale nic nemění na tom, že je tu ve hře ještě jedna úvaha a ta je dosti zvláštní. Pokud by tenhle člověk bodl rivala v milostné zuřivosti, kdyby zabil krutou a opilou manželku prvním pohrabáčem, který mu padl pod ruku, pak by právníci muže bez mrknutí okem oběsili. Mohl by svého činu okamžitě a vášnivě litovat, ale právníci by jeho život zahodili stejně, jako já odhazuji cigaretu.

Nacházíme se tedy v této mimořádné morální posici: muž, který se z okamžitého pohnutí dopustí vraždy, musí být zabit, zatímco muž na vraždu upjatý musí být ušetřen. Tento vězeň přijal a držel vzdorný postoj vůči společnosti. Přiznal vinu právně, protože nepřiznával vinu morálně. Kdyby zhřešil a okamžitě se kál, nebylo by s ním slitování. Jelikož zhřešil a nelitoval, milost se natahuje a roztahuje, aby ho pokryla, až téměř praská. Kdyby byl člověkem, jehož většina myšlenek by byla normální a lidská, pak by za svou abnormálnost zaplatil životem. Jelikož jsou jeho myšlenky a vlastnosti souvisle, zcela a pevně černé a ničivé, stává se předmětem našeho sociálního pochopení. Když se tou otázkou budete zabývat poctivě a důkladně dvacet minut, ocitnete se v přítomnosti velmi starodávného a velmi těžkého problému, totiž herese. Nechci, aby tomu člověku kdokoliv ublížil, ale doznávám silné pokušení pronásledovat a stíhat jeho odporné vyznání. Uspokojilo by mě pět nebo šest eugenických knížek pověšených v řadě vedle sebe.

Tím, že muže prohlásíte za šílence, se totiž z problémů nedostanete. Znamená to jen ucpat díru v mysli pouhým slovem. Můžeme tvrdit, že veškerá ďábelská zloba je šílenství. Naši praotcové říkali, že veškeré šílenství je od ďábla. Nemůžeme plně pochopit význam slova „ďábel“, ale ani slova „šílený“. Pořád nám zůstává otázka, jaký má být náš postoj k těm, kdo věří v a potvrzují čin ukrutné morálky. A v případě šílenství musíme mít na mysli ještě další logické rozlišení. Když je člověk na základě takového doznání omluven, pošlou ho do blázince. Do blázince nejde ale proto, že zabil člověka, je tam poslán proto, že je blázen. Nu, jediným předloženým dokladem šílenství byly obludné názory, které zastával. Kdyby ty nebyly samy o sobě šílené, pak ani samotná vražda by nebyla považována za šílenou. Jestliže ale jsou samy o sobě šílené, pak pět eugeniků, a mnozí další, musí být také odvezeni od útulků pro choromyslné—ne proto, že by byli vrazi, ale proto, že to jsou šílenci.

