O osekaných a nedokonalých tradicích (Illustrated London News 3. února 1912)

February 3, 1912 On Lopped and Imperfect Traditions
Ve slavném Zahradním městě je, jak se dozvídáme, hostinec pro abstinenty. Jmenuje se The Skittles. To jméno je, zdá se, zbytečně patetické a jako by naznačovalo ztracenou slávu. Stejně dobře by se mohl jmenovat „:…a Skittles“ (narážka na anglický idiom beer and skittles evokujícím rozvernou zábavu, skittles je stolní hra podobná dámě pozn. překl.) Tento důraz vynecháním, pokud se to aplikuje po celém našem jazyce a po celé naší kultuře, se může stát poněkud protivným. Rozverný herec představující Falstaffa by musel s obvyklou vemlouvavou bravurou říct: „Což, jen proto, že jsi čestný nebude tu více koláčů a….“ a přemožen emocemi zmlknout. Dáma společnice, čtoucí nahlas román, by četla: „Starý dobrý admirál Žralozub vyprávěl některé ze svých poutavých starosvětských historek nad oříšky a… “ a pak si lehce odkašlala a přestala. V salonech by se dala sotva zpívat nějaká stará anglická píseň, snad až na „Připij mi toliko svýma očima,“ ke které by se v refrénu mohla jedním hlasem přidat i celá abstinující Armáda modré stuhy.
Já s těmito okleštěnými a nedokonalými tradicemi nechci nic mít. Pokud si někdo myslí, že je správné či nutné se stát naprostým abstinentem, ať tak učiní, jak se sluší na gentlemana—jak princ Florizel Český říkal o analogickém aktu sebevraždy. Budu pít vodu s kýmkoliv, pokud si nemohu dovolit víno. Budu hrát konsekvence (společenská hra pozn. překl.) jako muž, pokud to bude obecná vůle komunity, v níž žiji. Vřele uznám moralistům, že život není jen pivo a dáma, myslím ale, že bude ještě víc neúplný a částečný, pokud by byl jen samá dáma. „Skittles“ samo o sobě je samozřejmě velmi náležité a populární zvolání projevující opovržení. Své zvláštní historiky ze starého světa budu nad oříšky a vínem vyprávět proti libovolnému počtu admirálů. Kvůli ořechům (jak říká ve slangové frázi) to ale dělat nebudu. Pouhé oříšky jsou odměnou pro opice a ne pro lidi a já varuji, jak se sluší a patří, pány Eustace Milese, Edgara Saxona a všechny jejich přátele, že pokud mě budou ořechy krmit, budu se podle toho i chovat. Dalek toho, abych bavil dámy svými zvláštními starosvětskými historkami přivedu je k radostnými výkřikům tak, že jim začnu rvát klobouky a čepce z hlavy v okamžiku, kdy vejdou do místnosti a své veselé hopsání budu doprovázet hlučným klábosením a spoustou škrábání.
Nevím, jak jinak bych vyjádřil své vážně míněné názory o takovém hnutí. Člověk nemůže staroslavné veselí zachovávat pečlivým vybíráním, lidé s novými pojetími dobra a zla mají vymýšlet své vlastní svátky a slavnosti. To, že člověk nemůže dort mít a současně ho snít platí i pro dort, který je ve skutečnosti piškotovým pohárem s koňakem, stejně jako pro všechny další dorty na světě. Moderní idealistický hostinský ze Zahradního města nemá svůj hostinec pojmenovávat po staré anglické hře, se kterou se pojí veškeré asociace, s nimiž nesouhlasí. Měl by ji pojmenovat po nějaké nové a čisté zábavě: „Konsekvence“ nebo „Dokonalé číslo“ nebo „Zvíře, rostlina, nerost“ či „Jak, kdy a kde?“—třebaže tahle poslední zní jaksi neurčitě a ovíněně a je cítit výpary a omyly starých tavern: pro vzorový hostinec by to asi dobré jméno nebylo. Tak či tak „The Skittes“ pro takový dům dobrým jménem není: zbaveny své tradiční družnosti stojí kameny této hry stejně smutně a osaměle jako Stonehenge. V těch mocných věcech, které nám zůstaly, vidíme ony mocné věci, které nám byly vzaty.