Ohledně intelektuálního omylu a morální odpovědnosti musí být naše vyznání skutečně jasnější a srozumitelnější, nechceme-li trpět tím, co je vždy trestem za nepořádné myšlení—totiž slepou a brutální reakcí a návratem skutečně krutého pronásledování. Nemůžeme se spokojit s neurčitou moderní frází, že je nutné tolerovat každý pocit, pokud je upřímný. Upřímnost je zmírněním částečně zlých věcí: zcela zlé věci ale jen zhoršuje. To, že člověk dobrým mormonem jej činí lepším člověkem, to, že je upřímným satanistou jej ale činí horším člověkem. Existují tak hanebné theorie, tak odporné víry, že člověk může jejich existenci snést jen tak, že jim upře upřímnost. Upřímnost v těchto případech nemá morální hodnotu. Neznamená to nic víc, než tvrdit, že kanibal si upřímně vychutnává vařeného misionáře nebo, že paní Brownrigg se upřímně snažila ublížit svým učňům. Ti, kdo mluví o „tolerování všech názorů“ jsou velmi provinční upjatí nesnášenlivci, kteří jsou obeznámeni toliko s jedním názorem. Existují názory, které jsou v doslovném a právním smyslu netolerovatelné. Jinak tvrdíme, že dvě černé dají dohromady bílou a že pokud někdo hanebně jednal je omluven proto, že hanebně i smýšlel.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 246-249, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Některé rozumné věci u Tolstého (Illustrated London News 17. února 1912)

February 17, 1912 Some Sensible Things in Tolstoy
Četl jsem výtečnou knížečku o Tolstém od dr. Charlese Sarolea (vydal ji Neslon), která se vyznačuje kombinací obdivu a uměřenosti, která je při tomto tématu až příliš vzácná. Tolstého obvykle v Anglii chválí lidé, kteří jsou zjevně vyšinutí, a to mě trochu odrazuje. Dr Sarolea má ale tu výhodu, že je obdivovatel Tolstého, ne tolstojovec. Tolstého asketismus obdivuje asi tak, jako by mohl obdivovat asketismus sv. Jeronýma, totiž jako vlastnost konkrétního asketika. Nepřijímá jej jako novou versi křesťanské morálky, jak to činí Tolstoj a tolstojovci. Pokud člověk přestane jíst ústřice, je to zajímavá skutečnost, protože je to heroická skutečnost. Pokud ale říká, že jezení ústřic je vražda, pak mě tohle dogma v nejmenším nezajímá, protože nic, co není možné vzít, třeba jen na okamžik vážně, není zajímavé. A pokud chceme poznat, jak vysoká a široká byla stará tradice křesťanstva ve srovnání s moderními sektami, jako jsou tolstojovci, pak člověk nemůže použít silnější test, než je tenhle: zeptejte se, jak mnoho bylo věcí, o kterých Dante nebo Chaucer myslili, že se nemají dělat vůbec , že je nemá dělat nikdo, a pak porovnejte, jak malá hrstka jich je v porovnání s věcmi, které tak universálně zakazuje Tolstoj, nebo Shaw, nebo Kropotkin, nebo pan Salt, nebo paní Eddy. Ve středověku byli kněží, kteří nebojovali a mniši, kteří neměli žádný majetek a jedni poustevnici, kteří nepili víno a druzí, kteří nejedli maso a svatí, jejich duše byly zaživa vytaženy z jejich těl. Jenže Tolstoj chce, aby nikdo nebojoval, pan Shaw chce, aby nikdo nic nevlastnil, pan Salt chce, aby nikdo nejedl maso, pan Liddy chce, aby nikdo neměl tělo a nevolal lékaře. Nu a právě tahle máchající šavle fanatismu se blýskla v Tolstého rukou a jaksi oslepila naše anglické oči. Svět Tolstých by byl dosti strašný a zdá se, že Tolstoj chce svět Tolstých, zatímco sv. Jeroným nechtěl (nebo přinejmenším netrval) na světě Jeronýmů. Ovšem dr. Sarolea velmi svižně a zdravě obrátil naši pozornost od pár šílených věcí, které Tolstoj řekl, když byl idealistou, k značnému počtu rozumných věcí, které řekl, když byl realistou. Jinak řečeno, ukazuje jej jako velkého kritika oné moderní civilisace, kterou jsme vytvořili. Protože my jsme vytvořili moderní civilisaci, to je naše nejsmrtelnější provinění.
Ve srovnání Tolstého s Rousseauem a Ruskinem, drží dr. Sarolea prst na vláknu myšlení, které se vine všemi moderními mysliteli jakékoliv jemnosti či původu. Je pozoruhodné, že téměř všichnihlubší moderní učenci nenáviděli směřování moderní společnosti: směřování k továrnám, výhním, dělbě práce, průmyslové vědě. Rusové byli ve svých malých občinách (jak říká dr. Sarolea) demokraty po staletí a to až k přehánění—když přehlíželi (říká dr. Sarolea) jednotlivce. A přesto může tak výtečný anglický týdeník jako je Nation všechny tyto antithese ignorovat. Když mluví o „Nové manželce“ jakoukoliv pochybnost o moderní civilisaci vypouští. Zvláštní je, že Nationpostavil dva nespojité názory na ženy do dosti těsného rozporu. Není nutno brát jednu větu zde a druhou támhle a oddělit je tečkami, jak se to obyčejně ve sporech o nedůslednosti dělá. Zde tyto věty vlastně následují jedna za druhou: „S tím, jak žena vstupuje volněji do světa jako občanka a pracující, nemůže už zůstávat spokojená s existující ekonomickou a sociální strukturou rodinného života. Její místo v rodině, dané jak jejím postavením matky, tak uměním tvořit domácnost, je víc ústřední, než postavení jejího manžela a v obou těchto postaveních rozumná autorita náleží jí.“
Druhá věta je docela pravdivá a první věta je proto docela falešná. Kdy a kde moderní žena „vstupuje volněji do světa jako občanka a pracující“? Prostý a do očí bijící fakt říká, že čím víc vstupuje do světa jako pracující, tím méně vstupuje jako občanka. Vychází z domova, ale ne volněji—mnohem méně volně. V obchodech a továrnách se musí držet v řadě, monotonně pracovat na monotonních věcech, dělat celý den pořád to samé. Uvažme třeba případ (řekněme) mladé písařky v podniku obchodujícím s vínem. Nejspíš bude dvanáctkrát za den psát prohlášení, že zásilka našeho nejlepšího portského (starého ve dřevě a nejspíš nejhoršího na světě) bude řádně odeslána panu Smithovi, Jonesovi či Robinsonvi, podle jeho objednávky. Je svobodná? Je zpola tak svobodná, jako byla její babička? Není ani zpola tak svobodná. Babička či prababička víno dělaly —z čehokoliv, co našly v zahradě. Babička nebo prababička tvořila, byla umělkyní. Dělala petrklíčové víno, a mrknutím oka by udělala houbové víno. Dělala pampeliškový čaj: a kdybyste jí jen maličko popíchli, udělala by čaj z trávy. Jinými slovy, jak výtečně píše Nation „Byla umělkyní ve vytváření domova.“ Byla to ale mnohem svobodnější umění, než cokoliv, co je nahradilo. Víno, které dělala, mohlo být velmi pochybné, či dokonce nebezpeční. Já ale domácí víno posuzuji z hlediska těch, kdo ho dělali, ne těch, kdo ho pili. A bez váhání řeknu, že mít plnou zahradu rostlin, ze kterých se dá udělat jed (jako stará dobrá hospodyně) byl svobodnější stav, než psát dopisy o jednom obrovském jedu, jak tomu je v kanceláři obchodníka s vínem.
Pravda je taková, že když Nation a další podobné orgány mluví o svobodě pro ženy, docela nedostatečně uvažují o tom, jaká je povaha svobody. Někdy se zdá, že mají na mysli pouhou svobodu a někdy pouhou participaci na nějakém mužském zaměstnání, ať už je jeho povaha jakákoliv. Jenže samota není nutně svobodou .Když se člověk ztratí v poušti je v poušti zamčený právě tak, jako by byl zamčený v bedně. Pokud se chce dostat ven a nemůže, je zcela lhostejné, jak velká ta bedna je. A přináležitost s masami rozmanitých lidí není svoboda, jinak by otroci a odsouzenci svázání dohromady řetězem na galejích by byli vzory přátelství a svobody. Svoboda, v jediném positivním smyslu, který jí dává jakoukoliv hodnotu, je možností volit z širokého spektra možností, volba je totiž prvotní podmínkou tvořivosti. Nu a já pochybuji, zda měla kdy nějaká žena menší šíři voleb, než moderní žena, která klepe na psacím stroji nebo pracuje u šicího stroje. A pochybuji o tom, že by kdy jaká žena měla větší šíři voleb než, středostavovská žena v čase naší babičky nebo prababičky—žena, která dělala trochu krajinomalby a trochu se starala o domácnost—a trochu dělala akvarely a trochu víno.