Našeho přítele, seriozního hostinského, jsem tu ale neuvedl proto, abych mluvil o abstinenství a morálce alkoholických nápojů, o tom jsem se něco napsal v době, kdy byla puritánská theorie skutečně na lidi uvalována, nyní je ale bitva skutečně vyhraná a sté Dickensovo výročí je náležitě oslavováno osvobozením jeho společenského ducha od trpasličího útisku a urážek. Onoho hostinského ze Zahradního města však beru jako emblém poněkud větší pravdy, jisté vlastnosti moderního života, která vedle otázky hostinců a veřejného pohostinství platí pro miliony jiných věcí. Zrovna tak, jako hostinský ze Zahradního města chce zachovat dámu a opustit pivo, tak i náš současný život je poznamenán trvalými pokusy oživit staromódní záležitosti a vynechat přitom lidskou duši v nich, která z nich dělá cosi víc než módu. A tak dnes máme lidové písně, ale lidové písně vystříhané, máme stará náboženství, ale stará náboženství racionalizovaná. Moderní lidé totiž mají stejný strach z nadpřirozeného i přirozeného a zrovna tak jako chtějí mít harlekýnské hry bez harlekýnů, tak chtějí mít i hry o zázracích bez zázraků. Já se zde ale zabývám vypouštěním zemitého lidského prvku. Mluvíme o hraní Hamleta bez prince dánského, myslím ale, že pro režiséra je beznadějnějším záměrem inscenovat Punche a Judy bez Punche. A víme, že soudě podle standardů, které naši puritáni aplikují na francouzské frašky, je Punch tou nejzhoubnější postavou a že hru je od něj nutno očistit. Ve všech těchto případech je teze, kterou zastávám převážně přiznávána. Všichni víme, že moderní hry a romány si dělají nárok na všechnu realistickou svobodu Aritofana či Rabelaise, pyšní se ale současně tím, že vypouští bezstarostnost, již by moderní lidé označili za nezodpovědnost a vypouští také jistou verbální energii, kterou by moderní lidé označili za házení blátem. Všechny věci necudné, všechny věci nečisté, všechny věci zlé pověsti jsou pečlivě kopírovány a obnovovány, pyšní se však tím, že reprodukovali hřích, zatímco se jim zdařilo vyhnout se rozkoši. Všem těmto příkladům se dostalo náležité důrazu, je ale zvláštní všimnout si a zjistit, že proces pokračuje ještě mnohem dál za ně a vztahuje se na mnoho dalších věcí. K čerstvějším příkladům patří to, co lidé označují za „být osobní“. Být „osobní“ znamená nějaké osobě nadávat: nemůže to znamenat chválu nějaké osoby a nemohu ani přijít na to, proč by tomu tak být mělo. Pokud někdo přijde na Threadneedle Street k nějakému váženému kapitalistovi a poví mu: „Jak jste dobrý a smělý! Ach jak skvěle vaše tvář vyjadřuje překrásnou jemnost i udatnost!“—velmi ho to zděsí. Může z toho být pouliční scéna. Možná se i seběhne dav. A přesto by to nebylo označeno za „osobní“—to je slovo vyhrazené pro atak. Opakuji, „osobní“ znamená vždy útok na tělo, ne na duši—i když duše je to jediné, co je skutečně osobní.
Nu, všiml jsem si, zejména v některých revoltujících magazínech (a obyčejně revoltují velmi po právu) jistého oživení tohoto starého obyčeje fyzické satiry. Socialisté se začínají vzájemně ostouzet kvůli pleším nebo špatnému zažívání, karikatura se zase jednou pokouší být krutá. Tak docela toho nelituji. Je to reakce na zkažené a prohnilé lichocení a balamucení, které už opravdu ohrožovalo celou společnost, protože o devadesátiletém člověku nebylo možné říci, že není mladý, ani o člověku zvícím čtyř stop, že není zrovna heroického vzrůstu. Pokud by tohle nesmyslné chvalořečnění pokračovalo, pak by výsledky neměly mezí. Premiérem by se mohl stát člověk žluté pleti s malým copánkem a nikdo by si netroufal říci, že vypadá jako Číňan. Vévodou z Norfolku a anglickým earlem maršálem by se mohl stát černoch a žádné noviny by si netroufly slůvkem se zmínit o tom, že je černé pleti. Návrat hrubosti starých časů vítám, vítám návrat k tomu, kdy Luther napadl Jindřicha VIII. za to, že byl heretik a za to, že byl tlustý, kdy Milton a jeho holandský protivník věnovali celé stránky svých polemik debatě o tom, kdo z nich je ošklivější.
Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Noví polemici jsou osobní, ale nejsou obhroublí—na to nemají energii. Píší o člověku, že je fysicky degenerovaný, ne že je to starý šereda. Říkají, že jeho rusé vlasy jsou známkou příslušnosti k upadlému keltskému plemeni, namísto toho, aby mu říkali „Zrzoun“. Říkají, že sinalost je známkou mentální nedostatečnosti, namísto toho, aby řekli, čert ať toho bledolícího hlupáka začerní. Přestali být zdvořilí, ale nejsou dost šťastní a spokojení na to, aby byli drzí.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 233-237, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s