A tak, jak stojí otázka mezi staromódní ženou a novou ženou, tak stojí i mezi starým ruským rolníkem a novým průmyslovým úředníkem nebo mechanikem velkých moderních měst. Tolstoj se zastával ruského rolníka, tupě tvrdil, že přečká a přetrvá průmyslový experiment. Rolník vydrží déle, protože je volnějšía to proto, že byl za jakýchkoliv politických forem více uzpůsoben k vybírání, k tomu, aby si spíše vybral jednu cestu lesem oproti jiným, aby se přidal spíše k jedné skupině rolníků, než k jiným a dělá to nejspíše častěji, než úředník, který „volně vychází“, aby stihl konkrétní vlak potěšil konkrétního šéfa. Právě tomu bychom se měli od Tolstého poučit. Není ani třeba říkat, že jsme se naučili všemu jinému, jen tomuhle ne.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 242-245, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

O litování zvířat (Illustrated London News 10. února 1912)

February 10, 1912 On Pitying the Beasts
Na některých konkrétních titulcích, které novináři píší na začátek novinových sloupků, ačkoliv samotné sloupky bývají často docela rozumné a výkladové, je cosi velmi zvláštního a zábavného. Předpokládám, že sloupek a titulek píší dva různí lidé, jeden je obyčejnou psaveckou lidskou bytostí, druhý skotačivým šílencem. Jsem si jist, že tak tomu musí být přinejmenším v Americe: protože právě tam můžete často najít docela jasné a srozumitelné články o paní Eddy, socialismu nebo čemkoliv jiném, uvedené titulky, nad jejichž pitomostí stydne krev a kvůli kterým by se autor po přečtení v tisku mohl zastřelit. V samotném článku pak čteme, třeba „Profesor William James poukazuje, že skutečný život neustále prověřuje i naše nejzřejmější předpoklady “, a v titulku pak čteme „Ověřujte nejbystřejší nápady, říká myslitel James.“ Jak to mohou Američané vystát—a jak to může vystát zejména myslitel James—se akademičtějším typům v Anglii jevit jako záhada, ale cosi z této šířící se titulkové nepřípadnosti najdeme, byť v mírnění podobě, i v našem tisku. Někdy je bizarnost spíše negativní než positivní, někdy je tuto nedostatečnost těžké vyjádřit slovy. V záhlaví sloupku novin, které tu mám po ruce, vidím: „Nebrat zajatce. Obvinění o špatném zacházení s velrybami v zajetí.“ Zní to myslím komicky, i když nepochybuji, že jde o přesný výňatek. Zdá se mi poněkud zvláštní vysvětlovat velrybě uvázlé na břehu, že není zajatá, že si může jít kdy chce a kam chce, vypravit se na promenádu, projít se čerstvém vzduchu a že velryba, jako pták v příběhu, může volně poletovat z jednoho stromu na druhý. Je zjevně zcela zbytečné, aby občané, kteréhokoliv přímořského letoviska nechávat u velryby své vizitky, nebo jí vysvětlovali, že pokud bude chtít kdykoliv zaskočit na návštěvu, bude vítána: už samo slovo „zaskočit“ zní v téhle souvislosti téměř nebezpečně. Zdá se pravděpodobně, že poté, co starosta a městská rada oznámili uvěznění velryby a poté, co oznámili její vypuštění, vypadala velryba prakticky stejně. Bylo zbytečné ji odsuzovat jako obyčejného křesťanského člověka k vězení na samotce. Ostatně nevypadá zrovna hovorně. K samovazbě může být jistě odsouzena (jako by to byl obyčejný křesťanský člověk), ale i tak byste svého právního cíle dosáhli spíše nepřízní vůči přihlížejícím, než odstraněním velryby.
Pokud jde o všechny otázky svobody a zajetí, nevím, jak se s takovou věcí vypořádat. Nevím o žádném charakteristickém gestu, jímž by velryba naznačila pokořující zotročení nebo povýšené osvobození. Nemůže zamávat křídly jako orel ani zdvihnout hřívu jako lev, vlastně ani nemůže vrtět ocáskem jako pes nebo příst jako kočka—alespoň doufám, že ne, protože by to byl hluk, který by se na míle rozléhal jako dunění tisíce hromů. Velryba je proto nádherný příklad našeho přístupu k laskavosti ke zvířatům. A skutečný rozumný přístup jistě spočívá v tom, že jsme zodpovědní za laskavost ke zvířatům a nikoli za nekonečné a vymyšlené spekulace o zvířatech. Pokud ublížíme velrybě a nemáme výmluvu či omluvu nezbytností či hrozícím nebezpečím, pácháme něco zlého. Jestliže jí ale ublížíme proto, že na základě zdravého rozumu nemůžeme vědět, zda jí ubližujeme nebo ne, pak se nás týká tatáž všeobecná amnestie, která nás zbavuje viny za setnutí pampelišky nebo orvání hrušky.
Jen proto, že je velryba právě tak velká jako katedrála, nesmíme si ji představovat stejně působivou a významnou: je to (podle Písma) katedrála, která může v e jednu chvíli pojmout je jediného svatého muže a i ten byl poměrně rychle vyvržen. Velryba je zkrátka příkladem organismu a podobně jako mnohé velké říše je na svou velikost docela slabá. Tento obrovský a bezmocný tvor je tedy předmětem racionální lidské sympatie, pokud tedy může lidská sympatie v takovém případě vůbec racionální být. Chceme-li barvitým obrazem vyjádřit celou ideu výtečné a krásné laskavosti ke všem představitelným tvorům, pak je velryba velmi dobrým krajním příkladem. Sv. František z Assisi zachvácený láskou žádal císaře, aby nepobíjel jeho bratry ptáky. Kdyby měl císař zálibu v jistém severštějštím a lopotnějším způsobu lovu, pak by ho nejspíš sv. František žádal, aby nezabíjel jeho malé bratry velryby. Pokud si dobře pamatuji, Chaucer nechává svou převorku plakat, když vidí, jak se myš chytne do pastičky. Chaucerova převorka by nejspíš plakala, kdyby viděla velrybu chycenou do pasti, tedy kdyby se taková past dala postavit.
Tennyson popisuje moderní dámu, stejně zbožnou, ale úzkoprsejší (je totiž moderní)
Whose light-blue eyes
Are tender over drowning flies.(Jejíž světle modré oči/s bolestí hledí na tonoucí mouchy pozn. překl)
Třebaže naše literární seznámení s dámou v „In Memoriam“ je velmi letmé (znenadání se omezí a zmizí v jedné krátké části) nevíme nic, co by nás opravňovalo k předpokladu, že by se její světle modré oči neplnily bolestí i nad tonoucí velrybou. Pro vybrané a velkomyslné povahy jako byl sv. Františe či Převorka je tedy celkem příznačné, že jejich imaginativní sympatie zacházejí do krajnosti, že mají soucit s tím, co nemohou pochopit i je jim líto i toho, co musí zničit. A to jistě platí právě jak pro ohromnou neuchopitelnou velryby, tak i pro maličkou neuchopitelnost much. Obojí je mimo naše reálné lidské chápání, obojí stěží v krajních mezích našeho nejmenší a nejvzdálenější lidské sympatie. Měli bychom mít stejnou lítost pro nekonečně velké i nekonečné malé. Jediná věc, kterou nemůžeme vědět jistě je, zda máme nějaké důvody, aby nám jednoho či druhého bylo líto. Jisté ale je, že princip platí stejně zřetelně pro jedno i pro druhé: pro mikrob, který vidíme jen v mikroskopu i pro monstra (pokud tam nějaká jsou) na Měsíci, u kterých bychom byli rádi, že se na ně díváme jen teleskopem. Tak, jak se věci vzdalují na jednu i druhou stranu od člověka, obrazu Božího, stávají se mechanickými a nezajímavými. Obyčejně se točí v kruzích nebo se tříští ve hvězdy, ať už to jsou obrovská souhvězdí nebo nepatrné infusoriae . Drží se tedy běžných vzorců, teleskopy i mikroskopy jsou jen kaleidoskopy. Pro věci tak vzdálené můžeme mít jistou sympatii, zejména pokud (jako je tomu u velryb) jeví jisté slabé známky života.
Vůči všem takovým krajnostem, ať jsou to mouchy nebo velryby, jsme povinni jistou lítostí. Znám jen pár věcí, kterých je mi tak líto jako sluneční soustavy, vypadá totiž tak pitomě.
Řečnický obrat provokuje uštěpačnost, ale já uštěpačný být nechci. Mám na mysli vážně míněný pohled, který je myslím vynecháván z většiny debat o našem etickém dotýkání se zvířat. Naše porozumění a sympatie vůči zvířatům musí mít určité meze, ne proto, že bychom měli nedůvěřovat svým motivům, ale proto, že nikdy nemůžeme ověřit výsledky, ke kterým dospějeme. Není důvod nebýt laskavý k mouše, je ale skutečně těžké zjistit, zda jste vůči ní laskaví byli . Nu svět je plný strašných krutostí a zanedbávání, které bychom mohli všichni najít, pokud bychom chtěli. Pokud bychom svou imaginaci zaměřili na dělníka, který dře za hladovou mzdu, divocha, otroka, a v některých případech dokonce i na vyšší živočichy, našli bychom odpověď. Zjistili bychom, s hrubou lidskou definitivností, zda se s nimi zachází nespravedlivě nebo ne. Dnešní bohatí idealisté mohou odpověď na takovou otázku najít. A to je důvod proč takové otázky nekladou, bojí se, že by odpověď dostali. Ale tajemství zvířat a slepějších forem života je tajemství neproniknutelné: nemohou zjistit, jak přesně moc, nebo jak málo velrybě ublížili. Proto prolévají slzy do tohoto bezedného kbelíku: protože je bezedný. Používají patetické obrazy, které jsou ze své povahy bez užitku a éterické, používají energii srdce, která kdyby byla zaměřena proti skutečným a jistým křivdám, by mohla miliony lidí vysvobodit ze sevření umělé trýzně.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 237-241, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

O osekaných a nedokonalých tradicích (Illustrated London News 3. února 1912)

February 3, 1912 On Lopped and Imperfect Traditions
Ve slavném Zahradním městě je, jak se dozvídáme, hostinec pro abstinenty. Jmenuje se The Skittles. To jméno je, zdá se, zbytečně patetické a jako by naznačovalo ztracenou slávu. Stejně dobře by se mohl jmenovat „:…a Skittles“ (narážka na anglický idiom beer and skittles evokujícím rozvernou zábavu, skittles je stolní hra podobná dámě pozn. překl.) Tento důraz vynecháním, pokud se to aplikuje po celém našem jazyce a po celé naší kultuře, se může stát poněkud protivným. Rozverný herec představující Falstaffa by musel s obvyklou vemlouvavou bravurou říct: „Což, jen proto, že jsi čestný nebude tu více koláčů a….“ a přemožen emocemi zmlknout. Dáma společnice, čtoucí nahlas román, by četla: „Starý dobrý admirál Žralozub vyprávěl některé ze svých poutavých starosvětských historek nad oříšky a… “ a pak si lehce odkašlala a přestala. V salonech by se dala sotva zpívat nějaká stará anglická píseň, snad až na „Připij mi toliko svýma očima,“ ke které by se v refrénu mohla jedním hlasem přidat i celá abstinující Armáda modré stuhy.
Já s těmito okleštěnými a nedokonalými tradicemi nechci nic mít. Pokud si někdo myslí, že je správné či nutné se stát naprostým abstinentem, ať tak učiní, jak se sluší na gentlemana—jak princ Florizel Český říkal o analogickém aktu sebevraždy. Budu pít vodu s kýmkoliv, pokud si nemohu dovolit víno. Budu hrát konsekvence (společenská hra pozn. překl.) jako muž, pokud to bude obecná vůle komunity, v níž žiji. Vřele uznám moralistům, že život není jen pivo a dáma, myslím ale, že bude ještě víc neúplný a částečný, pokud by byl jen samá dáma. „Skittles“ samo o sobě je samozřejmě velmi náležité a populární zvolání projevující opovržení. Své zvláštní historiky ze starého světa budu nad oříšky a vínem vyprávět proti libovolnému počtu admirálů. Kvůli ořechům (jak říká ve slangové frázi) to ale dělat nebudu. Pouhé oříšky jsou odměnou pro opice a ne pro lidi a já varuji, jak se sluší a patří, pány Eustace Milese, Edgara Saxona a všechny jejich přátele, že pokud mě budou ořechy krmit, budu se podle toho i chovat. Dalek toho, abych bavil dámy svými zvláštními starosvětskými historkami přivedu je k radostnými výkřikům tak, že jim začnu rvát klobouky a čepce z hlavy v okamžiku, kdy vejdou do místnosti a své veselé hopsání budu doprovázet hlučným klábosením a spoustou škrábání.
Nevím, jak jinak bych vyjádřil své vážně míněné názory o takovém hnutí. Člověk nemůže staroslavné veselí zachovávat pečlivým vybíráním, lidé s novými pojetími dobra a zla mají vymýšlet své vlastní svátky a slavnosti. To, že člověk nemůže dort mít a současně ho snít platí i pro dort, který je ve skutečnosti piškotovým pohárem s koňakem, stejně jako pro všechny další dorty na světě. Moderní idealistický hostinský ze Zahradního města nemá svůj hostinec pojmenovávat po staré anglické hře, se kterou se pojí veškeré asociace, s nimiž nesouhlasí. Měl by ji pojmenovat po nějaké nové a čisté zábavě: „Konsekvence“ nebo „Dokonalé číslo“ nebo „Zvíře, rostlina, nerost“ či „Jak, kdy a kde?“—třebaže tahle poslední zní jaksi neurčitě a ovíněně a je cítit výpary a omyly starých tavern: pro vzorový hostinec by to asi dobré jméno nebylo. Tak či tak „The Skittes“ pro takový dům dobrým jménem není: zbaveny své tradiční družnosti stojí kameny této hry stejně smutně a osaměle jako Stonehenge. V těch mocných věcech, které nám zůstaly, vidíme ony mocné věci, které nám byly vzaty.
Našeho přítele, seriozního hostinského, jsem tu ale neuvedl proto, abych mluvil o abstinenství a morálce alkoholických nápojů, o tom jsem se něco napsal v době, kdy byla puritánská theorie skutečně na lidi uvalována, nyní je ale bitva skutečně vyhraná a sté Dickensovo výročí je náležitě oslavováno osvobozením jeho společenského ducha od trpasličího útisku a urážek. Onoho hostinského ze Zahradního města však beru jako emblém poněkud větší pravdy, jisté vlastnosti moderního života, která vedle otázky hostinců a veřejného pohostinství platí pro miliony jiných věcí. Zrovna tak, jako hostinský ze Zahradního města chce zachovat dámu a opustit pivo, tak i náš současný život je poznamenán trvalými pokusy oživit staromódní záležitosti a vynechat přitom lidskou duši v nich, která z nich dělá cosi víc než módu. A tak dnes máme lidové písně, ale lidové písně vystříhané, máme stará náboženství, ale stará náboženství racionalizovaná. Moderní lidé totiž mají stejný strach z nadpřirozeného i přirozeného a zrovna tak jako chtějí mít harlekýnské hry bez harlekýnů, tak chtějí mít i hry o zázracích bez zázraků. Já se zde ale zabývám vypouštěním zemitého lidského prvku. Mluvíme o hraní Hamleta bez prince dánského, myslím ale, že pro režiséra je beznadějnějším záměrem inscenovat Punche a Judy bez Punche. A víme, že soudě podle standardů, které naši puritáni aplikují na francouzské frašky, je Punch tou nejzhoubnější postavou a že hru je od něj nutno očistit. Ve všech těchto případech je teze, kterou zastávám převážně přiznávána. Všichni víme, že moderní hry a romány si dělají nárok na všechnu realistickou svobodu Aritofana či Rabelaise, pyšní se ale současně tím, že vypouští bezstarostnost, již by moderní lidé označili za nezodpovědnost a vypouští také jistou verbální energii, kterou by moderní lidé označili za házení blátem. Všechny věci necudné, všechny věci nečisté, všechny věci zlé pověsti jsou pečlivě kopírovány a obnovovány, pyšní se však tím, že reprodukovali hřích, zatímco se jim zdařilo vyhnout se rozkoši. Všem těmto příkladům se dostalo náležité důrazu, je ale zvláštní všimnout si a zjistit, že proces pokračuje ještě mnohem dál za ně a vztahuje se na mnoho dalších věcí. K čerstvějším příkladům patří to, co lidé označují za „být osobní“. Být „osobní“ znamená nějaké osobě nadávat: nemůže to znamenat chválu nějaké osoby a nemohu ani přijít na to, proč by tomu tak být mělo. Pokud někdo přijde na Threadneedle Street k nějakému váženému kapitalistovi a poví mu: „Jak jste dobrý a smělý! Ach jak skvěle vaše tvář vyjadřuje překrásnou jemnost i udatnost!“—velmi ho to zděsí. Může z toho být pouliční scéna. Možná se i seběhne dav. A přesto by to nebylo označeno za „osobní“—to je slovo vyhrazené pro atak. Opakuji, „osobní“ znamená vždy útok na tělo, ne na duši—i když duše je to jediné, co je skutečně osobní.
Nu, všiml jsem si, zejména v některých revoltujících magazínech (a obyčejně revoltují velmi po právu) jistého oživení tohoto starého obyčeje fyzické satiry. Socialisté se začínají vzájemně ostouzet kvůli pleším nebo špatnému zažívání, karikatura se zase jednou pokouší být krutá. Tak docela toho nelituji. Je to reakce na zkažené a prohnilé lichocení a balamucení, které už opravdu ohrožovalo celou společnost, protože o devadesátiletém člověku nebylo možné říci, že není mladý, ani o člověku zvícím čtyř stop, že není zrovna heroického vzrůstu. Pokud by tohle nesmyslné chvalořečnění pokračovalo, pak by výsledky neměly mezí. Premiérem by se mohl stát člověk žluté pleti s malým copánkem a nikdo by si netroufal říci, že vypadá jako Číňan. Vévodou z Norfolku a anglickým earlem maršálem by se mohl stát černoch a žádné noviny by si netroufly slůvkem se zmínit o tom, že je černé pleti. Návrat hrubosti starých časů vítám, vítám návrat k tomu, kdy Luther napadl Jindřicha VIII. za to, že byl heretik a za to, že byl tlustý, kdy Milton a jeho holandský protivník věnovali celé stránky svých polemik debatě o tom, kdo z nich je ošklivější.
Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Noví polemici jsou osobní, ale nejsou obhroublí—na to nemají energii. Píší o člověku, že je fysicky degenerovaný, ne že je to starý šereda. Říkají, že jeho rusé vlasy jsou známkou příslušnosti k upadlému keltskému plemeni, namísto toho, aby mu říkali „Zrzoun“. Říkají, že sinalost je známkou mentální nedostatečnosti, namísto toho, aby řekli, čert ať toho bledolícího hlupáka začerní. Přestali být zdvořilí, ale nejsou dost šťastní a spokojení na to, aby byli drzí.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 233-237, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988